Karlštejn

41 gr. Ale vesnice tyto nijak netvořily panství souvislé, jsouce nejen roztroušeny po obou stranách Mže, nýbrž i daleko od sebe mezi Mží a Vltavou; zejména patřilo sem z části i pozdější panství Dobříšské. O některých z nich se ví, že patřily před založením Karlšteina ke hradu Nyžburku, Tetín s jinými byl na panství Tetínském a vesnice v Brdech a pod nimi podlé starých pamětí patřily pod lovčí úřad na hradě Kamýce. Sloučením tudíž těchto částí povstalo nové panství Karlšteinské. Karel chtěl na bezpečném, za umění válečného té doby naprosto nedobytném a přece snadno přístupném a od Prahy nepříliž vzdáleném místě uchráněno míti vše, co se v Čechách chovalo nejdůležitějšího, drahocenného a svatého, zejména korunu a jiné klénoty královské, svobody a listy království, svátosti, které Karel sebral aneb ještě sebrati mínil, protože s těmi, které již dříve v Čechách se nacházely, bez papežova dovolení nesmělo se hýbati. K tomu si bezpochyby místo sám vyhlédl. Roku 1348 v úterý po letnicích (10. června) odebral se na toto místo s mnohými knížaty a pány a arcibiskup Arnošt položil do základů první kámen. Stavbu řídil prý dvorský stavitel Matěj z Arrasu. Novému hradu dal Karel jméno Karlštein, řka o tom sám : „hrad Karlštein od základův znova jsme vyzdvihli a přidáním našeho vlastního jména pro větší naši památku kázali jsme jmenovati, tak aby Karlšteinem po Karlovi se nazýval.“2) I nechvalno bylo jest, z přílišné citlivosti odříkati a odepsávati se toho jména, kteréž předkové naši a zajisté dobří synové vlasti v uctivosti měli. Roku 1355 stavba byla zhruba hotova, zejména i slušný příbytek pro císaře postaven. Karel tu byl o Všech svatých toho roku, a zdržoval se tu ještě dne 11. listopadu, kdež dal Půtovi z Častolovic purkrabstvé Potšteinské. Za purkrabě Karlšteinského nařídil Víta z Bítova, jemuž poručil r. 1356, aby se dohodl s Janem, opatem Zbraslavským, o hranice mezi královstvím a klášterem v Brdech. Na jaře r. 1357 byly již kaple na hradě ne-li úplně, zajisté již zhruba dodělány. I odebral se sem Karel provázen jsa Arnoštem arcibiskupem, Janem Očkem, biskupem Olomouckým, Janem biskupem Litomyšlským, Jetřichem biskupem Mindenským, Janem biskupem Blisivským (Blois), knížetem Saským, některými knížaty Slezskými, Říšskými a Českými pány. Jak se zdá, posvěceny jsou kaple slavným způsobem, a dne 27. března vydal Karel majestát, jímž založil na Karlšteině kapitulu s děkanem, ku kteréž učinil znamenité nadání. Tehda se postavil pro děkana a kanovníky dům na Kněží hoře nepříliš vysoký, v němž měli podlé vůle Karlovy pospolitě přebývati. Tehda také nábožný císař, maje velkou věži pro mnohé svátosti tam uložené za posvěcenou, ustanovil, aby tu nikdo se ženou, ani svou vlastní manželkou bydleti nesměl. Zůstal pak tu Karel až do počátku dubna a vrátil se sem téhož roku ještě dvakráte, v srpnu a v říjnu. Mezitím se byl postaral Karel také o dostatečnou obranu a hájení hradu. Opatrování hradu a panství a poprava nad okolím svěřena byla purkrabí, který brán byl obyčejně ze stavu vladyckého a míval svého pomocníka, jemuž se podpurkrabí říkalo. Purkrabě dostával asi tři čtvrtiny důchodů z panství, z nichž choval čeleď, měl pro svou osobu tři pluhy role, rybníky některé a bral viny či pokuty soudní a clo v Milíně. Avšak povinen byl naložiti 77 kop a 6 gr. na vinice na hradišti a okolo hradu, kteréž byl pečlivý a bystrooký císař révou franckou posázeti dal, odváděl vína ke dvoru a 100 kop hotových peněz. Pod purkrabí stáli manové. Středověká obrana hradův a čásť vojenství zakládala se na zřízení manském, poněvadž byl man za statek jemu půjčený povinen jisté služby konati, a za tehdejších dob, kde nebyla omnipotence státu taková, jako nyní, mohl pán vždy spoléhati na jistý počet bojovníkův. Povinnosti manův byly předně všeobecné, jako u jiných manův, totiž věrnosť králi a purkrabí a nezamlčeti, kdyby se někde něco na újmu práva královského manského zdálo. Zvláštní povinností byly jisté manské služby, o nichž jen málo víme. Avšak pravidlem bylo u všech manův k nějakému hradu přikázaných, aby včas potřeby a na zavolání buď s koněm aneb pěšky, ale vždy zbrojně pohotově byli a na hrad přišli k obraně, jestliže někomu z nich zvláštní výsadou nějaká jiná služba vykázána nebyla. Nekonání povinnosti mělo v zápětí ztrátu statku, nedbalosť u rytířských manův snad týmž způsobem trestána. Kromě rytířských manův byli totiž na Karlšteinském panství manové robotní, u nichž nedbalosť ještě přísněji trestána. Často opakována jest pověsť o purkrabí Jáchymovi Novohradském z Kolovrat, který kázal mana stíti, poněvadž ho nenašel na stráži u brány. Povinností totiž manův robotních bylo každý týden jeden stráž u hořejší brány držeti (tak že přišlo na jednoho třikráte do roka), dolejšímu vrátnému ročně po jednom zlatém (ve starší době jistý počet grošů) platiti, každý den třikráte Zdrávas Maria zvoniti a každou sobotu nádvoří v zámku umésti, zámek zavírati, otvírati, most spouštěti a klíče purkrabí odevzdávati Vrátnému u dolní brány platili proto, poněvadž sami byli povinni tu stráž držeti. Když později stráže u brány, zvonění a metení sproštěni byli, platili vrátnému více peněz, ale něco méně, než 2 fl. na stříbře. Bylo jich 18, a statky jejich zapisovaly se do desk manských, kteréž na Karlšteině chovány bývaly. Manství robotná bývala ve Vlancích, Želkovicích, Čími, Cholyni, Onoklasích, Dobříči, Žebrákově, Poustkové, Holušicích, Chrašticích, Raděticích, Pečicích, Kamýku. Manové rytířští měli při Karlšteině svůj manský soud, svou správu a dsky manské, do nichž písař hradský vše paměti hodné zapisoval, jakož se i dálo u hradů Křivoklátu, Zvíkova a Hluboké, nicméně jistou měrou vrchnímu úředníku manskému, totiž sudí dvorskému a jeho jest soudu poddáni byli. Původ neb žalobník přišek k úřadu desk dvorských a pohnal napřed šest manův služebných, aby osadili soud manský; tak učinil i pohnaný a pohnal jiných šest manův k roku (termínu), kterýž byli úředníci dvorští položili. Těch dvanácte manův soud zahájili, strany slyšeli a soudili a tu aneb nález učinili aneb stran na mocné smluvce podali. Dílem ze všeobecného českého práva manského, dílem z ustanovení Karlových a dílem z opatření, kteráž činívali purkrabí, vyvinulo se Karlšteinské manské právo, které se v hlavních věcech s jinými právy téhož způsobu srovnávalo. Ačkoli mělo po dlouhá léta platnosť, přec mu jakožto sbírce purkrabské „bez právomocnosti řádné“ dvorským dekretem (13. června r. 1811) zákonní moc odňata jest. V některých podrobnostech se právo toto rozeznávalo od jiných manských práv a bylo pro vdovy a dcery manův mnohem prospěšnější a výhodnější, nežli jiná práva, nedovolujíc, aby beze všeho od statku otcovského odstrkovány byly. Vysazení manství Karlšteiských má původ starší nežli jest hrad sám. Jako obsahovalo vlastní jeho panství čili vesnice úroční někdejší panství Tetínské, tak bylo manství jeho na bývalém lovčovství či později vladařství hradu Kamyckého. Kdy počátek svůj vzala, není nám známo, ovšem jest jisto, že byla r. 1336 a že jim tehda pořádek jistý dán. Byla to manství tato : 1. Smolotelské s příslušenstvím ve Vesci, Byčicích a Zlakovicích, 2. Smolotelské s příslušenstvím ve Zlakovicích, Radači a Čelyni, 3. Smolotelské s přísl. v Čelyni, Libčicích a na Mokři, 4. Čelyňské s Cholyní, 5. ves Lazsko s příslušenstvím v Lisovicích, Tbitech, Slavkovicích a Nirči, 6. lán v Kamýce s rolemi ve Zhoři a Planých, 7. půl lánu v Kamýce, 8. lány v Touškově, Boješicích a Kozarovicích s lesy na Chlumci, 9. Žebrákov, 10. půl lánu v Kamýce s mlýnem, 11. Zhoř s Nerestcem, 12. manství v Planých, 13. Radaš s mlýnem, 14. Bukvice porostliny, 15. písařství Kamýcké, k němuž patřily polnosti v Kosobudě, Milešově, Pečicích a Bezduchovicích (Zduchovicích?). Ti všichni pokládáni za střelce zemanskou službou ke hradu Kamýku patřící, a král Jan vysadil jim r. 1336 dne 27. prosince právo takové, aby nikomu jinému nežli jen králi svou služebností poddáni byli a pokud by službu svou se samostřílem pořádně vykonali, aby úředníkům královským ničím jiným povinni nebyli. Prvotní tato manství od císaře Karla ke hradu Karlšteinu přivtělená v pozdějších dobách dělena byla, také snad jiná některá přibývala. V 15. věku bylo jich hojně. Tehda se připomínají taková manství, o kterých později není zmínky, poněvadž snad spustla a zarostla, jako na př. v Bluku, Porostlém, Milíně, Pečičkách, Bělči, Kosobudech, Raděticích a j. Při zrušení úřadu purkrabského byla tato manství, která se až do naší paměti udržela :

