Kobyliské popraviště
© Jiří Špaček, 03/2015
Někdejší vojenská střelnice se nacházela na severním okraji území Kobylis, které jsou od r. 1922 součástí Prahy. Ležela na jižním svahu vrchu Ládví (359 m n. m.), který je porostlý lesoparkem. Přístup k její pietně upravené části, zvané Památník protifašistického odboje, vede od horního konce Čumpelíkovy ulice, která spolu s ulicí Žernoseckou areál ohraničuje. Volně přístupný areál památníku je dosažitelný městskými autobusy od zastávky Kobyliská střelnice v Čumpelíkově ulici, která je však velmi málo frekventovaná. Výhodnější je proto použít frekventovanější zastávku Bojasova na Žernosecké ulici, která je od památníku stejně daleko, cca 200 metrů.
Vojenská střelnice vznikla na okraji tehdejší vsi Kobylis r. 1890 pro výcvik pěchoty rakousko-uherské armády jednak ve střelbě a jednak v jízdě na koni. Bylo to rozlehlé území přes kilometr dlouhé a s pětikilometrovým obvodem. Střelnice se však stala také výletním místem, kde se pořádaly koncerty vojenských kapel, byly dostavěny konírny, herny a budovy pro občerstvení. ...Mezi válkami spravoval střelnici 28. pěší pluk. Za 2. světové války nacisté prostor obehnali ostnatým drátem a v jeho severní části zřídili popraviště. Z bývalých koníren se stala věznice pro poslední chvíle odsouzených. Nejvíce bylo místo využíváno v období stanného práva po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Tehdy tu bylo za měsíc popraveno na 540 lidí, mezi nimiž byly i významné osobnosti jako předseda vlády gen. Alois Eliáš, spisovatel Vladislav Vančura, atlet Evžen Rošický nebo řada členů rodiny Horákových z Lidic. V září 1942 tu byli popraveni také čtyři představitelé české pravoslavné církve, v jejichž chrámu sv. Cyrila a Metoděje našli poslední úkryt čs. parašutisté včetně pachatelů atentátu. Posledními popravenými byli 7. května 1945 tři obyvatelé Kobylis za účast v Pražském povstání. Po skončení okupace bylo místo poprav označeno dřevěným křížem s trnovou korunou. Armádě střelnice již technicky nevyhovovala, takže ji pro výcvik využívaly jen zájmové organizace a nakonec až do r. 1968 sloužila Armádnímu filmu. Do r. 1975 pak byla provedena pietní úprava někdejšího popraviště podle návrhu L. Tódla a J. Poláka a r. 1978 byl areál Památníku protifašistického odboje prohlášen za národní kulturní památku. Samotný památník je nevelké obdélné území uzavřené valy a kromě severní strany obklíčené panelovou sídlištní zástavbou. Vstup umožňuje jediný průchod západním valem. Již od něj je na protějším valu vidět betonová stěna s verši básníka Miroslava Floriana, dlouholetého obyvatele okolního sídliště: „Zastav se na chvíli… krev naše vstoupila do této země, ale my znovu se vzpřímili.“
Na sousední jižní stěně je umístěna kamenná mozaika podle návrhu malíře Martina Sladkého. Nachází se v místě koníren, kde byl za okupace poslední vězeňský prostor pro odsouzence. Dominantu areálu představuje kříž s trnovou korunou na místě vlastního popraviště. Původní dřevěný kříž podlehl zubu času, a proto byl v r. 2007 nahrazen křížem kovovým. Před ním se od r. 1978 na nízké žulové podestě nachází bronzová plastika plačící ženy zvaná „Trpící Vlasti“. Jejím autorem je sochař Miloš Zet. Proti kříži stávaly kůlny pro ukládání rakví s popravenými před jejich odvozem do krematoria. Na jejich místě je dnes nevysoká zídka s pamětními deskami. Na nich čteme jména popravených, jejich věk i čas popravy. Od r. 2011 je areál v majetku Městské části Praha 8, která zajistila jeho opravu a celkovou rekonstrukci..
