Strančice

31.12.2010 začal majitel budovy odstraňovat střechu..

Teprve kolem roku 1700 vydělil František Ignác Kalhart Strančice jako samostatný dědický podíl pro jednoho ze svých synů. Z poddanských statků byl vytvořen čtyřkřídlý poplužní dvůr, jehož jihovýchodní křídlo tvořilo panské sídlo jako obydlí majitele zřizovaného deskového statku. To bylo postaveno před rokem 1711, kdy je při popisu statku výslovně uváděno „Rittersitz“, tedy rytířské sídlo. Před zámkem byla zahrada se sadem, severně od dvora se nacházel rybník. Zámek je obdélná podsklepená jednopatrová budova orientovaná ve směru severozápad – jihovýchod. Původně byla kryta valbovou střechou s hranolovou věžičkou nad zámeckou kaplí. Nejspíš koncem 18. století byla valbová střecha nahrazena dnešní sedlovou střechou s výrazným členitým štítem v západním průčelí. K delší severní fasádě byl při východním nároží připojen půlkruhový schodišťový přístavek. Prosté fasády člení nová obdélná okna. Přibližně uprostřed přízemí je klenutá vstupní chodba přístupná portály v obou delších stranách budovy. Z chodby jsou přístupné jednotlivé místnosti přízemí, vede z ní také schodiště do patra. Vzhledem k setrvávajícímu využívání většiny budovy k bytovým účelům nebylo možné zjistit současné členění a podobu jednotlivých místností bývalého zámku. Podle různých starých popisů bylo v přízemí nejméně sedm klenutých místností, z nichž jedna sloužila jako kuchyně, v patře bylo šest zřejmě plochostropých místností, z nichž jedna byla další kuchyně a druhá sloužila jako domácí kaple..

Jiří na Pražském hradě Václav ze Strančic věnuje roční plat kostelu v nedalekých Kunicích na spásu duše svých rodičů Vítka a Ludmily ze Strančic a svých šesti dcer. Snad již tehdy byla ves rozdělena mezi několik majitelů, jak naznačují obdobné zmínky z let 1430 a 1457. Poté se Strančice téměř na další století z pramenů vytrácejí, znovu se s nimi setkáváme až roku 1542, kdy je do obnovených zemských desek vložen prodej statku Štiřín, jehož součástí byla i ves Strančice (nebo její část). Novým majitelem se stal Mikuláš Šorf ze Štiřína, jehož potomci pravděpodobně získali i další části vsi, neboť při prodeji panství Alžbětě Beřkovské z Břízy roku 1604 je již výslovně uvedena „ves celá“ Strančice. Ta se stala součástí rozsáhlého panství Lojovice a to až do samého závěru 17. století, v jehož průběhu několikrát změnilo majitele. Roku 1695 zdědila lojovické zboží Kateřina Terezie Lemersová, která jej přinesla do svého manželství s Františkem Ignácem Kalhartem ze Sternfeldu. Z jejich manželství vzešli kromě tří dcer synové Josef František a Antonín Šimon. František Ignác oddělil od lojovického panství ves Strančice jako dědický podíl pro jednoho ze synů – stalo se tak ještě za jeho života, jinak by se roku 1706 netituloval „na Lojovicích a Strančicích“. Ještě téhož roku zemřel a správu majetku převzal i za svého nezletilého bratra starší ze synů Josef František. Po dosažení plnoletosti převzal Strančice mladší Antonín Šimon, který po vyrovnání s bratrem nechal statek Strančice definitivně oddělit od Lojovic. Téhož roku byl sepsán i podrobný popis nového panství. Antonín Šimon byl chatrného zdraví a protože byl bezdětný a starší Josef František již tehdy nežil, určil Antonín Šimon ve své závěti roku 1714 jako dědice své sestry a přátele. Když o pět let později zemřel, zdědila statek Strančice jeho sestra Kateřina Františka provdaná Hýzrlová. Ta jej ovšem roku 1722 musela pro dluhy (nelze určit zda její či zda šlo o pohledávky zděděné po bratrovi) prodat, čímž zahájila sérii častých změn majitelů. Novou majitelkou zboží se stává Marie Alžběta Caretto von Millesimo. Ta již roku 1728 umírá a Strančice přebírá její mladší syn Antonín, který je již následujícího roku prodává Anně Františce Rabenhauptové. V letech 1733–38 držel Strančice Ferdinand Jakub Hüttel, po něm následoval Josef Ignác Hübschmann (1738–39), Petr Eusebius Radecký z Radče (1739–43), jehož syn Václav Leopold prodal Strančice Antonii z Collar, která je roku 1760 prodala Marii Barboře z Valdštejna. Krátce poté statek neznámým způsobem získala Kateřina Schüttlová, která jej roku 1767 prodala Václavu Ignáci Radeckému z Radče. Již v lednu roku 1775 se novým majitelem stávají Jan Baltazar Dausig z Hauenthalu s manželkou Josefou Pátkovou, kteří však nebyli schopni kupní částku zaplatit a proto bylo panství roku 1780 komisionálně prodáno piaristické koleji na Novém Městě pražském. Piaristé drželi strančické zboží více než 140 let. Zpočátku jej spravovali vlastními silami, nejpozději od konce 19. století jej pronajímali. V průběhu 19. století bylo bývalé panské sídlo upraveno k bytovým účelům. Od roku 1896 byl nájemcem statku strančický hostinský a sládek Antonín Bukovský, s nímž byla smlouva ještě roku 1908 prodloužena. Roku 1921 se nájemcem stal František Milota, který opakovaně v letech 1922 a 1924 žádal řád o odprodej poplužního dvora. K tomu došlo roku 1925. Po roce 1948 byl poplužní dvůr majitelům znárodněn a jeho budovy byly po požáru v 80. letech s výjimkou panského sídla čp. 1 (sloužícího i nadále k bydlení) zbořeny. Po roce 1989 byla zámecká budova navrácena původním majitelům, kteří ji prodali developerské firmě SAN-JV s.r.o. Šumperk. Ta v těsném sousedství zámku postavila moderní bytové domy, další novostavbu hodlá postavit právě v místech strančického zámku. Majitel zámku proto usiluje o vystěhování nájemníků a zboření zámku. Proti těmto úmyslům majitele bojuje s podporou obecního úřadu, občanů a dalších organizací „Sdružení přátel studánky“, které se mimo jiné kroky (články v tisku, podpisová akce) marně snaží dosáhnout prohlášení domu za kulturní památku..

Svým statečným chováním v posledních chvílích života však tito vlastenci obrátili úmysly okupantů v pravý opak a poslední slova prap. Bojase „Jsme vojáci a ne sprostí zločinci! – Ať žije president …. ať žije Československá republika! Kamarádi, my víme proč umíráme, za nás se stydět nemusíte!“ rozšířili jeho kolegové po celé zemi. Poté okupanti od účasti veřejnosti při exekucích upustili. Po praporčíku Bojasovi je pojmenována ulice v těsné blízkosti kobyliské střelnice..