Jirny

Středověký Jiřenec se poprvé objevuje v pramenech z l. 1397 až 1398 a potom znovu až r. 1454 a později, avšak v žádném dokladu není spolehlivá zmínka o sídle vrchnosti. Zřejmě teprve v období renesance, kdy stará tvrz v Jirnech přestávala vyhovovat změněnému životnímu stylu majitelů, tu mohlo dojít k výstavbě přiměřenější rezidence. O vzhledu tzv. starého zámku se zachovalo stejně málo informací jako o vzniku tvrze. Písemné materiály mlčí, ikonografické prameny se omezují na jediné a ještě k tomu hypotetické vyobrazení na Navrátilově fresce Rozsévače o tzv. novém zámku v majitelově ložnici. Hmotné pozůstatky zachované jen torzovitě v přízemí nového zámku jsou natolik neurčité, že je někteří autoři považují za renesanční a jiní za barokní. Starý zámek zřejmě sloužil jako sídlo pobělohorským majitelům a jako letní byl a zotavovna dominikánkám od sv. Anny, které zde byly vrchností v l. 1707 – 1781. Konvent však byl špatným hospodářem, upadl do dluhů, a tak již od r. 1763 byl statek spravován na účet věřitelů. Po zrušení kláštera koupil Jirny v dražbě Jan Koc z Dobrše, po jehož smrti byly r. 1795 prodány tereziánskému Ústavu šlechtičen na Pražském hradě. V příštích deseti letech se tu vystřídalo pět majitelů a situace se stabilizovala až r. 1805, kdy majetek koupil opět v držbě bohatý podnikatel a velkostatkář Jakub Veith. Veith dal Jirny věnem své dceři Kláře, provdané za přaského měšťana Marina Wagnera. Manželé Wagnerovi, ovlivnění diletantským romantismem biedermeieru tu na sklonku života realizovali svou fikci středověku. V l. 1844 – 1847 dali postavit na pozůstatcích starého zámku novou dvoupatrovou budovu s věží, štíty, cimbuřím, okenním ostěním, konzolami a jinými atributy rytířské pseudohistorie. Po Wagnerových zdědila Jirny jejich dcera Rosalie Wagnerová, od r. 1876 hraběnka z Wallernstädtu. R. 1855 zadala architektu Ignáci Vojtěchovi Ullmanovi zakázku na stavbu nového křídla, v jehož architektuře se nestylově mísí romantická gotika se stejně romantickou renesancí. Vnitřní výzdoby byla už předtím zadána malíři Josefu Navrátilovi, jenž vyzdobil hlavní reprezentační místnosti, tzv. rytířský sál, ložnici, salón, knihovnu a sala terrenu. Navrátilovy zdejší práce nejsou hodnoceny všechny stejně, avšak nástěnné malby v salónu, knihovně a sala terreně představují vrchol malířovy tvorby. Salón, tzv. "Alpský pokoj", má navodit iluzi, že jde o vyhlídkovou terasu s pohledem na Solnou Komoru. V knihovně upoutává pozornost kazetový strop se středovou růžicí s obrazy múz a portréty významných mužů a páskové arabesky s malbami, vytvářející harmonickou jednotu s knihovními skříněmi, vazbami a kováním knih i strukturou parketové podlahy. Sala terrena hýří iluzivní architekturou, květinami, ovocem, obrazy zvířat a lidí v nepřeberném bohatství a rozmanitosti barevné skladby. Většina maleb byla narušena v důsledku špatného stavu budov po požáru v r. 1940 a byla v 50. letech 20. století restaurována konzervátorskou školou prof. B. Slánského z pražské Akademie výtvarných umění. Roku 1890 hraběnka prodala Jirny Františku Zvěřinovi, známému vývozci šunky. Zvěřina dal rozšířit dvůr proti parku o pivovar, hospodu, vinopalnu, mlýn atp. Roku 1918 Jirny od Zvěřinů koupily děti Jakuba Passera a od nich r. 1930 statkář Václav Straka, který Jirny téměř obratem prodal r. 1931 továrníkovi Rudolfovi Josefovi Zubrovi, který zámek vlastnil až do své smrti r. 1944. Roku 1948 byl zámek znárodněn a nastalo období devastace. Depozitář byl rozkraden nebo zničen, došlo také k oddělení statku od zámku. Na zámku byl poté dlouhá léta umístěn depozitář Akademie věd ČR. Roku 1991 bylo zdevastované panství v restituci navráceno dědicům původní rodiny. Zámecký objekt byl poté několik let zcela prázdný. Roku 2003 byl zámek dědici prodán novému majiteli a stal se sídlem firmy Lettenmayer & Partner, která nechala provést náročnou rekonstrukci zámku a vrátila mu tak původní lesk a krásu. Zámek je pro veřejnost nepřístupný..

