Krašov

V 15. a na počátku 16. století jej drželi pánové z Kolovrat. V 16. století byl přestavěn v renesanční zámek. Od druhé poloviny 17. století se stal Krašov majetkem plaského kláštera, který ho pro své potřeby nechal barokně upravit. Po zrušení kláštera roku 1785 rychle zpustl. Okolo roku 1800 byl již zříceninou. V letech 1970–1971 probíhal na Krašově archeologický výzkum. Dispozice hradu je dvojdílná, nejstarší podobu předhradí však doposud neznáme. Dvojdílné bylo od počátku i nevelké jádro za enormně mohutným šíjovým příkopem. V přední část jádra, ve které se nacházela čtverhranná cisterna vysekaná do skály, měla zřejmě lehčí opevnění doposud neznámé podoby. Zadní část obtáčela hradba, z níž vedle brány vystupovala nevelká věžice s břitem. V zadní části při straně nad řekou stál malý sálový palác. Plocha předhradí leží výše než jádro a tato skutečnost vedla záhy, zjevně již ve druhé polovině 13. století, k prvé přestavbě. Přední část jádra dostala zděnou hradbu, na čelní straně, kde byla prolomena vstupní branou, zvýšenou do štítové podoby. Volně za ní v ploše nádvoří stál nový okrouhlý bergfrit. V další fázi výstavby byla pozornost věnována rozšiření obytné plochy. Při boční frontě zadní části jádra vznikl nový dvouprostorový palác a nároží mezi oběma paláci zaujala čtverhranná, nejspíše věžovitá stavba. Datování této stavební činnosti je za současného stavu vědomostí značně složité, díky nepočetným dochovaným detailům lze uvažovat nejspíše o průběhu 14. století. Zcela bez opor jsme při úvahách o časovém zařazení výstavby nové prvé brány a parkánu, který od ní běžel před čelem a podél jižní strany přední části jádra. Nejspíše se tak stalo ještě před nástupem palných zbraní. Jejich rozvoj si vyžádal v průběhu druhé poloviny 15. století zlepšení obranyschopnosti hradu. Tíha obrany se vzhledem k terénní konfiguraci přenesla na čelo rozměrného předhradí. To zajišťoval masivní val, na němž se na nejvyšším místě nacházela dnes zaniklá obranná stavba, nejspíše bateriová věž. Nebezpečnou, výše ležící výšinu za Brodeslavským potokem zablokovala předsunutá bašta. Předhradí, s boční stranou zajištěnou dalším příkopem a valem, bylo zastavěno množstvím různých objektů, mezi nimiž nalezneme pivovar se spilkou a sladovnou (k jeho provozu zřejmě náležel i dosud dochovaný rozměrný sklep), kovárnu, krčmu, lázeň, cihelnu a musíme předpokládat i další běžné hospodářské objekty. Součástí hospodářského provozu hradu byl i mlýn o jednom složení, stojící ve svahu pod předhradím. Voda na jeho kolo na horní vodu byla vedena z rybníčků před předhradím, naháněných pomocí rozsáhlejšího vodního díla. Krašov náleží mezi nejstarší české šlechtické hrady. Zadní část jeho jádra přísluší bergfritovému typu, u něhož byl zřejmě z úsporných důvodů bergfrit nahrazen věžicí s břitem. Absence velké věže byla v nepříznivé terénní situaci záhy pociťována zjevně značně silně, a proto došlo v druhé fázi k výstavbě regulérního bergfritu, který odsunul starší věžici do role zajištění brány. Tato přestavba je zároveň jednou z prvých přestaveb nedávno založeného šlechtického hradu, signalizujících rychle stoupající možnosti a požadavky šlechtických majitelů. Další stavební úpravy motivovala především snaha přiblížit stísněný a malým palácem vybavený raně gotický hrad dobovému obytnému a reprezentačnímu standardu. Koncem 15. století představoval Krašov přední šlechtickou rezidenci. Rozsáhlé předhradí a hospodářské vybavení umožňovalo podnikání ve vlastní režii. Toto předhradí náleží k nejlépe dochovaným na našem území..

