kostel sv. Bartoloměje

Kvádříkové zdivo o šířce cca 80 cm je dnes zachováno do výšky asi 120–130 cm nad úroveň terénu v 15. století a cca 0,5 m nad úroveň podlahy v interiéru. Ta je provedena z opukových desek a dochována v celé ploše kostela. Podlaha apsidy je stupínkem vyvýšena a dosud na ní spočívá obdélný základ oltáře ze stejného materiálu. Dnešní zvlnění podlahy je způsobeno postupným nerovnoměrným sesedáním podloží. Na úrovni podlahy se také prozatím zastavil archeologický průzkum, jeho další pokračování do hlubších vrstev muže přinést další překvapení. Na vnitřní straně nese zdivo kostela stopy požáru. Vstup do kostela byl od severu z chodby spojující kostel s bazilikou široké 3,4 m se stěnami z kvádříkového zdiva o šířce 70 cm. Vzhledem ke spádu terénu musela být chodba alespoň zčásti patrová. V chodbě bylo objeveno pohřebiště, soudě podle bronzového kalicha a patény (miska na hostie) nalezených v jednom z hrobů určené pro duchovní osoby.

poloviny 11. století či 1. poloviny 12. století, o něco později byla pro usnadnění přístupu mezi kapitulním chrámem a kostelem postavena kamenná chodba. Tento kostel byl různými autory ztotožňován s některými z dosud nelokalizovaných svatyň doložených prameny zasvěcených sv. Bartoloměji, sv. Ondřeji, sv. Tomáši či Panně Marii. V posledních desetiletích převažuje interpretace významného archeologa I. Borkovského, který se pražským hradem celoživotně zabýval a ve svých pracích shrnul a podrobil kritice starší názory. Zasvěcení sv. Ondřeji (K. Fiala, J. Čarek) odmítl, protože nebylo podloženo žádnými argumenty. Kaple sv. Tomáše byla podle Kosmovy kroniky na pilířích klenutá svatyně vystavěna nad hrobem knížete Břetislava II., v našem kostele však není po žádném knížecím pohřbu ani po pilířích stopy a kaple sv. Tomáše byla později spolehlivě lokalizována u severního průčelí svatovítské baziliky. Prameny také uvádějí zboření kaple sv. Tomáše a přenesení těla Břetislava II. roku 1373, protože překážela stavbě nové katedrály. Pokud by náš kostel byl kaplí sv. Tomáše, v této poloze by rozhodně při stavbě katedrály překážet nemohl. Mariánské zasvěcení bývá spojováno s kostelem Panny Marie založeným v 9. století knížetem Bořivojem. Kosmas se zmiňuje při nastolení téhož knížete Bořivoje II roku 1092 „…sám pak biskup Kosmas se žákovstvem a se slavnou procesí uvítav jej ve v bráně hradské před chrámem Panny Marie“. Náš kostel se opravdu nachází poblíž jižního vstupu do knížecího hradiště, s Bořivojovým kostelem byla ovšem ztotožněna svatyně objevená Borkovským v polovině 20. století v křídle mezi II. a IV. nádvořím, která byla na konci 11. či ve 12. století výrazně přestavěna či znovu vystavěna. Protože se nacházela poblíž východního vstupu do hradiště, mohla by i ona být oním kostelem, u kterého byl vítán Břetislav II., pokud si v této době stále zachovala své původní mariánské zasvěcení. Úvahy o přenesení zasvěcení na námi popisovaný kostel na III. nádvoří byly v poslední době oživeny na základě vyhodnocení liturgických pramenů (příslušnou literaturu nemám k dispozici a nemohu se tedy k této hypotéze podrobněji vyjádřit). Obecně je tedy přijímána interpretace I. Borkovského, který se přiklání k zasvěcení sv. Bartoloměji, byť i k němu jsou určité výhrady. Zmiňován je např. neobvykle časný výskyt bartolomějského patrocinia, které se v našich končinách rozšířilo až později. Námitky o neexistenci bartolomějského kostela na Pražském hradě Borkovský odmítá s poukazem na listinu krále Václava I. z roku 1250, kterou „daruje kanovníkům pražským kapli sv. Bartoloměje na hradě Pražském nebo patronátní právo téže kaple se vším příslušenstvím“, a to až po smrti současného držitele litoměřického probošta Heřmana. Ten podle letopisů českých zemřel 3. března 1254 a 10. července téhož roku syn krále Václava Přemysl II. Otakar „navrátil jest kapli sv. Bartoloměje kostelu Pražskému“. Spojovací chodba musela omezovat provoz jižně od svatovítského chrámu, což se ještě výrazněji projevovalo po zahájení stavby gotické katedrály. Někdy v té době byla chodba zrušena a zavezena rumem z bourané románské baziliky obsahujícím četné zlomky architektonických detailů. Kostel samotný však stavbě nepřekážel a pravděpodobně přetrval až do 15. století, kdy zřejmě vyhořel a již nebyl obnoven..