Klecany

století se majitelé rychle střídali, až r. 1418 ves získal staroměstský měšťan Mikuláš Meixner z Jevíčka. Roku 1435 jeho dědicové prodali Klecany královskému podkomořímu Janu z Kunvaldu a v držení tohoto rodu byly až do osmdesátých let 15. století. Pak se majitelé tvrze a panství opět často střídali, až je r. 1616 získala Alžběta Lobkovicová z Lobkovic. Od sklonku 17. století se objekt střídavě nazývá jako tvrz i zámek. V r. 1691 koupil Klecany Václav Vojtěch ze Šternberka. Tehdy byl již stručně popsán zdejší zámek, jehož přestavba z tvrze však ještě nebyla ukončena. Byla to trojkřídlá budova, hlavní jižní průčelí bylo dvoupatrové, dvě boční křídla byla patrová. V letech 1727–1803 byl zámek majetkem hrabat Gallasů a Clam-Gallasů, od nichž jej koupil bývalý zdibský hostinský František Vobořil. Roku 1827 zámek vyhořel. Stavební práce po požáru dokončil až nový majitel, kterým byl od r. 1847 Antonín Balle. Roku 1857 zámek znovu vyhořel. Při obnově zámku v empírovém slohu zůstalo původní vnitřní uspořádání, ale jižní průčelní fasáda byla provedena ozdobněji. Středem prochází rizalit o něco vyšší než vlastní budova, s pilířovitými arkádami v přízemí, sloupy v patře a zakončeny tympanonem s oválným oknem uprostřed. V 2. polovině 20. století v zámku hospodařila armáda. V devadesátých letech pak koupila zámek soukromá firma, která jej po r. 2004 kompletně zrekonstruovala.

Statek s kostelem prodal l. 1332 Ditlin Glaser Bohuslavovi Olbramovici z Prahy. Tento vzdal l. 1357 Šimonovi synu svému statek nad Klecany. Tento měl l. 1367 celý statek, vzal odpuštění od Prahy a jako rytíř držel též Roztoky. Sám v l. 1367-1371 podával faráře do Klecan. Podacími pány po něm byli l. 1383 pánové Jan z Klecan a 1386 Rynart Pražan. Již tehdá připomíná se tu tvrz. Jan z Klecan z rodu pánů Škvoreckých připomíná se od r. 1391 jako patron kostela sv. Mikuláše v St. m. Pražském, neměl však celou ves, protože část vyhýbala a část patřila ke král. kapli Všech Svatých. Na tvrzi pak vázl plat ještě r. 1421. Do té doby byl pánem tu Mikuláš Gewicer (t. j. z Jevíčka), jenž odběhl od Prahy, pročež statek jeho zabrán a darován Martinovi vačkáři a Jírovi kramáři, ale když Mikulášek syn Mikulášův přijat od Pražan na milost (1432), navrácen mu statek Klecanský. Než po několika dnech vydal Mikulášek Klecany Jankovi od Stříbrné hvězdy jinak z Kunvaldu, jenž měl pak o to spory s Katruší vdovou Mikulášovou, čemuž se stal pokoj l. 1434, když Janek druhý syn Mikulášův a Katruše Jankovi a Anně Kbelské práva svého postoupil. Získav pak Jan (1438) práva Anny tchyně své, založil l. 1441 oltář sv. Tomáše v kostele sv. Michala v Praze, jejž nadal platy na Klecanech a Vtelně. Odtud se nám po kolik let nedostává pamětí o Klecanech. Koupili je asi l. 1507 Zikmund Hromada z Boršic od Petra Pašinky z Trojanovic, jenž l. 1507 uprosil na králi Vladislavovi, že povýšil ves Klecany na městečko a je řemesly a trhy obdaroval. Týž Zikmund držel Klecany ještě l. 1520 a l. 1533 Jan jeho syn. Týž nechal pannu Marjanu dceru svou u mateře své na Novém městě Pražském, ale Jan Švík Hostivařský