stará budova Jedličkova ústavu

V místech staré budovy Jedličkova ústavu stávala původně mohutná věž gotického opevnění Vyšehradu. Její pozůstatky (snad) tvoří obdélnou baštu na hranici mezi areálem ústavu a zahradou Podolského sanatoria. Jádro areálu tvoří dům zvaný Polsko. Původně se jednalo o vojenská kasárna, postavená při barokní přestavbě pevnosti v druhé polovině 17. století. Vojáci v prvním patře bydleli, v přízemí měli hostinec. Za pruské okupace Prahy roku 1744 zde byl ubytován polský pluk, podle kterého dostala budova své jméno. Když okupace skončila, budovu získala kapitula a v objektu zřídila kromě hospody nájemní bydlení. Roku 1860 byla kolem původního barokního domu přistavěna nová dvoukřídlá budova, která dnes tvoří uliční čáru. Činže zde byla i na tehdejší poměry velmi nízká a brzy se do Polska začala stěhovat chudina z celé Prahy. Na konci 19. století se zde tísnilo až 72 partají, které čítaly až 360 lidí. V roce 1913 budovy koupil doktor Rudolf Jedlička a 1. dubna 1913 zde otevírá Ústav pro léčbu a výchovu mrzáčků, první zařízení tohoto typu v Čechách. Z areálu se v té době ještě nevystěhovali všichni původní nájemníci a bylo nutné budovy pro potřeby ústavu upravit. Stavební úpravy realizoval v letech 1912-1917 významný pražský stavitel Matěj Blecha, v dvorním traktu provedl unikátní kubistickou přístavbu původní barokní stavby. První chovanci ústavu se do Domečku na dvoře činžovní budovy nastěhovali počátkem roku 1914. Prvním ředitelem ústavu se stal František Bakule (1877–1957), téměř zapomenutá osobnost české pedagogiky. Po vypuknutí světové války areál částečně využili vojáci a dětské chovance doplnili invalidé z fronty. Ti se ve škole pro vojenské invalidy učili řemeslům, nebo pracovali v dílně na výrobu protéz. Součástí péče o invalidy byla také léčba a rehabilitace, která se odehrávala v sousedním Pražském sanatoriu. Aby to invalidé ani lékařský…  číst dále