Buštěhrad

Někdejší ves Buštěhrad (původně Buštěves) se v pramenech uvádí poprvé v r. 1352. Tehdy byla majetkem pražského rodu Rokycanských (František a po něm Jan, který se psal z Okoře).

Na východním okraji vsi, západně od nynějšího zámku, na místě pozdějšího hradu stávala ve 14. století tvrz, jejímž prvním známým držitelem byl pražský měšťan František Rokycanský, který ji získal před r. 1371 a připojil k hradu Okoři. Od 80. let 14. století byl Buštěhrad opět samostatným statkem, v jehož držení se vystřídalo několik drobných šlechticů (například kolem r. 1385 Hašek z Braškova) a pražských měšťanů (před r. 1400 Petr Štuk). Krátce před r. 1440 získal Buštěhrad Jindřich Libštejnský z Kolovrat. Tvrz měla výhodnou polohu, protože stávala na terénní vlně na okraji výšiny strmě spadající k severu a byla opevněná; nedaleko odtud procházela obchodní cesta z Prahy na Slaný a dále do Saska či do Falce.

Kolovratům tvrz jako panské sídlo nestačila, a proto došlo, patrně ve 40.–60. letech 15. století, z iniciativy Jindřicha Libštejnského z Kolovrat, k její přestavbě a rozšíření na pozdně gotický hrad; přitom bylo využito zdiva tvrze, a to zejména v hradním paláci. Přestavba však mohla být motivována i politicky, protože Jindřich Libštejnský z Kolovrat byl stoupencem katolické jednoty strakonické a nepřítelem kališníků vedených Jiřím z Poděbrad. Protože hrad Buštěhrad se mohl stát jedním z opěrných bodů jednoty proti Praze, Jiří z Poděbrad ho v květnu 1450 oblehl; přitom bylo zpustošeno několik okolních tvrzí a vsí. Nakonec došlo k uzavření příměří a po zvolení Jiřího z Poděbrad králem (1458) odpor Kolovratův zcela ustal.

Stavba buštěhradského hradu byla nejspíše ukončena v r. 1462, jak by tomu nasvědčoval letopočet 1463 (mylně uváděný jako 1403) na portálu v jenom ze zachovaných zbytků hradu (v domě čp. 23). Hrad byl obklopen příkopy a valy a chráněn baštami; na severní straně příkop vzhledem k prudkému přirozenému srázu chyběl a hrad byl odtud chráněn pouze baštami. Vjezd do hradu umožňovaly dvě brány: přední (u dnešního domu čp. 4) zadní (její torzo je dosud rovněž zachováno). Původní věžovitá tvrz byla adaptována na tzv. Starý dům, který měl dvě patra a bylo k němu přistavěno příčné křídlo. Na úpravách hradního interiéru pracovali v r. 1461 čtyři němečtí malíři. Na konci 15. či v první čtvrtině 16. století za Bezdružických z Kolovrat bylo přistavěno dvoupatrové tzv. Nové stavení s vysokou střechou a k němu připojena hradní kaple sv. Máří Magdalény. V 16. století sloužilo přízemí Starého domu a přilehlého příčného křídla za konírnu. Tu nechal zřídit zřejmě král Vladislav II. Jagellonský, který lovil v blízkých lesích. V podkroví pro sebe vyhradil tzv. královskou světničku. Obě patra sloužila jako obytné a reprezentační prostory majitele. V přízemí tzv. Nového stavení byla kuchyň, spižírny, pekárna atd., v patře hostinské pokoje. Část Nového stavení byla vyhrazena majitelce panství a jejím služebným, dále tu sídlila správa panství; odtud též vedl visutý most na blízkou baštu.

