Klepec

Patří mezi ně lejsek šedý (muscicapa striata), který zde byl vypozorován v rodině se třemi mláďaty v křovitém porostu při severní hranici Klepce. Dalším ohroženým druhem je užovka obojková (natrix natrix). Ta byla spatřena ve větším jezírku, jehož okolí jí skýtá vhodné příležitosti pro zimování. Přítomnost tohoto hada je nepřímým důkazem pro výskyt dalších obojživelníků..

Silně ohroženým živočichem je zde ještěrka obecná (lacerta agilis), vyhledávající suchá a slunná stanoviště na přístupových cestách k vrchu. Dalším ohroženým druhem je vlaštovka obecná (hirundo rustica), která zde často přeletuje, pravděpodobně hnízdí v nejbližší vsi..

Vrch zaujímá na ploše 7,4785 hektaru dvě oddělená území částečně v katastrálním území obce Přišimasy (Klepec I) a větším dílem v katastru obce Tismice – Limuzy (Klepec II). Pro zachování bizarních kamenů, které zde tvoří denudační zbytky větrající porfyrické říčanské žuly středočeského plutonu byl Klepec dne 29. listopadu 1977 vyhlášen Chráněným přírodním výtvorem, roku 2000 přejmenován na Přírodní památku. O Klepci se činí zmínka v historickém románu Čeňka Tondera „Před úsvitem”. Povídka je situována do prvních dnů roku 1741, kdy sedláci a rychtáři na zdejším panství již nechtěli snášet utlačování od vrchnosti, kterou zastupoval italský dráb Derossi. Na škvorecký zámek si svolal zdejší rychtáře, aby podepsali lživý přípis do Vídně, v němž svými podpisy stvrzují robotu a souhlasí s tím, aby jim bylo povinností ještě přidáno. To byla poslední kapka, jež pohár snášení a strpení převršila pochytáním několika lidí z Třebohostic, které dráb zavřel do zámeckého vězení. Když se okolní rychta vzbouřila, udeřila na zámek a to již dráb žena se ke zdejšímu lesu uhání: „Starý dragon také si všiml, že pronásledovaný už ví o svých pronásledovatelích. Pustilť se pojednou z cesty stranou k Přišímasům, kamž až sahal rozsáhlý les Klepec. Bartoš poznal úmysl vrchního; chtěl z volné krajiny uniknouti v les, kde už by ho těžko hledali.” Rychtáři drába dopadli u Klepce, avšak předtím ještě zastřelil vojáka Bartoše z Třebohostic, který se téhož rána vrátil z Vídně, kde spravil o zdejším krutém dění kněžnu Savojskou. S sebou vezl list, který měl usměrnit škvoreckého drába, ale když dorazil k zámku a zjistil, že Derossi vězní jeho bratra a dceru, list roztrhal a počal štvát s lidmi prchajícího lotra. Od března roku 1920 byl z vrchu Klepce převážen s velkými obtížemi 280 kg těžký balvan do Českého Brodu, kde měl být v Jiráskových sadech vztyčen jako nový památník mistra Jana Husa. Dopravu kamene zprvu zjednali limuzští občané parní oračkou z Kounic, ale přeprava uvázla na rozměklé silnici u Limuz. Tak bylo čekáno do října až ztvrdne zem, kdy byl balvan odvezen parní oračkou Václava Jandery z Hořic. Následujícího roku byl kámen dne 6. července 1921 slavnostně odhalen s bronzovou deskou a kalichem na vrcholu. Kolem něho je rozmístěno 7 menších kamenů se jmény předních husitských vojevůdců: Žižka, Prokop, Roháč, Jeroným, Chelčický, Štítný a Milič..