z Kostelce vyloudil ji a chtěl ji proti vůli otcově sobě nepořádně v manželství uvésti. Protože tak učinil »proti dobrému řádu a způsobu stavu rytířského«, obeslán jest (1542) od nejv. hofmistra do soudu komorního, aby to, čímž Hromadovi ublížil, k nápravě přivedl. Protože pak strany nestály, zdá se, že tato věc nějakým způsobem upokojena. Jan Hromada zapsal Klecany (1550) Oldřichovi z Prostiboře na Lochovicích místopísaři a Kašparovi Zelendárovi z Prošovic, takže měl potom každý po polovici statku, což bylo začátkem následujících nechutí a ústrkův. Neb když prodal Oldřich svou polovici »Bryknárovi Libeňskému«, dostal se v držení této polovice (nájmem neb jakkoliv) Arnošt Bryknár z Brukšteina, jenž Zelendárovi pořádně zatopil. Bylť tento povahy skoupé; Vít písař radní v Menším m. Praž. posluhoval mu v jeho potřebách zápisy a výpisy, za kterouž práci svolil Vít od něho vzíti kopy gr. č., ale ještě l. 1555 ni groše neviděl. Tehdá ještě Arnošt nebyl pánem polovice; byl tedy na tvrzi pokoj a klid v městečku rušil jen nějaký příchozí. R. 1555 přišel Kryštof Vchynský ze Vchynic do městečka Klecan ke Krátkému a kázav sobě dva kapry vařiti, sedl s Matějem bratrem Jana, jinak Jonáka Drastského seděním v Drastech za stůl. Potom ty ryby spolu jedli a dobrou vůli měli pijíce spolu. Pak přišel mezi ně Jonák a spolehl na stůl, kdež oni dva rozprávěli o rybách a nasazení rybníčků. A týž Jonák, leže na stole, řekl svému bratru: »O čem to mluvíte, bratře ?« I řekl Matěj: »Mlč ty, bratře, slyšíš to, neb se to tebe nic nedotýče.« Pak šel Jonák za druhý stůl a kázav si konvici piva dáti, vstal zase od stolu a přišel ke Vchynskému řekl: »Chceš-li ode mne, Vchynský, tu plnou píti ?« On mlčel. I řekl po druhé: »Chceš-li ode mne tu plnou míti ?« Tu řekl Kryštof: »Nechci s tebou píti,« k čemuž odpověděl Jonák: »Vchynský ! můž-li jedno za druhé býti, když jest bylo u Holcův; víte, že jste mi také tak připíjeli.« Proto řekl mu Kryštof, aby mu pokoj dal a toho nezpomínal, bylo-li u Holců jaké připíjení. I Matěj prosil ho, aby Vchynskému pokoj dal. Ale on vždy hledaje příčinu žádal Vchynského, aby mu splnil. Tu řekl Vchynský: »Dej mi pokoj ! a nedáš-li, najdu si na tobě, co bych chtěl.« - »Máš na mně hned, co chceš.« - »Nedáš-li mi pokoje, tehdyť kulku dám.« Tu chodil Jonák po světnici jednou i po druhé, i ven na dvůr, očekávaje, šel-li by za ním Kryštof ven. Když pak Kryštof vyšed sedl na kůň a pil s některými sousedy Klecanskými, přešel Jonák po dvakrát ze dvora na městečko a po třetí tam ostal, až Jonák naň tesáku dobyl, an Kryštof nemohl ručnice za pásem dobýti, až ji spustil. I řka Jonák: »Má pěst jistější, než tvá,« udělal mu dvě rány a koně jednou ranil. Potom, když Kryštof nemaje zbraně dobyté ujížděl, běžel za ním Jonák a přece naň sekal, pobízeje jej: »Jsi-li dobrý, Vchynský, braň se a bij se se mnou.« Když pak Vchynský přijel na vršek, natáhl sobě ručnici a vrátiv se proti Jonákovi řekl: »Hle, Jonáku ! co bych mohl udělati, ale nechci, mám více před sebou než ty a vznesu to na pana Kašpara, že na jeho gruntech bíti a mordovati nás chceš.