Starou jízdnou (nyní travnou cestou) jde se od Boh po ostrohu zvolna dolů až tam, kde začíná předhradí. Tu viděti jest napříč ostrohu příkop a za ním velmi mohutný val, který předhradí úplně odlučoval. Předhradí samo není rovné, nýbrž srovnána jest ta část, která je na severní straně, kdežto ostatek je nerovný a kopcovatý, tak že stavení tu stojící podobala by se jesličkám. Při rovné cestě ukazuje se místo, kde stával pivovar. Dotčený val nejde až na severní kraj hory, nýbrž přestává pro snadnější průjezd. Bezpochyby tu bylo nějaké opevnění. Hned za tím místem vpravo jest viděti sklep podzemní, který se táhne až k valu. Také na konci předhradí jest sklep, bývalý mlíčník, ale do skály vytesaný. Podle starých pamětí bývaly v předhradí také láznička, kovárna, krčma a dvě chalupy. Všude po předhradí jest smrkový les. Zadní hrad dělí od předhradí příkop velmi široký a hluboký, ve skále vytesaný, tak že hrad byl nepřístupný, jestli se nespustil most. Dobře ještě znáti, jak se vyjíždělo na mostnice, a proti tomu viděti ve hradě bránu. Nyní se obchází příkop po pěšině a po ní leze se ke zříceninám hradu. Je to trochu obtížné, ale obtížněji bylo za starých dob dostati se do hradu, jak vypravuje Jan rychtář Kožlanský ve svém svědomí (z počátku 16. století) takto:

„Když pan Albrecht ráčil nám dáti ten puohon, tedy sme my šli na Krašov, i přišli sme k vratóm a tu sme tloukli, aby nám otevřeli. A vrátný vyšed ven i hleděl na nás skrze dvérce a tu sme řekli: Pusť nás tam. A on odpověděl: Nepustím, žej mi pán přikázal, aby žádného sem nepouštěl a pravil, že ho doma není, ani hajtmana také že doma není. I řekli sme: Vrátney, vezmi tento list od našeho pána a jest od ouřadu, a on že vzít nesmí. I šli sme s tím listem domů a byl sem tehdáž sám čtvrtý. Po druhé sem s tím listem opět chodil sám čtvrtý, tu sem opět přišli k vratóm a vrátný k nám vyšel, i ptali sme se na pána, kde jest, a on, že ho doma není. A my: ale kde jest ouředník; a on, že jest na poli s dělníky. A my řekli: Ale medle vezmi od nás ten list a řekni, žej nás pán s ním poslal a že jest od ouřadu. A on jej od nás vzal.“

Brána zadního hradu měla průjezd a tedy dvoje vrata za sebou. V pravo bylo stavení nějaké (vrátnice), jehož přední a zadní zdi ještě stojí. Za branou hned v pravo stojí zpodek veliké věže okrouhlé, všude podkopaný, ale přes to neproražený. Při zřícení věže povstal nejen kolem ní kopec rumu, z něhož kus kulatého trupu vyčnívá, nýbrž i cesta od brány do vnitřku zasuta tak, že se nyní musí obcházeti. Vnitřek hradu jest věrným obrázkem činnosti a starosti bývalé komorní administrace. Tu a tam vyčnívá ještě vysoko kus zdi, na níž ještě znáti jest omítku, jinde zase jsou zpodní části hradeb a mezi tím kopec rumu a prohlubeniny tak, že tu nelze bývalé rozdělení poznati. Jen to se vidí na zbytcích na konci hradiště, které tu jako stěna ke Mži spadá, že tu stál palác. Ve stráni potoka Brodeslavkého pod přehradím byl mlýnec, z něhož zbyl kus zdi. Ještě znáti lze, jak vedle cesty ku hradu k němu vykopaná byla stružka do nádržky, odkud dolů šla voda na kolo. Starý popis bývalého hradu se nám nezachoval, než toliko obraz ukazující, jak r. 1795 vypadal. Podle něho byl hrad od blízkého ostrohu oddělen příkopem skalným, přes nějž postaven byl most na třech kamenných pilířích položená. Před mostem