socha a hrob Hany Kvapilové

1873 však jeho živnost zkrachovala a rodina se ocitla na mizině. Musela se odstěhovat do malého chudinského bytu na Malé Straně. Otec nakonec rodinu opustil a ta se musela protloukat všelijak. Hana tehdy našla útočiště v divadle, nejprve ochotnickém, od r. 1886 získala profesionální angažmá ve Švandově divadle a již o dva roky později se stala členkou Národního divadla. Stala se představitelkou moderního realistického herectví, ale také předmětem závisti a žárlivosti ostatních hereček, která ještě zesílila, když se r. 1894 provdala za dramatika Jaroslava Kvapila (1868-1950), který se r. 1900 stal vrchním režisérem Národního divadla. Ten pro svoji manželku napsal i pohádkovou hru Princezna Pampeliška. Hana Kvapilová byla žena s moderními názory na roli v rodině i společnosti. Milovala přírodu, květiny a především moře. Trpěla však rodově zděděnou těžkou cukrovkou, jejíž záchvat byl také příčinou její předčasné smrti v pouhých 46 letech. I její poslední přání bylo neobvyklé, chtěla být zpopelněna. To však Rakousko-Uhersko nepřipouštělo. Jaroslav Kvapil proto zajistil kremaci v německém Chemnitz, česky zvaném Saská Kamenice. S podnětem, aby Haně Kvapilové byl postaven pomník, přišla její nejlepší přítelkyně, spisovatelka Růžena Svobodová (1868-1920). Ta také pro něj vyhlédla místo na Petříně pod Nebozízkem, odkud se herečka ráda dívala na Prahu. Její žádost o propůjčení tohoto místa však pražská městská rada zamítla, a to na základě iniciativy jednoho radního, kloboučníka z Celetné ulice, který prohlásil, že Kvapilová pro Prahu na rozdíl od něj nic neudělala. Rozhodnutí způsobilo veřejný skandál, po kterém rada své rozhodnutí změnila. Na mramorovém pomníku však mladý sochař Jan Štursa (1880-1925) pracoval pět let a mezitím se na petřínskou stráň usadil Myslbekův pomník Karlu Hynku Máchovi. Náhradou bylo proto nalezeno tiché zákoutí u letohrádku v Kinského zahradě na Smíchově. Tam byla r. 1914 socha Hany Kvapilové bez velké pozornosti odhalena. V témže roce jedné sychravé noci Jaroslav Kvapil s několika hereččinými přáteli do základů pomníku tajně uložil urnu s manželčiným popelem. Socha představuje sedící herečku v její milované a nejslavnější roli Elidy Wanglové, hrdinky psychologického dramatu Paní z námoří od norského dramatika Henrika Ibsena. Tuto hru také Jaroslav Kvapil pro svoji Hanu přeložil do češtiny. Socha byla r. 2009 téměř po stu letech restaurována..