Okoř

Do podoby hradu se významně zapsali koncem 15. století páni z Donína a ve století následujícím Bořitové z Martinic. Jako mnoho dalších českých hradů i Okoř byl těžce postižen za třicetileté války a noví majitelé jezuitská kolej u sv. Klimenta na Starém Městě pražském jej museli pro své potřeby barokně upravit. Po zrušení řádu Josefem II. v roce 1773 byl hrad ponechán svému osudu a velmi rychle zchátral. Nezaměnitelná silueta jeho působivé zříceniny inspirovala v 19. století množství romantických umělcú, jejichž zájmu Okoř vděčí za to, že je jedním z našich hradů v té době nejčastěji zobrazovaných. Františkův hrad zaujal horní část skalky obtékané Zákolanským potokem. Za malým před hradím, které se obrací ostrou hranou k protilehlé výšině, měl výstavné jádro s velkou obytnou věží v čele. Ta pohltila starší kapli a srostla s komplexem palácových křídel, z nichž z jižního do nádvoří vystupovala ještě menší čtverhranná věž, do bloku okolo obdélného nádvoří. Další prújezdní křídlo záhy nahradilo i původní bránu, tvořenou pouze portálem v čelní hradbě pod velkou věží. Vysunutí rdonjonu, obíhaného ještě parkánem, před líc brány, kterou tak mohl velmi účinně chránit, bylo nezbytné, neboť se zde nenacházel příkop. V této podobě náležel Okoř mezi nejnáročnější české šlechtické hrady doby karlovské. Zřejmě i proto se až do konce 15. století nedočkal pronikavějších změn. Velkou pozdně gotickou přestavbu, dokončenou zřejmč roku 1494, provedli až páni z Donína. Kromě úprav jádra se projevila především zlepšením obrany schopnosti hradu. Nezbytnost zajistit staršímu sídlu ve změněných podmínkách vedení boje možnost aktivní dělostřelecké obrany vedla k výstavbě nového vnějšího opevnění při patě skalky se dvěma polookrouhlými dělostřeleckými baštami. Do takto vzniklého nového areálu se přesunuly funkce předhradí a nově zde vznikl i pivovar. Bývalé předhradí (od této doby třetí nádvoří) mohlo být využito v souvislostech obytného provozu hradu, jak dokládái stavba objektu tzv. rc fekráře. Vznikla zde i studniční věž. Nejpozději v této době se stal součástí obranného systému hradu i rybník, který jej obklopil ze tří stran. Nehezpečnou výšinu východně od hradu musela zajistit samostatná předsunutá bašta. Další podobu Okoře formovaly renesanční a barokní úpravy. Okoř Františka Rokycanského, je ncpochybně nejnáročnějším stavebním podnikem bohatých pražských patriciů. Příslušníci těchto rodin si v okolí Prahy ve snaze vyrovnat se šlechticům budovali v průběhu 14. století četná výstavná sídla. Žádné však nesnese srovnání s monumentalitou a náročností Okoře. Hrad je klasickou ukázkou velké blokové dispozice a v době svého vzniku náležel k nejvýstavnějším objektům v zemi. Pozdně gotická přestavba umožnila majitelům hradu rozvinout podnikání ve vlastní režü a jádru hradu dala nezbytný obytný komfort. Výstavba nového opevnění se snažila eliminovat nevýhody vyplývající z polohy, která byla v nových podmínkách vyloženě nešťastná a kterou hrad dostal do vínku při svém vzniku ve 14. století. 1 když systém nepatřil k nejprogresivnějším, vtipná kombinace s vodní plochou učinila i v tomto ohledu z Okoře v dobových souvislostech kvalitní objekt..

