Děvín

Vnější čtvercové opevnění bylo na otevřené severní straně chráněno okrouhlými baštami (či věžemi). Jádro hradu bylo v severozápadním nároží, na jihu stála obytná věž. Postaven byl z místního vápence, při povrchovém průzkumu byly objeveny zlomky prejzů, které kryly střechu..

Hrad Děvín patrně postavil Štěpán z Tetína – levoboček přemyslovce Jana Volka – před rokem 1338. Kolem roku 1375 od něj koupil Zlíchov i s hradem smíchovský kartouzský klášter, kterému byly roku 1420 zkonfiskovány. Nakonec prý nechal hrad zbořit císař Zikmund jako sídlo lapků. Povrchový archeologický průzkum předpokládá konec sídla před rokem 1420. Počátkem 16. století sloužily zbytky zdí jako ideální terč při cvičných střelbách z nového hmoždíře..

Kde je starodávné hradiště, spatřuje se výšina, která ke třem stranám příkrými nebo vysokými stráněmi spadá, totiž východně na Zlíchovskou, jižně a západně k Hlubočerpům. V jihozápadním rohu tohoto místa stál středověký hrad Děvín, kdežto prvotní Děvín, jak jej máme před očima z dějin o dívčí válce, celou jižní stranu této výšiny zabíral. Byl oddělen od ostatní výšiny příkopem, který nyní již málo znáti jest. Když založen byl středověký hrad, učinili ze dvou třetin předhradí a z ostatní třetiny hrad zděný. Na ten čas jest hradiště tak zhanobeno, jako by okolo kouska kamene nebylo. Kromě dvou velikých jam a rozrytých a přeházených základů nelze tu nic jiného pozorovati, než že hrad tento asi do čtverhranu založen byl. Lépe nás poučuje o jeho bývalé způsobě plán asi s počátku našeho neb konce minulého století pocházející, kterýž se zachoval v pozůstalosti Hebrově ( v zámku Rychnovském) a buď od Brandla neb Gregoryho pochází. Podlé něho byl hrad postaven do nepravidelného čtverhranu. Brána prostá v hradbě nacházela se na východní straně, kudy se vcházelo po rovině do hradu, nad ní v severovýchodním rohu vypínala se okrouhlá věž. Kromě ní byla hradba sesílena jen v severozápadním rohu polookrouhlou baštou, neboť v ostatních rozích byly jen přístavky pro konice a čeládku. Palác neb věžovaté obydlí páně stálo při samém severozápadním rohu, založeno bylo do obdélníka a rozděleno příčkami na několik oddělení. Hradiště a okolí jeho jest holé a suchopárné, než r. 1846 pamatovali ještě lidé z mladších let, kusy lesa a také stromoví bylo prý více než nyní, jak ovocného tak i jiného, které se vysekalo odtud. Nejstarší náš letopisec Kosmas také první vypravuje o Děvínu. Po smrti Přemyslově dívky bez poroby vyrůstajíce, jako Amazonky vojenských zbraní se chápaly a po vojensku si vedly. Zmužile za davy chodily po lesích, ne mužové jich, nýbrž ony samy muže, které a kdy chtěly, sobě volily. A tak velice vzrostla smělost ženská, že na jedné skále nedaleko Prahy hrad přirozenou povahou místa pevný sobě postavily, jemuž od dívčího názvu dáno jest jméno Děvín. Jinoši vidouce to a jsouce proti děvám hněvem popuzeni sebrali se u větším počtu, na jiné skále mezi chrástím, nic dále, než co by troubu uslyšel, založili hrad, který se nazýval prvotně Chvrasten, později Vyšehrad. Odtud po nějaký čas válčeno mezi oběma hrady, tak že byla druhdy válka a druhdy zase pokoj. Konečně učinili mezi sebou příměří a na tom se usnesli, aby po tři dni hodujíce a kvasíce hrami se pobavili. A když minuly den a noc, již smířily se obě strany dokonce; každý vzal si jednu dívku a vynesše z hradu zásoby prázdné zdi ohněm zkazili. Tolik vypravuje ctihodný Kosmas, dávaje také znáti, že za jeho doby bylo tu prázdné hradiště, o čemž se domnívali vším právem, že někdy ploty neb dřevěnými hradbami bylo hrazeno. Pověsť o dívčí válce pozdější letopiscové rozpřádají široce, také konec její, jak se nachází u Kosmy, přizpůsoben čtením tehda oblíbeným o městech násilně dobývaných a obyvatelstvu vyhubeném. V 11.století již byl Děvín pust, neboť Kosmas, který o dívčí válce asi r. 1120 psal, pamatoval 70 let, tedy vše, co se od polovice 11. století zběhlo, pověsti pak starší slyšel od starců, kteří zajisté zase pamatovali, co sami zkusili a od svých otcův slyšeli. Zajisté tedy se může míti za pravdu, že již v 11.století se nevědělo, kdy a proč Děvín spustl a že zbyly jen slabé upomínky na boje, které sváděny mezi Děvínem a Vyšehradem, do nichž pak od poetické mysli lidu vkládány boje mezi jinochy a dívkami vysvětlováním jména Děvín, který má jméno od osoby ženské řečené Děva, Děvice, Děvana, Děvule, tak jako Libušín od Libuše. Od doby Kosmovy připomíná se Děvín toliko jako hora. Kníže Soběslav I. daroval r. 1130 Kapitole Vyšehradské clo, kteréž se pod Děvínem vybíralo z vorů, tak aby polovice dřev náležela proboštu a polovice kapitole. A když pak se později clo to vybíralo v penězích, dostával probošt po denáru a kapitola po dvou denárech, k nimž přidal král Přemysl r. 1211 třetí denár. Děvín se nazývá tu jen horou. Později clo to přeloženo pod Vyšehrad. Hora Děvínská a ves Zlíchov pod ní ležící patřila králům až do 14.stol. Tehda se dostalo oboje v držení pánův z Tetína a poněvadž Tetín jim předešle náležitý patřil potom králům, lze za to míti, že učiněna směna o Tetín a zboží Zlíchovské. Toto držel již Štěpán z Tetína, nejvyšší