Zlatníky

Poprvé se uvádí r. 1314, kdy ves znovu vysazovali na purkrechtním právu. Velflovici tvrz postoupili za dvacet hřiven stříbra lokátorovi a zároveň prvními rychtáři Otovi jako dědičnou rychtu. Vymínili si v ní přitom několik místností pro letní pobyt, polovinu úrody ze sadu patřícího k tvrzi a užitek ze dvou rybníků ve vsi. Od poloviny 14. století se majitelé Zlatník z řad pražských měšťanů i církevních hodnostářů často střídali. Za husitské revoluce, r. 1420, zkonfiskovali Zlatníky Pražané a r. 1438 staroměstská rada věnovala důchody ze Zlatník záduší kostela sv. Jiljí na Starém Městě pražském, Betlémské kapli a rovněž kostelu sv. Martina ve zdi. Tvrz byla užívána jako rychta až do konce 16. století, pak byla vrchností vykoupena a vytvořen z ní lánový statek. V 17. století tvrz zpustla. Poslední zpráva o ní je z r. 1665. Tvrz ve Zlatníkách se nacházela při okraji návsi poblíž kostela v místě, kde je dnes kulturní dům. Podle nevelkých zbytků zdí a brány, které byly patrné ještě v polovině 19. století u kostela a protějšího hostince, soudil A. Sedláček, že šlo o rozsáhlou tvrz s branami a baštami. To však byl omyl. Ze zápisu pocházejícího z druhé poloviny 17. století víme, že základem tvrze byla obytná věž, při níž stál hospodářský dvůr a sad. Co A. Sedláček považoval za pozůstatky opevněné tvrze, byly zbytky bran a zdí, jimiž byla ohrazena celá ves Zlatníky, jak to správně určil J. Sommer ve své Topografii a jak je patrné z katastrální mapy z r. 1841.