Jiří na Pražském hradě. Jako stavebník gotického hradu Okoře je zmiňován bohatý pražský patricij František Rokycanský, jehož předkové přišli do Prahy na konci 13. století. Od r. 1360 se František Rokycanský jmenuje důsledně „z Okoře“. Hrad však patrně začal budovat už jeho otec Mikuláš Rokycanský. Už v této nejstarší stavební fázi hrad zaujímal celý nevysoký skalnatý ostroh, jejž obtékal Zákolanský potok. Vysoká hradní zeď, která vymezovala prostor hradu, měla zhruba tvar obdélníka. Dominantu tvořila mohutná hranolová věž, postavená na nejvyšším bodě ostrohu. Do jejích zdí byla pojata mnohem starší gotická kaple, postavená asi v l. 1260 – 1270. Z oktogonu kaple zůstalo zachováno pět stran, původní hrotitá gotická okna, zdobená kružbami a okrouhlými sloupky, byla při stavbě věže zazděna a všechny ozdoby osekány. Hradní věž chránila po levé straně bránu, jíž se procházelo z prvního nádvoří do vnitřního hradu. Na druhém nádvoří k jižní hradební zdi přiléhal obytný palác, opírající se zároveň o věž. Druhý palác stál při západní hradební zdi. Z této první stavební etapy pocházejí také dvě patra sklepů, vylámaných ve skále. I když první písemné prameny připomínají hrad Okoř kolem poloviny 14. století, některé zachované stavební detaily pomáhají upřesnit dobu jeho vzniku. Především je to gotický výklenek v jižním paláci, ukončený ostrým kamenným vimperkem se zavěšenou jemnou kružbou, který umožnil posunout dobu stavby hradu snad až k r. 1330. Přes impozantní dojem, jímž hrad Okoř svou rozsáhlostí působil a působí, měl vždy jen charakter málo významného šlechtického sídla. Za jeho umístění je zřejmé, že nikdy nemohl zaujímat význačnou strategickou polohu ani neplnil funkci správního centra pro větší okolí. Ba nevytvořilo se kolem něho ani ucelenější hospodářské zázemí. Vsi, které Rokycanští vlastnili – Čelákovice, Buštěves, Třebotov aj. – byly od sebe značně vzdálené. V r. 1356 prodal František Rikycanský dům na Staroměstském náměstí, vzal „odpuštění od města“ a sídlil pak převážně na Okoři. Nicméně mu v Praze ještě nemovitý majetek zůstal a v r. 1362 zastával dokonce funkci městského rychtáře. Na Okoři působil v l. 1377 – 1380 purkrabí Jan Zubák, jenž měl na starosti také záležitosti Čelákovic. Od r. 1380 byl pánem na Okoři syn Františka Jan Rokycanský, a to až do r. 1391. Další držitele hradu do r. 1414 neznáme. V tom roce se jako majitel Okoře uvádí Mikuláš z Prahy, písař urbury v Kutné Hoře, později královský podkomoří. Po něm se stal r. 1416 držitelem hradu Jindřich Lefl z Lažan a z Bechyně, který ještě téhož roku prodal Okoř Ludvíku z Florencie, apatékáři ze Starého Města pražského. Tento bohatý pražský měšťan byl horlivý katolík a v době husitské revoluce utekl z Prahy. Hrad Okoř dobylo spojené vojsko táborské a pražské na začátku r. 1421 na zpáteční cestě z výpravy do Žateckého kraje. Pražané svěřili Okoř do správy svému polnímu hejtmanu Václavu Cardovi z Petrovic. Po husitských válkách byl hrad vráce synovi Ludvíka apatékáře Janovi, který v něm přebýval až do své smrti r. 1443. Vdova po něm Dorota se provdala za Bořivoje z Lochovic. Tento držitel musel vést několik soudních sporů o statek Okoř a ještě r. 1465 se soudil s Janem z Lobkovic a Hasištejna o dluhy váznoucí na statku. Bořivoj z Lochovic začal také hrad rozšiřovat a přestavovat, ale hlavní podíl na pozdně gotické přestavbě hradu měl až jeho vnuk Bořivoj z Donína, jemuž Bořivoj z Lochovic v 70. letech 15. století celý statek Okoř odkázal. Za panství purkrabích z Donína, byly koncem 15. století provedeny nejpodstatnější stavební zásahy do původní struktury hradu vůbec. Byl přistavěn tzv. dolní hrad, který tvořilo nové vnější opevnění, táhnoucí se od samého úpatí kopce, s několika baštami se střílnami, a četné hospodářské budovy postavené uvnitř nových hradeb. Při rozšiřování hradu byly vybudovány také další dvě hradní brány. První