Na jedné straně má nápadné zaoblení, připomínající shrbenou postavu služebníka. Slouha měří 8 m na výšku (je téměř skoro tak vysoký jako rotunda na sousedním vrchu Hradešíně), je dlouhý 8 m a jeho šířka je 3 m. Stará literatura si pohrávala s domněnkou, že by mohl být tento balvan v dávných dobách uměle vztyčen jako menhir. Ve skutečnosti je tento kolos zbytkem kdysi jednotného masivu, který před miliony let zpočátku narušovala četná zemětřesení. V období třetihor zatékala do svislých puklin voda, která žulovou skálu silně rozrušila a ve čtvrtohorách voda odplavila odlomené kusy do okolí. Slouha i jemu zde podobné balvany podléhají stálému zvětrávání. Můžeme si na jeho zádech všimnout tzv. pseudoškrapů – horizontálních rýh, kudy dodnes odtéká dešťová voda. Na stěnách balvanu jsou vidět části zarostlého živce – ortoklasu. V 19. století Slouhu obklopovala řada menších oblých kamenů, „stádo ovcí“. Ty zmizely během roku 1843, kdy na Klepec dorazil kameník Michálek z Rostoklat s dělníky, kteří z okolních kamenů nalámali kvádry a štěrk na stavbu Císařské silnice z Prahy na Kolín a stavbu železného mostu v Praze a Poděbradech. Poslední změna přišla v roce 1920, kdy byla do Slouhy vsazena pamětní deska padlým občanům spojených obcí Přišimasy v I. světové válce s nápisem, tohoto znění: „Tento památník hlásá dílo osvobození Českého národa zpečetěné krví našich bratří dovršené 8. října 1918. Josef Tichý, Otakar Šimůnek, Alois Hrdlička, Alois Vostrovský, František Hlaváček, Alois Pokorný, Josef Vorlíček, Václav Herodes, Aleš Klepiš, Josef Jásek, Josef Vitovský, František Daněk, Josef Lev, Josef Šplíchal. Těm kteří padli za Vlast a nedospěli k cíli věnují občané spojených obcí Přišimasy, Horek a Skřivan roku 1920.“ Tak byl Slouha proměněn v „Památník svobody“, ale nové jméno se v mysli lidu neujalo a tak dodnes říkají kameni Slouha. Dnes je tento kámen vyhledávaným objektem horolezců. Svědčí o tom dva nýty a očko na vrcholu. Z vrchu je hezký výhled na Hradešín, k východu na Český Brod, Tismice, Tuchoraz a jižním směrem na Černokostelecké lesy..

Balvan je 4 metry vysoký, v průměru má 8 metrů a jeho váha byla ředitelem V. Smutným odhadnuta na úctyhodných 432 tun a 120 metrů krychlových kamenné hmoty. Na jejím povrchu se nalézá několik skalních mís, spojovaných s pověstmi o dávných pohanských obřadech. Ve skutečnosti jde i tady o dílo mocné přírody. Působením vody, mechů a lišejníků dochází na povrchu k pozvolnému rozkladu horniny a voda přes hluboký žlábek odplavuje neodolné částečky. Tento žlábek je označován za největší skalní škrap-rýhu na území Čech. Když přišli na Klepec roku 1843 kameníci s mistrem Michálkem z Rostoklat, hrozil Fůře sena odstřel, naštěstí bylo dělníkům zavčas zakázáno na skálu sahat a tak šťastně unikla osudu rozvrtání ve stavební materiál. Všimněme si postranní desky, která nás upomíná, že se zde v roce 1844 konal velký a slavný tábor lidu: „Zde r. 1844 za roboty konal se Tábor lidu proti ujařmení Českého národa svolaný Josefem Klinderou z Nové Vsi č. 4.“

Na shromáždění selského lidu svolaném sedlákem Josefem Klinderou z Nové Vsi a mlynářem Soulkem z Tismic byla projednávána diskriminace Čechů ve smíšeném Rakousko-uherském území. Mezi zdejšími sedláky a učiteli zde vystoupil také Dr. Brauner z Prahy, s jehož moudrým proslovem většina účastníků táboru souhlasila, ať už to byli rolníci v svátečních šatech nebo lidé v stejnokrojích zdobeni červenobílými kokardami na prsou, nebo pražští a srbští studenti s lidmi všech povolání zblízka i daleka. Návrh byl po skončení tábora referován vládou ve Vídni. Lidé se vraceli do svých domovů po mezích plni nadšení, vlastenectví a euforie z dobrého činu pro budoucnost národa. Limuzští si prozpěvovali tuto píseň: „Mládenečku mladý, poslechni mé rady, zanech toho ženění. Oženíš se jednou, tvářičky ti zblednou, krása se ti promění! Přijdou na tě platy, kontribuce taky, na robotu musíš jít. Nepůjdeš-li jednou, drábi na tě sednou, ještě k tomu budeš bit.”