stával domek, v němž napřed úřední sluha, potom hajný bydlil. Jest to bezpochyby bývalá krčma v předhradí. Zámek sám se skládal ze dvou hmotných stavení. Na jednom nižším, jehož brána k jihu hleděla, spatřuje se málo oken; při něm stála hrubá okrouhlá věž s podsebitím dobře zachovaným akonickou střechou. Druhé vyšší stavení mělo dvoje poschodí a obsahovalo byty pánovy. Mimo to měl hrad veřejnou, sv. Ludmile zasvěcenou a starožitnou kapli, v níž se ročně několikráte služby boží konaly. Zakladateli hradu byli páni z Krašovic, z rodu blahoslaveného Hroznaty. Předek jich Jetřich nazývá se r. 1323 z Krašova a r. 1252 z Krašovic. Synové jeho byli Jetřich (1263-1313) a Sezema (1268-1284). Psávali se buď z Krašovic aneb z Krašovic, majíce, tuším, oba ty statky; zejména z Krašova se psal Sezema, jenž byl číšníkem Vácslava II. a věrným jeho přívržencem, stoje proti straně Zaviše z Krumlova. Synové jeho byli Sezima, Bušek neb Bohuslav a Racek. První z nich odděliv se po r. 1313 od bratří, založil hrad Vrtbu a potomci jeho byli páni z Vrtby. Racek, jenž se ještě r. 1313 se Sezemou z Krašova psal, seděl již r. 1315 na hradu Bělé. Bušek zůstal na Krašově, jak zápisy jeho z l. 1318-1319 svědčí. Asi okolo r. 1339 prodal Krašov a v ty časy již seděl na Pušperce. Po Krašovu psal se ještě Vilém z Krašova (tuším Buškův syn), jenž r. 1346 se Sezemou z Fusperka klášteru kazatelskému v Plzni les Čilinu daroval. Následující držitelé Krašova nejsou známi. Zdá se, že patřil r. 1363 bratřím Břeňkovi a Půtovi ze Švihova, poněvadž tito podávali tehda faráře do Kozojed. Z následujících let zase držitelův neznáme, ale víme jména purkrabí, jako byli r. 1377 Vítek, r. 1382 Albert Polák a r. 1383 Vaniš. Možná, že tehda držel Krašov Albrecht z Kolovrat, předek všech pánův z Kolovrat. Roku 1392 vládli vším jeho zbožím synové Albert, Mikuláš, Purkart a Herbort a tehda nového faráře do Kozojed podávali. Když se tito r. 1392 rozdělili, dostal se Krašov Albertovi a týž obdržel téhož roku dne 30. prosince majestát, jímž ke hradu Krašovu poprava v Plzeňském a Žateckém kraji vysazena. Krašov sice držel do smrti, ale sídlo své okolo r. 1403 přenesl na Libštejn a okolo r. 1413 zemřel. Za něho byli tu purkrabími r. 1411 a 1412 Jan ze Svinné a r. 1413 Racek ze Švamberka. Bedřich a Hanuš, synové Albrechtovi, rozdělili se před r. 1416; onen měl Libštejn, tento Krašov, ale kromě toho, pomáhajíce králi Zikmundovi, získali drahně duchovenství, z nichž některá část ke Krašovu držena. Hanuš byl úhlavním nepřítelem kališníkův, s nimiž od r. 1420 tuze válčil. Za to oblehli tito r. 1425 hrady jeho Žebrák a Točník a nemohouce jich dobyti, mstili se tím, že vesnice okolo Krašova popálili. O hrad samotný se ani nepokoušeli, nemajíce naděje, že by ho dostali. Maje platné účastenství ve všech bězích zemských až do r. 1448, po dobytí měst Pražských skrze jednotu Poděbradskou ustoupil na své statky. Syn jeho Hanuš sídlíval obyčejně na Zbiroze. Na Krašově měl okolo r. 1462 purkrabí Jindřicha Hnáta. Prodav Zbiroh r. 1478 zemřel r. 1483. Syn jeho Albrecht držel Krašov jen krátkou dobu. Vyženiv s Annou Valdštejnskou z Kovaně statek Hradistko, prodal část svou Plasského klášterství a s ním ovšem i Krašov Jetřichovi Bezdružickému z Kolovrat. Tento zemřel okolo r. 1508 zůstaviv nezletilého syna Jana. Poručníkem jeho