se nalézala poblíž dodnes zachované bašty při vstupu do hradu. Z této brány se nezachovalo téměř nic, ale ještě koncem 18. století brána stála a byl na ní zřetelný znak pánů z Donína – jelení parohy a čeřen – s letopočtem 1494, jímž je datována doby přestavby hradu. Mnoho bylo v této době zřejmě přistavěno a změněno i v nejstarší části hradu. Z konce 15. století pochází budova zvaná později refektář, která vyčnívá na jihovýchodě z vnitřního opevnění hradu. Skalní šíje ve východní části ostrohu byla prokopána a voda ze Zákolanského potoka, který dosud obtékal ostroh, byla svedena do nového řečiště. Ochranu hradu měla pak poskytnout soustava nově vybudovaných rybníků. Po Bořivojovi z Donína zdědil hrad jeho jediný syn Jan, ten jej však r. 1518 prodal Hynkovi Bořitovi z Martinic a na Smečně, maršálku královského dvora a hejtmanu Slánského kraje. Ve 30. letech 16. století držel Okoř Volf z Martinic a od r. 1536 jeho synovec Jan. Po velkých rodinných sporech o dědictví v 80. letech 16. století získal hrad Okoř horlivý katolík Jiří Bořita z Martinic a připojil jej ke smečenskému panství. Přestavěl renesančně nejen zámek Smečno, který byl jeho sídlem, ale i Okoř. Cílem přestavby byla přeměna středověké pevnosti v renesanční zámek. Především byl vnitřně upraven starý gotický palác v západní části hradu, jehož okna byla rozšířena. Hrad dostal novou omítku, zdobenou psaníčkovým sgrafitem, a na straně do dvora byly při paláci zřízeny kryté arkády. Obytné budovy byly opatřeny mnoha dřevěnými pavlačemi a místnosti renesančně upraveny. Z r. 1590 pochází také první popis hradu, zachovaný v urbáři smečenského panství. Zde se praví, že „zámek Vokoř jest na skále vystavený, pod cihlou krytý, při němž věže vysoká a pokojův všelikých drahně v něm, též kapla vystavená, pavlače a vížky při nich též cihlou přikrytý, pod ním sklepy v skále vylámaný, studnice hluboká, velmi pohodlná. Pod zámkem pekárna a jiného stavení nemálo, též maštale pro koně v jednom zavření, okolo toho bašty zdělaný jsou a příkopa slove val, kde se vodou nadržuje, kterážto na mlejn pod zámkem jde.“

Ve vlastnictví Martiniců zůstala Okoř i v první polovině 17. století s výjimkou krátkého období po r. 1618, kdy byla jako součást majetku Jaroslava Bořity z Martinic – oběti pražské defenestrace – odbojnými stavy konfiskována. Po bitvě na Bílé hoře ujal se Jaroslav z Martinic opět svého majetku; hrad Okoř pak r. 1649 odkázal jezuitské koleji u sv. Klimenta s tím, aby z důchodů tohoto statku byli vydržováni v semináři tři mladící ze smečenského panství, kteří by se chtěli věnovat duchovní dráze na některém z martinických statků. Jezuité připojili nově získaný dvůr a hrad Okoř k svému sousednímu statku Tuchoměřicím. Za třicetileté války byl ale hrad tak zpustošen, že byl i s vesnicí Okoř v rozvalinách. Svědectví o tom podává nejen Bohuslav Balbín ve svých Miscellaneích, ale ještě podbrobněji informuje o zchátralosti Okoře ocenění tuchoměřického statku z r. 1666, v němž se Okoř popisuje takto: „Zámek okořský dokonce pustý, při kterémžto od zdí mnoho se ještě vynachází, i sklepy některé v něm by k užívání býti mohly.“ Jezuité hrad v 70. – 80. letech 17. století postupně opravovali. V l. 1665 – 1666 byly postaveny dva nové mosty vedoucí do hradu. Ohořelé střechy paláců a ostatních budov byly znova opatřeny krovy a pokryty šindelem, v l. 1673 – 1675 byl postaven nový krov nad věží, spraveny v ní podlahy a zejména „v té věži kaplička, kde od starodávna bejvala, zase vyzdvižena“. Za zmínku stojí, že tato obnovená kaple sv. Václava byla dne 21. 7. 