Buben

Zřícenina stojí na skalnatém a vysokém ostrohu, který na jižní straně stěnami se končí, kdežto severní svah k řece Mži jest volnější. Údolí, kterým teče Plešnický potok, dělí hradiště na jižní a západní straně od blízkých výšin, kdežto na východní straně skrze skalnaté bradlo souvisí s planinou, na níž jest Bdeněves. Poněvadž jest jižní strana nejbezpečnější, stávalo na této straně obydlí, a opevnění založeno na severní straně slabší. Od Bdeněveské planiny odděleno jest hradiště toliko hlubokým ve skále vylámaným příkopem, přes nějž se chodívalo po zvoditém mostě, nyní je tu dřevěný most, ale trochu vratký. Z první brány, hned za příkopem se nacházející, nic nezbylo, kromě vysokých podezdívek; aniž viděti lze něco zdí z bývalého průjezdu, který vídali ještě před půl stoletím. Malý kousek za tím, když se jde po bradle, bývala druhá brána, z níž jsou jen nepatrné zbytky. Tu se nám ukazuje hrad o něco výše než dno té brány položený a hned znáti lze, jak bedlivě přitesali skálu, do výšky vystupující, na níž stojí stavení, aby se nikdo k venkovské zdi přiblížiti nemohl. Vedle této brány v pravo od příchozího byla branka, kterou se vycházelo do příkopu. Pozorování bedlivé této části sice znesnadněno jest křovím a mlázím, ale tolik přece lze znáti, že tu cesta od řeky nebyla, jak Heber smýšlí. Druhou branou vstupuje se do parkánu, který palác neb horní hrad na třech stranách objímal. Jak již praveno, byl ten parkán na straně slabší a proto tu kromě hradeb byl pod ním příkop s náspem. Do horního hradu nechodilo se však tímto parkánem, nýbrž kráčelo se od druhé brány do výšky pod skalnatými stěnami, zdmi korunovanými, až ke třetí bráně, která byla ve věžovatém stavení a měla průjezd s dvojími vraty. Jižně od ní spatřuje se spodek opevnění na skále stojícího a do pětihranu založeného, jež pro výšku skály i svou zastupovalo věž a přístupu ke bráně ostříhalo. Za branou jest dvůr, který všude vysoké zdi zavírají. Jest z mnohých příčin zajímavý, ukazuje způsob bydlení v minulých dobách. Na severní zdi, která ve výšce druhého poschodí od své hrubosti ustupuje, viděti jest, jak tu bývaly dřevěné světnice a z velkého okna byla vyhlídka na Mži. Pod nimi šla podle zdi dřevěná pavlač, která končila u rohu západní zdi, kdež jsou ve stejné výšce dva vchody jako okna. Díry od trámů kousek před vchodem přestávají, protože se spouštěl můstek. Do zadních západních světnic se tudy po dně dvora nepřicházelo. Jižní zeď jest nižší a proto tu nelze její bývalou způsobu tak dobře pozorovati, jako u zdi severní. Západní část má dvě oddělení, jichž okna byla do dvora. Do přízemí jejího byl přístup ze dvora, do prvního poschodí, jak již praveno, přišlo se jen po pavlači. Pod jižním oddělením, jež mělo k jihu veliké okno, jest ještě dobrý sklep. Severní oddělení jest větší, než předešlé, a lépe zachováno., ale přehled naň zamezuje se hustým křovím, které tu vyrostlo. Před tímto dvojím oddělením jsou dvě díry; jižní pochází od čtverhranatého stavení, které se do sklepa pod ním propadlo, severní od nádržky na vodu. Hrad Buben založen o samotě na místě, kde vesnice nebylo a ani býti nemohlo. Proto lze za to míti, že název Buben přiložen hradu samotnému, když asi ve 14. století byl založen. Již okolo roku 1172 připomíná se Gumpolt z Bubna, o němž lze za to míti, že na místě pozdějšího hradu měl nějaké opevněné sídlo. Poprvé se buben připomíná r. 1390, jsa tehda