písař, a postavil jak se zdá, týž hrad Děvín, jehož chatrné známky posud vidíme, ano když si před r. 1338 dal pečeť vyryti, dán na ni nápis, že jest Štěpánova z Děvína. Touž pečeť nacházíme přivěšenou k listu danému roku 1338, jímž Štěpán daroval křižovníkům háj Mořiny. Zboží Zlíchovské drželi po něm synové Štěpán, kanovník a písař zemský (roku 1348-1382) a Ješek z Zlíchova. V letech 1353 až 1356 prodávali oba Seidlovi z Písku platy na vesnicích svých Zlíchově a Makotřasích; patrně byli v závadách a dlužili si peníze. Z těch a takových příčin prodali pak Zlíchov, kdež ještě v l. 1360-1361 právo podací vykonávali. Koupil je od nich klášter Kartouzský na Újezdě a držel je již r. 1376; neboť tehda vykázal kostelu Pražskému 2 kopy úroků na vsi své Zlíchovské na záduší n. Barše arcijáhna Bechyňského. Té doby si ještě kapitola Vyšehradská pokládala míti právo k podací na Zlíchov, které jí darováno r. 1257, také měla plat v Hlubočerpích pod Děvínem. Oboje bylo Kartouzským příležité, pročež je vyměnili s kapitolou, davše jí za to dvůr Dvořec na druhé straně Vltavy ležící. Klášter Kartouzský, jehož učení mniši nesnášenlivostí lid Pražský proti sobě popudili, byl první, jenž stráven byl plamenem husitským (r. 1419). Hospodářství jeho všechno ihned zabráno a k užívání rozdáno. Co se mezi tím s Děvínem stalo, není známo. Nevíme, jak ho užíval klášter Kartouzský, nevíme, zdali stál ještě za válek husitských, neboť v pamětech současných o něm ani potuchy. Císař Zikmund zapsal r. 1421 dvůr a ves Zlíchov s 2 pluhy rolí, vinicemi a lesy (a tedy i vrch Děvín) Vácslavovi z Langperka za služby, které činil s 6 oděnci k ostříhání hradu Pražského. Týž ovšem Zlíchova neudržel proti Pražanům, když však se řady obnovily, také mu (r. 1437) tento zápis obnoven. A poněvadž měl týž dvůr od obcí Pražských přikázaný Šimon od Bílého lva, vyvadila jej obec již r. 1432, dadouc mu za ně Úhonice. Roku 1419 pak koupila obec Většího města Pražského Zlíchov od Vácslava a spojila s ním zboží Butovské a Hlubočerpské, později nabyté. Zřícenin Děvína užíváno pak za terč. Roku 1513 v pondělí po božím těle vystřelovali za Zlíchovem z nového moždíře k pustému hradu. Prvním vystřelením koule celá ostala, ale druhým i třetím koule se strhaly a moždíř také se trhl na prachovni. Potom v pondělí před sv. Vavřincem vystřelovali z toho nového moždíře za Zlíchovem třikrát, a to bez škody kulí a moždíře, ovšem ale se škodou starých zdí. Přes to viděti tu bylo ještě 30 let potom zdi 2-3 latrů zvýší, velmi tlusté a pevné. Pzoruhodné, že tehda v lidu vyhynula pameť jména Děvína a že se mu říkalo jen starý hrad. Teprve Hájek, když byl svou kroniku sepsal, znova naň upozornil. Pověsť o dívčí válce v lidu znova oživla tak, jak on ji rozláčně povídal, místo Děvína zapamatoval si zase jako místo, s něhož s mužskými válčeno, jen že mu dal nyní nové jméno Dívčí hrad. Až do osudného r. 1547 zůstalo zboží Zlíchovské v držení Starého města Pražského. Tehda zabral jim je král Ferdinand a prodal r. 1551 ves Zlíchov, pustý dvůr Bytíz, dědiny poplatné v Záhoří a jiné příslušenství Petrovi Chotkovi z Vojnína, prokuratoru, jenž je držel do r. 1570. Tehda koupil je Jan Kutovec z Úrazu, měštěnín Starého města Pražského, jenž již měl Smíchov a t.r. také ves Hlubočerpy přikoupil. Jako sídlo nového statku vyzdvihl tvrz v Hlubočerpích. Stav se hofrychtéřem měst věnných věnoval Anně manželce své na vsi Smíchově, zemřel r. 1586 dne 1. září a pohřben u sv. Havla v Praze. Synové jeho Benjamin, Martin, Jindřich, Jan a Vilém rozdělili se r. 1590 o statky otcovské. První dva obdrželi za svůj díl tvrz Hlubočerpy s dvorem při ní a ves, ves Zlíchov, mlýn Červený blíže Vltavy, dvůr Hansfalkovský, vinici velikou pod Dívčími hrady a jiné vinice. Jan dostal ves Smíchov a ostatní dva, tuším, vinici na Petříně, dva domy v Praze a peníze. Martinovi nechtělo se s bratrem hospodařiti a proto prodal mu ještě t.r. svůj díl. Tento (Benjamin) byl písařem menších desk zemských a věnných měst hofrychtéřem. Zemřel r. 1599 v Kvasinách u Solnice, ujev před morem. Statek odkázal synům svým Kašparovi a Albrechtovi, ale poněvadž byly závady na statku veliké, přišel do prodeje. Koupily jej (r.1604) Zuzana Lažanská z Drahobuze a Lukrecia a Estera sestry Lažanské. Po 6 letech prodaly jej zase Ladislavovi Berkovi z Dubé, jenž ho postoupil r. 1613 Kašparovi Celerovi z Rozentálu. Ale již po roce koupila tvrz Hlubočerpy, ves Zlíchov a hrad pustý Děvčí hrady Maryje Slavatova z Valdšteina. Po její smrti dostaly se Jáchymovi staršímu Slavatovi z Chlumu, cís. radě a komorníku, který je prodal r. 1623 Pavlovi Michnovi z Vacínova, také cís. radě (r. 1623). V rodě Michnovském zůstal týž statek až do r. 1669. Tehda koupil Vácslav Zimmermann, rektor koleje jezovitův u sv. Klimenta, vsi Řeporyje, Kpaninu, Novou ves a Zlíchov i s podacím kostelíčku pustého na skále stojícího. Kupci si vymínili a do prodeje nedali lom kamenný na kopci, na němž před časy zámek Dívčí hrady stával. Statek tento přivtělen od jezovitův k panství Tuchoměřskému, ačkoliv také Hlubočerp nabyli, ale tyto zapsány v desky zemské jako statek samostatný.

