kostel sv. Jakuba Většího

Dnešní barokní kostel je obdélná stavba tvořená centrální kruhovou lodí, ke které na východní straně přiléhá obdélný presbytář, na který navazuje obdélná sakristie (již zmíněný presbytář gotického kostela, zachováno pův. gotické hrotité okénko). Na západní straně k lodi přiléhá obdélná část s kruchtami a věží. Dvoupatrová věž tvoří západní průčelí, ve spodní části s vysokou slepou arkádou s pravoúhlým vstupním portálem, s pískovcovým ostěním. V bočních stěnách arkády jsou menší vstupy na schodiště ke kruchtám a do zvonice. Do kruhové lodi o průměru 12,6 m vedou dva boční vchody, ze severní a jižní strany. Jižní vstup je dnes používaný jako hlavní. Kruhová loď je zastřešena kupolí, která je zakončena lucernou, vysokou 9 m (o průměru 3 m). Lucerna má 8 pravoúhlých oken s polokruhovými záklenky, mezi kterými stojí 8 polosloupů s patkami a hlavicemi, nesoucí bohatě profilovanou, zalamovanou římsu. Lucerna je zastřešena přilbicí s pozlacenou korunou se dvěma plamennými srdci a ratolestmi. Okna kostela jsou pravoúhlá, segmentově zakončená. Fasádu kostela člení lizény. Dnešní sakristie je zaklenuta křížovou klenbou bez žeber, s freskami ze 14. století. Na klenbě je namalované hvězdné nebe se symboly čtyř evangelistů a nápisovými páskami. Pův. vítězný oblouk je dnes z větší části zazděn a slouží jako průchod do současného presbytáře. Sanktuář je doplněný namalovaným Kristem a anděly při malovaném nástavci. V severových. rohu je okřídlená postava v červeném šatě. Západně od sanktuáře je sv. Jakub větší, ve vrcholu lunety Bůh Otec. Gotické hrotité okénko, spodní část protíná malované cimbuří, pod ním je malovaný iluzivní závěs. Po stranách niky jsou dvě klečící postavy (zřejmě donátoři kostela). Na jižní stěně je anděl s malovanou páskou a větší postava. Ve stěně segmentově sklenuté sedile. Loď kostela je bohatě sochařsky a malířsky zdobena. Stěny kruhové lodi člení 8 pilastrů na kvádrových soklech, s ionizujícími hlavicemi. Pilastry nesou průběžné kladí, nad římsou podél celé lodi probíhá zalamovaný soklový pás. Kupole je zdobena freskami (ve třech pásech): nejníže čtyři velké malované kartuše (výjevy ze života sv. Jakuba Většího a patrně Getsemanské zahrady), střední pás, oddělený iluzivní římsou, je malovanou architekturou rozdělen na východní část - porážka Maurů křesťanským vojskem - a západní část - procesí, nesoucí na nosítkách světcovu sochu. Nejvyšší pás zobrazuje nebe, kolem lucerny je květinový pás, nesený andílky. V lodi jsou čtyři bohatě zdobené oltáře. V presbytáři (sklenut valeně) stojí hlavní mnohafigurální oltář sv. Jakuba Většího s prosklenou schánkou s voskovou sochou sv. Jana Římského (ukrývající světcovy ostatky). Klenba presbytáře byla r. 1943 zcela přemalována Jiřím Jelínkem, který vytvořil figurální výjev proměnění na hoře Tábor. Roku 2003 byla v kostele instalována křížová cesta od ak. malíře Vjačeslava Iljušenka. Západní úsek tvoří podkruchtí a tři nad sebou koncipované kruchty. Podkruchtí je zaklenuto stlačenou plackovou klenbou, čelní stěna první zděné kruchty je konvexně vydutá, zdobená dřevěnou mušlí se dvěma dekorativními bubny. Na této kruchtě jsou neorenesanční varhany. Druhá kruchta je úzká, s dřevěnou konstrukcí, její čelo je zdobeno malovanými hudebními nástroji. Obě kruchty mají společný rovný strop, který zdobí malované postavy andělů, hrajících na různé hudební nástroje. V úrovni kladí je nosná konstrukce panské tribuny (třetí "kruchty"). Její čelní stěnu zdobí dřevěný, bohatě zřasený závěs, rozevřený uprostřed, po stranách svázaný, se dvěma znakovými kartušemi - s goltzovským a hartigovským znakem, po stranách s anděly hrajícími na trubky. Panská tribuna je sklenuta valeně, s vyobrazením stětí sv. Jakuba Většího. Přízemí věžové části je zaklenuto stlačenou plackou, se dvěma polokruhovými nikami v bočních stěnách, zaklenutými konchami, s výjevy Kristus káže věřícím a Křest Krista v Jordáně. Na klenbě je složitý páskový ornament. Kostel chrání hřbitovní zeď (původně hřbitov, později zrušen), na východě je zeď prolomena neogotickou hrobkou Korbů z Weidenheimu..