nazýván hrádkem Bubnem, možná, že se mu i zkrátka Hrádek říkalo. Jméno jeho ozývá se podnes v příjmení hrabat z Bubna a rodiny Varlychů z Bubna ale není nikde paměti, kterou by se dosvědčovalo, kdo a kdy Buben drželi. První, kteří toto příjmí měli, seděli buď v okolí Bubna aneb daleko od něho. Okolo r. 1379 usadil se v blízkém okolí Bubna Heřman z Jeřně odjinud z Nečtin erbu střely; r. 1384 převedl manželku Annu s věnem jejich z blízkých vesnic na jiné blízké vesnice a r. 1394 nazývá se poprvé pánem na Bubně. Právo podační na panství vykonával s ním bratr jeho Jan, jenž byl arcijáhnem kraji Hradeckého a kanovníkem u sv. Víta. Heřman z Nečtin zapsal r. 1415 příbuzným svým Vilémovi z Nečtin, Janovi, bratrovi jeho, Vilémovi z Volfšteina, Janovi Kusovi z Jinína, purkrabí na Zbiroze, 200 kop dluhu na hradě Bubně a vesnicích. Zápis tento měl nahrazovati poslední pořízení a zboží zachovati příbuzným, kdyby potomci Heřmanovi vymřeli. Syn Heřmanův Evan z Nečtin, na nějž dědičné právo panství Bubenského přešlo, přidržel se šlechty katolické v Plzensku a vytrvale bojoval proti kališníkům. S ním souhlasil i Stach z Bubna tehda seděním na Dolanech, a oba podávali ke kostelu v Jezné (v l. 1426 a 1427) katolické duchovní. Ke kostelu však Ejprnickému sám podával r. 1428. Za válek tehdejších zemřel, možná že i násilnou smrtí. Zůstavil vdovu Jitku z Hrádku a dceru taktéž Jitku. Po jeho smrti spravovali Buben (r. 1431) Vilém z Nečtin a Jan z Roupova. Jakmile r. 1437 opět dsky zemské otevřeny byly, uvázali se Vilém z Nečtin a Vilém z Volfšteina jakožto již sami pozůstalí dědicové dle zápisu jim r. 1415 učiněného v panství Bubenské, a hned Vilém z Volfšteina právo své podle toho zvodu vzdal Ctiborovi, Vilémovi a Janovi, synům svým. Ti pak drželi panství zástavně, ono vlastně a dědičně náleželo mladé Jitce. Ta také odpor vložila ve dsky zemské, když r. 1446 Jan z Volfšteina právo své Janovi a Mikulášovi bratřím z Gutšteina prodal. Neshody ty se r. 1446 urovnávaly tak, že Jan z Gutšteina měl pojíti Jitku za manželku a měl panny čekati za tři léta. Ale Jan zanedbal, protož ona sobě jiného vzala (Přecha z Kunratic), a tak nevole jen rostla, když se Jan Bubna ujímal, nemaje k němu práva. Jitka pak z neznámých příčin vší své spravedlnosti k Bubnu hradu a vesnicím s mlýnem pod Bubnem r. 1448 mateři své Jitce z Hrádku postoupila. Pře, která tudíž o dědictví Bubenské vznikla, rozhodnuta později, ještě nežli nastaly nové změny v držení panství. Jan mladší z Gutšteina seděním na Bubně vyskytuje se jako svědek v listech tržných kláštera Chotěšovského v l. 1450 a 1453. S ním seděl zde bratr jeho Mikuláš, a ti oba r. 1454, když byly hrad Buben se všemi vesnicemi jako odúmrť provolány, dosáhli toho u krále Ladislava, že jim právo královské na těchto dědinách darováno. To způsobilo mnohé odpory u soudu dvorského a zrychlilo ukončení pře již od r. 1446 trvající. Všichni totiž v tuto při zapleteni, totiž Jan z Volfšteina, Přech z Kunratic s chotí svou Jitkou, Jitka z Hrádku a Jan z Gutšteina mocně přišli na Přibíka z Klenového a Jana staršího z Rabšteina a ti r. 1456, 10. března takto mezi nimi vypověděli: aby bratří z Gutšteina právo, jež od Jana Volfšteina dskami zemskými na Bubně hradu zapsáno mají, Volfšteinovi ve dsky zemské vložili a jemu hradu Bubna ze jeden měsíc postoupili; také mu mají postoupiti králova práva, jež byli vysloužili na Bubně, Vochově a Kozím. Což jest