Podolská vodárna z Dívčích hradů
© Milan Caha 04/2009
Vodárna je vystavěna v monumentálním novoklasicitním stylu. Nad střední části je 45 m vysoká věž. Na průčelí stojí sochy z hořického pískovce, představující řeku Vltavu a její přítoky: Vydra (autor J. Fojtík), Otava (J. Novák), šumavská Blanice a Malše (Vodička), Berounka (J. Fojtík). Uprostřed stojí 3,6 m vysoká Vltava (J. Novák) vpravo od ní Sázava (Matějů), vlašimská Blanice a Želivka (J. Fojtík), Lužnice (společné dílo J. Nováka, Vodičky a J. Fojtíka – na průčelí vsazena jako poslední v roce 1963), a Nežárka (Vodička).
Historie rozvodu vody v Praze sahá až do středověku. V té době se však jednalo o decentralizované technické stavby, sloužící jednotlivým objektům. V devatenáctém století byly pražské domácnosti zásobovány z kašen napájených pěti vodárnami: Staroměstskou, Štítkovskou, Novomlýnskou, Malostranskou a Žofínskou. ...Protože stávající vodárny kapacitně nestačily, byla v roce 1882 postavena vodárna v Podolí, napojená na vinohradskou věž v Korunní ulici. Díky nové vodárně se začaly rušit veřejné kašny a pitná voda se ve větší míře začala zavádět přímo do domácností. Po napojení pražské vodovodní sítě na vodní zdroj Káraný v roce 1913 byla podolská vodárna zrušena a v roce 1922 zbořena. Když kapacita Káraného přestala stačit, bylo rozhodnuto o výstavbě velkokapacitní filtrační vodárny v Podolí. Areál nové vodárny byl postaven v letech 1925 – 29 podle projektu dr. ing. arch. Antonína Engela, profesora ČVUT v Praze. Kromě největšího objektu – haly filtrace byly postaveny i další stavby – jímací objekt na Veslařském ostrově, administrativní budova a další provozní budovy. V letech 1956 – 65 byla dostavěna podle projektu Antonína Engela a Maxmiliána Koschina druhá filtrační hala. Dnes se kromě vodárenského provozu v objektu nachází Muzeum pražského vodárenství.
