
Starobylá ves Kbely je prvně zmíněna r. 1130 v darovací listině knížete Soběslava I. ve prospěch vyšehradské kapituly. K Praze byla připojena r. 1968 jako městská část Praha-Kbely. Název této městské části se od r. 2002 změnil na Praha 19 a její úřad byl pověřen vyšší správní působností nejen pro území Kbel, ale i pro sousední městské části Praha-Satalice a Praha-Vinoř. Název Praha-Kbely je nadále užíván pro katastrální území.
Kbely neměly až do začátku 21. století vlastní kostel a farností příslušely k Vinoři. Byla to ostatně jen malá zemědělská ves, jejíž rozvoj nastal až v polovině 19. století a zejména po 1. světové válce, kdy bylo na jejím území zřízeno první vojenské i civilní letiště pro Prahu. Kbely jsou dostupné autobusy městské hromadné dopravy, nejsnadněji od stanice metra Letňany na trase C.
Alžběty zřízená roku 1932 dr. Noskem ze stodoly domu na nároží dnešní Vrchlabské a Železnobrodské ulice. Původně pouze provizorní stavba sloužila až do 90. let 20. století. Tehdy již byla značně zchátralá, bohoslužby byly slouženy v náhradních prostorách a nakonec musela být kaple zbořena. V letech 2001 – 2003 byla kaple nahrazena novostavbou nového kostela. Ideový návrh nové svatyně vypracoval brněnský rodák arch. Bernard d'Ambros, který je též autorem vnitřní výzdoby a okenních vitrají. Jeho návrh vychází ze zasvěcení stavby. Samotný projekt vypracoval a stavbu vedl Jan Korenčík. Kostel byl slavnostně vysvěcen 13. června 2004 jako farní kostel nově zřízené farnosti spravované sekulárním řádem františkánů. Bohoslužby jsou zde pravidelně slouženy v neděli ráno a ve čtvrtek večer. Ideový návrh dal kostelní lodi podobu oválného bochníku chleba, z něhož byla část již odkrojena a rozdána potřebným. Symbolizuje tak dobročinnost světice. Vstupnímu průčelí dominuje otevřená zvonice vytvořená jako otevřený rám završený pozlaceným křížem..
O dva roky později se setkala s františkány a společně s manželem se nadchla pro jejich ideál chudoby. Od r. 1226 převzala správu země za manžela, který se vydal na křížovou výpravu. V Durynsku tehdy vypukl mor a Alžběta pod hradem Wartburg založila špitál, na jehož činnost věnovala všechen vlastní majetek. Hned příštího roku ovdověla, když její manžel podlehl morové epidemii v Římě. Přes nátlak rodiny se odmítla znovu provdat, své tři děti svěřila do péče církevních institucí a odešla do Marburgu, kde vstoupila k františkánům. I tam založila špitál, v němž sama ošetřovala nemocné. Tam také v pouhých 24 letech zemřela patrně vyčerpáním nebo na mor. Již o 4 roky později byla papežem kanonizována a nad jejím hrobem v Marburgu byla vystavěna gotická bazilika..