Litovice

1405. Je jednou z mála gotických tvrzí, která si zachovala do dnešních dnů původní stavební dispozici. Ve 13. století patřily Litovice Ŕehníkovi z Litovic, který se poprvé připomíná r. 1266 jako královnin podkomoří. Jeho bratr byla pražský biskup Jan III. (zemřel 1278), jenž se psal po novém hlavním sídle rodu „z Dražic“. Tvrz vybudovali až Řehníkovi synové Řehník a zejména Jan IV. z Dražic, který byl opět biskupem pražským (zemřel 1343). Byla to významná osobnost na nejvyšším českém církevním stolci. Při zastávání práv farního kléru i svého vlastního úřadu proti rozmáhajícímu se vlivu žebravých řádů dostal se s novými řády do sporu, byl obžalován u papežské kurie a odjel do Avignonu obhájit svá práva. Ze svého dlouholetého pobytu na dvoře papežově se seznámil s jihofrancouzským kulturním prostředím a po svém návratu do Čech vnesl mnoho nových podnětů do českého kulturního života. Mimo jiné povolal stavitele z jižní Francie, kteří se pak podíleli na mnoha stavbách, jež biskup podnikal: v biskupském sídle Roudnici to byl most a klášter nového řádu augustiniánů, výrazný byl vliv jihofrancouzských stavitelů při přestavbě rodového hradu Dražic, ale projevil se i v architektuře litovické tvrze. Poznáme jej zejména na tvarech a členění oken i na výzdobě reprezentačních místností ve druhém patře tvrze. Z bohaté gotické výzdoby se do současnosti zachovaly jen nepatrné zbytky. Rod pánů z Dražic Litovice záhy prodal, takže v druhé polovině 14. století seděl na litovické tvrzi už Pešek z Příboje, r. 1391 vlastnili tento statek Pavel a Václav z Jenštejna, bratři arcibiskupa Jana z Jenštejna. Koncem 14. století získal Litovice Zachař ze Svinař, který je r. 1405 hodlal prodat, ale z prodeje sešlo a na tvrzi seděl ještě Zachařův syn Jan a vnuk Bohuslav, a to až do r. 1500. Později se stal majitelem Litovic Bohuslav Chrt ze Rtína. Jeho synové se po otcově smrti rozdělili o statek tak, že tvrz, dvůr a ves Litovice dostal Martin ze Rtína. Ten je r. 1541 prodal Janu Otovi z Losu. Dědicové Oty z Losu, jeho synové Kryštof a Albrecht, prodali Litovice r. 1546 Albrechtu Šlikovi z Holíče. R. 1559 byl majitelem tvrze a statku staroměstský obchodník se suknem Šebestián Prunar a pak jeho potomci Jindřich a Jan Jarolím. Dalším dědicem se stala Jarolímova manželka Kateřina. Ta se po jeho smrti provdala za pražského konšela Jana Kutnauera ze Sonnenštejna, jenž byl r. 1621 popraven na Staroměstském náměstí pro účast v českém stavovském povstání. Pak se Kateřina Kutnauerová provdala potřetí, za Jan Natanaele Vodňanského z Uračova a odešla r. 1628 pro víru ze země. Její jmění bylo zkonfiskováno; Litovice připadly královské komoře a r. 1634 byly prodány nejvyššímu hofmistru Šimonovi z Thunu. Zanedlouho potom získal litovický statek František Adam Eusebius Žďárský ze Žďáru. Při dělení majetku r. 1688 připadly Litovice Anně Kateřině hraběnce z Magni. Od r. 1702 patřily karlu Jáchymovi Bredovi, který je trvale připojil k panství Tachlovice. Litovická tvrz sloužila jako sýpka po celé 18. a 19. století.

Přízemí tvrze, které je dnes hluboko pod terénem a zčásti zasypané, dělila původně příčná zeď ve dvě místnosti, sklenuté křížovou klenbou. Dnes je tvrz přístupná ze severní strany volnými schody do prvního patra, krytými stříškou. Přízemí je přístupné sedlovým portálem, nad kterým byla umístěn tympanon se znakem Dražických, jenž sem byl dodatečně přenesen z interiéru. Při stavbě tvrze ve 14. století byla zřejmě největší pozornost věnována místnostem ve druhém patře. Střední síň osvětlovala dvě velká okna, jižní, hrotité, patrně s kružbou, severní, obdélní, rozdělené na dvě křídla. Po stranách okenních výklenků byla kamenná sedátka. Na stěnách byly ještě počátkem našeho století patrné zbytky ornamentální a figurální výzdoby; nejdéle se zachovaly barva červená a modrá. Nyní už je tato výzdoba téměř nezřetelná. Také gotická kaple, do níž se vcházelo z obytných místností ve druhém patře, je dnes už velmi poničená. Kolem tvrze bývaly mohutné hradby, ty se však v 16. století sesuly. Pevná tvrz přestála všechny těžké doby i válečná tažení. Koncem 16. století byla sice zchátralá a k jejímu zpustnutí přispěly i události třicetileté války (střechy byly rozbité, zdi se rozpadaly), ale v druhé polovině 17. století byla znovu opravena. Stará nepohodlná kamenná stavba neodpovídala už nárokům na šlechtické sídlo, a tak byla litovická tvrz upravena a využívána jako sýpka. Při těchto barokních úpravách byly vybourány vnitřní zdi a většina gotických kleneb. Místnosti byly opatřeny plochými stropy nebo sklenuty valenou klenbou. Z nádvoří statku bylo přistavěno schodiště kryté stříškou, které vedlo do prvního patra..