byl strýc Jiřík, a Krašov spravoval (1510) úředník Nykl z Raichau. Jiřík vyprosil r. 1514 majestát, jímž městečku Kozojedům dán trh a erb. Jan došed let svých ujal otcovské statky a padl r. 1526 v bitvě u Moháče. Zůstal po něm nezletilý syn Jetřich, jehož poručníci Krašov (v l. 1527-1529) Mikuláši Svítákovi z Landštejna prodali. Mikuláš byl ženat s Žofkou Krakovskou z Kolovrat, kteréžto po drahně letech od sebe odbyl. Měl proto r. 1535 soudy s bratřími jejími, ale konce se, tuším, nedočkal. Zemřel bezdětek, zapsav r. 1534 Krašov bratru svému Vilémovi Zubovi neb Svítákovi. Tento byl v jeho držení již r. 1538 a r. 1541 věnoval na něm Kateřině Svitákové ze Solopisk, manželce své. Zemřel před r. 1543, zanechav Viléma, syna nezletilého. Máti jeho měla nad ním poručenství a to ještě r. 1558; při tom jí nápomocen byl Jan Mladota ze Solopisk (snad bratr její), který se proto i seděním na Krašově psával. 16) Mladý Vilém ve světě se ukázal r. 1563, když v létě byv v Kralovicích k oknům domu Černíkova se dvěma svými služebníci ručnice spustili. Vilém Svíták z Landštejna, poslední člen rodu tohoto, jal se odprodávati části panství Krašovského; díl svůj vlastní ve vsi Hlinči prodal Šebestianovi Lažanskému z Bukové na Chříči a druhým zápisem r. 1576 i Miličov a Břízsko, posléze i tvrz Ostrovec se zbožím v sousedství ležícím prodal r. 1589 (vkl. 10. října) králi Rudolfovi. To, co prodati nechtěl, totiž zámek Krašov, dvůr poplužný slove Rohy, mlýn Vlkovský, vsi Střímany, Rakolusky, Bohy, Hlínec c. t. m., rybník velký a dva rybníky menší u Miličova se všemi svrchky a nábytky na zámku a ve dvoře zapsal r. 1572 po smrti své manželce své Barboře z Rabštejna, avšak zápis ten jen 4 léta v platnosti ponechal, dada jej r. 1576 zase z desk propustiti. Stalo se proto, že Krašov prodal Jindřichovi Grafingerovi ze Saleku, jenž byl r. 1587 pánem na Krašově. Zdá se však, že nový pán nemohl platiti a že Vilém proto zase Krašov ujal. Stav se pánem na Sosni a Brloze prodal r. 1589 zámek Krašov s předhradím, v témž předhradí krčmu výsadní s kovárnou, pivovarem, řekou s mlýnem Vlkovským, proti zámku ležícím, dvůr poplužný Rohy s ovčínem, městečko Kozojedy s podacím, vsi Střímany, Bohy, Hracholusky, Borek s mlýnem Žaloudovským Ferdinandovi Renšpergarovi z Renšperka a z Držkovic. Nový držitel byl již před tím v sousedství držel vsi, jež prodal r. 1589 a za peníze stržené sobě panství Krašovské koupil. V předhradí založil zahradu. Držel je však jen 6 let a prodal r. 1596 panství to Jeronymovi staršímu Hrobčickému z Hrobčice na Hartenštejně, Březině a Manětíně. Nedlouho po trhu tomto Jeronym zemřel a veškerá jeho panství připadla pěti synům Janovi Vilémovi, Karlovi Vratislavovi, Ferdinandovi, Burjanovi, Ludvíkovi a Zdislavovi Albrechtovi, z nich tito dva ještě let svých neměli. Bratří jež se byli rozdělili, an v tom Ludvík zemřel. Tuť při pohřbu jeho starší bratří vyjednali, poněvadž jeden bratr zemřel, že ty dílčí cedule prvnější minouti a statek na 4 díly rozdělen býti musí. Za tou příčinou byla r. 1600 celá pozůstalost otcovská rozvržena, při čemž obdržel Karel Vratislav z Hrobčice na svůj díl panství Krašovské a Slatinu. Týž kostel Kozojedský rozšířil a mnohými dary nedal. Dosud se tam chová po něm veliká cínová křtitelnice a mnohá jiná památka. Týž Karel dědicův přirozených nemaje (an snad bezženat zůstával) posledním pořízením statek svůj všechen odkázal Zdislavovi Albrechtovi z Hrobčice na Manětíně, bratru svému nejmladšímu, kterému nemalou sumu peněz dlužen byl, a poněvadž týž Zdislav let neměl, jichž teprv r. 1615 dojíti měl, do toho času mu ustanovil poručníky. Zemřel buď na konci r. 1614, buď po novém roce r. 1615, jelikož pořízení jeho r. 1615 ve středu op 3 králích ve dsky zemské vloženo jest. Několik neděl potom stal se mladý Zdislav Albrecht plnoletým a poručníkům svým z poručenství obvyklým způsobem poděkoval. Ze sbírek sněmovních vychází, že zboží Krašovské jen několik neděl (po první termin) držel, neb sbírky a berně za ostatní dva terminy odváděti měl bratr jeho nejstarší Jan Vilém Hrobčický. Zemřel totiž a statek všechen se dostal bratrovi. Jan Vilém prodal potom (1616 dne 26. července) panství Krašovské Heleně Regině Příchovské, rozené Úlické z Plešnic a v městě Plzni. Helena Regina byla provdaná za Petra Jiříka Příchovského z Příchovic, jemuž zápisem r. 1617 všeho statku svého po smrti postoupiti slíbila. Při vzniknutí povstání r 1618 zůstal věrným rodu Rakouskému, pročež po bitvě Bělohorské úřady rozličnými obdařen jest. Nabyl později Březiny a Oseka, koupil Přívětice s Radnicí a statek Žďár a držel též Liblín a Strýčkovy. Byl královským radou, komořím, místodržícím, soudcem zemským, naposledy od r. 1633 věnných měst podkomořím († 1637). Roku 1631 prodal „zámek aneboližto od starodávna hrad Krašov s předhradím“, a v něm krčmou výsadní a všemi vesnicemi a příslušnostmi za 32.000 kop míšenských Janovi Davidovi Boryni ze Lhoty. Za držitele tohoto dostali se Švédové do kraje našeho a celé panství Krašovské jako i okolí nelítostně poplenili. A snad právě proto upadl Jan David u veliké dluhy a konečně na vyhledávání věřitelův nařízení k tomu komisaři prodal panství Krašovské „na neyveyš zadlužené“ r. 1639, 2. srpna Janovi Grefovi z Grefenberka, JMC. a K. radě nad apelacími na hradě Pražském, též Františkovi Miseroni, JMC. úřadu berničního vrchnímu písaři a k přijímání nových akcisův deputovanému. Panství Krašovské líčeno jest v listině trhové jako „z největší části ruinirované“, městečko Kozojedy dokonce pusté a spálené, vsi Střímany, Bohy a Rakolusy z části pobořené. Jen zámek chráněný polohou svou a tvrdostí hradeb byl se vzteklosti nepřátelské ubránil. Již roku následujícího (1650) Jan Gref práva svého k panství Krašovskému Františkovi postoupil. Rodina Miseronův pocházela z Milana, a vynikla jak v 16. tak i 17. století výtečnými umělci. František, jenž byl šlechticem teprv v druhém koleně, byl na poddané své velice nelaskav. Zemřel r. 1656 byv, jak pověst vypravuje, u Kozojed od syna kovářova z Lednice postřelen; manželka jeho Anna Johanka Chanovská z Dlouhé Vsi prý zpravena byvši o tom smysly se pominula, usmrtila prý nejmladší děcko své a potom sama se zámku Krašova do řeky Mže v zoufalství skočila. Z pamětí jde najevo, že jeho manželkou byla Anna Splendida rozená Grefovna a že po r. 1656 byla vrchní poručnicí svých dětí, a Johanka byla manželkou Norbertovou (žila ještě r. 1686 na Jemništi). Synové po něm zůstali bratří Norbert Adolf a Jan Augustin r. 1674, 24. listopadu povýšeni byli do stavu rytířského starožitných rodů Českých, ale panství Krašovské dlouho nepodrželi. Norbert prodal r. 1676 část panství