Po roce 1620 zdejší fara zanikla. Na špatný stav kostela, způsobený patrně také vlivem třicetileté války, je upozorňováno roku 1665 zprávou Maxmiliána Lva Malovce z Malovic, zapsanou v zemských deskách. Od roku 1721 byl majitelem panství Jan Arnošt Václav svobodný pán z Goltze, který nechal přestavět kunratický zámek v barokním stylu, a na místě starého farního gotického kostela (který byl zchátralý, ale také nevyhovoval vzrůstajícímu počtu věřících) nechal vybudovat nový, výrazně větší kostel v pozdně barokním stavebním stylu v rozmezí let 1730 (kdy byly položeny základy nového kostela) a roku 1734 (kdy byly do kostela přeneseny ostatky sv. Jana Římského). Přesné datum dokončení stavby nebo vysvěcení kostela není známo, ale patrně byl dokončen právě roku 1734. Není zcela jisté, kdo byl architektem barokní stavby - přímá zmínka v písemných pramenech schází. Usuzovalo se, že architektem byl snad Tomáš Haffenecker. Dle zmínky v textu zprávy o stavbě kostela děkana a vikáře Václava Hájka z roku 1730 (že architekt kostela je toho času kdesi na Moravě) a malé podobnosti kostela s Haffeneckerovými stavbami lze však usuzovat, že architektem byl někdo jiný. Patrně šlo o pražského architekta (edikula, zvýrazňující boční vstup do kostela - inspirace u klášterního kostela sv. Markéty na Břevnově Kryštofa Dientzenhofera). Velmi dobře jím mohl být Václav Špaček, dvorní stavitel Anny Marie Františky, velkovévodkyně Toskánské, přítelkyně Jana Arnošta Václava z Goltze. Václav Špaček také roku 1730 dlel na Moravě. Při přestavbě jiného kostela, na kterém Václav Špaček pracoval, se dokonce objevuje zmínka o platbě poslovi, který musel "jít do Prahy pro barvy pro kunratického malíře". Zdá se být tedy velmi pravděpodobné, že architektem stavby byl Václav Špaček. Po dokončení kostela byla z iniciativy Jana Arnošta z Goltze v Kunraticích roku 1736 znovu zřízena fara. V 19. století prošel kostel několika menšími opravami. Roku 1868 nechal tehdejší majitel panství Ludvík Korb svobodný pán z Weidenheimu na místě barokní kostnice postavit rodinnou hrobku Korbů z Weidenheimu v neogotickém slohu. Také ve 20. století byl kostel několikrát opravován. Roku 1917 byly předány vojenské správě všechny kostelní zvony (nové zvony byly vysvěceny r. 1923, z nich dva byly znovu zrekvírovány roku 1944). V 80. letech 20. stol. byl kostel důkladně opraven zvenčí a střecha byla nově pokryta měděným plechem. Na přelomu 80. a 90. let 20. století byla provedena velká rekonstrukce interiéru kostela; při těchto opravách byly v sakristii objeveny fresky ze 14. století. Zvenčí byl kostel znovu opravován roku 1999. V roce 2003 byla v kostele instalována křížová cesta od ak. malíře Vjačeslava Iljušenka..

