Dolní Počernice

Zámek obsahuje jednak tzv. starý zámek (kolem roku 1780), který je dvoukřídlou jednopatrovou stavbou (situovanou blíže ke kostelu) a také nový zámek, postavený v 19. století (včetně spojovacího krčku)..

století. Místní jméno Počernice, zprvu bez rozlišení na Dolní a Horní, se objevuje v písemných pramenech v letech 1322 – 1323, přičemž za první doklad o Dolních Počernicích se považuje zmínka o Zdislavu z Počernic nebo Průhonic řečeném Kobliha v darovací listině z r. 1323. Listinou z r. 1330 daroval Mikuláš Puš v Počernicích plat klášteru dominikánek u sv. Vavřince a někdy v l. 1337 – 1344 prodal jeho dědic Štěpán Puš další plat pražskému a později kutnohorskému měšťanu Bořutovi. Uvedená jména naznačují, že se Počernice v té době dostaly do sféry majetkových spekulací pražského patriciátu. K němu patřil i Jan z Cách, též vlastník blízkých Čelákovic, dosvědčený k r. 1381. V deskovém zápisu z r. 1401 o projednávání dědictví po Janovi z Cách je i první zmínka o tvrzi, jejíž vznik však není objasněn. Do r. 1970 se soudilo, že se žádné hmotné pozůstatky tvrze nedochovaly, avšak později byly zjištěny pozůstatky mohutné čtvercové stavby s takřka dvoumetrovými zdmi, které odpovídají typu gotické věžové tvrze. Je na nich vybudována jižní část východního křídla zámku, takže možnosti dalšího výzkumu jsou velmi omezené. R. 1401 koupil Počernice Jan z Klučova, avšak zřejmě je nedržel dlouho, neboť na počátku husitské revoluce již byl vlastníkem rychtář Jiří Síně, který ale z Prahy uprchl a byl potrestán konfiskací majetku. Po něm se stal držitelem Počernic Lukáš Markův, jemuž je tehdy svěřili Pražané. Další zprávy jsou až z období po r. 1527, kdy byl majitelem Jan Široký z Mirovic, mezitím však tvrz prošla podstatnou změnou. Dosavadní čtvercová budova byla rozšířena pozdně gotickou přístavbou na sever, čímž se zvýraznil rezidenční ráz stavby, zatímco obrannou funkci převzala asi v téže době postavená masivní kostelní věž. Na pozdně gotickou fázi záhy navázala ještě rozsáhlejší etapa renesanční přestavby. R. 1562 celý majetek připadl jako odúmrť panovníkovi a královská komora zboží obratem prodala novoměstskému měšťanu Matěji Hůlkovi, povýšenému Ferdinandem I. do šlechtického stavu s přídomkem z Počernic. Podnikavý a ctižádostivý Hůlka využil střední části staré budovy, která mezitím přestala vyhovovat změněnému životnímu stylu, k vybudování reprezentačního schodiště a obytné místnosti situoval do přestavěných prostor severní části dosavadní stavby, na něž navázalo nové západní křídlo. Z této doby pocházejí hřebínkové klenby v přízemí a psaníčková sgrafita na fasádě, jejichž zbytky se na některých místech ještě zachovaly. Přestavba byla ukončena před r. 1584, kdy Matějův syn a dědic Jan Hůlka z Počernic prodal zámek a statek Janu staršímu Beřkovskému ze Šebířova za takřka trojnásobek ceny z r. 1562, což naznačuje rozsah stavební činnosti. Na přelomu 16. a 17. století se opět začali rychleji střídat majitelé, mezi nimiž se objevuje např. Magdaléna Kaplířová a později Markéta Salomena Slavatová ze Smiřic, ale stabilita trhových cen naznačuje, že stavební činnost v té době již asi ustala. Po Bílé hoře majetek propadl konfiskaci a byl prodán za spekulační, hluboko sníženou cenu Janu Kaprovi z Kaprštejna. V l. 1627 – 1644 byl majitelem Jakub Jindřich Paradis de Echaide a po něm hrabata z Colloredo-Wallsee, kteří drželi Počernice až do r. 1769 a dali jim dnešní podobu. Západní křídlo bylo prodlouženo, renesanční sgrafita na vnějším plášti nahradily malované kordónové pásy a barokní ráz dostaly i obytné místnosti prvního patra. Současně byly odstraněny zbytky opevnění a starý poplužní dvůr ustoupil zámecké francouzské zahradě. Od Colloredů získal Počernice František Kristián Sweerts-Špork a po jeho smrti r. 1803 jeho dcera Barbora, která je r. 1809 prodala Václavu Dohalskému z Dohalic. R. 1825 odkázala Marie Anna Dohalská majetek své neteři Regině Ennisové z Atteru a r. 1856 se tu usadil uherský šlechtický rod Dercsényiů, jemuž Počernice patřily až do r. 1923, kdy je koupila pražská obec. Všichni tito majitelé zámek více nebo méně upravovali a opravovali, a tak obohacovali jeho architekturu o nové stylové prvky, klasicistní i moderní, avšak převládající barokní ráz již nebyl setřen. Podstatněji se změnila pouze zahrada, proměněná v anglický park.