Nejednou byla opustlá, ale vždy zase opravena. Tak na př. r. 1591 bylo stavení zlé, dobré střechy nebylo a všecko na upadení téměř viselo. Kuchyně klenutá povrchu byla trhlá a okolo ní tráva zelená rostla. V 17. století opakuje se tento obraz, a přece dosud stojí tato tvrz z tvrdé opuky vystavená a do třetího patra se vypínající. Příčinou vytrvalosti té byly mocné zdi v prvním patře se 145cm, v druhém 120cm hrubé. Okna a dvéře, tesanými kameny vroubené, na zevnějšku upomínající na staré doby. Do prvního patra vcházelo se po schodech, kteréž byly pokryty stříškou. Zde byly dvě nebo tři místnosti, v nichž pán obyčejně přebýval. Ve druhém patře byla veliká síň, jejíž stěny po čtyřech stranách ozdobeny byly malovanými arabeskami a pleteninami, v nichž sem a tam spatřují se zbytky osob malovaných. Skoro uprostřed delší jedné stěny spatřiti lze posud dvě postavy skoro životní velikosti. Barvy tu patrné pouze červená a tmavomodrá. Bylo tu šest oken vysokých, v got. slohu klenutých, a v některých z nich posud se zachovaly kamenné, z opuky tesané lavice, na nichž dcerky páně sedíce bavily se pohlížením z oken, neboť jest odtud krásný rozhled na všecky strany, zvláště ku Praze až na Bílou horu. Také se spatřuje v síni této místo, kde byl krb, a po obou stranách krbu jsou ve zdi dva otvory. Ze síně té vstupovalo se dveřmi, kteréž se nacházejí uprostřed jižní strany, do neveliké kapličky, v níž bylo jedno okno got. sklenuté a druhé menší ve stěně jižní na způsob růžice o čtyřech listech, Odtud mohlo se vejíti do okrouhlé věže, do které se ovšem také z přízemí vstoupiti mohlo po točitých schodech, jak lze posud viděti. Kaple a okrouhlá věž vystupovaly z rovnosti jižní strany k vůli obraně, pro níž také byly ve věži střílny posud zachované. Ve třetím patře bylo také několik místností. Na západní straěn tvrze vystupuje stavení čtverhranné, do obdélníku založené, do něhož se z každého patra dveřmi vcházelo. Nad vchodem do sklepů, jenž byl v přístěnku schodů do prvního patra, jest štít položený od zakladatele tvrze, pana Řehníka z Litovic pocházející, jehož znamení jest větev vinná o třech lupenech, jak ho užívali potomkové jeho, páni z Dražic. Sklepy podzemní jsou tři; jeden, po celé délce stavení se táhnoucí, zabírá dvě třetiny základního prostranství, ostatek dva jiné sklepy napříč rozdělené. Všecky jsou klenuté a otvory do nich podlouhlé a úzké do vnitřku se rozšiřují.Před časy byly okolo tvrze, jíž se nyní za kancelář hospodářského úřadu a sýpku užívá, zdi veliké, ale již v 16. století místem po vrchu byly ssuty od oděšťův a pak zašly dokonce. Zakladatelem tvrze zdejší byl Řehník z Litovic, jenž se poprvé r. 1266 připomíná a povýšen byv asi tehda na podkomoří králové, v témž úřadu až do smrti své (roku 1279) zůstával. Jeden ratr jeho, Jan, byl biskupem Pražským ( † roku 1278), druhý, Trojan, byl kanovníkem u sv. Víta. Také Jan, syn Řehníkův, stal se biskupem Pražským († r. 1343), ale i on i bratr jeho Řehník psali se po Dražicích hradu, kterýž byl starý Řehník stavěti počal, ale nedodělal, neboť týž hrad byl potom hlavním sídlem rodu tohoto bohatýrského a ctného, poněvadž Litovice prodány do cizích rodů. Z tehdejších držitelů znám byl Pešek z Příboje, ale ten byl již r. 1375 mrtev. Roku 1391 drželi Litovice společně Pavel z Jenšteina a bratr jeho Vácslav, probošt kostela Týnského. Poněvadž měli některé dluhy, odložili ze zboží společného Litovice, aby byly prodány a z toho