Škvorec

Škvorec se připomíná v písemných pramenech poprvé k r. 1279. Zakladatelem a zřejmě i stavebníkem škvoreckého hradu (castrum), který je výslovně doložen až k r. 1404, byl pravděpodobně na konci sedmdesátých let 13. století významný dvorský a zemský úřadní Domaslav, královnin stolník (1262) královnin číšník (1263 – 1269, 1279) a nejvyšší komorník (1267 až 1278). Ze stavební činnosti tohoto vlivného šlechtice se na škvorecké ostrožně dodnes dochovala jen hluboká hradní studna, vytesaná do žulové skály poblíž původního raně gotického paláce, který stával v místech dnešní školy.

Erb Domaslava ze Škvorce (tři svislé pruhy), s nímž se ve středních Čechách už nesetkáváme, dokazuje, že škvorecký hrad přešel zřejmě brzy do vlastnictví jiného šlechtického rodu. Jeho jméno ani jména dalších majitelů Škvorce až do poloviny 14. století však dnes neznáme.

V druhé polovině 14. století vlastnili škvorecký hrad pražští Olbramovicové. Z nich Olbram Menhartův (zemřel kolem r. 1388) prezentoval už v r. 1354 faráře ke kostelu na Horkách, které patřily ve 14. století ke Škvorci. V souvislosti se Škvorcem se Olbram Menhartův – od r. 1356 rychtář na Novém Městě pražském a v l. 1373 – 1380 purkrabí na Vyšehradě – uvádí pouze ve vizitačním protokolu pražského arcijáhna Pavla z Janovic a k r. 1380 jako Olbram na Škvorci (in Skworzecz) a v jedné listině z r. 1385 jako Olbram Menhartův ze Škvorce (de Skworecz). Společnými majiteli škvoreckého hradu byli pak Olbramovi synové Olbram, Pavel a Václav, z nichž vynikl ve veřejném životě především Olbram ze Škvorce. Od r. 1377 studoval na právnické fakultě pražské univerzity, v r. 1379 dosáhl hodnosti pražského a vyšehradského kanovníka, v l. 1389 – 1396 byl proboštem u sv. Apolináře na Novém Městě pražském a současně zastával také od r. 1389 významný úřad kancléře králova bratra Jana Zhořeleckého. Životní kariéru završil Olbram ze Škvorce 31. ledna 1396, kdy jej papež Bonifác IX. dosadil na pražský arcibiskupský stolec. Z jeho bratrů Pavel vykonával úřad purkrabího v Týně nad Vltavou (1397) a Václav si v r. 1396 vysloužil v královských službách 500 hřiven stříbra. Tyto úspěchy škvoreckých Olbramoviců ve veřejném životě se brzy promítly i do jejich stavební činnosti na otcovském hradě ve Škvorci, jehož starý raně gotický palác už nevyhovoval dobovým požadavkům jeho majitelů na přelomu 14. a 15. století.

Stavebně historický rozbor dochovaných zbytků hradu ve Škvorci, který provedl architekt J. Žižka, prokázal, že kolem r. 1400 Olbramovici hradní areál podstatně rozšířili a obohatili jeho zástavbu o další objekty. Naproti starému raně gotickému hradu vystavěli v této době protáhlou věž s hrotitou bránou a s úzkou a nízkou brankou pro pěší, které zabezpečili padacími mosty přes nově prokopaný vodní příkop. Nad příkopem, východně od vstupní věže, vybudovali gotický palác s kaplí, jejíhož kaplana Václava připomínají soudní akta pražského arcibiskupství k r. 1404. výstavbou nového hradního paláce vznikla tak na Škvorci spolu se starým hradem ze 13. století dvoupalácová dispozice. O těchto dvou palácích na škvoreckém hradě je výslovná zpráva ve fideikomisních spisech z r. 1654.

Škvorecký hrad vlastnil arcibiskup Olbram ze Škvorce spolu s bratry Pavlem a Václavem až do 2. května 1402, kdy zemřel. Po arcibiskupově smrti se oba bratři o škvorecký majetek rozdělili. Václavův podíl, rentu ze škvoreckého hradu, polovinu místního dvora a část vesnic, koupil pak v r. 1411 Jan Nichilen z Prahy a před r. 1418 přešla tato část statku na Jana z Klučova. Druhou polovinu statku si ponechal Pavel ze Škvorce a vlastnil ji až do své smrti (po r. 1418). Vdova po něm Eliška se před r. 1422 znovu provdala za Jana Ohništka z Ohnišťan a ten zřejmě využil politické situace a přivlastnil si i druhou část škvoreckého statku. V r. 1426 porušil však Ohništko sněmovní mír a v souboji zabil v Praze bývalého souseda Prokopa Trčku z Květnice. Za tento trestný čin byl postaven před soud a sťat. Podruhé ovdovělá Eliška se brzy dostala do dluhů. Ty ji donutily k tomu, že ještě téhož roku prodala rentu ze Škvorce, Hostyně a polovinu městečka Úval Prokopu Bervíkovi z Malešic. Nedlouho poté byl Bervík nucen prodat rentu Vilémovi z Kounic a ten odprodal v r. 1431 majiteli Škvorce Petříkovi Olbrámkovic, vnuku Prokopa Černého, zvanému zkráceně Olbrámek, takže se celý škvorecký statek dostal opět do majetku pražských Olbramoviců. Jako majitel Škvorce se Olbram zúčastnil svatomartinského sněmu v r. 1433. V r. 1435 byl však Petřík už pánem na Hostyni, zatímco Škvorec držel jeho švagr Jan (zemřel před r. 1457). Janův syn Mikuláš vlastnil škvorecký statek, k němuž patřily hrad s poplužním dvorem a vesnice Škvorec, část Úval, vesnice Horky, Křimín, Skřivany a podací právo na Hradešíně a jeho díl v Horkách, pouze do r. 1462, kdy jej prodal královskému prokurátorovi Čeňkovi z Klinštejna.

