Chvatěruby

Petra a Pavla z 1. poloviny 13. století. Z prvotního ohrazení hradu se dochovala hlavně zadní část – masivní zeď postavená do mírného oblouku, v jihovýchodním nároží se čtverhrannou stavbou – snad věží. Šíjovým příkopem dnes prochází cesta, nad ním se tyčí zachovalé křídlo zámku, který je v jádru renesační, barokně přestavěný. K němu přiléhají zříceniny dalších renesančních budov. Částečně se dochovala hradba předhradí nad řekou, včetně polookrouhlé dělostřelecké bašty, která byla přestavěna na obytný dům..

V roce 1467 hrad dobylo a pobořilo císařské vojsko. Na místě gotického hradního paláce pak v 16. století vznikl renesanční zámek. Lobkovicové, kteří Chvatěruby získali v roce 1616, však zámek nevyužívali a nechali jej zpustnout, jeho stav pak ještě zhoršilo vydrancování za třicetileté války. Až Kryštof Karel Voračický z Paběnic nechal zdevastovaný objekt po roce 1699 obnovit a barokně upravit. Ve stavbě pokračoval i jeho syn Karel Josef, který v roce 1717 vybudoval nové obytné patrové křídlo, přitom byla zlikvidována většina původního opevnění. Kvůli finančním potížím však nebyly stavební práce dokončeny, nový trakt byl pouze provizorně zastřešen, když však v roce 1752 strhla střechu vichřice, nechali Voračičtí tuto část zámku svému osudu. Část zpustlé zámecké stavby se v roce 1817 zřítila, zbylé zdivo bylo až ve 40. letech minulého století z iniciativy Klubu českých turistů zakonzervováno. V současnosti je zámek i se zříceninou hradu v soukromém vlastnictví a pomalu zde probíhají restaurační práce. Zámek je veřejnosti nepřístupný..

