Petrovice

Hlavní průčelí zámku je obráceno k východu, do dvora, a je zdobeno vyvýšeným rizalitem s polosloupy a štítem, v němž je umístěna klenutá nika se sochou sv. Floriána. Na západní straně leží zahradní terasa se schodištěm, která vznikla při přestavbě počátkem 20.století. Na ni navazuje vysoká ochranná zeď, z nádvorní strany zdobená v celé výši patra zámku sgrafitem. Místnosti zámku mají ploché stropy a jsou bez zvláštních architektonických okras. Vstupní brána, která je dnes to jediné, co si můžeme ze zámeckého areálu zblízka prohlédnout, se baroknímu stylu zámecké stavby vymyká - později byla upravena do romantické novogotické podoby. Stavitel zámku Paceli z Adlersheimu zemřel roku 1734 bez potomků, petrovické panství zdědil jeho synovec apelační rada Jan Jindřich, svobodný pán, později hrabě, z Bissingenu. Jeden z těchto vlastníků nechal zrekonstruovat a dostavět také kostel sv. Jakuba. Protože ani Bissingen nezanechal dědice, získal po jeho smrti v roce 1784 Petrovice Jáchym Jindřich Voračický z Paběnic s tím, že majetek bude až do své smrti užívat vdova, hraběnka Františka z Bissingenu, rozená svobodná paní z Astfeldu (+ 1796), se svojí společnicí Annou Varlichovou z Dubna. Rodina Voračických z Paběnic prodala Petrovice roku 1861 francouzskému chemikovi Nicolasi Bellotovi, spoluzakladateli známé firmy Sellier-Bellot, která vlastnila na Žižkově továrnu na výrobu nábojových kapslí. V té době měl statek celkovou výměru 186,67 ha a vynášel 4.734 zlatých ročně. Bellot později prodal statek se zámkem hornoměcholupskému statkáři Františku Procházkovi, od kterého jej roku 1908 koupila hraběnka Marie Antonie Gabriela Silva Tarouca. Statek se tak stal součástí rozsáhlejšího průhonického panství, na němž v té době vznikal pod patronací hraběnčina manžela, známého dendrologa hraběte Arnošta Emanuela Silva Taroucy, ojedinělý anglický park. V roce 1912 si petrovické panství pronajal Ludvík Kolben. V letech 1910 - 1915 bydlel na petrovickém zámku Ing. Ludvík Šamberger, ústřední ředitel panství hraběte Silva Taroucy (bratr MUDr. Františka Šambergera, významného lékaře a profesora Univerzity Karlovy, který patřil mezi zakladatele českého kožního lékařství). Velká koncentrace půdy v rukou nepočetné skupiny velkostatkářů, především šlechtických rodin a církve, a sílící volání po půdě mezi drobnými rolníky vedly po vzniku republiky k pozemkové reformě. Záborový zákon z roku 1919 postihoval parcelací statky s výměrou nad 150 ha, ale jeho provádění bylo velmi pomalé. Na Petrovice přišla řada až roku 1923. Z pozemků statku bylo odebráno 60 ha a přiděleno nejpotřebnějším žadatelům, především malorolníkům a drobným živnostníkům z Petrovic a Horních Měcholup, kteří však museli za 1 ha zaplatit 5 až 6 tisíc Kč, což byla cena značně vysoká. Rolníci sice dostali půdu, ale dost se zadlužili. Na zbývajících pozemcích petrovického hospodářství (přibližně 100 ha) byl vyměřen tzv. zbytkový velkostatek, který roku 1925 koupil bývalý hospodářský správce Petrovic Roman Danner. Kromě půdy získal také zámeček a celý komplex hospodářských budov v jeho sousedství. V letech 1927 - 1929 nechal bratr majitele Zdeněk Danner, který byl ředitelem občanské záložny ve Vršovicích a vynikajícím finančníkem, zámek na svůj náklad zrekonstruovat a upravit. Především se vyměnila stará lepenková střešní krytina a nahradila tehdy moderním eternitem. Před západním průčelím zámku byla nad Botičem zřízena nádherná terasa s velikým bazénem, který sloužil ke koupání. Ke vchodu do zámeckého parku byla umístěna socha sv. Jana Nepomuckého, již dal Zdeněk Danner pro tyto účely zhotovit z hořického pískovce. K jejímu slavnostnímu vysvěcení došlo o svatojakubské pouti v neděli 27.