« Když jel Vchynský ke Kašparovi nahoru na zámek okolo kostela, běžel Jonák za ním okolo stodoly jakési, ale Vchynský ujel přece na horu. V tom se postavil proti Jonákovi skoták Kryštofův, ale Jonák uhodil ho tesákem vrch hlavy, pak se spolu pobídli a bili se. I dával mu týž skoták lotry, až mu Jonák uťal ruku. O posvícení Klecanském l. 1550 (snad 17. srpna) v pondělí přišel Arnošt Bryknár do Klecan. Zasedl u Tomáše v městečku a byl vesel se svými přáteli. A když si sám zatancoval, řekl hospodáři: »Poď prej také k tanci.« A on, že jak živ netancoval. Ušel mu do síně, ale Arnošt za ním a bil ho pěstí. Tu vyskočila hospodyně ze síně a žádala, aby ho nedali bíti. I šel Jan Jonáš do síně a prosil pána, aby nebil, a pamatoval ho. Potom když ho přece bil, řekl Jonáš: »Pane, neračte nás bíti, však naším pánem nejste.« A on: »Co, já nejsem tvým pánem ?« dal mu dvakrát pěstí a vyběhl z síně, aby něco popadl. I potkal se s nějakým člověkem, jenž měl sekeru, a když nemohl mu té sekery vydříti, kázal sobě čuby podati, protože pod ní byl tesák, i kázal sobě tesák dáti; když pak jej měl, lidé mu řekli: »Pamatujte se, pane.« A on láv řekl: »A já budu se pamatovati.« I dobyv tesáku běžel kolmo k tomu Tomáši. Jeden soused starší stál před Tomášem a dal v ten tesák rukou, až se uťal, ale přece jej srazil od téhož Tomáše. Když se ho Arnošt chybil, ťal ho v ramena. Ale jiní přespolní pacholci popadli pána za vlasy, převrhli jej a rvali. I přiběhl Jonáš, strkal těmi lidmi a pomohl pánu vstáti. Potom hnal toho Tomáše nahoru a dal ho pod most (do vězení vsaditi. Když pak se vrátil, mrštil Jonáše dvakráte tesákem, řka: »Zvyjednaný ( Chtěl říci »zvyjebený«) šibale ! Jdi na Libeň žalovat.« Potom ho dal vsaditi rychtáři a seděl půtřetího dne. Potyčky mezi Arnoštem a Kašparem začaly se asi v listopadu r. 1556 a to hlavně pro čeládku. Kašpar zjednal si dívku Důru, bezpochyby poddanou Arnoštovu, ale žena tohoto také o ni stála. Arnošt proto ji vsadil do vězení, kdež by jí byl málem zimou umořil, ale dva sedláci jí vyručili z vězení. Když ji nahoru přivedli, trestal (t. j. domlouval) ji Arnošt řka, kdyby ženy jeho poslouchala, u ní sloužila a Kašparovou ženou se nespravovala, že by se nebyla dostala do toho vězení a že to proto na vzdoru udělal, aby ani u jedné, ani u druhé strany nesloužila. Potom donucena, aby zůstala u Arnošta. nějaký den po sv. Martinu zjednal si Kašpar pacholka Mikuláše Holého, tuším poddaného Arnoštova, který také o něho stál, ač Holý nechtěl u něho sloužiti. I poslal pro rychtáře, aby jej přivedl a tu se ho Arnošt ptal, z které příčiny nechce u něho býti. A on mlčel. Tu ho kázal do vězení vzíti a byl v tom vězení dvě neděle. Kašpar šel do Prahy k arciknížeti Ferdinandovi, tehdá vladaři, stěžovat si. Ale když od něho přinesl rozkaz, kázal Arnošt Holého přivésti a dal ho sám do tužšího vězení a pustil ho teprve, když mu slíbil čest a víru. Zamkl Kašparovi most v tvrzi a vrata ven, kde nejpilněji měli hnůj voziti na pole, tak že Kašpar stál 3 dni s koňmi v městečku. Pro oboje žaloval Kašpar též v Praze a přinesl rozkaz, aby bylo odemčeno, ale