1. Manství Lisovské se dvorem a rybníky, 2. Mnaství Kozákovské v Želkovicích se dvorem, krčmou a chalupou, 3. tvrz Stežov s příslušenstvím, 4. Osovec dvůr s příslušenstvím, 5. dvoje manství Rampachovské a Rudkovské v Touškově s lidmi v Boješicích a Kozarovicích a lesy na Chlumci, 6. manství Rousovské ve Vlencích se dvorem popl. a chalupami, 7. ves Slavkovice odprodaná od manství Lisovského, 8. Smolotely tvrz, dvůr a ves, 9. Řitka tvrziště se dvorem a vsí pustou, 10. ves Zlakovice, 11. dvůr popl. ve Svudčicích, 12. dvůr Čilichovský v Suchomastech, 13. Lazsko tvrz, dvůr a ves, 14. dvůr manský v Tetíně se 2 grunty poplatnými a chalupou, 15. Bytíz dvůr s krčmou a rybníčky, 16. manství Polednovské v Žalkovicích se dvorem a lesy v Chlumu, 17. manství Demičovské ve vsi Druhlicích, 18. dvůr Strkov ve vsi Roblíně pustý s mlýnem, 19. manství Dubecké ve vsi Dubenci, 20. manství Dýmkovské v Čelyni s krčmou na Obejdově, Vltavou a lesy, 21. manství Čamské v Čími se dvorem a lesy, 22. manství Maršovské v Chraštičkách se dvorem, 23. manství Holušické, 24. manství Rousovské v Želkovicích se dvorem, poustkami a lesy v Chlumě, 25. manství Machovské v Planých se dvorem a chalupou, 26. manství Blahnovské v Touškově se dvorem, lidmi v Kozarovicích a Boješicích a lesy Chlumcem a Společnicí, 27. manství Vlkovské v Pečicích se dvorem a lesem Lišnicí, 28. manství Drahlovské se dvorem, rybníčky, lesy „i s táborem“, 29. Cholyně dvůr s Vltavou a lesem Hájkem, 30. manství Přibíkovské v Pečicích se dvorem, 31. manství Broumovské v Raděticích se dvorem a hájem Bulinou, 32. manství Karhanovské v Čelyni (neb v Čelimi?) se dvorem, poustkami a lesy, 33. manství Zemanovské v Onoklasích se dvorem a lesy, 34. manství Svatoňovské, totiž dvůr manský při městečku Kamýku se 2 chalupami, chalupou ve Zhoři, člověkem v Dražkovicích, kusem Vltavy a lesem ve Zhoři (tuším nynější dvůr a pivorár na pravém břehu řeky Vltavy), 35. manství ve Zhoři s lesy a Vltavou, 36. manství Skotoňovské (vlastně Skotohonovské) ve Třtí s lesy a Vltavou, 37. manství Chytrovské v Kamýku se dvorem v městečku a Vltavou (poblíž kostela), 38. manství Prokopovské ve Vlencích se dvorem, 39. dvůr pustý v Dobříči se dvorem Vlachovským a mlýnem pod Chýnicí, 40. manství Žebrákovské s chalupou a Vltavou, 41., 42., 43., troje manství Ctiborovské, Hynkovské a Mašátovské v Čími, se dvory, chalupami a lesy. V těch jsou také ne-li všechna, tedy zajisté některá robotní manství obsažena. Roku 1358 Karel nejen na jaře, nýbrž i na podzim na Karlšteině přebýval. Také roku 1359 nacházíme ho tu v červenci a říjnu. Bylať bezpochyby ještě mnohá díla na hradě, ku kterým chtěl císař sám přihlédnouti. S ním tu býval bezpochyby také bratr jeho Jan kníže Korutanský, který daroval r. 1358 ke kostelu Matky boží na hradě a ke kapli sv. Palmací ves Lhotku Žebrákov, aby děkan denně sloužil mši svatou v dotčené kapli. Roku 1360 bezpochyby Mikuláš Wurmser práce svoje na hradě dokončil, neboť Karel osvobodil toho roku dne 13. prosince dvůr jeho v Mořinách se 2½ lánem dědin ode všech poplatkův, avšak jen do života jeho. Císař tehda na Karlštein již tak často nepřicházel, jako před tím, ale přece tu býval každoročně někdy na jaře, někdy v létě a někdy v podzimku. Ke sklonku svého živobytí jen zřídka sem přicházel. Pro lepší zcelení panství Karlšteinského získal r. 1365 ves Mořiny od kláštera Slovanského, za kterouž jim dal tři Lhoty blíže Knína, přidav k tomu hotové paníze. Že i v posledníchh letech panování jeho pořád ještě o Karlšteině děláno, dokazuje se tím, že dal Karel r. 1372 veliký zvon do hradu uliti. Pokud víme, byl naposled na Karlšteině roku 1376 v listopadu; skonalť na hradě Pražském v sobotu dne 29. listopadu r. 1378 tři hodiny po západu slunce, pokojně a tiše v kruhu žalostném všech svých milých. Dobře věděli Češi, co s ním ztratili; svědčil o tom veliký pláč lidu, který se opakoval teprv r. 1457, když zemřel mladý král Ladislav. Král Vácslav přijel na Karlštein roku 1379 v měsíci červenci8) a často se v místě tomto, kde spatřoval mnohé upomínky na svého otce, bavíval. S ním bezpochyby tu přebývala manželka jeho Johanka, která mezi svatými zvláště svatému Vácslavovi a sv. Palmací se klaněla; na její žádosť udělil kardinál Pileus (r. 1379 dne 21. února) odpustky věřícím, navštěvujícím kapli sv. Palmací pod Karlšteinem a kostel sv. Vácslava před Pískem. Jakožto purkrabě ustanoven jest před r. 1381 Otík Prase z Chrastu;10) jakožto nástupce jeho připomíná se r. 1389 Kunrát Kaplíř ze Sulevi. Roku 1383 v červenci bydlel zase Vácslav na Karlšteině a opět se tu příštího roku v červnu zdržoval. Tehda byly pře mezi arcibiskupem a Janem Čouchem ze Zásady, poněvadž byl kázal arcibiskup jez skrze Čoucha nově postavený na Labi pychem rozbořiti. Čouch žaloval u krále, který, jak se zdá, byl již na arcibiskupa podrážděn. Ve hněvu svém volal Vácslav arcibiskupa na Karlštein, a když přišel, zadržel jej tu několik dní nedovoluje mu odcházeti; zatím milostníci královi vzali pokutu na arcibiskupovi, pobravše na jeho statcích drahně dobytka, obilí, ryb a jiných věcí. Nečinil král tak jiným kněžím, obzvláště byl dobrotivým na kapitulu Karlšteinskou; daroval jí kostely v Tetíně a Mořinách a potom také jiné kostely, jakož svrchu pověděno. V letech 1385 a 1386 přicházel Vácslav aspoň jednou v roce na Karlštein; r. 1386 dne 31. prosince zemřela tu manželka jeho Johanka, nepochybně náhle; zbyl pak hlas o tom, že když se v noci probudila a povstala z lože, skočil na ni veliký pes, který spával v ložnici u krále, a popadl ji za hrdlo, tak že byla tím zardousena. Tělo její dne 6. ledna přivezeno jest na Strahov a potom u sv. Víta pohřbeno. V letech 1391 a 1393 býval tu Vácslav v létě; nejčastěji aneb nejdéle tu byl roku 1395 a 1396. Tehda způsobeny mu nemalé kyselosti skrze některé pány české, kteří chtěli míti větší účastenství ve vládě, nežli bylo dosud, a markrabě Jošt ze sobeckých příčin pány popuzoval. Toho času (roku 1396) přijel do Prahy kníže Štěpán Bavorský, strýc Žofie, druhé manželky Vácslavovy; a poněvadž se byl Vácslav ke sklonku dubna odebral na Karlštein, jel tam za ním 31. května; markrabí Jošt pak ho doprovázel. Tu král, jak spatřil Jošta, an vstoupil k němu do pokoje, nemohl zadržeti hněvu svého a vyčítaje mu, co všecko proti němu provinil, kázal jej zajíti a s ním šest pánů z jeho průvodu, také mezi nimi pana Bočka z Poděbrad. Darmo domlouval mu proto kníže Štěpán, žeť přišli sním a měli tudy užiti bezpečenství. Král nad to kázal v Praze zjímati všechny lidi Joštovy. Pak sice pány a lidi všecky propustil, ale Jošta a Bočka vsadil do tuhé vazby, avšak i jich zajetí netrvalo dlouho. Již příštího roku přišlo k dokonalému smíření mezi králem a markrabí, ano zavřena mezi nimi přátelská smlouva (roku 1397 dne 6. února). Ale Jošt hledě pořád na svůj zisk, nadržoval pod rukou pánům ve snahách jejich; ano nějakými piklemi, o kterých nejsme dobře zpraveni, hleděl i Pražany Staroměstské odchýliti od krále a spolčiti se s pány jemu pořád protivnými. Ze šeredných těchto pletich přišlo konečně k činu ohavnému, spáchanému nad několika důvěrníky královými, kteří bezpochyby pánům nejvíce v cestě byli. Když dne 11. června (r. 1397) v pondělí svatodušní král Vácslav meškal ve dvoře svém u Berouna, byla svolána rada královská na Karlšteině pro jistou příčinu, za jeho nepřítomnosti. Tu vyšli ze schůze Hanuš kníže Opavský, Jan Michalec z Michalovic, jeden pán ze Švamberka a jeden z Ryzemburka do jiného pokoje, který dobře obsadili svými služebníky, a povolali tam za sebou čtyři milostníky královy : Purkarta Strnada z Janovic (někdy purkrabí Pražského), Štěpána z Opočna, Štěpána Podušku z Újezdce (tuším předka pánů z Martinic) a Markolta ze Vrutic, velikého mistra Strakonického. Jak vstoupili, jal se jim činiti některé výčitky kníže Hanuš a hned vrazil meč svůj do Purkarta, kterýž padl mrtev na zemi, tak i ostatní probodli každý jednoho, jak si byli řekli. Spáchavše tuto hanebnou vraždu, odjeli všichni s lidem svým do Králova dvora, poklekli před králem a oznámili mu účinek svůj, řkouce, že odpravili zrádce jeho. A tu kníže Hanuš svého knížetství poskvrnil; neboť prve sloul kněz Hanuš, potom jemu říkali mistr Hanuš, jakož se tehda katům říkávalo. Karlštei zošklivil se Vácslavovi pro tuto ohavnosť, a pokud je nám známo, několik let sem nepřišel. Tehda spravoval Karlštein purkrabě jeho Jíra z Roztok, zejména r. 1398. Roku 1400 ustanovil Vácslav, aby byl zpovědník jeho, Mikuláš biskup Nazarenský, představeným kaplí královských na dvoře královském, Karlšteině, Křivoklátě a Kutných horách, při nichž se mše svatá každodenně sloužila, ať si tu byl král neb nebyl, a podřídil mu všechny své kaplany. Pokud víme, přišel Vác slav na Karlštein zase v říjnu 1404,5) a potom učinil purkrabí Kunše z Olbramovic, muže sobě věrného a oddaného, který se v tomto úřadě poprvé r. 1406 připomíná. Od těch dob býval Vácslav na Karlšteině aspoň jednou do roka, a to tuším naposled v létě r. 1407, neboť potom se mu lépe zalíbilo na novém hradu Točníce. Když pak přijel k němu v říjnu r. 1412 Arnošt kníže Štyrský, přijal jej král velmi slavně a chtěje ho uctiti, dával velké hody na Karlšteině. Kníže se rozveselil; po stole tancoval s královou Žofií. Až do té doby bylo na Karlšteině drahně svátostí Římské říši patřících; ale r. 1414 prý proto že se strachovali z kacířství v Čechách, od císaře Zikmunda, bratra Vácslavova, vyzdviženy a zavezeny do