1675 vysvěcena prelátem a děkanem pražského kostela, známým historikem a vlastencem Tomášem Pešinou z Čechorodu. Koncem r. 1680 byl hrad už „třetím dílem spravený“. V 90. letech byl již ntolik upraven, že sem mohli jezdit „na vakace“ jezuité z pražské koleje, kteří před tím, než byly prodány Průhonice, trávili „rekreací“ na tomto statku. V l. 1700 – 1712 byla Okoř téměř úplně vyzdvižena z trosek, zejména byl zřízen nový refektář, kuchyně, sýpky atd. Podle pozdějšího svědectví byla v té době v jižním paláci velká soudní síň a vedle ní zbrojnice. Hned za zbrojnicí vedla prý dvířka do vězeňských cel. Úpravami za panství jezuitů byl stavební vývoj hradu Okoře dokončen. Jezuité byli také posledními majiteli hradu, kteří jej skutečně obývali. Po zrušení jezuitského řádu r. 1773 a konfiskaci jeho majetku se Okoř dostala do správy studijního fondu a od té doby začala chátrat, až se časem stala ruinou. Ke zkáze hradu přispěli značnou měrou i vesničtí obyvatelé, kteří postupně odnášeli z hradu stavební materiál. Popud k tomuto ničení dal sám správce statku, který r. 1773 poručil strhat střechy, prodal dřevo, trámy i tesané kameny. Rozpadávající se hrad byl pro nového majitele – studijní fond – stále větší přítěží. Drolící se zdi neustále ohrožovaly vesnické domky v podhradí. A tak tomu bylo až do 20. století. Po r. 1921, kdy se zřícenina stala majetkem státu, začaly se na Okoři provádět nejnutnější opravy a zabezpečovací práce pod vedením architekta E. Sochora. Dnes pečuje o trosky hradu Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, které zde provádí archeologický průzkum a s velkými náklady tuto zajímavou památku zabezpečuje. Zachované zříceniny hradu Okoře jsou rozsáhlé. Z dolního hradu, vybudovaného koncem 15. století, zůstala sice jen část zdiva opevnění, bašta a nepatrné zbytky první brány, zato z nejstarší části, tzv. horního hradu, dosud stojí obvodové zdivo refektáře, zřízeného koncem 15. století, přízemí brány na druhém nádvoří a zejména východní část bývalé pětipatrové hranolové věže se zbytky gotické kaple v přízemí. Zachovaly se také části obou paláců, obdélných staveb původně dvoupatrových, i zasypaná studně. Na zdivu západního paláce, přestavěného v 16. a 17. století, jsou dosud patrné stopy renesančních úprav, psaníčkového sgrafita na fasádě, sdružená okna, valené klenby místností apod. Z barokních úprav, které provedli jezuité a jež byly zaměřeny především na opravy zchátralých budov, se nezachovalo téměř nic.

Marně však žádali o její ruku a nadarmo se pokoušeli získati si její náklonnost. „Zle, Juliano, činíš,“ domlouval otec dceři, „že své nápadníky odmítáš. Půjdou se jinam poohlédnouti po nevěstě, a až oprchá půvab, který zdobí tvoje mladá léta, budeš trpce želeti, žes pošlapala svoje štěstí.“

Po takové řeči otcově Juliana velmi zesmutněla, avšak setrvala dále ve svém odporu a stranila se hlučných hradních zábav. Nelibovala si v rytířských hrách, nerada se strojila v bohatý, přepychový šat, zato si však ráda vyjela koňmo z hradu do údolí Zákolanského potoka, pod malebné, zalesněné stráně. Tam v hustých olšinách opodál hradu vesele klapal neveliký, avšak úhledný mlýnec. Před mlýnem stával a na příjezd krásné Juliany čekával mladý mlynář, junák jako jedle vzrostlý, černých vlasů, zraků sokolích. Líbil se dceři rytířově a ona jemu neméně. Žel, že mu chyběl hrad i erb, bez nichž se nemohl odvážiti požádati rytíře o jeho dceru. Leč mladí lidé nepřipouštěli si zatím starosti o svoji budoucnost a spokojili se tím, že mohou spolu prožíti několik šťastných chvilek. Rytíř Sukorád, nevěda si rady s dcerou odříkající se vdavek, dal zavolati na hrad babu Filomenu, hadačku, která se vyznala v kouzlech, aby poradila, jak vzbuditi v srdci dívčině lásku. Hadačka natrhala laskavce, dala dívce píti odvar z čarovných bylin a zašila jí tajně v roucho žabí kost – avšak její čáry a kouzla nijak nepomohly. Zkušené oko stařenino brzy uhádlo, že příčina jejího odporu vězí jinde. Sledovala potají Julianu na jejích vyjížďkách a jednoho dne vešla s tvářemi, v nichž se zračila zchytralost a škodolibost, do komnaty okořského pána. „Netrestejte, pane milostivý, starou bábu za to, že vám musí oznámiti neveselou novinu. Nepomohlo moje čarování, nemám moci odvrátiti vaši těžkou starost, neboť panna Juliana již dávno své srdce zadala.“

