Zpívající fontána v Královské zahradě

Císař Ferdinand I. proto požádal svého vlašského dvorního malíře Francesca Terzia z Bergama, aby zhotovil její návrh. Terzio ochotně vyhověl a zhotovil návrh i s malým voskovým modelem. Spodní velkou mísu na vlastním podstavci podpíraly tři fantastické postavy faunů, zatímco střední nosný sloup tvořily plastiky pastýřů a starořeckého Pana, boha plodivé síly, lesů, ochránce stád a pramenů. Horní menší mísu zdobily reliéfy dětských postav, lidské masky a rostlinné motivy. Na vrcholku fontány byla figura hrajícího dudáka a nad ním ještě dvojhlavá habsburská orlice. Model plně odpovídal představám císaře a tak byl arcikníže Ferdinand Tyrolský v Praze pověřen, aby ke zhotovení díla vyzval předního puškaře, tedy dělolijce Tomáše Jaroše z Brna. Jaroš byl na slovo uznávaný mistr. Vždyť po požáru Pražského hradu v roce 1541 odlil dva nové zvony pro svatovítský chrám, v roce 1549 to byl obrovitý Zikmund a o sedm let později poněkud menší Dominik. Z jeho dílny vyšel i velký Mariánský zvon pro Týnský chrám a Jaroš měl od roku 1551 také privilegium na novou konstrukci čerpadel pro vodárny a odvodňování důlních štol, která byla instalována na Kaňku u Kutné Hory, v Mělníku, Nymburce i Praze. Řezbář Hanuš Preisser dostal za úkol zhotovit dřevěný model ve skutečné velikosti, zatímco Jaroš měl předložit předběžný rozpočet na materiál a náklady. Podle jeho výpočtu měl císař Ferdinand na dílo dodat 50 centů mědi a 12 centů cínu, to byly však tehdejší pražské centy čili centýře odpovídající asi 62 kilogramům. Za práci pak Jaroš požadoval 1400 zlatých. Císaři se to zdálo příliš a tak si vyžádal ještě podobný rozpočet od kovolijce Gregora Löfflera z Innsbrucku. Spekulace mu však nevyšla, oba rozpočty se ukázaly jako shodné, Löffler navíc požadoval úhradu za ubytování a stravu pro sebe i pomocníky po dobu pobytu v Praze. Práce na fontáně se tedy ujal Jaroš. Podle dodaných modelů zhotovil kovolitecké formy a začal s odléváním. V tom mu pomáhal moravský zvonař Vavřinec Křička z Bítýšky a tovaryš Wolf Hofprucker. V roce 1564 byl hotov podstavec a dolní mísa fontány, když objednavatel díla, císař Ferdinand I., zemřel a jeho syn, arcikníže Ferdinand Tyrolský jako místodržící odešel z Prahy do Innsbrucku. Na český trůn nastoupil císař Maxmilián II. a Jaroš nevěděl, zda nový panovník bude objednávku svého otce akceptovat a zda mu vůbec někdo zaplatí. Slíbenou zálohu nedostal s tím, že bude proplaceno až celé dílo podle váhy. Zkušený kovolijec tedy nijak s prací nespěchal a snažil se spotřebovat co nejvíce materiálu. K dispozici tehdy dostal také obrovský husitský hmoždíř z Tábora o váze 61 centů. Práce na fontáně skončily až v závěru roku 1568 a jednotlivé díly byly odvezeny na Hrad ke zvážení. Ukázalo se, že bronzové dílo váží přes 91 centů, tedy téměř dvojnásobek původního propočtu. Mistr Jaroš tehdy dostal jen zálohu, ale zároveň velkou státní zakázku na odlévání děl pro války s Turky. Za novým úkolem odjel proto do Košic, ale tam hned v následujícím roce zemřel. Krátce potom zemřel i Vavřinec Křička a tak se Jarošovým nástupcem v Praze stal jeho bývalý tovaryš Wolf Hofprucker. Ten musel na zkoušku celou fontánu osadit na hradním nádvoří. Pro císařovo potěšení tam stála celé dva roky. Teprve na jaře roku 1571 začala její instalace na určeném místě u letohrádku, ale ještě další tři roky trvalo, než byly položeny přes královskou zahradu olověné a měděné trubky, které přivedly do fontány vodu. A pak se stal ten zázrak. Vodní pramínky narážející na okraje mísy rozezněly fontánu zvláštním tónem, který kolísal nejen podle množství vody, ale i podle poryvů větru. Začalo se jí proto říkat Zpívající fontána. Vyhledávanou atrakcí v areálu Pražského hradu zůstala dodnes..