Jakuba v práci nazvané ,,Kostel svatého Jakuba Většího v Kunraticích,,. Jak práce prokazuje, v literatuře tradovaný Tomáš Haffenecker kostel nepřestavěl, byl jím Golčův přítel Václav Špaček. Součástí práce je bohatá obrazová dokumentace..

Jeho bratrem byl apoštol a evangelista Jan. Bratři pocházeli z rybářské rodiny (tetou jejich matky Salome byla Panna Marie), žijící v Betsaidě u Genezaretského jezera v Palestině. Ježíš Kristus je povolal, když společně s otcem Zebedeem na lodi spravovali sítě. Bratři nechali všeho a následovali Krista (předpokládá se, že odešli po zázračném rybolovu; zdůrazňuje se pohotovost opustit „loď“ lidských jistot a následovat Krista). Pro jejich temperamentní povahu jim dal Ježíš Kristus přezdívku „Boanerghés“ – „Synové hromu“. Jednou, když jim byl při putování do Jeruzaléma odmítnut v jisté samařské vesnici nocleh, chtěli na ní hned svolat oheň z nebe. Měli za to, že po odmítnutí by měl bez prodlení následovat trest. Ježíš byl však proti násilí, a bratry za jejich nápad přísně pokáral. Jakub s Janem patřili ke Kristovým privilegovaným učedníkům, kteří byli povoláváni k významným intimním událostem (vzkříšení dcery Jairovy, Proměnění Páně na hoře Tábor, povolání do Ježíšovy blízkosti v Getsemanské zahradě; kde se úzkostí potil krví atp.). Po Ježíšově Nanebevstoupení hlásal Jakub evangelium. Je zcela zřejmé, že Jakub se těšil velké autoritě uvnitř prvotní církve v Jeruzalémě a podílel se na jejím budování. Podle jedné tradice putoval Jakub po Španělsku, které bylo důležitým regionem Římské říše, a hlásal zde evangelium (zobrazován jako poutník s holí). Legenda vypráví, že se zde jeho misijní snahy nesetkaly s úspěchem – byl odmítán a podařilo se mu získat jen 8 učedníků. Chtěl svoje misijní snahy vzdát a vrátit se do Palestiny. Ještě před svým odchodem se sešel se svými učedníky, když zažil zjevení Panny Marie: Za temné mrazivé noci se po nebi rozlila záře, a spatřil i se skupinou svých učedníků jak se k nim snášejí andělé, kteří nesli jaspisový sloup (pilar) s Pannou Marií. Poté, co andělé postavil sloup na zem, Panna Maria promluvila k Jakubovi: „Synu, to místo je určeno k tomu, abych zde byla uctívána. Díky tobě zde povstane na mou památku kostel. U tohoto sloupu postavíš oltář. Na tomto místě vykoná na mou přímluvu moc Nejvyššího neobyčejná znamení a zázraky zvláště pro ty, kteří mě zde budou vzývat ve svých potřebách. Tento sloup zde bude stát až do konce věků.“ Svatý Jakub na určeném místě v Zaragoze vybudoval kapli Santa Capilla, která se později stala součástí Baziliky Panny Marie na Sloupu. Madona del Pilar nebo Madona ze Zaragozy se stala patronkou celého Španělska, a její chrám patří mezi nejslavnější mariánská poutní místa. Podle jiné tradice působil sv. Jakub v Jeruzalémě a Samařsku. O jeho působení nejsou spolehlivé záznamy - ty hovoří až o tom, že roku 43 nebo 44 byl v období kolem velikonoc zatčen v Jeruzalémě vojáky Heroda Agrippy I. (vnuka nechvalně známého Heroda Velkého), a na příkaz krále sťat mečem. Zahynul mučednickou smrtí jako první z dvanácti apoštolů. Přijal svou násilnou smrt pokorně a svůj život obětoval pro pravdu, kterou hlásal. V souvislosti s jeho popravou vypráví legenda o farizejovi Josiášovi, který při zatýkání Jakubovi ještě hodil