Z bývalého zámeckého stavení, které v 17. století stavěno a nedokončeno bylo, stojí zříceniny a část jest pod střechou, kromě toho zachovaly se hradby ze starší tvrze. Ves Chvatěruby stála již l. 1222. Tehdá se po ní psal Rydkéř. L. 1316 připomíná se nějaký Jakub. Držitelé hradu, jak se mu říkalo, byli l. 1366 a 1371 Jakeš Bolkův, měšťan Pražský. Později tu seděl Vilém Zajíc z Hazemburka, jenž držel l. 1403 ves Veltrusy od kláštera Dokzanského. Po něm následoval bratr jeho Oldřich, jenž l. 1407 se Zdenkem mistrem křižovníkův se smluvil o hranice Vltavy mezi Chvatěruby a Kralupy. Týž držel Chvatěruby ještě l. 1412 maje úmysl je prodati aneb s klášterem Dokzanským za Veltrusy vyměniti. Později seděl tu Jindřich Forach, který přijal Vácslava Bašťského z Lerojid a spolek; oba byli proto (1436) patron zdejšího kostela a seděli tu také l. 1437. Baštský držel Chvatěruby ještě l. 1446 a po něm následoval Jan tuším syn, jenž byl l. 1452 na sněmu při volbě správce. Po nějakém čase dostaly se Chvatěruby zase pánům z Hazemburka, zejména Janovi a Oldřichovi bratřím. Poněvadž se ti koruně protivovali, kázal jim král Jiří tvrz jich Chvatěruby obehnati. Když padla Roudnice a začato s obléháním Chvatěrub, vzdala se posádka. Brzo po dobytí zastavil král (1467, 28. září) Chvatěruby Oldřichovi Bradáči úředníku mince na Kutné hoře, jenž l. 1472 práva svého Většímu městu Pražskému postoupil. Ale král daroval l. 1469 Chvatěruby Řehořovi s Hausburka věrnému svému pomocníku a obhájci a to tuším dědičně. Řehoř mohl tedy Chvatěruby od zápisního držitele vyplatiti a podržeti. Proč k tomu nedošlo, není známo. Měltě sice úmysl takový a chtěl život svůj dokonati na Chvatěrubech, ale poněvadž tupil nového krále Vladislava a Poláky, vypověděn z Prahy a nedopřáno mu ani na Chvatěrubech zůstati; ano zdá se, že Pražané schválně na se převedli zápis Chvatěrub, aby mu v tom brániti mohli. Avšak l. 1474, když Pražané peněz potřebovali, zastavili Chvatěruby Jindřichovi Šanovcovi. Nějaký čas potom usadili se tu Chvatěrubští z Lestkova. K jich rodu snad již náležel Jakub, jenž l. 1505 Chvatěruby držel. Od r. 1524 připomíná se Zikmund Chvatěrubský z Lestkova, jenž si l. 1544 hrad Chvatěruby s vesnicemi v obnovené dsky zemské vložil. Zikmund žil ještě l. 1555, avšak brzo potom zemřel. Dědici jeho stali se Jan, Vácslav, Jiřík, Adam, Albrecht a Oldřich bratří Kunšové z Lukovec. Tito dva poslední ujali hrad Chvatěruby (1561) splativše ostatní. Když se l. 1565 rozdělili, vzal Albrecht Chvatěruby a Oldřich dvůr Kozomín s vesnicemi. Albrecht nepodržev Chvatěrub dlouho prodal je l. 1567 Janovi z Valdšteina na Hrádku. Tento umění milovný pán neměl zalíbení na starém hradě a vystavěl na jeho části nové stavení v oblíbeném tehdá slohu. Zemřel l. 1576. Vdova Mandaléna z Vartemberka spravovala statky do let synův svých Adama a Karla. L. 1581 potřebujíc peněz zastavila statek Chvatěrubský i se statkem Kozomínským l. 1571 přikoupeným Janu Jetřichovi starš. ze Žerotína do 9 let. Při tom si vymínila dvě světnice a dvě komory v novém zámku, když by kdy jela na Lovosice a tu přes noc a podlé potřeby i déle zůstati chtěla a v starém zámku dva sklepy ke schování některých svých věcí, též nový sklep vinný, kdyby si někdy z Lovosic vína přivézti dala. Mladí páni dosedše let prodali Chvatěruby l. 1590 Jindřichovi, Jiříkovi a Ladslavovi bratřím Zejdlicům ze Šenfelda, kteří si je od Kryštofa st. z Lobkovic nástupce Žerotínova vyplatili. Ladslav ujav je později sám a postoupiv bratru Kozomín za díl, prodal Chvatěruby l. 1605 Vilémovi Trmalovi z Toušic. Po něm zdědil Chvatěruby Vácslav, jenž v Praze se dvěma trubači jezdíval. Týž prodal l. 1616 zámek Chvatěruby Alžbětě Lobkovské z Lobkovic a na Klecanech. Po ní zdědila je dcera Anna hrab. z Fyrštemberka roz. z Lobkovic a držela k nim Klecany a Bašť. Všechny ty tři statky zapsala l. 1637 Benigně Kateřině z Lobkovic strýni své. I potom zůstaly Chvatěruby v držení rodu Lobkovského. Po Benigně následoval Kryštof Ferdinand syn její († 1658). Některý rok potom stal se pánem Chvatěrub Jan hr. z Rotálu († 1675), po němž dědili strýcové jeho Jan Kryštof a Julius Vilém. Později držela Chvatěruby Anna Markéta Kostomlatská z Vřesovic, napřed vdaná Vratislavová a od r. 1685 manželka Kryštofa Karla Voračického z Paběnic. Tomuto umírajíc († 1699) statek svůj odkázala. V držení Voračických zůstaly Chvatěruby až do r. 1828. Za tu celou dobu od r. 1616 se tu málokdy bydlívalo a není tedy divu, že zámek i nový docela zpustl

K těmto dějinám přikládáme pravdivý příběh:

R. 1616 po vánocích přijeli někteří páni a rytíři k Jindřichovi Jiříkovi Zejdlicovi ze Šenfeldu na Kozomín před večerem, mezi něž se také Vilém z Údrče sed. v Postřižíně najíti dal. Při posedění dála se zmínka o střelbě. Tu Vilém hrubě se tužil a mnoho o střelbě vypravoval, řka, že má také dobrou ručnici a že s pány na druhý den stříleti chce, ačkoliv budou chtíti. I zůstali na tom. Nazejtří přišel Vilém opět na Kozomín k obědu, a když bylo po obědě, pobídli se vespolek páni do střelby. Tu se Ernfryd z Berbistorfu ptal řka: Páni, po čem budeme stříleti ? A Vilém se ozval a pravil, každou ránu třebas po dvou dukátích, avšak snesli se na tom, aby stříleli každou ránu po jedné kopě míš., a to od ruky, k čemuž (totiž střílení od ruky) Vilém povoliti nechtěl, nýbrž kopu svou, kterouž již byl vsadil, zase k sobě vzal, ačkoliv Zejdlic říkal, že se dobrý střelec tu pozná, když se od ruky střílí. Jiní páni, totiž Markvart Věžník, Chroustenský, Ernfryd a bratr jeho Rudolf přece spolu stříleli. Mezitím Vilém chodě od jednoho k druhému jim se vysmíval, všelijak jim zdůrky dával a překážku činil a dosti nezpůsobná slova vypouštěl. V tom Rudolf k oknu, ze kteréhož stříleli, s svou ručnicí přistoupil a již k terči mířil, tu Vilém přikročiv k němu s svou ručnicí jemu ve střílení překážel. I řekl Rudolf: »Medle prosím tě, nepřekážej nám, když s námi sázeti a stříleti nechceš.« Jemuž zase Vilém řekl: »Nejsi ty ani žádný tu ani čert z pekla tak mocen, aby mi rozkazoval.« A tu již si služebníci šeptali, ten pan Vilém Údrcký, jak sobě počíná, bude míti od něho kaňku. V tom, když se Vilém k Ernfrydovi obrátil, tento jej napomínal řka: »Medle, pane Údrcký, dej sobě pokoj, že jest toho broukání až příliš; važ sobě toho místa, věz, kdyby bylo kde jinde, žeť bychom toho tobě nesnesli a netrpěli.« Tu hned Vilém jemu po třikráte pod nos šňupal řka: »Co se domníváš, sakr. huncvute, že se koho bojím a poď s. h. dolů.« Jednou, po druhé a po třetí řeč svou opakoval, až mu pan Ernfryd řekl: »Jdi jen napřed a já za tebou půjdu, jenom nekřič.« Tu Vilém napřed šel a zastaviv se u dveří ve světnici, na Ernfryda, aby šel, prstem kýval a po té napřed dolů na dvůr sešel a na Ernfryda čekal. Tu šel Ernfryd do druhého pokoje, který pánům ukázán byl, a vzav rapír dolů na dvůr sešel. Tu Vilém ihned braň svou napřed a nejprve dobyl a pošvu z něho odhodil a k Ernfrydovi pravil: »Podiž sakram. huntcvute ! braň se !« A hned na Ernfryda bodl a sekal jej v ruku levou ranil a okrvavil. Ernfryd mohl mu škoditi, však na napomenutí Markvarta Věžníka jeho ušetřoval, neb se mu mohl platně odměniti za tu ránu, že by více chleba nebyl jedl. V tom potýkání řekl Ernfrydovi bratr jeho Rudolf po vlasku »para, para«, po čemž se Vilém k němu obrátil řka: »Co ty, sakr. huncfute, pravíš para ? Poď i ty.« Tu hned se mu Rudolf postavil, ale Údrcký ho napomínal řka: „Počkej, ať sobě oddechnu !“ Tehdy Rudolf dobrou chvíli čekal, až sobě pooddechl a potom se potkli. Rudolf protivníku svému hned první ranou šlichtu přes tvář udělal, tak že zpátkem ustoupal křiče: »Počkej, hrome, už nemohu, to jsi mi redlich a náležitě udělal; přísahám pánu Bohu, žeť se zejtra pomstím.«.