Krašovského, totiž ves Střímany s krčmou výsadní, Vojtěchovi Hynkovi Týřovskému z Ensidle na Chříči. Ostatek s hradem Krašovem koupil r. 1678 Benedikt Engelken, opat Plasský, a připojil je k opatství a panství Plasskému. Podle Beckovského byl hrad Krašov již okolo r. 1700 pust, podle jiných byl prý ještě r. 1785 zachován a mohlo se na něm bydliti. Mnichové Plasští často prý sem docházeli, jsouce tu od světa ostatního odloučeni, aby se po venkovsku bavit mohli. Podle pověsti se tu dvakráte do roka sešli, oslavivše návštěvu svou honbami a tancem, k čemuž zvali také okolní držitele statkův a faráře z okolí. Mimo to tu bydlil polesný a klíčník, jež opatrování zámku obstarávali. Když jest r. 1785 rozkázáním císaře Josefa II. Klášter Plasský zrušen a jeho statky král. fondu náboženskému přiděleny, přiblížila se poslední hodina starožitného a již valně sešlého hradu. Administrace státních statkův rozkázala, aby byl hrad pobořen, z kamení aby byl poopraven dvůr poplužný Rohy a ostatek aby byl prodán okolním sedlákům. Tak se stal Krašov před r. 1800 zříceninou..

Z předhradí se vcházelo padacím mostem nad hlubokým příkopem do brány vlastního hradu. Vedle brány stávalo obytné stavení, za ním vysoká okrouhlá věž, dosud v základech zachovaná; na konci nádvoří byl dvoupatrový palác a kaple sv. Ludmily. Z paláce zbyly dnes jen zříceniny. Během své existence prodělal hrad několik stavebních etap. Původní hrad představuje areál prvního nádvoří. V čele hradu stála věž s břitem (podle výzkumu T. Durdíka to byl nejpravděpodobněji nejstarší výskyt takovéto věže na našem území). Zadní stranu hradu zaujímal palác a pak tu byla ještě cisterna. Hrad postavil před r. 1232 Jetřich, synovec Hroznaty, po němž se tento rod nazývá Hroznatovici. Jetřich dostal od krále Václava I. v této krajině pozemky a již v r. 1232 se psal z Krašova. To je také první zpráva o hradu. Jetřichův stejnojmenný syn seděl na Krašovicích a jeho bratr Sezema zůstal od r. 1268 na Krašově. Sezema (zemřel 1284) měl čtyři syny, z nichž Sezema založil Vrtbu a stal se předkem rodu pánů z Vrtby, Racek postavil hrad Bělou, Jetřich dostal Krašovice a na Krašově zůstal Bušek. Před r. 1339 si Bušek postavil hrad Pušperk a Krašov předal svému synu Vilémovi, který jej v polovině 14. století prodal Vilémovi Švihovskému z Rýzmberka (zemřel 1360). Ještě v 13. století buď za Sezemy, nebo jeho syna Buška došlo k přestavbě a rozšíření hradu. Byla vybudována obvodová zed' prvního nádvoří a nová kruhová věž, jež se stala dominantou hradu. Později byl hrad znovu přestavován ve slohu pozdní gotiky. Přesnou dobu však nelze určit. Do druhého nádvoří byl vestavěn nový palác a upraveno opevnění. V 15. století došlo pravděpodobně k výstavbě předhradí. Synové Viléma Švihovského z Rýzmberka Půta, který si postavil Rábí, a Břeněk prodali Krašov asi koncem 70. let 14. století Albrechtovi z Kolovrat. V té době patřily k hradu Krašovu vsi Bohy, Bořek Kozojedy, Milíčov a Rakolusky. Po smrti Albrechta z Kolovrat zdědil r. 1393 hrad Krašov jeho syn Albrecht mladší (zemřel 1413). Jeho synové Bedřich a Hanuš byli katolíci, a přesto na počátku husitských válek značně rozšířili své panství na úkor plaského kláštera. Hanuš bydlel na Krašově, Bedřich na Libštejně. Husité několikrát přitáhli do zdejší krajiny, ale o dobytí hradu se nikdy