koli potřeb hradových, kteréž tu nalezl Gutštein po Vilémovi z Nečtin, těch aby tu nechal a ostavil a na hradu aby zúmysla nižádných boření na stavení nedopouštěl. A když by byl hrad sstoupen Volfšteinovi, že se on má s Jitkou z Nečtin smluviti a jí věrně učiniti o všecky věci sporné. Naproti tomu slíbil Volfštein bratrům nadepsaným dáti rozdílně 300 kop gr. Jitka obdrževši zase Buben a darovavši prvnímu muži syna Abrahama z Kunratic, vdala se po druhé (před r. 1465) za Oldřicha z Janovic a porodila mu syny Jindřicha a Heřmana. Jeden z těchto stal se tehda držitelem Bubna. Jan Laštovice Plzenský učinil pak trh v ten čas, když Janovský učinil příměří se stranou královskou, tak že on prodal hrad Buben Petrovi Chlumčanskému z Přestavlk, služebníku Zdeňkovu ze Šternberka a tudíž nášlapníku Matyáše Uherského v Čechách. Když se pak Janovský dolů stěhoval z Bubna, tuď na jeho lidi Kořenský, Suda a Hošťálek uhodili a zjímali mu jízdné i pěší proti smlouvě, která se stala se stranou královskou, a v kterouž byly pojaty Buben a Janovice. Páni z Přestavlk drželi Buben s okolním panstvím necelé století. Petrovi bratří byli Mikuláš řečený Vlach (na Sulislavi), Vilém a Rous, tento na Chlumčanech. Vilém držel pak po Petrovi hrad Buben, ačkoliv byl tento syny Jana a Racka zůstavil. Připomíná se Vilém poprvé jako pán Bubna r. 1482. Nástupcem jeho byl Kryštof z Přestavlk na Bubně, jehož jeden list z r. 1508 připomíná. Ti Chlumčanští, kteří drželi Buben uprostřed následujícího století, byli, tuším, synové jeho. Zejména jsou to Jan, Jiří, Zikmund, Petr a Kryštof, kteří se o statky otcovské kdysi před r. 1541 rozdělili. Hrad Buben byl tehdáž rozdělen na dvě polovice. Jiřík vložil si r. 1544 ve dsky zemské Plešnice tvrz, dvůr poplužní a ves celou, polovici zámku Bubna s polovicí popluží, s lukami, lesy, potůčkem, mlýny atd., s polovicí podací v Jezné. ale totéž dědictví měl také r. 1549 Jan, tak že jsme na vahách, koho máme za držitele druhého dílu pokládati; neb Jan prodal r. 1563 totéž zboží Plešnické s polovicí zámku Bubna Jiříkovi a Josefovi bratřím Úlickým z Plešnic a na Úlicích. Je-li to neobyčejné, že se v listinách právě dotčený hrad Bubenský v čelo dědictví nestaví, tak tomu dobře porozumíme z následujícího. Hrad Buben totiž za správy dvou držitelův velice opustl a opravy potřebné se mu nedostávalo. Když se tedy bratří svrchupsaní r. 1567 o zboží Úlické a Plešnické dělili, připadla k dílu Plešnickému polovice zámku pustého Bubna, a polovice této zříceniny zůstala již stále při zboží Plešnickém až do spojení jeho se statkem Čeminským. Co se však dotýče dějin druhé polovice a jak se k Čeminsku dostala, to již nelze vypátrati. Jaká zvůle v 16. století panovala. lze znáti z následujícího příběhu: Šebestian Úlický z Plešnic přijel nedlouho před r. 1534 k místu, kdež pásl Hanzl, ovčák Jiříka Chlumčanského. Jel mu skrze ovce, a pes popadl ovci; běžel s ní před se hned co vlk. Ovčák držel věžníka svého a křičel; když však pes ji pustiti nechtěl, tu pustil věžníka svého. Úlický pustiv jestřába z ruky, jel na ovčáka a sekal ho, ač jej prosil několikrát pro Boha, pro matičku Boží. I páslo tu pachole Úlického a on naň křičel, aby mu podalo sekery, ale pachole nechtělo mu podati. Tehdy sekal naň a ovčák se zamítal holí. Tu jel oráč Jiříkův se hnojem, a Kateřina, slouhova dcera, naň volala, aby ovčáka nedal, že jej zabije. A tu ovčák sběhl na bahno a zul se..