starého zámku se zachovalo málo informací. Písemné materiály mlčí, ikonografické prameny se omezují na jediné a ještě k tomu hypotetické vyobrazení na Navrátilově fresce Rozsévače v tzv. novém zámku v majitelově ložnici. Hmotné pozůstatky zachované jen torzovitě v přízemí nového zámku jsou natolik neučité, že je někteří autoři považují za renesanční a jiní za barokní. Starý zámek sloužil jako sídlo pobělohorským majitelům a jako letní byt a zotavovna dominikánkám od sv. Anny, které zde byly vrchností v l. 1707 -1781. Konvent však byl špatným hospodářem, upadl do dluhů, a tak již od r. 1763 byl statek spravován na účet věřitelů. Po zrušení kláštera koupil Jirny v dražbě Jan Koc z Dobrše. Roku 1795 po jeho smrti však zámek Terezie Kocová z Dobrše prodává baronu Václavu svobodnému pánu Henningerovi z Eberka k ruce arcikněžny Anny abatyše Tereziánského ústavu šlechtičen na Hradě pražském. Roku 1797 kupuje Jirny do roku 1803 kdy je prodává poručíku Josefu Bruecknerovi, a ten je již roku 1804 prodává české větvi hraběcího rodu Des Fours Josefovi. V krátkých deseti letech se tu tedy vystřídalo pět majitelů a situace se stabilizovala až r. 1805, kdy majetek koupil opět v dražbě bohatý podnikatel a velkostatkář Jakub Veith. Veith dal Jirny věnem své dceři Kláře, provdané za pražského měšťana Martina Wagnera. Oba manželé ovlivnění diletantským, romantismem biedermeieru tu na sklonku života realizovali svou fikci středověku. V l. 1844 - 1847 dali postavit na pozůstatcích starého zámku novou dvoupatrovou budovu s věží, štíty, cimbuřím, okenním ostěním, konolami a jinými atributy rytířské pseudohistorie. R. 1855 obdržel architekt Ignác Vojtěch Ullman zakázku na stavbu nového křídla, v jehož architektuře se nestylově mísí romantická gotika se stejně romantickou renesancí. Manželé Wagnerovi založili nádherný park o rozloze 11 hektarů. Byl v něm nespočet cizokrajných stromů a bohatá fauna. Byly zde tři rybníky z nichž největší na jihu parku měl malý ostrůvek s čínským pavilonem plným vzácných nádob z Číny a Japonska. Do roku 1848 patřil k Jirnům i Zeleneč. Po té dědí Jirny hraběnka Rosalie Wagnerová z Wallernstadtu. Roku 1855 nechá vystavět stavitelem Ignácem Vojtěchem Ulmannem jižní křídlo - zámeckou knihovnu, jejíž suterén tvoří zahradní místnost - salla terrena. Roku 1890 však stará dáma Jirny prodává známemu vývozci šunky do Ameriky Františku Zvěřinovi. Zvěřina dal dvůr proti parku rozšířit, a v té době panství náležela vinopalna, hospoda, kovárna, mlýn, pivovar a později cukrovar. V pivovaru se vařilo pivo po bavorském způsobu a ještě dnes se sklep v parku nazývá "Bavorák". Pivovaru náležel i dům Na Poříčí s hospodou U Beránků. Zvěřina převádí Jirny dědictvím na svého syna JUDr. Františka Zvěřinu. Ten má osm dětí, a tak Jirny prodává dětem Jakuba Passera roku 1918. Roku 1930 kupuje Jirny statkář Václav Straka, ale již v roce 1931 je kupuje pražský továrník a velkoobchodník Rudolf Josef Zubr a je zde pánem až do své smrti roku 1944. V té době byly ještě v parku tři rybníky a bohatá flora i fauna. Park však majitel uzavřel veřejnosti a vytvořil zde chráněnou oboru pro vysokou zvěř. V přilehlém zahradnictví se pěstovala zelenina která se vždy brzy z jara vozila do Prahy na trh. Na uzavřeném hospodářském dvoře přístupným třemi branami byl přímo naproti zámku velkochov drůbeže. Celý areál byl zcela soběstačný díky letitým provázaným ekonomickým vazbám. Rodina Rudolfa Josefa Zubra přichází o Jirenské panství 1.3.1948 kdy došlo majitelům Miladě Strakové a Josefu Rudolfu Janu Zubrovi ke znárodnění majetků. Tak nastoupila nechvalně proslulá doba známá naprostým zdevastováním všeho. Zde v Jirnech dochází mimo jiné ke zdevastování původního inventáře, spálení veškerých cenných historických knih, rozkradení zdejších sbírek, dochází také k oddělení statku od zámku a k naprostému zpřetrhání veškerých historických, etických a ekonomických vazeb. Dlouhá léta zde byl depositář Akademie věd ČR a roku 1991 dochází k navrácení zdevastovaného Jirenského panství rodině po Rudolfu Josefu Zubrovi. Zámecký objekt je zcela prázdný a dodnes hledá své využití. Jirenský zámek byl útočištěm mnoha vzdělanců tehdejší doby, kteří zde nalézali vlídné přijetí. V nádherném zámeckém parku bylo mnoho cizokrajných stromů, zvířat i ptáků. V pískovcových skalách byly klece a brlohy pro zvěř. Na ostrůvku v zátiší vzácných stromů stál "čínský pavilón" plný vzácných předmětů z Číny a Japonska. V zimní zahradě byly pěstovány vzácné rostliny. Park byl veřejně přístupný a hojně navštěvován. Až do roku 1931 byl také propůjčován spolkům k pořádání slavností. Od roku 1945 po dobu několika let byly v parku pořádány slavnosti a výpravná divadelní představení..