Norymberka, kdežto byly v novém špitále u sv. Ducha a po dlouhá léta prostému lidu každoročně ukazovány. Jako každý hrad spravoval Karlštein purkrabě, kterým byl Kuneš dotčený ještě r. 1419 při času sv. Trojice. Pomocníkem jeho byl Vácslav ze Sloupna místopurkrabě, jenž zemřel asi r. 1415, a v ty časy byl Bušek ze Sedčic písařem hradským, maje pod správou svou knihy manské i sedlské. Ještě za živobytí krále Vácslava, který skonal r. 1419 v počátku bouřek náboženských, stal se purkrabí zdejším Janek Sádlo z Miličína odjinud z Kostelce, jeden z předních milcův králových; ale když se Vácslavův bratr Zikmund v království uvazoval, odnímal důležité úřady přátelům kalicha, a tak se stalo, že vzav Jankovi hrad Karlštein, odevzdal jej Zdeslavovi Tluksovi z Buřenic ještě téhož roku 1419. Příštího roku v podletí přijel sám Zikmund na Karlštein ohledávaje poklady, které král Vácslav choval pro zamské dobré; ty všecky pobral a rozdal žoldnéřům, které byl do Čech přivedl, ano když nestačily, loupaje zlato, stříbro z obrazův a bera drahé kameny, dával žoldnéřům. Špatný to byl příklad, kteréhož potom purkrabí zdejší následovali. Nic tím nedoved, dal se Zikmund korunovati dne 28. července na hradě Pražském; koruna byla k tomu přivezena z Karlšteina, tuším po druhé, co se takové převážení dálo. Nebyl to pro Zikmunda den radostný, nýbrž způsobil mu čím dále, tím více starostí. Vydav se z peněz dal téhož dne a nazejtří sáhnouti na klénoty kostela Pražského a kláštera sv. Jiří a loupati zlato a stříbro z obrazů, z hlav, ruk a těl svatých a tlouci drahé monstrancí a jiné klénoty kostelní, aby z nich nadělal peněz pro své žoldnéře. Přes to množství vojska, které přivedl, oddávala se kapitola hradu Pražského přece obavám, že by mohl hrad Pražský upadnouti v moc kacířův; proto dne 31. července všechny klénoty kostelní sebrány skrze Linharta vikáře, Ondřeje místohrobníka a Vácslava řečeného Electus a vezeny na Karlštein. Také mniši kláštera Zbraslavského pečovali záhy, a to ještě před zbořením kláštera (r. 1419), aby drahocenné věci své na Karlšteině ukryli. Dáno sem drahně ornátův, dalmatik, omirálů. Mnohé z nich byly z pěkného aksamítu aneb camlatové látky, zlatem krumplované; na některých byly perly. Mimo to dány sem některé klénoty téhož kláštera, ale všechny přišly na zmar, jak níže bude pověděno. Kromě toho tu bylo drahně vzácných a krásných knih. Mansionáři kostela Pražského měli tu zlatohlav dlouhý 6 loket a široký 3 lokte. V říjnu r. 1420 přijel Zikmund zase na Karlštein. Snad se to tehda stalo, co mu předstíráno později od kališníkův, že klénoty, „kterýchž naši předci dobyli a zjednali ke cti Bohu a k chvále našim dědicům svatým a ku pokladu království Českému,“ na Karlšteině, a což i jiných klášterů tu bylo sneseno, pobral, utratil a ze země vyvezl. Avšak zdá se, že ne-li tehda, již dříve od něho staráno o dostatečnou obranu hradu. Byliť se zavřeli na hradě purkrabě Zdeslav z Buřenic, Kuneš bratr jeho, Jan Študent z Tachlovic, Buzek ze Tmáně, děkan a někteří jezdci a drahně střelcův, jež byl Zdeslav najal. Když se vzdal kališníkům hrad Pražský (r. 1421, 7. června), odešli odtud někteří bojovníci na Karlštein a přibylo posádky; takovým způsobem zůstala posádka zdejší jediným protivníkem kališníků na několik mil okolo Prahy. Tím spíše se přičiňoval Zikmund, aby hrad tento uhájil, a najímal statečné bojovníky z katolických krajův, Plzenska a Podbrdska. Již v lednu toho roku zapsáno za služby napřed Rackovi a Janovi ze Žilova 100 kop, Vochkovi ze Solopisk 100 kop, Hynkovi z Vildemfelsu, který sloužil s 10 jízdnými, 130 kop,1) a to, pokud nám je známo; neboť není pochyby, že tak zapisováno i jiným. Na podzim r. 1421 dána byla zpráva Pražanům, že má posádka Karlšteinská zásoby potrav uložené v chalupách pod hradem. I vypraveno dne 11. listopadu v první hodinu na noc několik tisíc jízdných i pěších z Prahy, aby se zásob těchto zmocnili nenadálým přepadením. Ale hradští obdrželi skrze přátely své zprávu o této výpravě prve než Pražané přitáhli, i odnesli aspoň, co bylo lepšího, spěšně na zámek, čímž předsevzetí bylo zmařeno. Pražané spálili toliko chýše selské pod hradem i s lázní tudíž a někteří z vojska pustili také uzdu svým vášním pikhartským. Dobyvše se totiž do kostelíka sv. Palmací, pohodili svěcenou hostii z pušky stříbrné, ve které byla chována, pušku samu pak s sebou vzali. Vojsko se již nazejtří (12. listopadu) navrátilo do Prahy s nepořízenou. Od těch dob Pražané neustále o to usilovali, aby byl hrad obležen a dobyt, ale došlo teprve k tomu, když přišel do Prahy kníže Zikmund Korybutovič, jako správce zemský. Dne 20. května, tři dni po příchodu knížete do Prahy, učiněn byl začátek s obležením, ale zdá se, že toho dne jen některá čásť vojska Pražského i také Poláků, kteří přišli se Zikmundem, k tomu byla vypravena. Kníže Zikmund sám s ostatní mocí vytáhl do pole teprve později, dne 2. června, aby řídil obležení osobně. Na hradě zavřeli se Zdeslav Tluksa, Kuneš bratr jeho, Jan z Lestkova, Študent. Mareš Tluksa z Vokova, Hynek z Valdeka, Jan Litenský z Valdeka, Vilém z Doupova, Jan Šváb z Jikve, Záviše z Jimlína, Zikmund Bolechovec z Pušperka, Rous ze Svinné, Matěj Brus z Kovařova, Kunat ze Sulevic, Buzek ze Tmáně, Hospřid z Hostivice, Předbor z Radešína a Ondřej z Hořovic. Pražané a Poláci položili se na vysokých vrších okolo hradu a zřídili podlé obyčeje tehdejšího sruby s náspy a příkopy dílem své ležení hradíce, dílem zahrazujíce cesty ke hradu vedoucí. Na Kněžské hoře položilo se jich prý 6000 s velkým dělem, které slulo Rychlice od rychlého střílení; měli také velké dělo Jaroměřku, 14 tarasnic a prak Staroměstský. Na druhé hoře nad Háknovým dolem položilo se jich prý také 6000 s velkým dělem, jemuž se říkalo Pražka, měli též 14 tarasnic a prak druhý Staroměstský. Na třetí hoře, Plešivci, proti velké světnici, položila se též čásť s dělem Hovorkou, 20 srubnicemi a prakem Novoměstským v nově udělaným. Na čtvrté hoře Javorce proti studnici položili se ostatní s dělem Trubačkou, 8 srubnicemi a dvěma praky, jedním Novoměstským a druhým Slanským. Všech prý bylo 24.000, ač se nám zdá býti počet ten příliš velký. První a druhý den dělali zákopy a tarasy, skálu lámajíce, třetí den hrozně stříleti počali, až se velmi v těch horách rozléhalo, ale střelba nebyla rychlá. Z Pražky a Jaroměřky střílelo se z každé toliko sedmkráte, z Rychlice třicetkráte a ze čtvrtého děla dvanáctkráte. Zvláště měli namířeno na věž studnici, tak že jak z Kněžské hory, tak i z Javorky stříleti do ní křížem a byli by ji zajisté podvrátili, ale Pražka roztrhla se brzo, a Jaroměřka a Rychlice roztrhly se také. Kromě toho házeny z dotčených praků kamenové a veliké kamenné koule, které se z též příčiny schválně otesávaly. Pražené prý i sloupy tesané, kteříž stáli v kostele p. Marie Sněžné, poručili rozbírati a to kamení ustavičně na vozích ke Karlšteinu voziti proto, poněvadž se kámen Petřínský snadno obrážeti a do truhel skládati dal. Všeho všudy hodili do hradu 9022 kusů kamene. Kromě toho hodili do hradu 22 soudkův s ohněm (bezpochyby vysmolených a zapálených). Obležení jsouce u vytrvalosti posilňováni Janem z Lestkova, stříleti z hradu, vybíhajíce škodili nepřátelům a útoky předsevzaté brzy ve dne, brzy v noci odráželi. Aby se jim hrubými koulemi neublížilo, nadělali na podlahy proutí a na to valkův neb otýpek dubových s dostatek a mezi to koží kravských neb volských suchých, tak že jim z praků žádné podlahy proraziti ani z děl žádné zdi koulemi kamennými prolomiti nemohli. Mnoho prospívali obleženým tajní jich vyzvědači v ležení nepřátelském, kteří jim obyčejně dávali věděti, co se proti nim chystalo. Proti tomu Pražané nové a nové věci vymýšleli. Mrchy rozličné a smrduté do hradu házeli a nečistoty ze záchodů Pražských berouce, tam je vozili a v soudcích z praků do hradu házeli, chtíce obležené vysmraditi, ale oni na hradě opatřivše si vápno nehašené, je na ty smrady sypali. Takových soudků naházeli do hradu 1822. Pro veliký smrad některým zuby vypadaly a jiným se hýbaly, ale skrze tajné přátely svě obdrželi lékařství z Prahy, že se jim zase utvrdily. Jednoho z Pražan polapeného z velké věže na provaze k východu slunce vyvěsili, tu kdež mnoho stříleli, davše jemu dlouhý prut a na konci ocas, aby tím koule jako mouchy oháňkou odháněl, buď k posměchu obléhajícím to činíce aneb mníce, že z útrpnosti tak hustě stříleti nebudou; ale když celý den visel, více lítosti obležených než obléhajících složen byl, škody neutrpěv, a tak se ten ukrutný žert dobře skončil. V měsíci červenci bylo obleženým zle, poněvadž jim Pražané vodu zkazili a oni proti tomu pomoci neměli. Nemohlo se to státi jiným způsobem, než nížepsaným. Kromě lidí řádu rytířského již dotčených bylo tu čeledi hradské 28, jiných střelcův asi 48 a čeledi panoší, kněží uprchlých a jiných drahně, tak že počet lidstva se přibližoval ke čtyřem stům, jak Eneáš Sylvius udává. Střelci stáli bezpochyby na hradbách, kněží a starci na