Podle něj si volnomyšlenkářské dívky vystavěly hrad, ze kterého vyrážely na lov. Mladí mužové jim to záviděli, a tak si postavili na místě dnešního Vyšehradu tvrz Chrasten (prý podle chrastí). Drobné potyčky završili třídenní slavností, která skončila velmi idylicky – každý muž si vybral pro sebe dívku a odvedl si ji domů. O dvě století později ale už takřečený Dalimil hovoří o Vlastě, která po smrti kněžny Libuše nelibě nese mužskou nadvládu a vzbouří se. Poté, co jsou na Vyšehradě zneucněny mladé dívky, zaútočí na muže a spoustu jich pobijí. Přemysl prý nechá proto za jedinou noc zbudovat na Vyšehradě dřevěnou tvrz. Dalimil zná už také příběh o Ctiradovi a Šárce. Oklamaný Ctirad je sice mučen, ale nakonec je to on, kdo po dobití Děvína pohřbí nebohou Šárku zaživa do země i s jejím dvojčetem. Vlasta byla zabita a rozsápána na kusy, Děvín vyvražděn a spálen. Dvorní letopisec císaře Karla IV. Přibík Pulkava z Radetína píše 50 let po Dalimilovi o vojenské dívčí gerille, která pustoší kraj. A v době příměří svými svody, úskoky a chytrostí dívky lákají hloupé a neschopné muže na Děvín, aby je tam v klidu povraždily. O dalších 150 let později Václav Hájek z Libočan dopodrobna popisuje krvavé boje i mučení a mrzačení zajatců. A třeba Zdeněk Nejedlý vidí v této pověsti: "...dokončení, podle marxismu, největší revoluce lidských dějin – podrobení ženy mužem."

Kam se až dá dojít od Kosmova závěru: "Noc strávili vesele při hostině a hojném pití... Jinoši se svou touhou se do hodin nočních zdrží... Noc byla, zářil měsíc a jasný byl nebeský blankyt. V tom z nich zatroubil jeden a tím jim znamení dával, řka: Již jste si pohráli dost, již dosti jste jedli a pili, vzhůru již, Venuše zlatá vás zvučnou polnicí budí... A prázdné zdi dali Vulkánovi...".