Byšice

Již leta 1321 připomínají se Pavlík, Štěpán, Vladislav a Jetřich synové Pavlíkovi, jenž před tím křižovníkům Řepínským ves Lhotu prodal. Z těch se připomínají Štěpán ještě l. 1359, an držel v Byšicích 2 dvory kmecí, Vadek, an držel r. 1350 čtyři dvory kmecí, na nichž plat prodal, a Jindřich, jenž prodal r. 1350 dvůr kmecí faráři u sv. Jiljí v Praze a l. 1357 plat na svých dvou dvorech. V jedné paměti je psáno, že Věnek z Byšic bratr Sokolův prodal (1343) půl vsi Byšic jakémusi Hnaně z Janovic, ale není jisto, je-li rok pravý. Po Pavlíkovi zůstali synové Rameš a Pavlík, kteří darovali leta 1350 klášteru pod Mělníkem tři úročníky v Kebharticích. Onen pak prodal l. 1359 plat na svém dědictví Byšickém. Zemřel záhy zůstaviv 6 synův, mezi něž dvůr jeho rozdělen, tak že se od sedlákův rozeznávali jen svým svobodným stavem. Nejstarší syn Pavlík zemřel před r. 1407, druhý syn Rameš připomíná se v l. 1403-1415 a držel poslední léta statek ve Všetatech. Zdá se, že tato část aspoň z většiny prodána k Liblicům, k nimž snad i jiné část koupeny. L. 1375 dělili se Frycek a Jan z Liblic o dvůr v Byšicích a 27 úročníkův, po Fryckovi pak († asi 139 dostal se statek jeho Janovi synu Kunšovu. Kunšovi dovolil král Vácslav (140, aby si zřídil v Byšicích krčmu ovšem s právem pivo vařiti. Pechlin z Liblic koupil l. 1408 plat na jednom úročníku v Byšicích a měl v l. 1408-1410 při s Annou, vdovou po Pavlíkovi, o věno, které měla zapsáno na dvoře jeho u Ramše staršího. Adla z Písečné sed. na Liblicích najímala l. 1450 dvůr v Byšicích. Po Pavlíkovi († r. 140 zůstali synové Jan a Štěpán, kteří snad byli mrtvi neb vystěhovalí, když máti jich ok. l. 1417 zemřela. O věno její bylo jednání, ale Pechlin uhájil svůj majetek. Z ostatních vladyk Byšických připomínají se Drslav, který prodal (135 plat na svém dvoře a měl syny Ješka a Šebestiana, Bohuněk l. 1357, Ctibor, jenž prodal 1391 zahradu ke kostelu Liblickému, Dománek, jenž měl l. 1399 nějaký spor, Petr neb Pešek, jenž držel l. 1402 a 1405 Třebošnice, Alžběta, vdova po Janovi Šalkovi z Kostelce, jež darovala l. 1404 plat na svém lánu k faře Všetatské, Hereš z Krp, jenž prodal (1404) dvůr úroční pro oltář v Staré Boleslavi. Část Byšic patřila l. 1405 k Čečelicům, něco tu měl l. 1412 Vácslav, 1414 Arnošt. Jan z Byšic koupil l. 1410 věno Annino, ale l. 1417 hájil je s bratrem svým Mikulášem. Týž Jan táhl se l. 1434 na podací kostelní v Čečelicích a snad byl předkem Byšických z Byšic, kteří l. 1660 vymřeli. Známe pak Ctibora Ťaváka z Voděrad jako držitele Byšic a dotčenou Adlu z Písečné (1450). Dokud snad nebylo tvrze v Byšicích, totiž nikde se nepřipomíná, jistě jí nebylo v první polovici 16. st. Byšice měl Jindřich Smiřický ze Smiřic, který měl jiná pěkná sídla. Za něho tuším vyzdviženy na městečko, v němž obdržel Jindřich (1481) právo vybírati clo. Právo to převedeno po jeho smrti († 1488) na vdovu Kateřinu z Kolovrat. Z manželství toho pošli čtyři synové. Když Kateřina l. 1529 zemřela, byl z nich živ jen Zikmund, pak Ladislav synovec jeho a Jan Vilím pravnuk Jindřichův. Došlo tehdy l. 1530 13. května k dělení. Zikmund obdržel na svůj díl městečko Byšice s pustotinami, polovici podací v Liblicích a užitky v některých vesnicích. Statek ten prodal syn jeho Jaroslav (1562) Vácslavovi z Vřesovic a od toho nabyl ho před r. 1577 Albrecht Pětipeský z Chyš. Za něho bezpochyby založena byla tvrz na místě nynějšího zámku. Albrecht vyprosil městečku (1587) obdarování na trhy. Dojemné jest, jak se loučil l. 1593 se svou Baruškou, když odjížděl do pole. Leta 1596 v říjnu vpadl do tureckého u Jagru a tu zahynul, zůstaviv po sobě tři syny. Nejstarší z nich Vácslav Šťastný ujal po otci Byšice a Bosini, koupil l. 1618 Obříství a l. 1620 několik duchovních vesnic, zejména i