Bernartice

Situace panských sídel v Bernarticích je komplikovaná a ne zcela prozkoumaná. Podle novějších zdrojů (Kašička, Nechvátal) se v centru vsi v průběhu dějin nacházely až 3 tvrze, které postupně měnily svoji lokalizaci. Ves jako farní je uváděna již roku 1251. Na přelomu 13. a 14. století ji vlastnil Bernart z Bernartic, uváděný Augustem Sedláčkem jako zakladatel prvního panského sídla. To pravděpodobně stálo v blízkosti kostela, jeho lokalizace je nejistá. V roce 1383 prodal panství Dobeš z Bernartic Kunešovi z Chvojna (posléze se psal též z Bernartic) a po něm jej vlastnili bratři Buzek, Petr a Jan (první dva jsou spojováni se zaniklými tvrzemi nedaleko Borovan). Za a po husitských bouřích vlastnil Bernartice Mikuláš Krchlebec z Krchleb, jeden z hejtmanů vojska Oldřicha z Rožmberka a zvíkovský purkrabí. Vrcholně feudální sídlo tehdy pravděpodobně změnilo místo, stálo dále od kostela na návrší nad Zámeckým rybníkem, v místech dnešní školy č. p. 34. V roce 1450 panství koupil Rynárt z Dubu, odpůrce Jiřího z Poděbrad. Po něm Bernartice vlastnili Bechyňové z Lažan. Poslední světskou majitelkou byla staroměstská měšťanka Anna Puchfelderová, která prodala roku 1606 panství jezuitům z koleje v pražském Klementinu. Ti v prvé čtvrtině 17. století získali v okolí několik dříve samostatných panství a jejich centrem udělali novou rezidenci v Opařanech, ke které v roce 1669 Bernartice připojili. Bernartická tvrz poté ztratila svůj účel, chátrala a brzo zanikla. Tvrz v době jezuitů zřejmě stála ještě poněkud dále od kostela a tvořila jádro tehdejšího jezuitského dvora. Ten byl již v roce 1828 rozparcelován a vznikl z něj komplex domků č. p. 37, 38 a 39 a bývalé sýpky – dnes k nepoznání přestavěné na sokolovnu.