Pražské sanatorium

Sanatorium mělo sloužit jako luxusní zařízení pro nejbohatší a z výtěžku nadstandardních služeb financovat kvalitní péči o chudší pacienty a také spolufinancovat provoz Jedličkova ústavu pro postižené děti. Ten vznikl téměř ve stejnou dobu a obě zařízení byla dokonce propojena brankou, kterou dal Jedlička prorazit v barokních hradbách Vyšehradu. O projekt sanatoria se ucházela řada architektů zvučných jmen, jako byl např. František Roith nebo Josef Gočár. Vybráno bylo tradičnější řešení v historizujícím stylu, jehož autorem byl prof. arch. Rudolf Kříženecký. Sanatorium se sestává ze čtyřech křídel, propojených centrální vstupní halou. Pro veřejnost bylo sanatorium otevřeno 28. června 1914, v den, kdy byl v Sarajevu spáchán atentát na Ferdinanda dˇEste. O měsíc později vypukla válka. Jedlička i někteří další členové personálu byli povolání na frontu a hrozilo, že sanatorium bude zabavenou armádou. Jedličku se podařilo vyreklamovat z fronty zpět do Prahy, kde po celou válku sloužil jako velitel 3. rezervní vojenské nemocnice u sv. Bartoloměje. V Jedličkově ústavu tehdy byla škola pro válečné invalidy a sanatorium bylo využívané jako lazaret i jako rehabilitační zařízení pro válečné invalidy. V roce 1926 Rudolf Jedlička umírá a vedení sanatoria se ujímá jeho bratr Michal. V roce 1941 obsadila budovy SS a zřídila zde lazaret. Po válce sloužilo sanatorium k léčení lidí, kteří se vrátili z koncentračních táborů. V roce 1946 bylo znárodněno a postupně se přeměnilo na zařízení specializované na porodnictví a péči o matky a děti..