Zbraslav

Základní kámen byl položen roku 1297, ale dokončení svého díla se král již nedočkal. Roku 1304 jej věnoval řádu cisterciáků a o rok později zde byl uložen do hrobky ozdobené svou sochou. Pochováni zde byli i jeho potomci - zavražděný král Václav III. a královna Eliška Přemyslovna, která za svého života pokračovala ve stavbě klášterních budov. V těžkých dobách po vymření Přemyslovců zbraslavský opat Konrád výrazně zasahoval do dějin země, roku 1310 se podílel na zvolení Jana Lucemburského českým králem. Jeho nástupci Otto a Petr Žitavský sepsali latinskou "Kroniku zbraslavskou" zachycující dějiny země od smrti Přemysla Otakara II. do roku 1337. Roku 1420 husité vedení knězem Korandou klášter vypálili a zpustošili, zkáza postihla i královskou hrobku s ostatky. Plamenům uniklo pouze tělo Václava IV. Pobořené budovy však byly dále využívány a přiměřeně udržovány. Roku 1639 přišla další zkáza, tentokrát rukou švédského generála Banéra, který nechal Zbraslav opět vypálit. Po skončení bojových akcí mniši klášter znovu obnovili a v letech 1709 - 32 pod vedením Jana Santiniho a F. M. Kaňky velkolepě barokně přestavěli. Po zrušení kláštera Josefem II. roku 1785 byly jeho statky předány náboženskému fondu a budovy odevzdány světským potřebám. Roku 1825 koupil panství kníže Bedřich z Oettingenu, který bývalý konvent přestavěl na zámek. Na počátku 20. století jej potomci knížete Bedřicha prodali Bartoňům z Dobenína, nobilitovaným textilním průmyslníkům, kterým byl po roce 1948 zabaven. To zde již od roku 1940 sídlila státní sbírka obrazů a plastik, která se později stala součástí Národní galerie. Ta zde zprvu vystavovala barokní obrazy a plastiky, později sbírku českého sochařství 19. a 20. století a v posledních letech se zbraslavská expozice stala známou díky expozici Asijského umění. Po roce 1989 byl zabavený majetek Bartoňům v restitucích navrácen a přestože majitelé v duchu svých předků vyšli Národní galerii vstříc, rozhodlo se její vedení v čele s Milanem Knížákem (v duchu svého kontroverzního rozhodnutí vystavovat pouze v budovách, jejichž je NG vlastníkem) roku 2009 Zbraslav opustit a připravit tak budovy o smysluplné využití městskou část o expozici, která sem přitahovala návštěvníky z Prahy, ČR i ze zahraničí.

Byl mladistvý, čítal teprve sedmnácte let, ale na svůj věk byl vyspělý a přitom bujarý a velmi rozmařilý. Tím horší bylo, že se obklopil mladými šlechtici stejně lehkomyslnými, jako byl on sám. Stávalo se tak při pitkách, když mysl jeho bývala zastřena přílišným požitím vína, že rozdával dvory a statky korunní svým milcům, číhajícím na jeho slabou chvíli. I bylo líto všem, jimž osud vlasti ležel na srdci, že mladý král mrhá dědictvím svého otce a že hynou i dary ducha, jimiž byl obdařen. Obavy byly tím větší, že byl „po meči“ posledním z rodu Přemyslova, poslední jeho nadějí. Proto opat Konrád, důvěrný přítel zesnulého krále, s úzkostí pozoroval každý krok Václavův a pro jeho poklesky, jimiž hubil tělo i duši, nesmírně se rmoutil. Nevěřil staré pověsti, že je rodu Přemyslovu souzeno panovati až do skonání světa. Neoddával se naději, že Václav ze své vlastní vůle zanechá rozmařilého života a unikne osidlům neřesti, do nichž se řítí. A proto ve chvíli, kdy stanul mladý král u otcova hrobu, rozhodl se opat promluviti králi do duše a obrátiti ho na cesty cti, rozmyslu a vážnosti, kteréž zdobily jeho předky. Když skončil Václav modlitbu, pohnut jsa v mysli své, pozval ho opat do své komnaty. Přistoupil k němu a pohleděv mu svým zkušeným zrakem do hloubi duše jal se mluviti rozechvělým hlasem:

„Králi můj a pane milostivý, vidím žalost tvého srdce pro otce nejdražšího, jejž Bůh v mladém ještě věku k sobě povolal. Věz, že i mé srdce v pohnutí vzpomíná slavného, zbožného krále, jehož mladá bedra tížila trojí koruna…Však neméně krvácí moje srdce nad tebou, králi, že i ty, jsa tak mlád, těžkou nemocí stůněš. Dovol muži, který byl důvěrníkem tvého otce, aby ti zjevil, co jeho věrné srdce rmoutí. Jsi mlád, statný a bystrého ducha, avšak co platny tyto dary, když jimi plýtváš tak, jako svými zeměmi, statky a dvory? Mládí má svá práva, avšak jaký to král, který sám hoví svým choutkám a svým životem lidu špatný příklad dívá? Hynou-li jeho ctnosti, hyne i říše, hyne i lid. Ó, rozpomeň se milého otce svého, vzpomeň jeho slov posledních jež ti měla býti stálým příkazem a varováním! Rozpomeň se, jak jsi naložil s hřivnou, již ti svěřil, za pouhý jeden rok! Jak žalostné to, smutné účtování! Korunu uherskou zbůhdarma darovals Otovi Bavorskému, Chebsko a Míšeňsko císaři Albrechtovi, v Polsku si Vladislav Lokýtek chystá půdu, aby na svou hlavu vstavil královskou korunu, zatím co ty v pochybných zábavách utrácíš své nejkrásnější mládí. Ó kéž bych měl výmluvnost proroků, abych tě obrátil na cesty ctnosti, cesty otců tvých!“

Mladý král se zachvěl pod tíhou výčitek. Prosebným zrakem, očima zvlhlýma lítostí pohleděl k opatovi. Spatřiv v jeho lících odpuštění, zjasnil tváře a slavnostně slíbil opatovi, že uposlechne otcovské rady a nastoupí cestu polepšení – k prospěchu země, k nové slávě Přemyslova rodu. S beder opatových spadlo těžké břímě. Václav se od té chvíle varoval neřestí a chystal se napraviti chyby, kterých se dopustil, chtěje se státi mocným, slavným králem. Dal prý si přinésti do své komnaty hliněné hrnce, nazval je jmény šlechticův a volaje k nim, aby mu vrátili hrady, které na něm kdysi vyloudili, počal je rozbíjeti holí. Šlechticové porozuměli hrozbě a třásli se v obavách, kdy si král s vojskem přijde pro své hrady. A také na Vladislava Lokýtka, odpůrce v Polsku, mělo dojíti. Král svolal český sněm, a obdržev svolení k výpravě za hranice, odebral se na Moravu, aby odtud hájil své právo na zděděnou korunu. Nepřišel však již nikdy víc na Zbraslav účtovati. Osud, který je mocnější nežli lidská vůle, učinil jiné rozhodnutí. Dne 4. srpna 1306 přepaden byl Václav, když vešel beze zbraně ze síně děkanského domu v Olomouci, neznámým, zákeřným vrahem a ubit byl dýkou. Záhadou zůstalo, kdo byl původcem vraždy, kdo ho najal, aby se pomstil, či aby získal osiřelé dědictví. Neblahé tušení opatovo se vyplnilo. Rod Přemyslovců vymřel „po meči“.