ten díl, který patříval kapitole Boleslavské, též přijal zástavu panství Mělnického. To mu pokládáno l. 1621 za zločin, ale za ještě větší to, že byl od roku 1618 direktorem a také přijímal důstojenství od krále Bedřicha. Hájil se jak mohl, ale přece odsouzen hrdla, cti a statkův. Přes to zůstaven při hrdle a trestán jen vězením do r. 1623, ale statek jeho všechen zabrán. Zpupné jeho statky prodány l. 1623 Polyxeně Lobkovské z Pernšteina, jejím hejtmanem v Byšicích byl (1626) Smil Ostromířský z Rokytníka. Po Polyxeně zdědil Byšice syn její Vácslav Frant. Eus., vladař domu Lobkovského, ale prodal je r. 1638 Johaně Myškovně z Žlunic, manželce Šťastného Vácslava, kterou Vácslav pojal za manželku a proto jí zjednal povýšení do stavu hrabského. Zdědil Byšice zase po její smrti († 1650, 17. ledna), avšak odhadem l. 1650 učiněným přiřčen jest týž statek Adamovi Šťastnému Pětipeskému, poslednímu svého rodu. Týž zemřel l. 1662 zůstaviv vdovu Alžbětu roz. Goldakerovou a dceru Annu Lidmilu. Tato došla l. 1672 let svých a postoupila Byšic své mateři, která je l. 1676 prodala Danielovi Pachtovi z Rajova, držiteli Liblic. Po smrti tohoto († 1682) následoval syn jeho Frant. Vácslav († 1714), jenž prodal Byšice 1713 Frant. Josefovi hrab. z Valdšteina a od toho koupeny l. 1719 k Mělníku. Tvrz popisuje se v 17. st. jako stavení ve tři strany ode zdi až pod střechu vystavené, avšak po čtvrté straně stály jen staré zříceniny. V tvrzi byly: sklep, pekárna, konice na 14 koní, 7 světnic, 5 komor a jiné místnosti zetlelé. Střechy šindelem přikryté byly děravy.

V r. 1596 zdědil panství Albrechtův syn Václav Šťastný Pětipeský. Byšice byly tehdy kvetoucím městečkem s řadou důležitých privilegií. Pětipeští rozšířili panství o Obříství, Bosyni a v r. 1619 získali do zástavy i mělnické panství. Pro svou účast ve stavovském odboji z l. 1618 – 1620 (byl direktorem) byl však Václav Šťastný Pětipeský po Bílé Hoře zbaven veškerého majetku a odsouzen na doživotí. Přestože byl později propuštěn, připadl v r. 1623 byšický velkostatek Polyxeně z Lobkovic. Řádění vojsk za třicetileté války mělo neblahý vliv na hospodaření panství a také samotné městečko bylo značně zpustošeno. Byšická tvrz, popisovaná r. 1623 jako trojkřídlé, patrové stavení s řadou místností, byla téměř zničena. Vrchnost na Byšicích nesídlila a její majetek tu spravoval hejtman. Po Polyxeně z Lobkovic zdědil panství její syn Václav František Eusebius, který je v r. 1638 prodal manželce Václava Šťastného Pětipeského Johaně Myškovně ze Žlunic. Po její smrti v r. 1650 zdědil Byšice opět manžel Václav, avšak v témže roce je získal jiný příslušník rodu Pětipeských, Adam Šťastný. V r. 1676 připadlo panství Pachtům z Rájova, od nichž je v r. 1713 koupil František Josef Valdštejn. V r. 1719 získali Byšice Černínové a připojili je ke svému mělnickému panství, jehož osudy pak sdílely až do 20. století. Pravděpodobně na přelomu 17. a 18. století, byla stará renesanční tvrz přestavěna v čtyřkřídlý patrový barokní zámek. V průběhu 18. a zejména 19. století byl zámek dále upravován, především jeho interiér a zámecký park se zahradou, převážně v rokokovém slohu. Obdélníkový půdorys zámku však zůstal nadále beze změny. O fortifikačním účelu objektu, který býval obklopen příkopem, svědčí i mohutné opěráky v rozích čtyř zámeckých křídel. Ta uzavírají prostorné nádvoří, z něhož vedl průchod do parku se sallou terrenou s umělými krápníky a bohatou štukovou výzdobou. Uvnitř zámku byla kaple Panny Marie. Od druhé poloviny 19. století nebyl zámek trvale obýván, sloužil jako letní sídlo vrchnosti a budova byla stále více přizpůsobována potřebám zemědělského podnikání mělnického velkostatku a jeho nájemců; byly zde i byty deputátníků, stáje apod. V r. 1972 převzala zámek ČSAV.