
Dle dochovaných fragmentů - severní třetiny přízemní části s výběhy žeber klenby středního průjezdu - byla brána Špička široká cca 27 metrů. Vnitřní zeď brány kopírovala průběh hradby a brána samotná byla vysunuta před hradební linii, jak ukazuje zachovaný úsek hradby na severní straně brány. V pamětech Františka Buzka, dlouholetého zaměstnance Jedličkova ústavu, je zmínka o fragmentech druhé strany průjezdu brány, které byly údajně objeveny při terénních úpravách v zahradě ústavu. Na výběhu žeber jsou viditelné rýhy, způsobené nejspíše halapartnami stráží či průchozích ozbrojenců (stejně jako na Malostranské mostecké věži). Horní patro bylo pravděpodobně vybaveno řadou střílen, ochoz se střílnami byl nejspíš z hrázděného zdiva. Průjezd měl asi lomený oblouk, uzavíral se (rovněž pravděpodobně) vraty a z vnější strany byl chráněn mříží a předbraním s padacím mostem přes příkop. Pozůstatkem původního příkopu je zřejmě příkop mezi barokními výpadními brankami s mostkem mezi Špičkou a Táborskou branou.
Zbořena byly v polovině 17. století. Idealizovanou podobu brány lze vidět na Petříně. Budova, která dnes hostí zrcadlové bludiště, byla zbudována jako pavilon Klubu českých turistů na pražské Jubilejní výstavě 1891. O vědeckou rekonstrukci její podoby se snaží současní historici, například F. Kašička (2012). Jeho rekonstrukce je s vysokou pravděpodobností věrná, přesto pořád není jisté, jak brána skutečně vypadala, jestli například nebyla méně zdobná..