místech, kam padal oheň neb smrad, aby rychle odpomohli. Pro tolik lidí nestačila voda ze studně a musila se tedy nová a nová pouštěti z Hlubokého dolu tím způsobem, jakož jsme při popise (na str. 6.) vypravovali. Snadno tedy se mohlo státi, že Pražané do potůčku smradů naházeli a tím vodu v studni zkazili. Ostatně, kdyby i toho nebylo, mohli proraziti střechu a smrad hoditi do věže, což však jednak by byla jen náhoda, jednak se od obležených snadno zabrániti mohlo. Ze Zbiroha dal o tom zprávu Zdeněk z Rožmitála na Krumlov, a odtud psali Vilém Lopota z Potšteina a Buzek z Rovného Oldřichovi z Rožmberka lítostivě, nebude-li rychlé pomoci od krále, že se obležení nebudou moci brániti. Oldřich sice králi o tom říkal, ale král nevěda rychlé pomoci, spoléhal na novou výpravu, ku které se tehda Němci chystali. Jest s podivením, že se usoužená posádka nejen přes léto, nýbrž i do podzimku držela. Stalo se to snad proto, že nebyl hrad dostatečně obležen a zavřen od té doby, kdež kníže Korybut odtáhl s částí vojska k obležení Opočna. Také praskla obléhajícím poslední velká puška Jaroměřka dne 22. srpna. Kromě toho obrátily se věci Pražanů v Rakovnicku a Prachensku k horšímu. Hanuš z Kolovrat, který dosud úsilovně pro katolickou víru bojoval, ztekl Křivoklát a opanoval neb zkazil některá pevná místa několik mil vzdálenosti okolo Karlšteina. O počal Hanuš pozdálečí překážeti vojsku, které obléhalo Karlštein. Jednoho dne přepadli lidé jeho a Šternberští malý oddíl vojska polského, který špihoval u Borku blíž Tmáně, a zajali jednoho vladyku, dva panoše a 12 Poláků. Jiné chvíle byl prý zástup Poláků přepaden od lidí Hanušových, když oni doprovázeli některé osoby do ležení před Karlšteinem, při čemž 24 Poláků zajato a pobráno jim 22 samostřílů. To vše se dálo v měsíci září, a tím se vysvětluje, proč obě strany ochotně přistoupily na příměří, které trvalo ode dne 29. září až do dne 1. října. Jinak ovšem se vykládalo mezi lidem. Pražané prý strojili nějaké hody a ob ležené některé k tomu pozvali. Obležení při tom hodování, ač již nemalou úzkosť od potravy měli, přece se chlubili, že velikou hojnosť chleba, masa, ptáků, zvěřiny a ryb živých mají a více než za tři léta že se tu brániti mohou, pravili. Po jich odjetí prý obléhajícím odpadalo chuti, ani se domnívali, že se pokrmy nějakým tajným průchodem na hrad dostávají. V ty doby chystal se nový útok na Čechy, hlavně k vybavení Karlšteina, ale přes to byla nesvornosť mezi kališníky veliká. Jedna strana v Praze usilovala o svržení knížete Korybuta, pročež stal se v té příčině nález obce veliké a ohlášen jak v městě, tak i v ležení Karlšteina, jímž hrozilo se skutečným trestáním všem, kdož by knížeti utrhali aneb jej haněli. Ale strana ta spoléhala na pomoc nevázaných Táborův. Ve středu dne 30. září a nazejtří, když kníže opět se nacházel v ležení před Karlšteinem, pokusili se Táboři o to, aby Prahu ve svou moc dostali, ale předsevzetí jich zmařeno. Tím způsobem nucen byl kníže dne 2. října opustiti ležení a odebrati se do Prahy, aby nespokojené udržel na uzdě. Pro nebezpečí, které hrozilo Čechům od Němců se strany severní, vojsko Pražanův a Poláků před Karlšteinem znamenitě zmenšeno, tak že zůstalo v ležení všeho všudy jen asi 4000-5000 pěších a 200 jízdných; také některé větší pušky od hradu odvezeny. Páni na Karlšteině dali o tom zprávu markrabí Braniborskému, vrchnímu veliteli Němcův, poslavše k němu s plnomocenstvím Hynka Zajíce z Valdeka (12. října), který však ho dojel teprve dne 17. října v Kadani. Poněvadž se dobře vědělo, že potáhne markrabě k vybavení Karlšteina, učinilo vojsko Pražské ještě jeden pokus o ztečení hradu. Dne 22. října hnali čtyřikráte po sobě útokem, ale po každé byli odraženi; a když odpočívali, vypadli zase hradští a zbivše mnoho obléhajících, způsobili v ležení veliký postrach, tak že zvláště Poláci zpěčovali se déle v obléhání setrvati. Tímto vítězstvím nabyvše odvahy, vypravili páni na Karlšteině opět tajné poselství k markrabí, žádajíce, aby jim poslal jen 400 jízdných ku pomoci, že by míníli tím úplně se vyprostiti. Markrabě, ač byl v úzkých, rozkázal pánům českým, kteří byli v žoldu krále Zikmunda, aby k tomu byli pohotově s lidem svým, jehož počet byl značně větší, něž Karlšteinští žádali. Také Chebští zakazovali se, že potáhnou, a markrabě sháněje lidi jak jen mohl, volal pány do Plzně, aby se tam o vybavení hradu radili. Dne 29. října táhl Jindřich Plavenský k Plzni a spojiv se tu s pány českými, vedl 2500 koní ke Karlšteinu. Moc tato se měla rozděliti. Asi 300 jezdců mělo se vlouditi na hrad, což bylo proto snadné, poněvadž Pražané tahda jen na dvou vrších leželi; z ostatních měla veliká čásť udeřiti na jedno vojsko Pražské a druhá zatím druhé oddělení Pražan baviti zdánlivým útokem, aby svým nešli na pomoc. Již stáli jen několik mil od Karlšteina, když přišla zpráva, že učinili hradští na den Všech Svatých příměří třídenní. Přes to by byli hradští se pokusili o útok, kdyby byli věděli, že Pražanů zůstalo všeho všudy 1500 mužův; to, jakož i blížící se pomoc známy jim nebyly, ano 7. listopadu zase stání na jeden den uzavřeno bylo. Z posledních dob obléhání zachovaly se nám pověsti, o nichž nelze sice říci, že jsou vymyšlené, ale přece od těch, kteří je napsali, byly přetvořeny hlavně z té příčiny, že mezi nimi a potomními událostmi souvislosť pragmatickou hledali. Dne 7. listopadu žádali prý Karlšteinští příměří na den, předstírajíce, že mají na ten den v zámku svadbu a že budou míti velké hodování. To když se stalo, poručili si k tanci housti, pískati a bubnovati, ač žádný netancoval. Neb obležení již co jísti neměli, než jedinou oslici; tu kázali zabiti, na čtyři čtvrti rozsekati a vzavše čtvrť zadní dobře ji okrvavili, a vytrhše srstí srních pod sedlem z podkladu, tím ji posypali a hejtmanu nejvyššímu Pražan poslali. Posel, který ji nesl, takto mluvil: „Pane hejtmane nejvyšší vojska tohoto! Pan hejtman všech panoší na zámku obležených z toho příměří vám velmi děkuje, protože jste se v něm jako ctní rytíři vedlé svého přiřčení zachovali a oni na zámku tu slavnou svadbu a to hodování tak pokojně vykonati mohli; ženich také vám děkuje a teď vám poslal čtvrť srny včera zabité, abyste jeho svadby a jeho hodvání také účasti byli.“ Hejtman to slyše, vděčně přijal a poděkoval, ale nemálo se tomu divil, kde novou zvěřinu vzali. Proto poznamenal starý letopisec : „A tu sú Poláci jedli maso osličie miesto zvěřiny.“1) Jednoho času Vasilko, strýc Korybutův, chtěl viděti Karlštein z blízka a šel od krchova sv. Palmací blíže ke hradu. V tom jeden z toho srubu, jenž byl nad studnicí, v tu stranu ze srubničky střelil a Vasilka uhodil, že ihned padl a zemřel. Pohřben jest v Praze v klášteře sv. Tomáše. K delšímu příměří ochotni byli Pražané a kníže Zikmund, oznamujíce o tom markrabí Bedřichovi (dne 4. listopadu) a žádajíce, aby bylo stání do roka hlavně proto, by mezi tím časem Čechové mohli obdržeti řádné slyšení a vyvésti se z nařčení pro své náboženství. Co se týče Karlšteina, oznamovali, že hradští chtěli jen s nimi učiniti smlouvu, poněvadž měli hrad ve svých škodách a nákladech (to jest žoldu od Zikmunda nedostávali). Kališníci o tomto příměří smýšleli tak, aby ten hrad střednímu člověku sstoupen byl a všecky věci na něm, počnouc od lidí až do nejmenší věci aby byly popsány, aby jich nebylo ujato ani přivětšeno, ani hrad opravován, ani příkopy a sruby a také přípravami, kteréž učinili obléhající, aby nebylo hýbáno; pakli by rok příměří minul bez výsledku, aby se každá strana zase na své místo vrátila. Ale když potom smlouva o příměří psána, vyjednali si hradští přece lepší výminky Předně se přiznali Zikmund, kníže Litevský, Hašek z Valdšteina, (Hynek) Krušina a Alexandr bratří z Lichtemburka, Hynek z Valdšteina jinak z Kolšteina, Jošt ze Želče, Jan ze Smiřic, Valkoun z Adlaru a jiní rytíři, pánové, zemané, Pražané a vše strana k nim příchylná, že vstupují se Zdeslavem Tluksou purkrabí a všemi pány na Karlšteině zavřenými (jak jsou psáni na str. 47.) v příměří křesťanské od sv. Martina nyní minulého (11. listopadu) až do sv. Martina nejprv příštího, a ten den celý až do západu slunce. Tak se i přiznali Karlšteinští, vstupujíce v příměří s Pražany, do kteréhož příměří pojaty jsou také Valdek a Hořovice a všechna zboží panoší na hradě zavřených. „Králi Uherskému“ Karlšteinští nesměli pomáhati, kdyby do země vtrhl, než kdyby na hrady neb tvrze dotčené přijel, aby jej na ně pustiti mohli, on však aby nesměl odtud kališníkům škoditi. Také vymíněno, aby hrad Karlštein kromě střech sprostých nebyl opravován k obraně i s těmi tvrzemi okolo hradu, kterých jim Pražané postoupili. Po učiněném příměří odtáhli Pražané domů. Kteří se na hradě bránili, všichni si vedli hrdinsky a mužně, ale největší zásluhu o jeho obranu měl Jan z Lestkova, starý a zkušený bojovník. Až dosud se držela posádka na svůj vlastní náklad, a nemáme ani tušení, odkud se peníze braly. Ale následujícího roku následovalo zlého příkladu