Již roku 1848, pouhé 4 roky po táboru byli pánové Josef Klindera a mlynář Soulek zvoleni do sněmu za poslance z Českobrodska. Byla sice zrušena robota, ale poměry v zemi zůstaly stále napjaté. Když českobrodský hejtman Smutný zakázal roku 1897 tábor lidu na hoře u Lipan z obavy, že by se na něm sešli „různorodí živlové”, byl tajně svolán tábor lidu znovu na Klepec. Zde bylo jednohlasně přijato nové usnesení na ochranu utlačovaných Čechů v zemi, jíž sužují úředníci dvouhlavé černé orlice. Zpráva o táboru se po říši rozletěla velmi rychle a pak už byli hejtmani se zákazy opatrnější. Nedaleko Fůry můžeme narazit na několik dalších zajímavých kamenů. Najdeme zde „Obří záda“ a „Šplíchalův kočár“, který má jednu stěnu uměle zarovnanou se dvěma vrty – stopa po práci lomařů v minulosti. I tady můžeme spatřit zarostlý živec. Další kámen ukazuje, kde v období četných záplav na Klepci stagnovala hladina středočeského moře. To by znamenalo, že veškerá půda pod hranicí 350 metrů nad mořem byla pod vodou!.

Okolní les byl původně obecní pastvinou, jíž roku 1889 za úřadování limuzského starosty Františka Chlapce občané osázeli borovicí, břízou a olší. Na zdejší mýtině se hrálo za II. světové války divadlo a konaly se zde tradiční turistické srazy mnoha oddílů TJ Sokola, o nichž vypráví zápisy limuzské kroniky: Rok 1963 – Turistický odbor, vedený M. Svobodou a D. Hrdličkou, začal svou činnost hned v únoru, kdy 23. února a 24. stanoval na Klepci za mrazu -16°C. Večer byl na Klepci velký táborák. Dále se zúčastnili členové TJ srazu mladých turistů na Klepci dne 7. dubna. Účastníků srazu bylo 800 a závodilo se v různých sportech. Rok 1965 – Na Klepci bylo zoráno bývalé Čmelíkovo pole. Státní lesy tam budou něco vysazovat. Skutečně tam vysadili v březnu borovice. Tím se plocha lesíku na Klepci asi o 3 korce zvětšila. Však je Klepec velmi vyhledávaným místem. 21. března tam byl velký sraz turistů. Při té příležitosti byl vyznamenám limuzský rodák Mirek Svoboda a manželé Hrdličkovi z Hradešína. Byli jmenováni zasloužilými turisty. V dubnu se roznesla po vsi zpráva, že v hradešínských lesích jsou divoká prasata. Zvěře vysoké je tu dost a často vidíme stádo 10-12 srnek v polích pod Klepcem. Koncem května stal se Klepec dostaveníčkem trampů, kteří se tam začali scházet už v sobotu po poledni. Protože pršelo, jen se lilo, spali trampové a jejich družky po stodolách, v čekárně na návsi a jinde. Tím byla zachráněna celá řada mladých borovic a břízek, které si trampové odřezávají na táborák..

Na listech má pět kapek a kdo se jimi natře, prodlouží si věk..

Jiný výklad praví, že na Klepci stával hrad, v němž sídlila stará čarodějnice a ta jednou zaklela železnou holí pasáka i s ovcemi. Ale to již jsou obměny stejného mýtu..

Bylo zřejmě po dešti a kola povozu se začala bořit do bláta. Čím více pobízel koně, tím víc se vůz propadal do země. Bezradný muž si zavolal na pomoc čaroděje, který chtěl ale předem zaplatit. Skoupý senař se nechtěl za službu odměnit, a tak jej rozzlobený čaroděj i s fůrou sena zaklel v kámen..