© Prudký Martin 02/2020
Místo někdejšího hradiště i vrchol Řivnáče jsou dostupné od turistického rozcestí Levý Hradec po zelené značce nebo z opačné strany z Úholiček po trase naučné stezky Rozhlédni se člověče (souběžně vede i žlutá a zelená značka).
Pravěká lokalita Řivnáč se nalézá na vysoké skále s nepřístupnými suťovými svahy nad levým břehem Vltavy na západním okraji Roztok. Poprvé ji prozkoumal a popsal roztocký lékař a amatérský archeolog Čeněk Rýzner v letech 1881-1883, který na tehdejší pastvině nalezl velké množství keramiky i zvířecích kostí. Rýzner zde objevil zemní objekt sloužící k bydlení - sídlištní jámu, která tak poprvé vstoupila do názvosloví české archeologie. ...Podle opakujících se znaků artefaktů na území Čech ji pak archeologové v padesátých a šedesátých letech minulého století pojmenovali řivnáčskou kulturou. Tento úsek dějin střední Evropy spadá do závěrečného období středního eneolitu, asi 3000 až 2800 let před Kristem, jejíž nositelé budovali na našem území především výšinné opevněné lokality s těžištěm hlavně v okolí města Slaný. Řivnáčská kultura se vyvinula pravděpodobně z kultury kanelované keramiky a má spojitost i s chamskou kulturou. Její existenci pravděpodobně ukončili příslušníci kultury kulovitých amfor, kteří dobyli opevněné osady této kultury. Důkladně prozkoumanou lokalitou této kultury je kopec Homolka u Stehelčevsi severně od Prahy. Lidé obývali polozemnice, dochoval se i dům se zapuštěnou podlahou. Do dnešní doby se zachovala především keramika - amfory, nádobky s nožičkou mísy se zataženým okrajem, zdobená rytými horizontálními i vertikálními vzory či s otisky tkané látky. Zásadní jsou i zásobnice se slámovým tělem. Nástroje zhotovovali z kamene, jednalo se hlavně o broušené asymetrické sekyrky se zbroušenými boky. Dále byly nalezeny sekeromlaty používané zřejmě i jako zbraně. Štípané předměty ze silexů byly upraveny pro části srpů či hroty šípů. Kuriozitou jsou velké nože a sekáče z břidlice. Četné jsou nástroje ze zvířecích kostí - různé hroty, šídla, lopatky a udice. Ulity sladkovodních škeblí sloužily jako ozdoby. V tomto období je také doloženo uctívání ženských božstev, které ale určitě neznamenalo matriarchát podobně jako uctívání panny Marie neznamenalo nikdy nadvládu žen. Obyvatelé této kultury praktikovali při pohřbívání svých zemřelých jak žárový tak kostrový ritus, známé jsou především žárové hroby, ve kterých jsou pozůstatky zemřelých uloženy v keramických urnách pod mohylami, v polozemnicích nebo prostě v zemi často v obvodu sídliště. Právě podle způsobu ukládání ostatků mrtvých se dnes můžeme domnívat, že existovala společenská nerovnost tedy existence elit. Po II. světové válce objevil nepatrné zbytky opevnění Ivan Borkovský a také keramiku řivnáčské kultury uznanou roku 1950..