Zikmundova a saženo na jmění církevní. Zdeslav totiž byl odjel ke králi Zikmundovi prosit o peníze, a tuť bratr jeho Kuneš, Študent, Buzek a děkan r. 1423 dne 2. února rozlámali hrob sv. Palmací a vzavše stříbrné plechy z něho, navážili 14 hřiven. Téhož dne vzali monštrancí stříbrnou pozlacenou, na níž byl obraz sv. Kateřiny, z truhlice v kostele sv. Palmací, v níž byly poklady kláštera Zbraslavského, rozbili ji a navážili 4 hř. 8 lotův. Z téže truhlice vzali také a vylámali stříbrné plechy z rubu tabule, na níž byly hlavy a nějaká ruka stříbrem obloženy. Byly to ostatky sv. Kosmy, Damiana, Klimenta, Pankráce, Theodora a Prokopa, kteréž s dotčenou tabulí n. Vácslav, král český a polský, zmíněnému kostelu daroval. Také vzali monštrancí s obrazy matky boží, sv. Petra a pavla, a jinou monštrancí. Dne 24. března rozlámali dotčenou tabuli, z jejíhož rubu byli plechy vzali, a vyzískali jen z ní 32 hřiven. Měli tehdy dohromady 61 hřiven a 5 lotův a zůstalo jim od předešlé doby 38 hřiven 14 lotův. K čemuž přibylo 30 hřiven zlata, když dne 5. května dotčené osoby rozlámaly kříž zlatý, který náležel ke kostelu Vyšehradskému. Stříbro i zlato prodali po částkách a dostali za ono 213 kop 44 gr., z čehož poznati, že se kopa grošů skorem půl hřivně rovnala, za toto ještě s jiným zlatem 754 kop 11 gr. 11 hal. Z toho padla jedna čásť na výplatu střelcův a jiných osob, které se na hradě nacházely, i dáváno osobě po 30 gr., 1, 2 i 3 kopách. Také kněžím, kteří utekli na Karlštein a ve velké věži bydleli, dávána podpora. Hodnou čásť dostal i podpurkrabě Mikeš, něco též obráceno na dvůr za berounem. Ostatek po malých částkách dáván na rozličné potřeby buď rodiny purkrabské neb čeledi. Pro paní Evku, manželku Zdeslavovu, zakoupili na př. 4 prsténky, libru skořice a dali peníze na šití šatův, aneb na cestu do Plzně. Kuneš se svými tovaryši koupal se v lázni pod hradem a měli rozličné potřeby tu pro sebe, tu pro hrad. Jednou bylo potřeba blan (na okna?), jednou židle nové aneb se koupilo několik tun sledí a candátů, olivový olej, fíky atd. Poslům posílaným na rozličné strany dáváno na útratu a pivo, také pan Kuneš utratil 6 gr. za pivo, když jel k panu Kostkovi na Zbraslav; i když chtěli míti čerstvou zvěřinu, musilo se lidem od honění a přinesení zaplatiti. Mnohá kopa padla i na samostříly a střely, jichž tehda pořád potřebováno, a prodání zlata a stříbra blízko a daleko v okolí nebylo také bez výloh. Konečně se vydalo 38 kop na pivo, mladé i staré víno rakouské a sukno Mechelské a Trutnovské, což na vozy a postavy kupováno. Při tom také panství něco neslo. Na polích bezpochyby málo a jen pro potřebu čeledi pracováno, ale z lesů Dobříšských a Karlšteinských odevzdali lovčí Bakovec a Mikuláš z Chotče od počátku roku 1423 až do jara r. 1424 všeho všudy 38 kop. Z toho zase dány peníze na rozličná poselství a jízdy, lidem za honění a přinesení zvěři, též na náhrady, když se někomu při jízdách stala škoda na koních neb zbrani. Někdy koupeny někomu sukně, kukle neb boty; něco bylo potřeba dáti na střelbu novou neb opravení staré, olej ke svícení a mnohé maličkosti. Jestliže chtěli míti ryby, poslali hlásné k řece a platili za ně jiným osobám. Myslivcům pana Hanuše z Kolovrat dáno jednou 15 gr., poněvadž šlakovali jelena až pod Karlštein a tu jej ovšem panu Kunšovi nechali. Na počátku roku 1424 všechny peníze byly spotřebovány. Tedy dne 12. ledna Kuneš, Mareš a děkan Vácslav vzali ruku sv. Joba, která byla v křišťále zasazena a klášteru Zbraslavskému patřila, a všechno stříbro z ní vylámali. Také vylámali stříbro ze dvou monštrancí křišťálových a 2 koflíků též křišťálových téhož kláštera. Mezi klénoty kláštera Ostrovského byla kniha s kováním stříbrným pozlaceným, kalichy stříbrné a monštrancí stříbrná a obrazem Pána ukřižovaného, z čehož stříbro sebrali a roztloukli. Na den hromnic vstoupili dotčení páni a Frána a Vácslav, kanovníci zdejší, do kaple sv. Kříže a vzali odtud kalich stříbrný pozlacený. Již před tím byli rozlámali monštrancí kláštera Ostrovského, na níž nahoře byl pelikán jako obraz Pána krví svou děti své sytícího; zbyl z ní kus, kterýž též roztlučen. Kromě toho vzali téhož dne tři koflíky fládrové kláštera Zbraslavského na všech stranách i na nožičkách stříbrem obložené. Zdálo se, že toho bude dosti, ale když kromě jiných potřeb nastalo i nebezpečí válečné, sáhli r. 1424 dne 5. května Kuneš, Mareš a Matěj kuchmistr na hradě na hrob sv. Vácslava (z Pražského kostela sem převezený) a zloupali z jeho ozdob nad 43 hřiven zlata. Takovým způsobem vyzískali pro tento rok 1058 kop. S Pražany bylo obnoveno příměří o Všech Svatých r. 1423 a drženo pořád, ale ovšem nedrženo s Tábory. Tudíž se stalo, že pomohli Karlšteinští Plzeňským proti Žižkovi a že dne 17. května Vilém z Doupova a Jan Šváb z Jíkve se 36 jízdnými na pomoc jim jeli. Ano Karlšteinští pomáhali i Pražanům proti Žižkovi, poslavše jim dnr 4. června 46 jízdných, jímž velel Vilém z Doupova. Posádka byla tehda v ustavičném styku s venkovem. Nejen že jezdili někteří prodávat zlata, ale mnozí jezdili po poselstvích,3) aneb někomu na pomoc; konečně kupovány v městech rozmanité potřeby, pro paní Evku šaty, prémy, zlato uncové, pro hrad a čeleď sanytr, uzdy, prsosiny, štuka barchanu a jiné látky, rozličná lékařství, láka fíků, mandle, hrozinky, olivový olej, olej na svícení, skořice a jiné věci, kterých ani neumíme pojmenovati. Ustavičně kupovány oves, ječmen, pšenice, žito, hrách a slady, při čemž nezapomenuto dávati desátky farářům na Tetíně a v Počaplích; za takové potřeby dáno od 9. července až do 23. září skorem 33 kop. V těch dobách také koupeno několik vozů piva rozličného, starého i mladého, nejvíce Žitavského a také něco Hostomského, a pro pána bílé a červené víno, až do Všech Svatých celkem za 35 kop. Pro potravu, a to samé maso, každý den neb ob den posíláno; nejvíce kupováno ptáků ze Zbečna, Zábrdí, kromě toho kupováni voli, krávy, telata, ovce, beránci, vepři, selata, kůzlata, husy, kachny, kuřata, slepice, ryby čerstvé, mřeně, úhoři, raci, tresky, sledi, vejce, bílý chléb, máslo, sýry, med, hrušky, švestky, ořechy, oříšky, hlušice, višně, meruňky, broskve, melouny, řípa, chřen, cibule, petržel a rozmanitá zelenina, šafrán, hořčice, pepř, 2 vozy soli a mýdlo. Pro mléko měli na hradě krávy a na maso vepře krmili. Jednou koupeno i ovoce na varnici neb povidla. Když byl Hanuš z Kolovrat dne 15. srpna na hradě, koupeno na hostinu kromě toho, co před rukama bylo, bílý chléb, dva beránci, selata, 8 husí, 7 slepic, 43 kuřat, drahně ptáčků, tři sýry a vejce. Když tu byl podruhé, sněděno 34 kuřat, drahně ptákův a něco broskví. Za přítomnosti Alšově ze Šternberka (1. září) zpotřebováno 52 kuřat, 8 slepic, dva zajíci, něco ptáků, čerstvé ryby, dva hrnce másla, 19 sýrův a mnoho vajec. Když tu byli oba páni (16. září), pečeny čerstvé ryby, kuřata, ptáci a zajídány broskve. Podobně bylo v následujících dnech, neboť páni tu čtyři dni pobyli. Při tom pilo se víno a medovina. Pokojnější doby i v tom se ukazovaly, že pilně pracováno na poplužích. Žně začínaly po svatém Prokopu a trvaly až skorem do sv. Bartoloměje u dvora Tetínského a Poučníka. Obilí bylo tolik, že udělány stohy u řeky. Mezitím nezanedbávána i stavba a obrana hradu. I ten nejlepší hrad té doby měl mnoho obran dřevěných, jako podsebití, zábradel, chodeb atd., které působení povětří nemálo podléhaly, tak že rok co rok části obnovovány. Tesaři proto v letních měsících ustavičně na hradě pracovali, a koupilo se od kováře Kozolupského 14.000 hřebův. Kromě toho udržována střelba v mnohém lepším pořádku, než nacházíme za dob pozdějších. Uhlíř hradský napálil dosti uhlí, aby bylo prachu k dělům, kupovány sanytr a provazy, jak ke strojům tak i ke studnici a jiným potřebám. Mnohé podrobnosti (kromě již vytčených) svědčí o tehdejším způsobu živobytí, a uvedeme je tuto ve směsi. Osmnácte liber papíru koupeno již tehda, kdež se mnoho nepsalo. V červenci zachtělo se paní Evce kožíšku (snad pro dcerušku?), a koupeny čtvery blány králíkové a dva lokte tlustého harasu. Pánu koupen klobouk v červenci a paní dán groš, když šla se zpovídat. Posel páně Hahušův přinesl zvěřinu, i dáno mu zpropitné. Dne 7. srpna kopali základy, protože stavěli nový pivovár. Dne 10. srpna šli pán (Zdeslav) a paní na mši a dali 2 gr. ofěry. Pán se šel potom (dne 12. srpna) zpovídat a tři dni po té jsouce s paní na mši dali 2 gr. ofěry a 1 groš 2 hl. chudým. Panu Hanušovi za mnohé služby prokázané darována dvojí pečeť, kterouž vyryl Hanuš zlatník za 4 groše. Dne 20. srpna pán zase dal ofěry groš a chudé pozval na hrad k jídlu. Něco později dán groš Jírovi komořímu za lahvičku, kterou byl koupil na růžovou vodičku. Dubovi rybáři dán groš, poněvadž pomáhal krávy pásti, hlásní obdrželi 16 grošů, poněvadž vyčistili pramen, a Petr Černý dostal nové boty (dne 6. září). Nazejtří zaplaceno 31 loket plátna dílem do kostela, dílem ke stolu k prostírání a utírání koupeného. Dne 8. září přinesli posli