Čeněk z Klinštejna, další významný majitel Škvorce, byl původně purkrabím Pražského hradu (1451 – 1461), pak vyšehradským purkrabím (1467 – 1479) a řadu let až do své smrti zastával úřad královnina prokurátora (1457 – 1481). Z jeho synů Zdeňka, Jindřicha a Jana získal při dědickém řízení Škvorec Jan Škvorecký z Klinštejna. V r. 1497 vymohl u krále Vladislava II., že vesnici Škvorec povýšil na městečko. Po Janově smrti kolem r. 1509 zdědil Škvorec jeho bratr Zdeněk Škvorecký z Klinštejna, který se až do r. 1527 často soudil se sousedy, měšťany a dokonce i s nejbližšími příbuznými. Se sousedy se s oblibou soudil i Zdeňkův syn Jindřich Škvorecký z Klinštejna, jenž padl v Uhrách v bojích proti Turkům. Novým pánem na Škvorci se stal v r. 1522 bratr Jindřichovy matky Zikmund Smiřický ze Smiřic, který staré nevyhovující hradní objekty přestavěl kolem r. 1545 na reprezentativní renesanční zámek. Při této rozsáhlé přestavbě vybudoval pravděpodobně kolem téměř pravidelného obdélníkového nádvoří západní křídlo zámku s arkádami, budovu při východní straně nádvoří a také ostatní starší části tohoto objektu upravil v renesačním slohu.

Při dědickém řízení po Zikmundovi Smiřickém ze Smiřic (zemřel 1548) se jeho synové rozdělili o velký rodový majetek tak, že Jaroslav dostal Škvorec, Albrecht Náchod a Miletín a Jindřich Hrubou Skálu a Hořice. Nedlouho před r. 1560 přešel pak Škvorec na Albrechta, který k němu přikoupil Hostyni. Po Albrechtově smrti v r. 1566 zdědili škvorecké panství jeho nezletilí synové Václav a Jaroslav, z nichž Jaroslav předčasně zemřel (1570). Václav Smiřický, dědic Náchoda a Škvorce, často pobýval na Škvorci a zde také v r. 1593 zemřel. Škvorecké panství zdědil syn Albrecht Václav (zemřel 1614) a po Albrechtově smrti jeho strýc Albrecht Jan; v r. 1615 přikoupil křenické panství.

Jak potvrzují fideikomisní spisy z r. 1618, měl Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic na škvoreckém zámku k dispozici klenutou tzv. kamennou síň, panské pokoje a také větší zbrojnici. V ostatních částech zámku byly kanceláře a pokoje vrchnostenské správy a v přízemních prostorách měla vrchnost různá hospodářská zařízení.

Při konfiskaci smiřického majetku v r. 1621 připadl Škvorec Albrechtu z Valdštejna, který je v r. 1623 prodal knížeti Karlovi z Lichtenštejna.

Dochované spisy černokosteleckého hejtmana Přecha Svatkovského z Dobrohoště dokazují, že Švédové 27. listopadu 1639 škvorecký zámek vydrancovali a poté zapálili. Při požáru se propadly stropy nad několika pokoji a místnostmi v hořejším i v dolejším paláci zámku, kde bylo také vězení pro poddané. Do r. 1654 přikryla vrchnostenská správa došky pouze hořejší palác, ale v dalších letech v opravách zřejmě nepokračovala. Proto ještě Bohuslav Balbín považoval zámek ve Škvorci za zříceninu.

Ze spisů velkostatku Uhříněves vyplývá, že první část škvoreckého zámku opravil teprve stavitel Kristián Minedi v r. 1710, kdy předložil vrchnostenské správě účty za opravu šesti komnat. V severních částech objektu pobývala pak po r. 1729 údajně Marie Terezie, kněžna Savojská, rozená z Lichtenštejna. Škorecký zámek byl obyvatelný ještě v r. 1794, ale v následujících letech rychle chátral. Místo důkladné opravy zámku, který od r. 1852 patřil s celým panstvím administrativně k Uhříněvsi, byl pak v l. 1860 –1884 z velké části rozebrán.

Ze starého zámku (čp. 1), stojícího na vysunuté skalnaté ostrožně nad potokem Výmolou při východním okraji obce Škvorec, byla nejdříve rozbořena jeho zchátralá severozápadní část a v r. 1873 bylo rozebráno i západní dvoupatrové křídlo. Na místě rozbořeného raně gotického paláce původního hradu byla v r. 1890 vystavěna místní škola. Z celého zámku byla ponechána pouze zbarokizovaná jihovýchodní část objektu s hranolovou věží a také stará hradní studna na jeho nádvoří. K dochovaným zbytkům zámku, upraveným pro školní a obytné účely, vede dnes od silnice přes starý vodní příkop barokní kamenný most se dvěma zazděnými oblouky a kamenným zábradlím. Nad průčelím věže se zvedá vysoký volutový štít, za nímž je úzká lucernová vížka s hodinami. Do dnešní podoby byly zbytky zámku ve Škvorci i s jeho okolím upraveny v r. 1964.