dluhy zpraveny. Koupil je buď tehda nebo nedlouho potom Zachař ze Svinař, jenž se psával dříve ze Všeradic, ale později z Litovic. Jsa zástavním držitelem hradu Radyně, prodal asi r. 1405 tvrz a dvůr Litovice se sedláky, mlýnem a vinicí Františkovi proboštu Boleslavskému, což i králem Vácslavem potvrzeno, ale za nedlouho z toho trhu sešlo. R. 1410 zajisté zavázal se Zachař ze zboží Litovského platiti úrok do kláštera Ročovského. Roku 1413 držel Pušperk a to jest poslední o něm zpráva; mluví se sice r. 1416 o zboží jeho, ale není tím řečeno, byl-li ještě živ. Syn jeho Jan († r. 1451) připomíná se od r. 1410 často v tehdejších jednáních soukromých, drže se stranou pod obojí. Na Litovicích nepřebýval od té doby, co se oženil s Anéžkou ze Rvenice a nabyl s ní věna jejího, zapsaného na vesnicích k hradu Borku náležitých.Stal se také místokomorníkem kr. Č. Splodil s ní syny Buška a Bohuslava a dcery Kateřinu a Markétu. Bušek se připomíná do r. 1456 a jak se zdá, záhy zemřel. Bohuslav patřil k věrným přívržencům krále Jiřího a vydán roku 1470, aby zřizoval v kraji Slanském pole proti Uhrům. Za krále Vladislava súčastnil se všelijakých jednání veřejných a stavovských, konal platné služby králi, za něž všelijakým způsobem odměňován, a stal se pak prokuratorem lrálovským (r. 1483-1489). Ke statku Litovickému přikoupil roku 1475 Ptic Dolejší, obdržel roku 1481 právo podací v Hostivici a seděl ještě roku 1500 na Litovicích. Roku 1482 měl také podíl na hradě manském Borku. V dějinách Litovic nastává nám nyní krátká mezera. Bohuslav Chrt ze Rtína seděl na Litovicích v l. 1524-1530 a nazývá se poručníkem sirotka n. Jiříka Litovského ze Svinař. To poukazuje k tomu, že Chrt byl s Litovskými spřízněn. Také býval purkrabí hradu Pražského. Po jeho msrti zdědili synové jeho Zikmund a Martinzboží otcovské a podělili se o ně r. 1534 takovým způsobem, že dostal Martin tvrz, dvůr a ves Litovice, v Hostivici dva člověky, v Hořejší Ptici člověka a k tomu 10 lžic stříbrných, sítky ptačí a hákovnice všechny, které byly na Litovicích a v Berouně, Zikmund však Břve s příslušenstvím. Martin oženil se s Eliškou z Jelenova, jíž na zboží Litovském 350 kop gr. čč. věnoval, prodal však r. 1539 tvrz Litovice s přííslušenstvím Janovi Otě z Losu a na Nižburce za 6500 kop míš. Pán tento zemřel brzo po koupení statku a synové po něm zůstalí Kryštof, Albrecht, Zdeněk, Jiří, Jetřich a Jan prodali r. 1546 Litovice Albrechtovi Šlikovi z Holíče, po čemž tento na zboží tomto manželce své Lidmile z Veitmile 1250 kop gr.č. věnoval. Po jeho smrti zdědily Litovice dvě dcery jeho, Anéžka provdaná za Abunda Šlika z Holíče, a Barbora, jež se hned nevdala. Když byla Anéžka záhy zemřela, prodali Abund jakožto „poručník dítěte svého a někdy Anéžky manželky své“ a panna Barbora r. 1559 tvrz Litovice s dvorem a vsí, v Hostivici 2 dvory kmecí, v Dobrovici plat Šebastiánovi Prunárovi, měštěnínu Starého města Pražského, za 3375 k.gr.č. Týž koupiv tuším zboží, peněžitou mohovitosť jeho přesahující, dvakráte, r. 1560 a r. 1580 dluhy na zboží své Litovské zapisoval. Následoval po něm Jindřich Prunár, který zemřel před r. 1591, zanechav sirotky nezletilé. Nástupce jeho Jan Jarolím Prunár oženil se s Kateřinou Zákostelskou z Bílejova, s níž splodil jediného syna Jindřicha. Když však tento záhy osiřel, a roku 1618 ve studni se utopil, zdědila Litovice máti jeho a vdala se za Jana Kutnaura z Sonenšteina, známého purkmistra Pražského a hejtmana městského ve věcech vojenských, kterýž byl roku 1621 dne 21.