lososa z Dolanek a parmy z Vraného; onomu dány 4 gr. zpropitného, tomuto 2 gr. I ptáčky měli páni k svému obveselení, neb dne 10. Září koupeno pro ně za 2 gr. semence. Dne 24. září odejel Zdeslav z hradu, maje jednání na Křivoklátě s panem Alšem a na Žebráce s Pražany a Táborskými. Na počátku měsíce října bralo se víno na vinici a placeno od toho lidem dělným jakož i vinaři. Hned potom česán chmel na chmelnicích u Tetína a Hyskova (?). Mezitím také pořád opravováno ve světnicích, zejména na kamnech, kupováno plátno a hedvábí. Na velké věži bydlel stařec, který potřebné věci ze sukna sešíval. Na podzim kupováno mnoho pro šatstvo. Pro paní Evku koupeno 100 koží řečených chřebty, čtyři jiné kůže a některý lot hedvábí. Pro pána koupeny štuka a 5½ loket kmentu, 3 lokte pokusin, 3½ barchanu, 3 žlutého plátna, 13 sukna Levelského, sukno šedivé, 8 loket sukna Trut novského, 24 koží na černý kožich, některé kuny a některý lot hedvábí. Rukavice děravé poslány do Prahy, aby je zašily. Pak koupeny pánvice a jiné nádobí kuchyňské, které přivezeno ze Žebráka. Ke sklonku měsíce října postavena jest také nová pekárna, a nedlouho potom zřízen nový hvozd při pivováře. Zlato a stříbro posledně vyloupané stačilo úplně pro potřeby hradu. Pro rok 1425 prodány předně stříbrná socha Matky boží vážící skorem 9 hřiven, monštrance a plechy stříbrné Kunrátovi kramáři, začež strženo 58 kop (1. února). Již před tím vzaty zlaté ozdoby z truhlice sv. Serváce a zlato z monštrance patřící kostelu Pražskému a prodány (21. ledna). Později (13. dubna) vzaty tři nohy stříbrné, noha zlá z nějakého relikviáře, kalich pozlacený a monštrance stříbrná pozlacená, která byla na způsob pštrosího vejce a schránkou svátostí, což vše kostelu Pražskému náleželo. Za tyto věci utrženo asi 51 kop. Peněz stržených užito na koupení sladů, ječmene, žita, ovsa, hrachu a na rozličné potřeby. Hned 22. ledna koupili z těch peněz 3 voly, 2 býky a 2 krávy a tři dni po tom zase 2 voly, 5 býků a 2 krávy. Poněvadž byl větší počet peněz pohromadě, zaplaceno jest Kunrátovi z Kladna a Janu Švábovi 11 kop za škody, kteréž v posledních bězích na koních utrpěli a zaplatili dluh 150 kop Maršíkovi Tluksovi a 43 kop Matěji Brusovi. Kromě potřeb kuchyň ských, totiž býků, volů, beránků, slepic, zeleniny a jiných a 10 beček soli koupeny dva vozy starého piva. Dne 19. února měl Matěj kuchmistr svatbu, na kterouž koupeny 1 vůl, 3 krávy, 2 telata, 6 jehňat a 31 slepic. Když došel masopust a začal půst, koupili v Berouně pro pána 4 štiky za 25 gr. Půst zachováván přísně dne 21., 22. a 23. září, avšak i potom kupováni hlavně slanečkové, mihule, štiky, 29 kaprů. Pro paní Evku koupena v březnu pinta tak zvaného keštranku. Posádka požívala i toho roku míru, jsouc v pokoji se stranou Pražskou, ale poněvadž tato smířila se se stranou Táborskou, a obě učiněny za jedno, vidělo se nejen Zdeslavovi, nýbrž i ostatním pánům pod jednou v Plzeňsku a Podbrdsku obnoviti posavadní příměří (r. 1425) až do sv. Havla roku příštího. Mezitím měli páni strany pod jednou na všem zboží svém propustiti svobodu známých čtyř článků Pražských, tak aby kněží podobojí mohli přicházeti na jich panství, kázati slovo boží, podávati svátosť podobojí a vésti „jiné věci spasitelné a užitečné všemi obyčeji z písma svatého,“ čímž patrně rozuměly se i novoty Táborské. Též zavázali se páni netrpěti žádných smrtelných hříchů zjevných a tomu se podvolovali, kdyby se hříchy takové přece shledaly, aby měla druhá strana moc je stavovati a vezmouc vinníky v moc svou je trestati. Patrně přiměla pány jen veliká nouze k uzavření této smlouvy pod výminkami jim protivnými. O událostech r. 1426 jsme málo zpraveni, avšak zdá se, že byl v okolí pokoj. Jinak však bylo, když se r. 1427 císař Zikmund na Čechy strojil. Karlšteinští tehda neb před tím vypověděli příměří. Před sv. Bartolomějem přišla zpráva, že jakýsi hejtman Táborský Zákon (?) z Ostromeče plenění v Podbrdsku. I pustili se za ním z jezdců na hradě Zikmund Bolechovec z Pušperka a Buzek ze Tmáně a utkavše jej u městečka Mníšku, zabili jej i jeho tovaryšů šest, kdežto ostatních šest uprchlo, ač tři z nich těžce raněni byli. V měsíci září pak následovalo příměří mezi oběma stranama, k němuž také Zdeslav jako purkrabě Karlšteinský přistoupil. Příměří zavřeno do sv. Jiří, tak že o vánocích se měly strany pokusiti o sjednocení ve víře. Zdá se, že potom bylo v okolí zase nějaký čas ticho. K roku 1428 máme nejen podrobný seznam posádky, nýbrž i lidu dělného na hradě. Pěších bylo asi 56, mezi nimiž počítá i kněz Vácslav. Službu měli rozličnnou, avšak každý dostal za půl léta 1½ kopy a kromě toho podlé zasloužení nějaký přídavek. Šest z nich dostávali (tuším polouletně) postav zeleného sukna, štuku, kmentu, 11 lib. pepře, 2 libry bez lotu

koření, 2 lib. zázvoru a dobré boty. Jiným šesti,

kteří byli jako předešlí řádu vladyckého, dávaly

se dohromady 2 barchany velké, 3 štuky kmentu,

šestero bot, 6 lib. pepře, 3 lib. zázvoru. Jiným,

mezi nimiž byl i Pavel kuchmistr, dány 4 štuky kmentu, jeden černý barchan, štuka catru, libra šafránu a šestero bot. Podobně bylo i u ostatních, leč že někomu dáno některé, jinému jiné koření, některému dvoje boty, těžší a lehčí a barchanu a kmentu ne stejně. Šest jich také mělo něco méně na penězích. Kromě pěších zvláště se počítali pověžný, lazebník, kuchaři, kuchtík a vrátní. Pověžný míval 15 grošů na penězích, boty a tři čtvrtky šafránu, což vše vynášelo 1 kopu 17 gr. služby, tuším roční. Vojtěch vrátný měl na rok 6 gr., k tomu půl libry šafránu a libru pepře. Škodovi lazebníkovi dáno 8 loket sukna žlutého Norymberského a 26 gr. hotových. Vítek kuchař dostával 30 gr. a dobré boty; podobněž snad i druhý kuchař a kuchtík dostávali. Křížovi vrátnému dáváno 6 loket černého barchanu a jiné věci. Jezdci byli čtyři : Petr z Borovičky, Vlašek, Vlk a Huk. Tři přední dostávali na penězích po osobě půl druhé kopy, k tomu dostal některý půl postavu sukna žlutého, jiný 6 loket barchanu bílého, jiný dobré boty. Huk honečně nedostal peněz, než štuku kmentu a dvoje boty, lehčí a těžší. K těmto jezdcům se ovšem nepočítali lidé vladyčtí, kteří sloužili takořka na účet a do zaplacení žili ze svého. Oba sladovníci placeni jen penězi. K obsloužení hradu a jeho čeledi byli čtyři vozkové, jichž služba roční byla až do dvou kop, ale kromě toho se jim nic více nedávalo. Poněvadž se na hradě mnoho chleba a jiného pečiva snědlo, byli tu tři pekaři, kteří měli takovou službu jako vozkové, ale přidán jim byl některý loket (9-12) barchanu. Nad to sloužili potřebám hradským řemeslníci někteří, jimž dáváno něco málo na penězích a nějaký loket sukna. Roku 1429 zůstala posádka celkem jako bývala, kromě že některý mazi rokem zemřel, jiný přibrán jest a opět jiný odešel. Jezdců bylo 6, pěších střelců 58, mezi něž jsou zahrnuti také někteří služebníci a řemeslníci, 4 kuchaři, 3 vozkové, 2 řemeslníci, 2 vrátnní, sladovník a 3 pekaři. Tentokráte nesaženo na svátosti, nýbrž zaplaceno jim z peněz, kteréž byl Zdeslav od krále Uherského přivezl; proto také vyplaceno všechno v zlatých uherských, na něž čítáno po 25 gr. Mezi mimořádnými výlohami spatřují se zase náklady na rozličná poselství, poněvadž tohoto a následujícího roku jednáno s kališníky o smíření s církví a Zikmundem. Také na rodinu páně nezapomínáno. Paní Evce koupen nový kožich za 48 gr., a pro paní Kunšovou plátno a prostěradlo. Po nějakém čase potřebovala Evka něco plátna, hedvábí a mýdla, Zdeslávek, syn páně, nový kožíšek a on, též Zika bratr a Evka sestra jeho nové střevíce. Některé střevíce koupeny i pro služebníky na hradě, jako na př. vozkovi, kuchaři. Konečně byl dosti veliký náklad na koňské nádobí, které se častým jezděním opotřebovalo. Tohoto roku dne 19. srpna zemřel na Karlšteině hlavní jeho obránce, stařičký Jan z Lestkova, někdy podkomoří; pohřben jest v kaple sv. Palmací se vší uctivostí, která se na chrabrého bojovníka patřila. Příštího roku dne 6. července zemřel též jeden z reků na hradě zavřený, totiž Předbor z Radešína. Hodnou čásť roku 1430 žila posádka z peněz (280 fl.), kteréž odevzdal Kunšovi Matěj kuchmistr. Z těch padly brzo po odevzdání dva zlaté na pás a ženkle, které Mikuláš zlatmík pro mladou Evičku pozlatil. Pán toho roku častěji jezdil rozmlouvaje s kališníky o úmluvách smírných, proto také příměří obnovováno neustále, a nebylo-li pána v Čechách, jezdil do Prahy za tou příčinou Rous Hřešihlavský. Za té doby pokoje nebylo spojení mezi Karlšteinem a venkovem přerušeno a hrad proto dobře špihován a vším potřebným, pokud peněz bylo, zaopatřován. V září koupili najednou 9 vepřů, dva krmené a ostatní hladové, 60 sýrův a hrnec másla. Rychtáři v Tetíně a Řevnicích a jiní poddaní panství kupovali na trzích v Berouně aneb po vesnicích (na př. Mníšku) obilí a jiné potřeby k jídlu. Peří na peřinky dětí kupováno až v Praze. Od Bolechovce, který tehda Dobřichovice v mocném držení měl, koupeny dva vozy vína červeného a bílého, avšak kromě toho koupeny