Pakoměřice

Sedláčka r. 1380 výhradními pány vesnice. S tím souvisel i jejich společenský vzestup, Bernardův syn Jan se r. 1409 nazýval slovutným vladykou a jeho potomci podle domněnky A. Sedláčka byli rytíři Čečkové z Pakoměřic, kteří zde byli vrchností v l. 1428 – 1450. Z tohoto období se datuje první zmínka o tvrzi doložené k r. 1440. Dalším známým majitelem Pakoměřic je až v l. 1463 až 1465 Kliment Holian a jeho manželka Katřina po nich do r. 1474 Ctibor Čert z Horky. Potom se majetek rozdrobil mezi několik majitelů nebo jen zástavních držitelů a v této souvislosti se objevuje zpráva, že tvrz nebyla jedinou opevněnou stavbou ve vsi. V deskovém zápisu z r. 1497 o rozdělení statku mezi Víta, Martina a Václava z Rozhovic se mluví „o věži celé s parkánem“, o níž lze předpokládat, že tu šlo o další, ale skromnější sídlo držitele jedné části poddanské vesnice. Později se však zmínky o tomto druhém objektu neobjevují. Od r. 1547 byl celý majetek trvale sloučen, a to v rukou příslušníků rodu Bořanovských z Bitýšky, kteří byli vlastníky tvrze a vsi ještě na počátku 17. století. R. 1616 koupil Pakoměřice Kryštof Šťastný Slavata z Chlumu, jenž se zúčastnil stavovského povstání a byl za to potrestán tím, že se jeho majetek stal manstvím. Slavata se r. 1628 vyprodal, odešel pro víru ze země a Pakoměřice dostaly nového pána, regenta komorních statků Tomáše Ferdinanda Teufela z Zeilberku. Po jeho smrti (1636) přešly Pakoměřice jako odúmrť na panovníka, který je následujícího roku prodal již opět jako svobodný statek Františku Oldřichu Libštejnskému z Kolovrat. Když zemřel bezdětný a o jeho majetek se podělili příbuzní, dostal Pakoměřice František Karel Libštejnský z rychnovské větve Kolovratů, prezident nad apelacemi, od něhož je r. 1652 získal Jan Hertvík z Nostic. V té době byla tvrz, o níž je poslední zmínka z r. 1623, již asi rozbořená a na jejím místě vyrostl barokní zámek. R. 1652 skončilo období spekulačních koupí a rychlého střídání majitelů, neboť Nosticové se zde udrželi až do 20. století. V průběhu této doby se vesnice stala centrem rozsáhlého panství, k němuž patřily statky Líbeznice (koupen 1665), Měšice (1677), Veleň (1678), Bašť (1680) a další. Není tedy divu, že záhy po koupi (přesná data nejsou známá) zde vyrostlo nové panské sídlo. Půdorysem odpovídá staré tvrzi, a prot mohl být zachován hradební příkop, přerušený násypem pouze před bránou. Je to jednopatrová čtyřkřídlá budova s prostou vnější fasádou, zatímco v přízemí vnitřního dvora byla fasáda na třech stranách rozdělena arkádami. Na přelomu 17. a 18. století se poměry změnily, centralizované pakoměřické panství, rozšiřované koupěmi i v následujících desetiletích, se stalo hospodářskou základnou pro společenský vzestup rodu v dvorských službách. Již Jan Hertvík z Nostic, vlastník Pakoměřic v l. 1652 – 1683, se dopracoval až k hodnosti nejvyššího kancléře, jeho nástupce v l. 1683 – 1730 Antonín Jan byl v diplomatických službách a později císařským místodržícím a nejvyšším hofmistrem. Vrcholu vlivu rod dosáhl za Františka Antonína z Nostic, majitele panství v období 1765 až 1794, známého mecenáše, který prošel hodnostmi nejvyššího hofmistra, nejvyššího purkrabí a prezidenta gubernia. Pro dvorské hodnostáře této úrovně byl pakoměřický zámek málo reprezentační a byl nahrazen v l. 1767 – 1775 daleko honosnějším sídlem v Měšicích. Tam také přesídlila vrchnostenská správa, ač název „pakoměřické“ panství zůstal zachován. Zámek byl potom využíván k hospodářským účelům. V 19. století byly zazděny arkády, stavba adaptována na špýchar a splynula s ostatními hospodářskými budovami.