nepokoušeli, neboť pro svou polohu byl opravdu nedobytný. Ve snaze zachránit Libštejn uzavřeli oba bratři v r. 1430 dohodu s Prokopem Holým. Zikmund Lucemburský jim proto chtěl zastavený klášterní majetek odejmout, ale neměl peníze na jeho vyplacení. Hanuš z Kolovrat se stal jako hejtman pražských měst nepřítelem Jiřího z Poděbrad, a když r. 1448 Jiří dobyl Prahu, utekl Hanuš na své statky. Jeho syn Hanuš II. se po ovdovění stal duchovním a byl v r. 1469 v Plzni zvolen proboštem pražské kapituly a administrátorem pražského arcibiskupství. Hanušův syn Albrecht prodal r. 1485 hrad Krašov Jetřichovi Bezdružickému z Kolovrat. Jetřichův nástupce Jan zahynul v r. 1526 v bitvě u Moháče. Protože jeho nezletilému synovi Jetřichovi patřil ještě Buštěhrad, prodali poručníci v r. 1529 krašovské zboží s městečkem Kozojedy a vsi Milíčov, Břesko, Třímaný, Rakolusky, Bořek a Bohy Mikulášovi Svitákovi z Landštejna za 3250 kop grošů míšeňských. Za Mikulášova synovce Viléma Svitáka, posledního svého rodu, byl hrad dále upravován. Budovy byly zceleny a opatřeny sgrafity. Vilém Sviták se však zadlužil, a proto rozprodával části statku, až nakonec v r. 1589 prodal i hrad Krašov s podhradím, dvůr Rohy, městečko Kozojedy, vsi Třímany, Bohy, Rakolusky a Bořek Ferdinandovi Ronšperkovi z Držkovic. Nový majitel byl však r. 1595 z finančních důvodů nucen postoupit panství Jeronýmovi staršímu Hrobčickému z Hrobčic na Manětíně za 27 500 kop grošů míšeňských. Avšak ani v jeho rodě Krašov dlouho nezůstal a již v r. 1616 jej koupila Helena Regina Příchovská. Její manžel, věrný stoupenec Habsburků, prodal r. 1631 hrad Krašov s předhradím Janu Davidovi Boryňovi ze Lhoty za 32 000 kop grošů míšeňských. Okolí hradu Krašova bylo za třicetileté války zpustošeno. Všude se potulovali vojáci a nikde nebylo bezpečno. Výstižně to napsal správce statku Bos z Ehrenštejnu, když byl upomínán o odvod zásob do Rakovníka. Bránil se, že „pro velikou loupež není možná ani za humna vyjít, aby svlékání šatů a braní dobytka nebylo". Zadlužené a zpustošené panství koupili v r. 1649 Jan Gref z Grefenberka a jeho zeť František Miseroni z Lisonu za 16 866 zlatých. Později se Miseroni stal jediným majitelem. Miseroniové, původně měšťané, přišli do Čech koncem 16. století z Itálie. Jejich předek Diviš byl rytcem kamenů a správcem císařské klenotnice císaře Rudolfa II. tak jako oba jeho synové. V r. 1608 byli Miseroniové povýšeni do šlechtického stavu. František Miseroni požadoval od svých poddaných velké roboty a měl i spory se sousedy, a proto byl nenáviděn. V r. 1656 jej smrtelně postřelil kovář z Lednice. Františkův syn Norbert měl spory s plaským opatem a s jeho poddanými z Brodeslav a z Lednice a několikrát usiloval o opatův život. Nakonec byl Norbert Miseroni v r. 1678 nucen prodat Krašov, vsi Rakolusky, Bohy, Kozojedy a dvory Rohy a Bořek plaskému opatovi Benediktu Engelkenovi za 27 500 zlatých. Hrad Krašov nebyl obýván a teprve r. 1701 byl upraven na letní sídlo řeholníků. Barokní úpravy hradu byly ukončeny r. 1774. Podle popisu tu byly dvě kaple, refektář, kuchyň a 27 obytných místností. Po zrušení kláštera v r. 1785 byl hrad ponechán osudu a rychle pustl. Při opravě dvora Rohy dala správa náboženského fondu lámat kámen z hradu a také okolní obyvatelé začali používat budov jako příhodného kamenného lomu..