června pro účastenství ve vzpouře na rynku Staroměstském oběšen. Po třetí vdala se za Jana Natanaele Vodňanského z Oračova, ale odešla r. 1628 pro náboženství ze země. Tedy všechno jmění její od král. komory bylo ujato a Litovice odevzdány roku 1639 Kryštofovi Šimonovi z Thunu s tou povinností, aby z rybníka k tomu statku náležejícího vody s potřebu na hrad Pražský a do rybníka v bažantnici na časy budoucí propouštěl. Statek Litovský nedlouho potom přikoupen ke Kladnu. Tvrz zdejší mezi tím mnoho skrze běhy válečné utrpěla. Roku 1670 popisuje se jako stavení šindelem pobité, ale štíty byly všechny odraženy, tak že se od dešťův a zimního času od sněhův veliká škoda se činila na klenutí a stropech. Žďárští opravili ji zase, pročež se dí r. 1688, že tu sice několik pokojův bývalo, nyní však sýpky z nich zdělány jsou. Tehda, když statky Žďárské děleny byly, dostala Litovice Anna Kateřina hraběnka z Magni. Syn její Josef Antonín prodal týž statek roku 1702 Josefovi hraběti z Vrbna a od toho jej koupil t.r. Karel Jáchym hrabě z Bredy a spojil jej s panstvím Tachlovským. Ač to nesouvisí s dějinami Litovic, nýbrž okolí, nechceme přece mlčením pominouti příběhu následujícího : L.p. 1594 v pondělí před sv. Mikulášem stalo se, že v městečku Únhošti v příbatku Havla Pařeza v přátelském posedění byli Vilém Údrcký z Údrče a ve Vikleticích, Vácslav bratr jeho seděním ve Vroutku, Jan Týnský, Jáchym ze Sobětic a Adam Střílický, sousedé Únhoští. Poručili si snídani připraviti, a když z rendlíku vejce snědli, nalévali do něho vína a tak sobě připíjeli. Vilém byl hrubě opilý, proto vzala hospodyně jeho kožich vlčí, položila jej u kamen a vzavši Viléma za ruku položila ho na ten kožich. Mezi tím Sobětický dal se slyšeti před nimi, že je po malé chvíli všecky na jednu hromadu§ sklade a chtějí-li dva a dva po pintě vína sobě splniti, k čemuž oni povolili. Sobětický a Týnský z první pinty víno vypili, potom Sobětický prosil hospodyně, aby do té pinetní konvice vína nalila ptaje se, byla-li by se 4 žejdlíky a řka : Paní Anna, daleko nám nedolíváte. Šenkéřka se na něj ofukla a zpurných slov mu podávala řkouc, tj. hrom se zemany, vím, že mně nos sežerete; ondy mi jeden pohlavek dal a dnes druhý na mě brouká. A tak tu druhou pintu vína přinesla. Sobětický vzal od ní a p. Vilémovi, jehož u kamen zbudil, do rukou dodal. Mezi jinými slovy počali sobě zpurných podávati, páni Údrčtí při hospodyni se zastavovati řkouce : Co se s ní vadíte ? po čemž řekl Jáchym : Co jest vám po tom ? V tom pan Vácslav vzal svůj rapír do rukou a poodšed ke dveřím, obrátil se a řrkl : Jsi-li dobrý, pojď. Potom vyšel Vácslav ven na ulici a na okenici tloukl. Porozuměv tomu Sobětický, že ho pobízí, prosil pro pána Boha, aby p. Viléma ve světnici zavřeli, že s druhým bratrem vně chce míti činiti. A tak vyšed před dům uhlídal Vácslava státi u toho okna, kde tloukl, a řekl k němu : Co, bratře, pobízíš? Odpověděl Vácslav : „Nepobízím, nu nechmež toho tak a buďme raději spolu dobří“. A tak si rukou podavše do světnice jíti chtěli. V tom Vilém vyšed pře dům s rapírem dobytým, upřímo na Jáchyma sekal, kterýž nemeškaje jim oběma se bránil, neb i Vácslav bratru svému pomáhal a od zadu na Jáchyma sekal. Konečně padl Vilém na znak a tu přiklekl Jáchym naň kolenem levým a v ruce pravé rapír maje, mezi Očima mu šermoval. Potom paní Sobětická s matkou svou je rozvedla..