Stradonice

120 př.n.l. Oppidum zaniká již kolem r. 40 až 25 př.n.l. Až 2. 8. 1877 zde syn hrobníka Libor Lebr nalezl ve zbytcích koženého vaku velké množství zlatých mincí, tzv. duhovek. Při následné "zlatokopecké" horečce, bylo překopáváním zničeno téměř vše, co se dochovalo. Ale i ta trocha, co se podařilo nalézt (exponáty můžete vidět v muzeích po celé Evropě) potvrzuje obrovský význam tohoto místa v době těsně před naším letopočtem..

Do povědomí evropské odborné i laické společnosti ale vešlo hradiště počátkem srpna roku 1877, kdy zde byl náhodně objeven (na severním svahu hradiště) poklad zlatých mincí. Vypukla pravá zlatá horečka, včetně zabírání jednotlivých dílců a jejich bránění zbraněmi. Protože předmětů z drahých kovů bylo málo, přišly brzo na řadu i předměty denní potřeby z bronzu a železa, keramiky, kostí, skla či jantaru. Dodnes se až překvapivě velké množství z nich nachází v řadě evropských muzeí (Vídeň, Berlín, Drážďany) a samozřejmě i v českých (hlavně v Národním muzeu v Praze). Je však pravděpodobné, že spousta předmětů skončila už tehdy v soukromých sbírkách. Na hradišti bylo také vykopáno obrovské množství (prý 300 tun) zvířecích kostí, které byly následně průmyslově zpracovány. V roce 1899 přijel významný francouzský archeolog J. Déchelett, specialista na keltskou kulturu, a v doprovodu J. L. Píče si hradiště prohlédl. Nakonec se naučil česky natolik, že si mohl nejen číst zprávy o nálezech, ale dokázal také přeložit do francouzštiny knihu J. L. Píče vydanou v roce 1903, která shrnovala průzkum z předchozího roku. Tehdy byly objeveny a prozkoumány sídlištní objekty. Píč již tehdy sledoval porost a dle jeho barvy a vzrůstu identifikoval dvě stě různých míst s nálezy, některé následně i prozkoumal. Kromě knihy však žádný rozsáhlejší výsledek výzkumu už vydán nebyl. Dalším badatelem, který se hradišti věnoval, byl Albín Stocký, jehož výzkumy financoval v roce 1929 prezident T. G. Masaryk. Zkoumal hlavně severovýchodní část hradiště, bohužel ani z jeho výzkumů nevzešly podrobné zprávy. Krátký průzkum pak provedl Státní archeologický ústav v letech 1935–1936. Z dalších (poválečných) výzkumů byly Stradonice v podstatě vyloučeny, neboť lokalita byla považována za nenapravitelně poškozenou a pro vědce téměř bezcennou. Až v roce 1981 prováděli A. Rybová a P. Drda záchranný průzkum podnícený stavbou plynovodu. Při té přiležitosti zjistili, že hlavně jihovýchodní část hradiště byla téměř neporušena. Trasa výkopu pro plynovod vedla přes hradiště v délce 2,4 km a podařilo se při něm zachytit přes 300 nálezových situací. Při následném leteckém archeologickém průzkumu se zjistilo, že zřejmě ani zbytek hradiště není tak poničený, jak se věřilo. Hradiště je ale bohužel i dnes cílem mnoha hledačů pokladů, vybavených detektory kovů, kteří organizovaně rabují tuto jedinečnou kulturní památku – a není jisté, zda celou lokalitu nepoškodili víc, než ona pověstná zlatá horečka v předminulém století..