Roztoky

Jednalo se o mohutnou obytnou věž, stojící na čtvercovém půdorysu o hraně asi 10m – její základy jsou dnes na nádvoří vyznačeny. Chráněna byla pásem hradební zdi, kterou doplňoval dodnes značně široký vodní příkop. Ke konci 14. byla věž patrně stržena a kolem hradeb roste nová zástavba – obdélný palác s kaplí. Na jeho koncích stály dvě věžice, v té severní stojí vstupní brána. Tento vstup funguje až dodnes, zaujme např. zachovalou kladkou původního padacího mostu. Kapli nám upomíná zdobenými krakorci nesený arkýř. V pohodlnější zámek je tvrz přestavěna až na přelomu 16. a 17. století. Za bojů třicetileté války shořelo nejvyšší patro, od té doby je zámek jednopatrový. Tato renesanční stavba byla ještě jednou v 18. stol. upravena v podstatě do dnešní podoby – vznikají arkády kolem celého nádvoří, v areálu zámku roste hospodářský dvůr. V 19. století byla odstraněna značná část renesančních ostění a vznikl nový vstup od západu. Po znárodnění r. 1948 areál značně zchátral. Až díky nadšení Vlastivědného odboru Osvětové besedy v Roztokách započala postupná rekonstrukce, která vyvrcholila umístěním sbírek Středočeského muzea Roztoky u Prahy do těchto krásných prostor. Zahradu kolem zámku zdobí zajímavé sochy z tvorby Hedviky Zaorálkové..

Nad to pak ozdoben jest čtverhrannou štíhlou vížkou, která svou končitou střechou znamenitě nad zámek vyniká. Ač celkem jest zámek způsoby starožitné, přece úprava oken a ozdobení jeho ostatní ukazuje na doby novější. Nejstarší osudy Roztok nesnadno uhodnouti. Zdá se, že se odtud jmenoval r. 1233 Petr. Nejisté je to o Ratmírovi, jisté zase o Zdeňce a Ješkovi r. 1318. Okolo r. 1360 držel ves tuto Šimon Bohuslavův, měštěnín Pražský, jsa také držitelem Klecan a spoludržitelem Kosovy hory. Tento jsa ženat s Markétou Steklicovou, uvolil se r. 1369, že bude z Roztok a Klecan vydávati plat, který n. tchán jeho ke kostelu sv. Havla a k založení nového oltáře u sv. Michala odkázal.Později držel Roztoky jiný měštěnín jménem Ebrhart, který tu věno zapsal manželce své Markétě. Oba zemřeli před r. 1381, ale ještě za živobytí jich koupil Roztoky Rynart Remešský, bratr Ebrhartův a též měšťan. Do té doby měl tu klášter Břevnovský také nějaký podíl, ale r. 1387 dovolil král Vácslav, aby týž statek prodán byl Rynartovi. Rynart zůstal držitelem Roztok až do válek husitských. Konšelé Většího města Pražského zabrali tehda Roztoky, poněvadž Rynart zběhl odtud a krále Zikmunda proti čtyřem článkům se přidržel, a prodali je r. 1424 Janovi z Pořešína, kancléři města Pražského, a Barboře manželce jeho. Jan netěšiv se dlouho zboží tomuto, zemřel nedlouho potom a Barbora vdova postoupila r. 1425 práva svého a dětí svých k Roztokám Lidéři z Radkovic, měštěnínu Velkého města Pražského. Ale ten zapsal ihned právo jakož i jiné veškeré jmění manželce své Alžbětě z Šestlic. Nicméně nepřestával se Rynart Remešský psáti dědičným pánem Roztockým a na jeho podání potvrzen jest r. 1434 kněz katolický při kapli sv. Jodoka v Roztokách. Mezi tím vdala se Alžběta z Šestlic po druhé za Záviše z Valdšteina, jenž se r. 1429 psával seděním na Roztokách. Zdali a jak se obojí mezi sebou srovnali, není nám známo. Jindřich Míčan z Klinšteina psal se v l. 1446-1448 také z Roztok, ale nevíme, zdali mu patřily tyto nebo jiné Roztoky. Jisto jest, že si Bedřich z Donína roku 1454 odúmrť královskou po Rynartovi vyprosil a že r. 1455 zveden jest na ves celou, tvrz s dvěma poplužími a krčmu. Roku 1504 držel Roztoky známý tehda Albrecht Rendl z Úšavy, nabízeje tu útulek některým z jednoty bratrské a prodal jej asi po 10 letech Vácslavov Budovci z Budova; když pak tomuto měl také vydati majestáty na clo u Roztok a vsi zápisné Hradec, Husinec a Řeže, nechtěl tak učiniti a dal se k tomu nutiti.i Vácslav seděl tu ještě r. 1520 a prodal je potom Břetislavovi Švihovskému z Ryzemberka a tento Ladislavovi a Fabiánovi Sekerkům z Sedčic. Nástupce jich Jan z Donína seděl tu již r. 1533. Dovídáme se o něm, an si tehda dříví připlavené osoboval. Vítu Palácovi totiž, sousedu na Novém městě, povodní drahně lesa jeho vlastního odneseno; díl ho našel, díl optal u Roztok, Klecan a Letek. Když požádal, aby les optaný mu byl navrácen, toho se dožádati