Po Jindřichu Libštejnském z Kolovrat se Buštěhrad během 70.–90. let 15. století dostal do rukou jeho bratra Beneše, Benešových synů Jan a Jindřicha a Benešova vnuka Jaroslava, který někdy před r. 1497 prodal Buštěhrad Jetřichovi (Jiřímu) Bezdružickému z Kolovrat. Po něm přešel na jeho stejnojmenného bezdětného syna. Ten odkázal své panství bratrancům Janovi, Vladislavovi a Ludvíkovi Bezdružickým z Kolovrat, kteří se o dědictví v r. 1548 podělili. Buštěhrad sám byl tehdy rozdělen mezi Jana a Vladislava. Sňatkem s Janovou dcera Kateřinou Bezdružickou z Kolovrat (někdy před r. 1566) se stal majitelem poloviny Buštěhradu Zdeněk z Vartemberka a po její smrti v r. 1577 se správy tohoto dílu panství ujal sám.

Kolem r. 1570 přestavěl Zdeněk z Vartemberka buštěhradský hrad v renesančním slohu a ponechal mu v podstatě charakter hradní pevnosti. Nejdříve byla znovu vystavěna brána, zřízen kamenný most přes příkop a opraveno Nové stavení, u něhož byla snížena střecha a opatřena šesti renesančními štítky; dále byly zbořeny tři bašty, zúžen parkán, v blízkosti Nového stavení byla vystavěna patrová besídka a venkovní zdi hradu byly pokryty renesanční rustikou. Současně se prováděly úpravy v interiéru. Přestavbu prováděl mistr Ambrož Vlach a císařský stavitel Ulrico Aostalli z Prahy. Práce pokračovaly až do 80. let 16. století.

Zdeněk z Vartemberka se dostal do sporu s Annou Bezdružickou z Kolovat, sestrou své zemřelé manželky, a v r. 1580 jí byl nucen svou část hradu s příslušným dílem panství přenechat. Anna je potom prodala členovi další větve kolovratského rodu Jáchymovi Novohradskému z Kolovrat. Druhou část Buštěhradu držel od r. 1548 Vladislav a po něm jeho syn Václav Bezdružický z Kolovrat. Poručníci jeho nezletilého syna Vladislava Abdona v r. 1602 prodali i tuto druhou část Buštěhradu s příslušným dílem panství Janu Novohradskému z Kolovat, který tak od r. 1602 držel celý Buštěhrad.

Novohradští z Kolovrat drželi Buštěhrad až do r. 1630, kdy Anna Magdalena z Lobkovic, vdova po Janově vnuku Janu Zbyňkovi Novohradskému z Kolovrat, přinesla buštěhradské panství věnem svému druhému choti Františkovi Juliovi, vévodovi sasko-lauenburskému, v jehož rodě zůstal Buštěhrad po celé 17. století.

Za třicetileté války buštěhradský hrad značně utrpěl. Zkázu přinesl hlavně ústup Sasů do Prahy na jaře 1632, kdy byl Buštěhrad vypálen a vydrancován. Sasko-lauenburská vévodkyně Anna Magdalena sídlila na Zákupech a o Buštěhrad se nestarala. Na konci 17. století se její dcera Anna Marie Františka, velkovévodkyně toskánská, rozhodla vystavět v Buštěhradě nové sídlo a tím učinila konečné rozhodnutí o osudu buštěhradského hradu. Ten se proměnil ve zříceninu. Jeho zdi posloužily jako stavební materiál vrchnosti i obyvatelům městečka. Ničení přečkala nejdéle hradní kaple, jež byla zbořena až r. 1812.

Zbytky starého hradu, respektive zbytky architektonických článků či opevnění, jsou dodnes zachovány v blízkosti dnešního buštěhradského zámku v zástavbě domů, jež tu na jeho místě vznikly v druhé polovině 17. a v 18. století. Mezi domy čp. 11 a 13 je dochována brána zaklenutá segmentovou archivoltou a na ni navazují zbytky válcové bašty; na dvorek domu čp. 11 vede kamenný polokruhovitě sklenutý portálek v pravoúhlém rámu. Na domě čp. 17 se nachází zazděný krakorec a ve sklepě tohoto domu kamenný portál, sklenutý odsazeným segmentem. Na fasádě domu čp. 25 je zkosený polokruhovitě ukončený portál, dva ozdobné portálky jsou ve sklepě tohoto domu. Na ohradní zdi protilehlého dvorku při domě čp. 157 je fragment profilovaného ostění s reliéfem hlavy.