Rytíř, překvapen tou zprávou, pokročil proti hadačce a upřel dychtivě zrak v její snědé, vrásčité tváře. „A kdo jest jejím vyvoleným?“ zeptal se vzrušeným hlasem. „Člověk prostého rodu, Vnislav, syn mlynáře Koldy,“ odpovídala hadačka, ustupujíc opatrně ke dveřím. Rytíř zbrunátněl v obličeji, oči mu vzplály divokým hněvem. A jak mu mocná pravice sjela bezděky na jílec těžkého meče, padla polekaná babice strachy před ním na kolena a počala ho prositi, aby byl milosrdný a neutrácel v hněvu život mladých, pošetilých lidí. Vnislav měl štěstí, že byl člověkem svobodným, jehož nemohl okořský rytíř potrestati, nemaje nad ním žádného práva. Zato všechen hněv otce, uraženého v pochybné rytířské pýše, postihl nebohou Julianu. Nelítostný otec dal ji vsaditi do vězení, z něhož se ani na krok nesměla hnouti, dokud by se mlynářova syna neodřekla. Juliana, pobledlá žalem, s očima od pláče opuchlýma, trávila nyní strastiplné, nekonečné hodiny v chladném vězení, z jehož okna, obráceného k západu, nebylo viděti do údolí, kde zarmoucený jinoch marně očekával její příjezd. Hradní zeď vyrůstala zde ze strmé, nepřístupné skály, a právě proto upraveno bylo tady vězení, z něhož nebylo možno uprchnouti. Nešťastná dívka chtěla v zoufalství svůj život ukončiti a vrhnouti se do závratné hloubky, avšak v tomto činu jí zabránila pevná mříž v okně. Vnislavovi nezůstalo tajno, co se stalo s jeho milenkou. Hluboce dojat jejím osudem, přemýšlel, kudy chodil, jak by ji vysvobodil z vězení. V mysli se mu vynořil smělý, odvážný plán, rostl a mohutněl, až konečně dospěl v pevné rozhodnutí, neotáleti déle a provésti ihned smělý čin. Vypravil se za noci k hradu pod okno komnaty, v níž byla dívka uvězněna, a smluvil se s ní, že nazítří, opět v tuto dobu přijde na hrad a z vězení ji vysvobodí. Jen aby přichystala provazec, po němž k sobě přitáhne pevný provaz a v okně jej upevní tak, aby se mohl po něm vyšplhati vzhůru. Prolomí v okně mříž, a jakmile se dostanou oba dolů, stejným způsobem překročí i hradby. V okořském údolí dole pod vesnicí čekati bude již chlapec s dvěma dobrými, rychlými koni…

Jako duch připlížil se Vnislav příštího dne večer k hradu, a když mu Juliana dala znamení, že je vše připraveno, vyšplhal se hbitě na skálu. Dívka vytáhla provaz, upevnila jej a za chvíli již svalnaté ruce mladého mlynáře ohýbaly železné pruty v okně, jako by to byly vrbové proutky. Vnislav se protáhl otvorem, stanul tváří v tvář nebohé Julianě. Chvějíce se úzkostí o nově se rodící štěstí, překonali milenci statečně i ostatní překážky, stojící jim v cestě. Šťastně dostihli okořského údolí, vsedli na koně, rozjeli se k jihu, aby si kdesi v dalekém, cizím kraji vyhledali nový domov. Hrad jim zmizel za zády, úzkost je opustila. Ustali v klusu, brali se dále krokem. V háji nad Tuchoměřicemi se zastavili, přivázali koně ke stromům a usedli vedle sebe na hebký mech, aby si oddychli a pověděli si navzájem o svých strastech. Když se chystali jeti dále, ozval se na cestě dusot koňských kopyt. Jati zlou předtuchou, že jsou vyzrazeni, že je honí rytíř s čeledí, pospíšili k svým koním. Avšak dříve, nežli se octli v sedle, zastoupil jim rytíř Sukorád cestu. Namířil pistoli na svoji dceru, padla rána – a nešťastná Juliana se skácela k zemi. A když se Vnislav sklonil, aby uložil umírající na lůžko z mechu, zasažen byl i on novým výstřelem ukrutného otce a klesl mrtev vedle milenky. V těch místech byli oba pohřbeni a po čase byl tu postaven pomník, svítící svou bělí v zeleni lesa jako světlý přízrak. Kdo tudy šel, zastavil se zde a truchlil nad osudem nešťastných milenců. Rytíř Sukorád, trýzněn výčitkami svědomí, opustil svůj hrad, zbudoval si vedle jejich hrobu poustevnu a dokonal tu život v lítosti nad svým černým skutkem.