nestalo se tak. Kašpar tam přivedl konšely, aby se jimi osvědčoval; dva z nich a rychtáře poslal k Arnoštovi a přátelsky ho napomínal. Ale on jich nechtěl strpěti. Otevřel je teprve v druhé polovici prosince. Než se to stalo, musel zdi bořiti, pluhy a vozy přes zeď strkati a nové dveře a schody udělati. Arnošt potahoval sousedy Klecanské dílu Kašparova, aby mu orali, poháněli a jiná díla dělali, ježto jeho lidé nebyli. Když lidé u Kašpara dělali, honil je z díla, avšak kázal je k senu bráti, kteréž Kašpar klidil a potom svůj dobytek pásti, mluvě, když se o jedno soudíme, abychom se o druhé také soudili. A kdež mohl, Kašparovi na protivy činil. Nechtěl-li mu někdo dělati, hrozil, že mu hlavu zbarví. Kašpar prý nedal lidem svým po gruntech Arnoštových choditi; když přece šafářka nesla vodu s dívkami na mazhauz, pověděl Arnošt: »Nechci, abyste mi tudy chodili; sházím vás dolů a jestli mi půjdete jednou přes most, žeť nohu utnu.«

Jako to vůbec bylo při poddanství, že poddaní jednoho pána stáli proti poddaným druhého a nepřáli jim. Jeden čas se stala sváda u kováře a poslal kovář dvakráte pro rychtáře, který vadící se usmířil. Když se potom stala jiná sváda, právě o tu věc, o kterou se byli smluvili, nechtěli již na rychtáři přestati. tu rychtář udeřil jednoho z nich (poddaného Kašparova) žilou a služebník Kašparův trestal ho řka: »Proč jej tepeš ?« k čemuž pověděl rychtář: »Proto, jdi ty domů, víš, kde máš býti.« On: »Proč mi rozkazuješ, však mým pánem nejsi; mám toho svobodu.« Když pak chtěl s kordem na rychtáře, chtěl mu tento kord vzíti, a když se bránil, udeřil ho rychtář žilou; potom sousedé ho chytili a když mu kord vydrželi, běžel na tvrz. I přiběhl Jan syn Kašparův a vytýkal rychtáři, proč jeho čeleď bije. A když dostal rychtář potom pohlavek, dal Janovi tesák a žílu řka: »Spravuj též sám, když mi nedáte neřádu stavovati.« Potom přiběhl i Kašpar, pral rychtáře tesákem a dal ho do vězení, kdež ho vzal na čest a víru. Na štědrý den l. 1556 kázal Arnošt Vácslavovi čeledínovi přehraditi pavlač. tu vyšel Kašpar s synem svým k tomu hrazení, bil a odrážel ta prkna, až lítala na Arnošta a Kašparův syn v hrdlo lži dával Arnoštovi a potrhal se naň s kordem. Arnošt, nemaje nic u sebe než sekerku, kterou vzal tomu Vácslavovi, ničím se nebránil, než jen řekl jim, kdyby si řádu a práva vážil, jistě by se na ně s kordem nepotrhal a v hrdlo lži nedával. Ale když týž den lidé Kašparovi pivo spouštěli s vozu, chodil Arnošt po parkáně s kordem a sekerou a řekl kašparovi: „Jsi-li syn dobré mateře, bij se se mnou.“ A Kašpar řekl: »Já se s tebou nechci bít, ale utepu tě právem.« Mluvil tak, nemaje u sebe ani chlebného nože. Z toho vznikaly pře a žaloby, ale ke každé při bylo třeba řezaných cedulí, alby bylo vědomo, k čemu se obviněný zná. Arnošt poslal ke sklonku ledna r. 1557 Šimona pohůnka s cedulí řezanou ke Kašparovi. Šimon mu ji dodal v světnici na tvrzi. Kdy ji přijal, četl ji a velel, aby počkal. I čekal. Potom vstal Kašpar ze zástolí, strčil mu ji za ňadra a Šimon zase šel k svému pánu. Po druhé ji nesl ke kašparovi a on se s ním potkal na schodech, skoro jej z schodů dolů strčil a řekl: »Jdi zas, já ji od tebe nepřijmu; nejsi ty dobrý (t. j. urozený); ať mi ji pošle po dobrých lidech. Tak pověz svému pánu.«

