kaple sv. Floriána

Obec Chyňava je prvně doložena za krále Jana Lucemburského r. 1341 a brzy na to již příslušela k nově založenému hradu Karlštejnu. V r. 1585 se stala součástí panství křivoklátského a tak to zůstalo do konce feudalismu. Nachází se západně v sousedství silnice II/118, spojující Beroun a Kladno. Leží mimo železniční síť a prochází jí červeně značená dálková turistická trasa z Berouna, která pokračuje křivoklátskými lesy ke Zbečnu. Z ní v obci odbočuje žlutá značka přes Libečov do údolí Kačáku. Dnes patří Chyňava k větším obcím. Spolu s připojenými okolními vesnicemi má na 1800 obyvatel.

K historickým zajímavostem patří skutečnost, že Chyňava s okolím patřila k několika vesměs středočeským obcím, které se r. 1915 staly útočištěm pro italské vysídlence z oblasti Tridentska (nyní autonomní italská provincie Trentino-Alto Adige). V květnu 1915 totiž Itálie vyhlásila válku Rakousku-Uhersku, jehož byly Čechy a Morava v té době součástí. Úřady na to zareagovaly okamžitě tím, že nařídily evakuaci rakousko-uherského civilního obyvatelstva z vesnic u italských hranic hluboko do vnitrozemí, aby je ochránily před důsledky předpokládaných bojů. Jednalo se asi o 75 000 lidí, převážně žen, dětí a starších osob, neboť většina mužů už v té době narukovala do armády. Z tohoto počtu asi 30 000 těchto vysídlenců, kteří byli převážně italské národnosti, ale všichni občany Rakouska-Uherska, směřovalo podle evakuačního plánu do Čech a na Moravu. V Chyňavě a okolí skončilo tehdy asi 240 těchto vysídlených Italů. Zpočátku bydleli ve školách, tělocvičnách, hostincích, sálech apod., ale postupem času se s místními obyvateli sžili a útrapy války snášeli společně.

Po 100 letech, v červnu 2014, byla v Chyňavě otevřena historická a naučná „Stezka česko-italského přátelství“, která soužití Čechů a Italů v této těžké době podrobně připomíná. Jednotlivá místa jsou opatřena informačními panely v češtině, italštině a angličtině. Chyňava také udržuje přátelské styky s italskou obcí Valle di Ledro, do níž se spojilo 6 původně samostatných obcí v údolí řeky Ledro, z nichž vysídlenci pocházeli. Do r. 1918 totiž severní část největšího italského jezera Lago di Garda s okolím patřila Rakousku-Uhersku a řeka Ledro se vlévá právě do tohoto jezera od severozápadu. Vysídlenci se mohli vrátit do svých domovů až r. 1919.