také čtyři vozy vína Litoměřického, které přišlo ještě laciněji než víno Bolechovcovo. Když pak účty z dotčených peněz zavřeny, našlo se ještě 27 grošův tak špatných, že je nemohli udati, a proto je Kuneš kuchmistrovi vrátil. Roku 1431 v postě půjčil Rous ze Hřešihlav a ze Svinné Kunšovi pro potřeby hradu 40 fl. uherských a z těch i z důchodů lesních se potřeby hradily. Také král Zikmund nějaké peníze posílal. Roku 1432 zavřeni byli na Karlšteině Zdeslav purkrabě, Kuneš bratr jeho, který se psal v nepřítomnosti Zdeslavově správcem na Karlšteině, Jan a Hynek z Valdeka, Jan Študent z Taklovic, Rous dotčený, Mikeš Poledne z Lidic a jiní panoše. Téhož roku z neznámých příčin počalo záští s Bedřichem z Kolovrat, který nedávno přinucen byl držeti s kališníky; poněvadž měli Karlšteinští s Pražany příměří, pocházelo záští to zajisté z příčin soukromých. Dne 1. dubna r. 1432 jel Bedřich na voze kočím do Prahy, provoděn jsa asi 50 jízdnými a několika pěšími. Tu naň vyskočil na cestě lid Karlšteinský, 56 jízdných a asi 60 pěších někde z údolí Loděnického. Bedřich spatřiv přesilu, vsedl na kůň a ujel sám pátý; ostatní lidé hotovili se k obraně. Když však na ně jezdci Karlšteinští učinili prudký útok, stíháni jsou až k Chrustenicům, kdež jich 41 zajato. Karlšteinským dostalo se v kořisť 39 koní osedlaných, 10 dobrých brnění, 23 samostřílův a pěkný vůz Bedřichův, potažený červeným suknem se čtyřmi koňmi k němu připřežených. Asi po 7 nedělích mstili se Bedřich a strýcové jeho, činíce velký zájem dobytka ve vesnicích okolo Slap, které tehda drženy ke Karlšteinu. Za těch dob někdy Zdeslav na Karlšteině nebýval, jsa potřebován od krále Zikmunda v rozličných poselstvích; r. 1433 také Kuneš a Rous k témuž králi do Bazileje odjeli. Zdeslav zemřel r. 1433 dne 20. července a pohřben jest v kostele sv. Palmací. Bitva u Lipan roku 1434 rozhodla vítězství kališníků mírnějších nad stranou výstřední. Pomáhal při ní také Vilém z Jaroslavic, místopurkrabě hradu Karlšteina, s částí čeledi hradské, totiž Matěj, Štěpán Štětina, Vácslav ze Skrhlova (?), Linhart, služebník Bartoška z Drahonic, kterýž o těchto příbězích psal, Matěj černý, Mařík, Pecha a dva jiní. Po bitvě té táhl Vilém s některými pány a čeledí svou na Prahu a odtud přitrhli k Řisutům, které oblehli. Po něm byl místopurkrabí statečný Mikeš Poledne z Lidic, ale řízení hradu zůstávalo při Kunšovi. Za těch a následujících dob až do ustálení řádu, kdež ještě od krále ustanoveného purkrabě nebylo a posádka dosud (kromě skrovných užitků panství) na svůj náklad žila, prodávalo se, co se prodati mohlo. Nějaké knihy prodány M. Janovi z Rokycan za 20 kop; z nich doručeno 17 Kunšovi do truhly, nacházející se ve spodním sklepě ve velké věži. Z toho kupovány rozličné potřeby, a to za 8 gr. vosku, když byla zádušní mše výroční za Zdeslava; Hanuškovi synu Kunšovu koupen barchan, dceři jeho hedvábí, něco dáno rozličným služebníkům; nemnoho obdržela Kateřina chůva, totiž 1½ gr. na hrnce a jiné potřeby. Některá čásť obrácena na jídlo, zejména koupena za 40 gr. kráva. Když došly peníze, nesl Kuneš některé kněžské ornáty (kasulu černou z aksamítu s jejím příslušenstvím, kapí černou a červenou) k Janovi apatékáři, a ty potom prodány měšťanům Brodským za 22 kop. Z toho vzal si Kuneš pro sebe několik kop, za čtyři kopy koupeno másla na hrad a ostatní všelijak vynaloženo. Paní Evka nakoupila si v Praze rozličných potřeb za půl druhé kopy a pro děti Kunšovy koupeny dvě pušky nějakého hořkého léku. Pokoj nastalý mezi Karlšteinem a Prahou jevil se i v tom, že sem přišel kamnář z Prahy a tu dílo své konal. Když došly peníze, prodán jest nějaký visutý oltář Františkovi, kaplanu papažského auditora, za 5 kop. Z těch dáno hned 8 gr. zpropitného služebníku pana Bedřicha, poněvadž přivedl koně, na kterém měl Kuneš jeti do Bazileje. Kromě toho koupil si Kuneš sukna a jiných potřeb na cestu za 1 kopu 16½ gr. Po groších pak naloženo na bílý chléb a víno, hořec, pilulky proti moru, svíčky voskové; také koupen paní Evce nový kožíšek. A když tak peníze docházely, prodáváno zase. Červený ornát koupil dotčený František za 6 kop, starou biblí Vyšehradskou s velkým žaltářem prodal Kuneš Jankovi, písaři ungeltu v Praze, za 10 kop, kapí dvě, zelenou a žlutou, prodali nějaké ženě z Chebu za 79 gr., a konečně Prokop a nějaký jeho tovaryš z Nového města Pražského koupili červený ornát s dalmatikami, starou kapí s obrazy, okolo níž byl stříbrný řetěz, dvě staré dalmatikyza 10 kop, kteréž po dvakráte Kunšovi ve sklepě u velké věže zaplaceny. Z toho veliká čásť naložena jest na potřeby Kunšovy a jiných osob, které tehda byly v Praze. Když Zikmund uznán byl za krále, odměněni jsou hrdinní bojovníci na Karlšteině; zejména zapsal Zikmund (r. 1436, 17. října) purkrabí Mikšovi z Lidic vsi Kozolupy a Bobovice, ale tento netěše se dlouho míru, zemřel r. 1437 dne 17. července a pohřben v kostele sv. Palmací. Před tím o hodu sv. Jiří opustila Karlštein Evka, byvši dána za Jindřicha Zajímáče z Jevišovic. Tehdy se stali podpurkrabími Zikmund Bolechovec z Pušperka (r. 1437-1440) a Hynek z Valdeka (r. 1437-1438), ale hrad Karlštein se všemi věcmi v něm odevzdán jest skrze krále Zikmunda r. 1437 dne 4. září panu Menhartovi z Hradce,5) poněvadž tomuto Zikmund nad jiné důvěřoval. Na počátku příštího roku určeni jsou skrze konšely Většího města Pražského někteří sousedé, na něž bylo podezření, že ukládají o město, a vezeni jsou do vazby na Karlštein. Když se pak stal králem Albrecht Rakouský, rozkázal s pány zemskými, aby klénotové kostela Pražského zase zavezeni byli na Karlštein. Byly mezi nimi svátosti, ornáty, knihy, obraz Matky boží s korunou, meče sv. Vácslava, sv. Maříka a sv. Štěpána a j. a mnozí listové. S Bolechovcem pan Menhart z neznámé příčiny nebyl spokojen a propustil jej z úřadu; když pak na Zikmunda nové věci se objevily, jal jej Oldřich, syn Menhartův, z rozkazu otcova a na hrad do vězení jej vsadil. To učiniv odejel na Hradec, zůstaviv hrad podpurkrabí Jakubovi z Řítky. Následujícího roku v pátek po božím těle vyhořely celé Budňany, a to vinou nějakého ševce tam bydlícího, tak že jediný dům pod hradem stojící ušetřen byl. Pan Menhart té doby býval v rozličných poselstvích; také Jakub ho jednou jedoucího do Vídně ke králové Elišce provázel. Z těch příčin nastala potřeba ještě jednoho úředníka na hradě, kterýž nazýván býval hejtmanem. Roku 1443 v měsíci srpnu zemřel Jakub z Řítky, a místopurkrabí stal se Rous z Hřešihlav, který v témž úřadě do r. 1449 setrvával. Od r. 1449 až 1450 byl v témž úřadě Zikmund z Jablonné. Při veliké důležitosti, kterou měl Karlštein jako schránka klénotů zemských, hledělo se k jeho a jejich opatrování co nejbedlivěji. Tak na př. vyjel pan Menhart na jaře roku 1445 s některými pány, purkmistry Pražskými a rektorem vysokého učení z Prahy na Karlštein a tu ohledavše klénoty složené, našli je všechny v cele. Menhart bydlíval tehda jako nejvyšší purkrabě v Praze, maje s jinými vládu zemskou ve své ruce. Ač býval kališníkem, přece nyní za té doby, kde krále v zemi nebylo, sloužil straně katolické, a poněvadž tato strana zdržovala zavedení pevného řádu, po němž země toužila, odhodlala se strana druhá, kterouž vedl Jiřík z Kunštátu a z Poděbrad, k rychlému a rozhodnému skutku. Roku 1448 v měsíci srpnu sebral se lid z východních krajův a na počátku měsíce září padla Praha v moc Poděbradských. Menhart spoléhaje na sílu strany své a pevnosť Prahy, zůstal v městě a ač ukryl se, přece vypátrán a poslán do vězení na Poděbrady. Dověděv se o tom Oldřich z Hradce, syn jeho, ujal Karlštein do své moci a dobře jej opatřil. Snad se stalo tehda, že koruna a přední klénoty zemské podtají z Karlšteina přeneseny byly na hrad Vilhartický, jak se v některých starých pamětech vypravuje. K opravení tehdejších mnohých nedostatků měl býti svolán sněm do Prahy ke dni 28. října, a tu chtěli páni Poděbradští vymoci na Menhartovi, aby se odřekl purkrabství Pražského a Karlšteinského, a poněvadž proskakovaly pověsti, že by klénoty na Karlšteině utrácel, žádati na něm, aby z nich počet zemi učinil. Ale ku všeobecnému jednání všech pánů zemských nedošlo, poněvadž nastala válka. U Karlšteina počal ji Zdeněk ze Šternberka. Pán ten, stav se tehda purkrabí Pražským, sahal na vesnice některé k úřadu Karlšteinskému příslušné, ale odehnán byl od posádky. Pročež odpověděvše jí Zdeněk a po něm Jiřík a Bohuše Kostka z Postupic, vyslali vojsko své proti čeledi Oldřichově. Jiříkovi a Zdeňkovi se z Karlšteina škoditi nemohlo, poněvadž byli lidé jich podál od Karlšteina odsazeni, ale jiní lidé okolo hradu sedící nemilosrdně hubeni. A tak činěny záhubné jízdy beze vší rozhodné bitvy až do jara roku 1449. Mezitím pan Menhart starý byv z Poděbrad propuštěn na závazek, chtěl odjeti na Karlštein, ale dojel jen Říčan, kdež skonal r. 1449 dne 3. února. Domácí půtky ukončeny pak prozatím smírnými úmluvami. Co se zejména dotýče hradu Karlšteina, zdá se, že síla Oldřichova jsouc roztříštěna