července 1929. Slavnost byla podle petrovického kronikáře velkolepá a zúčastnilo se jí mnoho občanů a družiček. V době okupace byl statek Romanu Dannerovi zabaven. Do Petrovic se statkář vrátil až po válce a znovu se ujal svého majetku. V letech 1946 a 1947 rozprodala jeho manželka Růžena Dannerová s povolením MNV část půdy, téměř sto parcel. V březnu 1948 vydal Okresní národní výbor v Říčanech nařízení vyhlásit nad statkem národní správu. Mělo dojít k další parcelaci, ale nakonec téměř celý pozemkový majetek převzal stát a svěřil ho státnímu statku. Do jeho vlastnictví přešel také komplex hospodářských budov se zámkem. Cenná památka tak byla dále využívána pouze k hospodářským účelům. V roce 1989 se v těsném sousedství zámeckého areálu otevřela nová základní škola a ustájený dobytek musel být odsud odveden. Hospodářské objekty se vyprázdnily a opuštěný zámek, který v té době již nebyl v nejlepším stavu, začal o to rychleji chátrat. V 90.letech situaci zkomplikoval dosud nevyřešený restituční spor mezi příbuznými posledního majitele statku..

V druhé polovině 15. století náležela vesnice Petrovským z Petrovic; v r. 1489 prodali Václav a Heřman Petrovští plat na zdejší vsi a tvrzi staroměstskému kostelu sv. Linharta. K tomuto datu se váže také první písemná zmínka o zdejší tvrzi, jejíž vznik bývá podle stavebně historického průzkumu kladen do 14. století. Jediným majitelem vesnice se časem nepochybně stal Václav Petrovský, jehož ovdovělá manželka Magdaléna z Měcholup postoupila r. 1542 Petrovice své dceři Kateřině, provdané za Jana Hrzka z Mšena, který později ke svému jménu připojoval „seděním na Petrovicích“. Také Kateřina záhy zemřela a Jan Hrzek se znovu oženil s Johanou z Bezdědic, která r. 1563 převzala poručnictví nad svými vlastními dětmi Bohunkou a Zikmundem a nad petrovickým statkem. R 1571 prodali Bohunka a Zikmund zdejší ves s tvrzí Evě Říčanské z Olbramovic, ale již po čtyřech letech ji koupil Adam Homut z Harasova. V držení tohoto rodu (Václava Homuta, později Viléma) zůstaly Petrovice až do r. 1630, kdy je jako značně zadlužený statek koupila Estera Lažanská z Bukové, která jej po devíti letech odkázala svému bratrovi Ferdinandu Rudolfovi. Za nejasných okolností získal Petrovice Jindřich Volf Berka z Dubé, jehož syn František Karel je r. 1656 prodal Ondřejovi Borovanskému z Borovan. Od Borovanských přešly do vlastnictví Maxmiliána Krakovského z Kolovrat. Dalším majitelem byl František Antonín Špork (r. 1693) a od r. 1701 František Karel Přehořovský z Kvasejovic. R. 1716 koupil Petrovice František Paceli z Adlersheimu, za něhož byla bývalá tvrz ve dvoře přestavěna v prostý jednopatrový barokní zámek se středním rizalitem, členěným v patře polosloupy s ukončeným štítem. Postranní části průčelí byly zakončeny atikou se sochami. Jednopatrová zámecká stavba obdélníkového půdorysu, jejíž místnosti mají ploché stropy, stojí v rohu bývalého vrchnostenského dvora v Grammově ulici. Uprostřed hlavního průčelí je socha sv. Floriána, před západním průčelím je terasa se schodištěm, na niž navazuje ohradní zeď se sgrafity. V r. 1796 koupila Petrovice rodina Voračických z Paběnic, která je r. 1861 prodala francouzskému chemikovi Nicolasi Bellotovi, jenž se spolu se Sellierem stal zakladatelem známé žižkovské továrny na výrobu zápalek (kapslí pro náboje) Sellier a Bellot.