městské opevnění

Opevnění Nového Města pražského

Důležitým prvkem lokace nové části pražské aglomerace bylo zřízení jejího opevnění. Vzhledem ke snaze zakladatele, císaře a krále Karla IV., o jednotu pražských měst, se stavělo jen na jižním a východním obvodě lokace. Celá fortifikace vznikla údajně během pouhých dvou let: základní kámen byl položen 26. 3. 1348. Na jihozápadě nová hradba navazovala na obnovené opevnění Vyšehradu, sestupovala do údolí Botiče, z něj vedla vzhůru k pozdějšímu Karlovu a odtud k severu téměř v přímé linii až k Vltavě u staré osady Poříč (na dnešním Těšnově). V prvním úseku se jednalo o prostou hradbu s ochozem: neschůdný terén představoval dostatečnou ochranu. Na lomu trasy na Karlově stála mohutná hranolová Malířská věž, v dalším průběhu hradby ji v relativně pravidelných intervalech zesilovaly štíhlejší, ale vyšší hranolové věže. Nejvýraznějšími objekty byly čtyři brány: brána sv. Jana neboli Svinská v Ječné ulici byla postavena jako pevnost se středním průjezdem a podsebitím pod vysokou střechou, členěnou vížkami, brána sv. Prokopa neboli Koňská uzavírala Koňský trh (Václavské náměstí) v místech dnešního Národního musea, brána Horská (vzniklá snad dodatečně za Václava IV.) na konci dnešní Hybernské ulice a Poříčská (Špitálská) brána na dnešní Florenci měly podobu průjezdu mezi dvěma věžemi. Zajímavostí je, že obě posledně jmenované patřily nikoli Novému, ale Starému Městu, aby toto neztratilo přímý kontakt s předpolím Prahy. Původní opevnění bylo opravováno a zdokonalováno již krátce po svém dokončení, během husitských válek. V době relativního klidu v 16. století značně zchátralo. Přesto spolu s provizorním zesílením dokázalo díky odhodlanosti svých obránců úspěšně vzdorovat švédskému obléhání v samém závěru třicetileté války. Po jejím skončení začala dlouhá obměna pražských fortifikací barokním opevněním kolem celého vnějšího obvodu města. Vzhledem…  číst dále