Vargač

Výhodná poloha místa, v blízkosti Prahy, na Pasovské silnici a přitom uprostřed rozsáhlých lesů, přiměla Jana Lucemburského, že statek brzy znovu získal zpět a vybudoval tu hrad, který pak převzal správu nad několika vesnicemi, dosud příslušnými ke Kamýku. Nový hrad se stal sídlem úřadu královského lovčího a byl zabezpečen soustavou služebných manství. Občas sem zajížděli i Janovi nástupci Karel IV. a Václav IV. Za těchto příznivých podmínek se vesnice v podhradí brzy stala městečkem, které však v husitských válkách trpělo častými průtahy vojsk; 8. února 1421 se stalo místem setkání Pražanů se Žižkou. Hrad (podle jinak nedoložené Balbínovy zprávy prý toho roku Pražany pobořený) zapsal král Zikmund r. 1422 katolíkům Bedřichu (zemřel 1432) a Hanuši z Kolovrat. V Hanušově sídle se r. 1444 konala porada strany Hynka Ptáčka z Pirkštejna se stranou rakouskou o společném sněmu. Jiří z Poděbrad panství od Hanuše vyplatil a zastavil je r. 1461 svým synům Viktorinovi, Bočkovi, Jindřichu a Hynkovi, ale ti se statku někdy před r. 1472 opět vzdali. Potom se v jeho držbě vystřídali Jindřich ze Švamberka a na Zvíkově a v l. 1491–1527 Děpold z Lobkovic; jeho synové vrátili r. 1530 Dobříš Ferdinandu I. a od něho ji dostal Vilém Švihovský z Rýzmburka (r. 1534 doživotně); nakonec ji král doživotně udělil i Vilémovým synům, z nichž nejstarší Ferdinand se po otcově smrti skutečně ujal správy panství. Válečné události a časté střídání zápisných pánů měly nepříznivý vliv na prosperitu panství. Do poloviny 16. století městečko Dobříš zpustlo a zbylí obyvatelé si opodál vystavěli několik vesinických usedlostí, hrad sám hrozil zřícením a nepomohly ani peněžité částky na jeho opravu, které král povoloval Vilémovi i Ferdinandovi Švihovským z Rýmburka. R. 1569 získal celý statek se 16 vesnicemi (Dobříš, Skalice, Hraštice, Homole, Nečín, Hrabří, Třtí, Pouště, Jablonná, Višňová, Želnice, Libice, Drsník, Líšnice, Horní a Dolní Mokropsy) Maxmilián II. a snažil se jej zvelebit opětným povýšením Dobříše na městečko, rozšiřováním panství a zpočátku i opravami chátrajícího hradu. Brzy se však ukázalo, že statek není výnosný a Rudolf II. se r. 1598 rozhodl, že jej prodá. Hejtman přesídlil do nového dřevěného obydlí u dvora a starý hrad, ponechaný svému osudu, zůstal od počátku 17. století pustý. Teprve nová vrchnost, jíž se r. 1630 stali Mansfeldové, jej r. 1676 opravila, ale již r. 1720 budovu zničil požár. Zbylé zdi byly pak ještě v prvé polovině 18. století přestavěny na sýpku, která svému účelu slouží dosud. Jde o dvě budovy čp. 7 ve východní části města Dobříše (sýpka zvaná Vargač a tzv. Purkrabský dům, obojí na srázu nad Huťským rybníkem). Hrad byl od jihu dokonale chráněn příkrým skalnatým svahem, spadajícím do rozlehlého rybníka, po mírnějším svahu od severu vedla přístupová cesta přes příkop s valem a branou, jejichž pozůstatky jsou dosud patrné. Budova obdélného půdorysu je dnes dvoupatrová, s raně barokním štítem na severozápadní straně, se čtvercovými okny a hladkou fasádou. Z někdejšího hradu jsou dochovány zbytky původních sklepů, tesaných do skály a přezdívaných. Interiér je zcela účelově modernizován (železobetonová konstrukce). Opodál k východu je menší, jednopatrová budova bývalého purkrabství, která také ztratila svou původní podobu mnohými přestavbami, pod její západní části je však dosud původní sklep, vylámaný do skály a sklenutý cihlami i kamenem..

Někteří z rytířů se v hradě zjevují, v příznivých dnech lze potkat i jezdce v bílém plášti s křížem na zádech. Projíždí krajem zcela tiše a kontroluje, zda je schovaný poklad řádu na svém místě. Úderem jedné hodiny mizí. (Fakticky doloženo to ovšem není, ale nic nebrání se o tomto přesvědčit. Pozn. red.).