nemohl, než odpor toho se stal, jako by na to práva měli, co by tak lesův skrze vodu odneslo se, že by to jich bylo, ježto se Vítovi zdálo, že to spravedlivé není. Teprve r. 1539 vloženy Roztoky Janovi ve dsky zemské a on je pak prodal brzo potom Albrechtovi Šlikovi z Holíče. V krátké době následovali za sebou r. 1544 Hynek Krabice z Veitmile, r. 1545 Lorenc Šlik a t.r. Eliška ze Smiřic. Tato postoupila Roztoky r. 1547 manželu svému Jiříkovi Křineckému z Ronova. Nějaký čas držel Roztoky a vsi zápisné k tomu náležité Jan starší Kalenice z Kalenic. Od něho koupil to zboží asi r. 1555 Ludvík Šradyn z Šorndorfu, JUDr. a císařský rada. Ten měl pořád soudy. Napřed chtěli někteří vesnice od něho vyplacovati, pak obviňován také z násilí. Když Šebestyán Bareš, soused Novoměstský, s vory se plavil, tu kázal Šradyn dříví z vody vytáhnouti, jej pak Barše vsadil do vězení svého v Roztokách a tu jej 17 dbí držel. Také se sousedy nežil svorně.Od nástupců jeho, Dr. Antonína Kartesia a manželky jeho Felicity koupil Roztoky, Hradec, Husinec a Řeže David Boreň ze Lhoty a na Míkovicích. Týž byl člověk bohatý a při tom velice skoupý a skrbný. To se něm vědělo a bylo příčinou následujícího příběhu. Roku 1590 v listopadu okolo sv. Martina sebrali se Martínkové a jiná chasa okolo Prahy a shromáždivše se v nemalém počtu (do dvou set) přišli k Roztokám. Tvrz sice byla zavřena, ale byli mezi nimi někteří, jak se zpráva dávala, samí poddaní Davidové a robotní pacholci, s nimiž a s čeládkou prý ukrutně nakládal za mzdu platiti nechtěje, a ti jsouce povědomi mostu, kterak se spouští, otevřeli sobě. Zmocnivše se čeládky a ji uzavíravše, udeřili na starého pána (Davida), který leže v komoře sám jediný porozuměl, co se děje, vstal a vzav pytlík peněz vyhodil jim řka : Nu, padouškové, vím já, že byste vy pili; vezměte sobě a jděte do krčmy a propijte je. Ale oni nemajíce na tom dosti, vzali kládu nějakou a vyrazili dvéře a tak i pána se zmocnivše, byli by ho tu hned i zabili, kdyby jeden z nich jeho nezastoupil. Ten snad to udělal z chytrosti, aby se nezbavili toho, který o penězích věděl. Svázavše jej vodili ho po tvrzi z kouta do kouta, aby jim ukázal peníze, a ran mu přidávali, že potom od toho zbití dal jim klíče a oni hospodařili, jak se jim dobře vidělo. Zpráva se činila, že jednu truhlu s penězi vynesli; osm osob mělo co na ní nésti. Pravilo se rozličně, že mu dvacet anebo třicet až i padesát tisíc vzali. Synové Davidovi, Jan i Vácslav, byli v tu chvíli také v Roztokách. Jeden se spustil v košili a obrazil se velmi, chtěl běžeti ke vsi a udělati pokřik, ale všudy vně od těch loupežníků bylo osazeno, že žádný nemohl tak v rychlosti proběhnouti. Úředník k jednomu udeřil z ručnice a ten zkřikl, že má dosti, a prosil jiných, aby ho tu nenechávali. Odtud se dali do Újezdce (na pravém břehu Vltavy k Říčanům) a všeckno všudy vybrali. Okolní zemané byli z toho velice postrašeni a mnohý z tvrze se stěhoval do Prahy. Oznámení učiněno hned po události u císařského dvora v Praze, tak že po několika dnech jednoho dostali a toho na skřipci zvrci dali, a o jiných přezvěděli, tak že jich k padesáti chytili. Ostatek táhl k Moravě. David zemřel některý rok potom. Synové jeho rozdělili se pak tak, že Jan dostal Mikovice a Vácslav Roztoky. K těmto přikoupil r. 1606 dvůr a ves Lichoceves a dostal se pak v držení Vilémova. Zemřel ve vzpouře r. 1618 následující, postoupiv Roztoky, jak se zdá, ještě za živobytí svého synu svému Davidovi. Tento sice r. 1622 na tvrzi, dvoru a Roztokách, na Klíčanech a Klecánkách Veronice z Gryspachu manželce své věnoval, ale zápis ten propuštěn r. 1625 na rozkaz soudu zemského, poněvadž byl David zápis učinil již v době, kdež jako z rebelie obviněný nebyl statku a jmění svého mocen. Odsouzen byl t.r. pro účastenství ve vzpouře pátého dílu svého jmění, ale podržel statek svůj proto, poněvadž se uvolil prodati jej Karlovi z Lichtenšteina, plnomocenstvím nařízenému místodržícímu v Čechách. Dostal zaň 60.000 kop míš. a z toho pětinu za pokutu odvedl. Poněvadž Roztoky až do roku 1803 v držení rodu Lichtenšteinského zůstávaly a pro nebydlení tu páně na tvrzi mnoho se neměnilo, udržela se na naše časy ve starodávné své podobě.