sám kolem krku provaz. Při doprovázení Jakuba na jeho cestě k popravišti se Josiáš obrátil na víru poté, co zažil, jak Jakub zázračně uzdravil ve jménu Ježíše Krista muže nemocného dnou, který nemohl chodit a prosil Jakuba o pomoc. Sv. Jakub pravil: „Ve jménu mého Pána Ježíše Krista, vstaň zdráv a chval svého Spasitele“, muž poté uzdraven vstal a mohl chodit. Josiáš prosil na popravišti Jakuba o odpuštění a vyznal se zde z víry v Ježíše Krista. Dostal od Jakuba políbení pokoje, načež byli oba sťati. Sv. Jakub byl nejprve pohřben v Jeruzalémě, ale jeho ostatky byly později přeneseny do Španělska třemi mnichy, patrně z důvodu ochrany před Mohamedány, nejprve do Zaragozy, a poté, co byla r. 714 dobyta Maury byly ostatky přeneseny k Irii Flavii v Galicii. Zde na nějaký čas dokonce upadly v zapomnění, ale později (r. 813) si mramorové hrobky všiml poustevník Pelayo, údajně podle třpytu hvězd. Tehdejší král Alfons Cudný nechal nad hrobkou vystavět r. 816 chrám sv. Jakuba a začalo se zde pomalu rozrůstat město Santiago de Compostella. Existuje ale i legenda, popisující jak ostatky sv. Jakuba přenesli tři andělé do paláce pohanky Lupy ve Španělsku poté, co se stala křesťankou (nebo že po smrti sv. Jakuba jeho učedníci vložili jeho tělo do loďky, aby nebylo zneuctěno, a tu vypustili na moře – andělé ji potom bezpečně dovedli až ke břehům Španělska, kde byla nalezena, ostatky byly s patřičnou úctou uloženy do hrobu a nad tím poté vystavěn chrám Santiago de Compostella). Katedrála Santiago de Compostella ve stejnojmenném městě je po celém světě vyhlášeným poutním místem. Původní chrám sv. Jakuba byl při nájezdu Maurů r. 997 zničen, král Alfons III. dal poté vystavět na jeho původním místě v letech 1075-1150 trojlodní katedrálu; ostatky sv. Jakuba byly uloženy ve stříbrné rakvi v chrámové kryptě. Papež Alexander III. udělil Santiagu de Compostella titul Svatého města (který má Jeruzalém a Řím). Roku 2012 byl do katedrály sv. Víta v Praze přivezen zub sv. Jakuba a další dva fragmenty z jeho uctívaných pozůstatků. Další legendy vypráví že se sv. Jakub zjevoval křesťanským rytířům, kteří bojovali proti Maurům za nezávislost Španělska, jedna popisuje jak se zázračně objevil během bitvy u Clavija. Proto je také sv. Jakub nazýván Matamoros (Maurobijec). Další legenda se týká Svatojakubské mušle – vypráví loď, která přivezla do Španělska ostatky sv. Jakuba, stála v přístavu a z hvězd dopadal na jeho ostatky podivuhodný třpyt. To tolik polekalo koně jednoho portugalského rytíře, že skočil do vody i s rytířem, sedím mu na hřbetě. Rytíř byl však naštěstí zachráněn, jen po vytažení na palubu všichni s úžasem patřili na jeho tělo, celé pokryté svatojakubskými mušlemi. Existují i další legendy, popisující zázračnou záchranu lidí díky sv. Jakubovi. Svátek sv. Jakuba se slaví 25. července. Sv. Jakub Starší je patronem poutníků, Španělska, bojovníků, dělníků, horníků, kloboučníků, lékárníků, je vzýván za dobré počasí a na ochranu před revmatismem. Mezi jeho atributy patří: kniha / svitek evangelia, poutnická hůl s mušlí hřebenatkou („Svatojakubská mušle“), bývá zobrazován jako apoštol s knihou (svitkem), jako poutník s holí, poutnickým kloboukem a brašnou nebo jako rytíř Maurobijec. Dalšími jeho atributy jsou meč a kůň..