Daliborka

Tloušťka zdi, která dosahuje dvou metrů, předurčila Daliborku k tomu, aby se stala obávaným a doslova nedobytným vězením. Žalář byl vlastně dvoupatrový, vězni byli vsazeni buď do patra o průměru sedmi metrů, do prostory, která byla rozdělena přepážkami na jednotlivé cely, anebo byli spuštěni do spodní části věže, do tak zvaného džbánu, vyhloubeného šest metrů pod podlahou..

Prvním vězněm byl Dalibor z Kozojed, podle nějž je věž pojmenována. S ním spojené pověsti a také opera Bedřicha Smetany „Dalibor“ přispěly k tomu, že je Daliborka nejznámější z trojice válcových, pozdně gotických věží severního opevnění Pražského hradu. Dalším ze známých vězňů byl mecenáš věd a umění, hrabě František Antonín Sporck, který zde byl vězněn po dobu patnácti týdnů, a to pro neplacení dluhů. Z vězení ho osvobodil až zásah Karla VI. Věž byla již po stavovském odboji roku 1547 obsazena uvězněnými pražskými měšťany a v době pobělohorské se Daliborka stala těžkým vězením pro účastníky revolty. Podle zprávy o archeologickém průzkumu věže byly v kanále ústícím do Jeleního příkopu nalezeny zbytky lidské kostry. Vězeň na úzké cestě zahynul dříve, než se dostal k ústí. Na odstranění posledních třiceti centimetrů hlíny, která ho dělila od svobody, mu již nestačily síly. Roku 1781 Daliborka vyhořela a při opravách o rok později byla snížena o dvě patra. Jako vězení už nesloužila a v roce 1883 byla zpřístupněna veřejnosti..