socha Elišky Krásnohorské

Narodila se na Starém Městě pražském v druhém manželství řemeslníka Andrease Pecha (1804–1850) jako sedmé dítě z osmi sourozenců. Její otec mylně odvozoval svůj původ ze šlechtického rodu Pechů z Krásné Hory, podle kterého si Eliška později zvolila pseudonym. Matka, která pocházela z Blatné, jí zajistila vzdělání zprvu v Plzni. Eliška získala patřičné vědomosti v pražské německé Svobodově dívčí škole a s pomocí příbuzných a přátel je systematicky rozšiřovala. Naučila se mj. hře na klavír, zpěvu a také malovat. Mezi literární osobnosti ji uvedli Karolina Světlá a Vítězslav Hálek. Eliška se zabývala emancipačním hnutím žen, byla členkou a pak i starostkou Ženského výrobního spolku českého, který spoluzaložila r. 1871 s Karolinou Světlou a Věnceslavou Lužickou. S tou též spoluzaložila v r. 1873 časopis Ženské listy a stala se jeho redaktorkou, psala sem také své články. Proslula též jako autorka několika libret k operám Bedřicha Smetany nebo Karla Bendla. Zorganizovala petici říšské radě za otevření státního dívčího gymnázia, aby dívky získaly maturitu a poté povolení studovat na univerzitě. Liknavý postoj vídeňské vlády, nezájem veřejnosti a českých žurnalistů ji r. 1890 přiměl k založení soukromého dívčího gymnázia, o něž pečoval spolek Minerva. Krásnohorská přispívala jednak do časopisu Osvěta, kde se zabývala literární kritikou, a také do mnoha dalších časopisů. Jako jedna z nejvýraznějších bojovnic za rovnoprávné vzdělávání dívek byla vůbec první ženou, která byla jmenována v nově vzniklé republice prezidentem Masarykem řádnou členkou Československé akademie věd a umění. Eliška Krásnohorská od mládí trpěla těžkými bolestmi kloubů. Za svůj život se nikdy nevdala a ve stáří byla odkázána na pomoc svých přátel. Zemřela v Praze v 79 letech a byla pohřbena do rodinného hrobu na Olšanských hřbitovech. Autorka pomníku Karla Vobišová (1887-1961) se narodila v obci Kunžak u Jindřichova Hradce jako třetí dítě místního mlynáře a krupaře. První praktické dovednosti v sochařství získala v ateliérech Břetislava Kafky v Červeném Kostelci. Pak studovala v letech 1911–1916 na sochařské škole v Hořicích u profesora Quido Kociana a ve studiu pokračovala v letech 1917–1921 na Umělecko-průmyslové škole v Praze u profesorů Josefa Drahoňovského, Bohumila Kafky, Stanislava Suchardy a Štěpána Zálešáka. V letech 1919-1924 pobývala studijně v Mnichově, ve Vídni a Paříži. Provdala se za svého bývalého spolužáka z hořické školy – sochaře Josefa Františka Žáka (1886–1952) a měli spolu dva syny. Stala se první českou profesionální sochařkou. Zemřela v Praze r. 1961 a je pohřbena na Vyšehradském hřbitově. Postava Elišky Krásnohorské, kterou Karla Vobišová-Žáková vytesala r. 1930 z jednoho kusu bílého rumunského mramoru, byla r. 1931 odhalena na rohu parku uprostřed Karlova náměstí. V r. 1982 však musel být pomník poněkud posunut hlouběji do parku, protože na jeho původním místě byl vybudován jeden z výstupů ze stanice metra. To však nebylo jediné tvůrčí setkání těchto dvou umělkyň. Karla Vobišová je totiž také autorkou dvou pamětních desek, které Elišku Krásnohorskou připomínají. Jedna je umístěna na budově někdejšího Ženského výrobního spolku v Resslově ul. 1940/5, který Krásnohorská spoluzaložila, a druhá na domě v Černé ulici 169/15 na Novém Městě pražském, kde prožila poslední roky života a zemřela..