kašna na nádvoří špitálu
© Milan Caha 07/2008
Italové se stěhovali do Prahy zejména za Ferdinanda I. a potom za Rudolfa II. Václav Vladivoj Tomek však uvádí mnohem dřívější počátek Vlašského osídlení: "Pražský dvůr Vlachů než dostal se roku 1348 za Karla IV. do rukou saského kurfiřta (Rudolfa I.), se nacházel u kamenného mostu“. Nejpočetnější italská komunita se vytvořila při dnešní Vlašské ulici. Tu pravděpodobně založil dvorní stavitel Pražského hradu Oldřich Avostalis (zemřel v Praze v roce 1597). Jemu samotnému patřil dům čp. 365/III, dnes část Schönbornského paláce. Na výstavbě ulice se podílelo mnoho dalších významných Italů (Francesco Lurago, Anselmo Lurago). Řemeslníci, malíři a umělci, stejně jako dvorští úředníci italského původu, obývali i horní část dnešního Malostranského náměstí, a proto bylo tohle prostranství nazýváno od 16. do 19. století Vlašký plac.
V r. 1573 vznikla vlašská mariánská kongregace, založená jezuity na Starém Městě. Kongregace brzo po svém vzniku iniciovala stavbu. ...Ten byl založen v roce 1602 a vznikl přestavbou domu jednoho z členů kongregace, malostranského architekta a stavitele Domenica de Bossiho. Brzy k němu přibyla i kaple Panny Marie a sv. Karla Boromejského, vystavěná v letech 1611 až 1617 Špitál s kaplí nebyl určen výhradně pro Italy žijící v Praze, ale byl otevřen všem katolíkům a postupně se rozrůstal jak v ohledu prostoru, tak činnosti. V roce 1622 byla postavena škola a roku 1644 pivovar, který sloužil pouze pro potřeby „špitálníků“. Rozkvět areálu byl pozastaven vpádem švédských v roce 1648. Po zlikvidování škod došlo ve druhé polovině 17. století k dalšímu rozmachu špitálu díky přikoupení okolních zahradních pozemků. Vrcholně barokní přestavba Vlašského špitálu byla zahájena v roce 1724 a prováděl ji podle vlastních plánů Bartholomeo Scotti. Jednopatrový areál nepravidelného půdorysu zaujímá značný prostor s velkým arkádovým dvorem. Kromě řady vnitřních úprav se Scotti zasloužil o podobu dochovaného vrcholně barokního průčelí a právě o výstavbu arkád do dvora objektu. Jeho podíl na opravě kaple Panny Marie a sv. Karla Boromejského sousedící s jižním průčelím špitálu není sice doložen, ale lze jej s jistotou předpokládat. Ze špitálu a nemocnice stal se postupně chudobinec a sirotčinec. V době josefínských reforem byl ústav v roce 1789 zrušen a majetek připadl státu. Nějaký čas existovala ve špitálních budovách Schönfeldská továrna na hedvábí. V roce 1792 kostel i budovy koupil pražský měšťan František Müller, který zde zřídil levné nájemní byty. Pražští Italové už v roce 1804 založili nový sirotčinec pro chlapce a v roce 1830 koupili svůj někdejší majetek zpět a obnovili kaple. Za druhé světové války v roce 1942 vzniklo z budov špitálu italské společenské středisko, kdy také proběhla rozsáhlá přestavba. V současné době jsou budovy pod správu italské ambasády v a kaple Panny Marie a sv. Karla Boromejského slouží jako výstavní a koncertní síň..