Když skoták Arnoštův vehnal do dvora, tehdy volové šli ke stohům a čeládka Kašparova vadila se o ten dobytek, i sháněli se po něm a honili jej ze dvora. Tu řekl Kašpar k Arnoštovi: »Že tvého nic není,« a on odpověděl: »Tak ? Nebo’s prvé pravdu mluvil anebo nyničky ? Však’s pravil, že na to spisy máme, co jest čího.« Kašpar řekl: »Tvá mátě prý byla z Žitavy, však lidé o tom vědí a má máti lepší byla než tvá a nekradl jsem tak, jako jsi ty kradl.« Když Řehoř služebník Arnoštův byl nemocen, šel si ze dvora pro višně, které koupil od selky. Jda zase, přišel k višni při Kašparově zdi a utrhl z ní dvě višně. Tu Jíra syn Kašparův běžel na něho s palicí křiče, aby višní netrhal, že jsou jejich. Běžel pro otce svého a otec přiběhl s tesákem a sekerou právě, že ty višně očesal na jeho višni. I chtěl se s ním práti, ale Arnošt přihodil se k tomu a nesměl ho udeřiti, tak se to rozešlo. Maje Kašpar nechuť až po krk, prodal asi r. 1562 svou polovici Klecan Jiříkovi Vchynskému ze Vchynic a na Drastech. Když pak tento nějaký rok potom zemřel, ujal Klecany (1567) syn jeho Jaroslav a věnoval na též polovici (1570) manželce své Kateřině z Rochova. Potom se nám nedostává pamětí a jen tolik je jisto, že Jan Sluzský z Chlumu měl l. 1599 a 1603 celé Klecany. Zadlužil se však tak, že synové nemohli ten statek udržeti a protož prodali l. 1607 zámek při Klecanech Johance Myškové z Dobřenic. Od té se dostal týž statek týmž způsobem (1615) Radslavovi Kostomlatskému z Vřesovic a od něho zase tak (1616) Alžbětě Lobkovské z Lobkovic. Tato koupila t. r. Chvatěruby a připojila k nim statek Klecanský. V rodě Lobkovském pošlosti Bílinské děděn týž statek až na Kryštofa Ferdinanda Popela z Lobkovic, jenž se zadlužil a prodal proto Klecany (1654) Adamovi Matyášovi z Trautmansdorfu. L. 1683 koupil je Bernart Stanislav z Englsflusu a prodal jej zase (1691) Vácslavovi Vojtěchovi ze Šternberka. Ten se také zadlužil a proto některé statky odhádány (1713) věřitelům. Byly pak od r. 1727 v držení rodu Gallasovského a Klamův k nim přijatých až do r. 1803. L. 1827 zámek vyhořel a obnoven pak v nynější prosté podobě. Zámek, jenž vznikl ze staré tvrze, byl l. 1703 takový: Stál uprostřed dvora a byl ze dvou stran příkopem zavřen. Při zemi byl byt hejtmanův, totiž 2 pokoje klenuté, 2 suché sklepy a klenutá kuchyně. Podle toho bytu byl sklep podzemní na čtvero zavření s lednicí, dále komora na skládání hospodářských potřeb, vedle toho pokojíček a komora s kuchyňkou pro písaře kancelářského. Z druhé strany podle ambitu byl klenutý pokoj, suché sklepy, kuchyně a sklep spižírný, též maštal klenutá. V hořejším štoku neb poschodí byla prostranná tabulnice a při ní 4 pokoje, v nichž byly stropy na štukádu udělány a vprostřed malovány, podle pavlačí moučnice, 2 pokojíčky, komora a kuchyně, z druhé strany pak při schodech stavení nedohotovené, příčkami na tré rozdělené, jehož se užívalo na sypání obilí..