Rothmayerova vila

Interiéry vily nebyly rozlehlé, avšak zcela zásadní bylo jejich napojení na verandu a malebnou zahradu, kterou architekt sám navrhl. Její důmyslná zákoutí inspirovala řadu návštěvníků, pozoruhodnou sérii fotografií zátiší zahrady vytvořil například známý fotograf Josef Sudek. Až do r. 2008 ve vile bydlel Rothmayerův syn, který ji nabídl k odkoupení hl. m. Praze za podmínky, že ji opraví a zpřístupní veřejnosti. Rekonstrukce vily začala ve správě Galerie hl. m. Prahy a vrátila jí podobu z 50. let. Práce dokončilo jako nový správce Muzeum hl. m. Prahy a vila byla od 1. října 2015 zpřístupněna veřejnosti. Expozice byla nazvána Příběh jednoho domu a jedné rodiny. Prohlídky jsou možné jen po čtyři dny v týdnu, a to po předchozí rezervaci telefonické nebo prostřednictvím formuláře na webových stránkách vily. Konají se s odborným výkladem a z prostorových i bezpečnostních důvodů nemůže mít skupina návštěvníků více než 7 osob. Otto Rothmayer se narodil v Praze 28. února 1892 a vyučil se truhlařině, řemeslu svého otce. Těsně před 1. světovou válkou začal studovat na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Zde se stal žákem slovinského architekta Josipa Plečnika a jeho nadčasová tvorba, těžící z odkazu středomořských kultur, poznamenala Rothmayera na celý život. Stal se nejen Plečnikovým žákem, ale i pokračovatelem. Architektonickou praxi vykonal Otto Rothmayer v ateliérech Plečnikova přítele z UMPRUM profesora Ladislava Skřivánka a pak u dvou protagonistů nových architektonických trendů Pavla Janáka a Josefa Gočára. Podílel se tehdy i na projektu a realizaci Gočárova dřevěného pavilónu Československé republiky na lyonském veletrhu v r. 1920. Nakonec však zakotvil v hradním ateliéru Josipa Plečnika, který se v té době stal na doporučení spolku Mánes architektem Pražského hradu. Když pak Plečnik odjel r. 1921 definitivně do rodné Lublaně, kde vedl nově založenou architektonickou školu a kde se podílel na novém konceptu města, převzal Rothmayer všechny jeho úkoly. Připadl mu tak nelehký úkol dohlížet na provádění Plečnikových návrhů, zasílaných na Hrad z lublaňského studia. Byla to také příležitost navrhnout část vnitřního zařízení pro interiéry bytu prezidenta Masaryka. Po r. 1930 dostal Rothmayer příležitost pracovat už zcela samostatně na přestavbě tzv. Tereziánského křídla Starého královského paláce. To bylo sníženo a doplněno o subtilní vřetenové schodiště - dodnes jeden z nejpůsobivějších prvků celého areálu. Rothmayer rovněž adaptoval přilehlé prostory a interiéry pro stálou expozici historie Pražského hradu. Náročné práce byly dokončeny až na prahu 50. let. Nový hradní architekt po Plečnikovi, Pavel Janák, nechal Rothmayera dále pracovat na dokončení některých konceptů, především impozantní síně, která dodnes nese jeho jméno a dále Klínové chodby se slavnostním vstupem do Španělského sálu. K drobnějším realizacím Otto Rothmayera patřily některé interiérové adaptace v Novém paláci, pomník padlým v Jelením příkopu nebo budova lesní správy v lánské oboře. Po 2. světové válce musel r. 1951 opustit místo profesora na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, protože se odmítl podřizovat zásadám socialistického realismu. Po odstranění z uměleckých funkcí musel své práce na Hradě zanechat nedokončeny, dokonce byl posléze svědkem jejich devastace. Stáří trávil v nevelké vile v Břevnově, kterou si sám navrhl a v ní také 24. září 1966 zemřel. Stavba byla prohlášena za národní kulturní památku.