na dvě strany, ochabla, a že pod mocí svou podržel jen ty vsi, které byly pod hradem a jichž mnoho nebylo; vzdálenější osady, zejména ty, které ležely za Brdy, octly se v moci jednotníků Poděbradských, tak že pan Oldřich újmu na platech a užitcích za krátko pocítil. Z té příčiny neváhal s Jiříkem uhoditi a nějakou úmluvu k místu přivésti. Za rozsudí neb opravce voleni Zbyněk Zajíc z Hazemburka, Zdeněk ze Šternberka, Jan ze Smiřic a Zdeněk z Postupic, kteří pamatovali, kterak hrad Karlštein s deskami a s klénoty a jinými věcmi n. Menhartovi z Hradce odevzdán byl. Ti vypověděli roku 1450 dne 7. ledna, aby Oldřichovi bylo sstoupeno 100 kop platu ke Karlšteinu, aby tím bezpečněji mohl ten hrad chován býti, a tan plat aby požíval až do králova korunování aneb do řádu zespolka svoleného, Oldřich pak přislíbil, že nemá z lidí, kteří jsou mu sstoupeni, více bráti, než úrok spravedlivý. Smlouvou Vilšteinskou pak toho roku dne 11. června ujednanou zjednáno jest dokonale příměří, do něhož pojat jest výslovně hrad Karlštein. Kdy pak Karlštein postoupen byl v moc Jiříkovu, není známo. Možná, že to učinil Oldřich neb sirotci jeho r. 1452, když byl Jiřík zvolen za správce zemského, možná také, že se to stalo později, když po korunování krále Ladislava správce ke koruně vracel panství, někdy od ní odcizená. Za dlouhé doby, kde nebylo krále v zemi (r. 1440-1453), staly se i změny s chováním Karlšteina. Tento zajisté byl drahná léta v chování osob stavovských a koruna z něho vozena od stavův ke korunování králův přijatých neb volených. Z té příčiny pokládali stavové někdejší hrad králův a korunní za majetek svůj. Za té doby asi falšován byl list, jímž vyznává císař Karel (r. 1349), jakož vyzdvihl hrad Karlštein dosti ozdobný ku potřebě království českého a zvláště ku potřebě obecného dobrého zemského a k chování věcí královských, klénotův a práv koruny české, že způsobuje, aby kmet zemský a nejiný téhož království, který by králem na hrad posazen byl, slíbil králi věrnosť a kdyby král byl korunován, na království a mazán a přísahu zemi učinil, tu teprv aby mu purkrabě hradu Karlšteina postoupil. Podobně ovšem se vedlo ve druhé polovici 15. a 16. století, a každý král přiříkal hradu Karlšteina, koruny, klénotův všelikterakých zemských a t. d. neporoučeti ani svěřovati žádnému bez vůle a rady pánů, rytířstva a měst Pražských. Strany opatrování hradu zůstalo při způsobu, jak jej zavedl císař Zikmund, tak že úřad ten nesvěřován již vladykám, nýbrž nějakému z bohatších pánů zemských. Způsob tuto vylíčený ustálil se teprve ke konci 15. věku, ale ovšem se stal k němu přechod r. 1453 tak, že úřad ten svěřen pánu, totiž Jindřichovi Berkovi z Dubé, pokud tedy víme, druhému pánu, který byl purkrabí, ten pak měl vedlé sebe místopurkrabě a hejtmana. Rok po nastoupení Jindřichově ohledány jsou truhly, ve kterých uschovány byly klénoty a svátosti kostela Pražského, skrze děkana kapitulního a za nějaký čas potom přeneseny do kostela dotčeného. Jindřich zůstal v dotčeném úřadě až do r. 1459, pak následoval v letech 1460-1465 Beneš z Veitmile; potom ujal Jindřich zase purkrabství na nějaký čas (r. 1465), ale postoupil ho opět Benešovi, který zůstal sám v úřadě až do r. 1488, odkudž stále byli dva purkrabě. Za krále Jiříka pokoušela se strana panská ve mnohém o podvrácení starodávné velebné moci královské; byl to přirozený následek mrhání statků kněžských a tak přerušení té rovnováhy, která byla mezi stavem duchovním a šlechtickým. Následky toho ukazovaly se brzo i v právní otázce, komu patří Karlštein. Páni té strany, která se nazývala jednotou panskou, žádali kromě jiných věcí zejména i to, aby Karlštein s korunou svěřen byl někomu z pánův, kterýž by přísahou zavázán byl králi a zemi pospolu; neb posud slib činívali jen králům. Ale k tomu nechtěla svoliti strana králova, zejména Zdeněk Kostka z Postupic, Burjan Trčka z Lípy a jiní páni podobojí, a králi arci nebylo radno svěřiti poklady ty rukám snad pochybným; neb v okolnostech tehdejších vydati korunu bylo asi tolik, co odříci se jí. Ustanoveno konečně, že někteří páni obojí strany mají prohledati svobody zemské na Karlšteině a mezitím, než s prací počíti mohli, přísahal králův syn, kníže Viktorin, pánům, rytířstvu i vší zemi, učiniti s těmi poklady věrně a právě až do vyhledání dotčených práv a svobod. Přes to, že král si upřímně míru přál, přišlo k válce, ale poněvadž ta nedopadla ve prospěch jednotníkův, zůstal Karlštein v moci králově jak bylo ode dávna. Avšak když po smrti Jiříkově stal se králem Vladislav Polský, přiřekl (r. 1471 dne 16. června) hradu Karlšteina, koruny, klénotů zemských a jiných věcí tudíž neporoučeti ani svěřovati žádnému bez vůle a rady pánů, rytířstva a měst Pražských. Ještě do r. 1488. jak již dotčeno, zachován byl starý způsob, že byl jeden purktabě, od té doby stalo se právem, že ustanovováni dva purkrabě, jeden ze stavu panského a druhý ze stavu vladyckého, a ti králi přísahu učinili podlé starého obyčeje. Takovýmto způsobem stal se z bývalého úřadu purkrabského, který dáván byl jednotlivým vladykám do královy vůle, důležitý úřad zemský, jakož se již bylo stalo dávno s purkrabstvím Pražským a Hradeckým; veliké důchody, které plynuly z panství, učinily tento úřad nejen čestným, nýbrž i výnosným. Purkrabí přísahali králům i vší obci království českého, oběma dohromady, že zámek Karlštein s korunou, klénoty a svobodami jim od krále a obce království svěřený pilně opatrovati mají, kdyby král zemřel, že nemají hradu nikomu postupovati ani koruny nevydávati, než jen kdyby se obec království z jednostejné vùle o krále svolili a jej za pána vzali, aby byli povinni korunu stavùm vydati a po korunování i hradu králi v moc postoupiti; pokud by se tak nezachovali, aby česť, statek a hrdlo ztratili a nad to děti jejich aby ze země vyhnány byly. Při odevzdání Karlšteina obyčejně všechny věci tam se nacházející sepsány bývaly na cedulích pod pečetí královskou; každý purkrabě měl jednu ceduli, a druhá dána byla stavům a vložena ve dsky zemské. Purkrabě, který nechtěl v úřadě tom zůstati, povinen byl předstoupiti před krále a pány, když seděli na plném soudu zemském, a dáti půl léta napřed věděti, že v tom úřadě býti nemůže; jestliže krále v zemi nebylo, povinen byl takový purkrabě vznésti věc tu na krále a prositi ho, aby v polouletí úřad jiným opatřil. Stala-li se škoda na hradě hromem aneb jinou bezelstností, neměl purkrabě pro takovou škodu újmy na statku a cti míti; ovšem z toho vyplývá, že touž újmu trpěl, jestliže se stala škoda nedopatřením aneb schválností.Vlastním držitelem hradu byl jen jeden purkrabě; neb ten držel hrad s jeho důchody a učinil s ním přísahu druhému purkrabí; jestliže se první podlé přísahy nezachoval, nebylo to druhému purkrabí k žádné škodě na cti jeho. Úředníka neb hejtmana ustanovoval vrchní purkrabě a zavázal jej, kdyby zemřel, že nesmí hradu nikomu jinému postupovati, leč druhému purkrabí, kterýž pak právo měl, hrad ten spravovati. Dal-li první půl léta napřed věděti, že ten úřad vzdáti chce, a vzdal-li jej, nemohl po něm jiný býti prvním purkrabí, nežli ten, který dosud byl druhým, tak že po pánu následoval rytíř, po rytíři pán. Každý purkrabě povinen byl ústavně v zemi býti a nesměl býti ani v cizině bytem, ani ze země sloužiti. Jestliže nastala válka, musili i oba na hradě přebývati a vrchní purkrabě druhého povinen byl i s čeledí vydržovati. Za dob těchto bývalo i to řádem pevným, že uschovávány na Karlšteině dsky zemské, hlavní pramen všeho práva dědického a soukromého. Roku 1473 dne 17. června slíbil král Vladislav se svolením země, vydati kříž jeden na Karlšteině knížatům Minstrberským na zaplacení dluhův otcovských, ale takovým způsobem, že směli jej míti v zástavě jen potud, pokud by nestačila jim pomoc ode vší země poskytnutá; po zaplacení dluhů skrze zemi měli knížata kříž vrátiti. Za Vladislava stal se Karlštein také mučírnou, čehož málokdy před tím bývalo. Počátek s tím se stal roku 1474. Matyáš, král Uherský, navedl prý dva, Tomáška z lékárny od Lilie a Hluckého, panoši z Kutné Hory, aby krále Vladislava otrávili. I jezdili do Benátek kupujíce tam velmi silný jed, ale Benátčané poslali rychle do Čech a krále vystřehli. Tedy zjímáni jsou oba dva a smrtí zhynuli. Tomášek umřel na staroměstské radnici a Hlucký v jedné věži na Karlšteině umořen. Roku 1480 jati kázáním královým kněží, kteří mívali popudlivá kázání aneb dopouštěli zpívati písně, které způsobovaly nevoli mezi stranami náboženskými, totiž Michal Polák, farář u sv. Jiljí, Vácslav od sv. Havla, Vácslav Slana od sv. Valentina a Jan Mišta od sv. Mikuláše na Malé Straně. Ti dáni napřed na hrad Pražský a potom vezeni na Karlštein ke konci srpna. Oběd jim dosti dobrý dali, ale po obědě vedli je do žaláře temného, smrdutého, nečistého, do kteréhož přední šel kněz Michal, oblíbený tehda u Pražanův kazatel a jeden z těch, kteří se horlivě zasazovali o zvolení královo, a ostatní za ním jako synové za svým otcem. Ve smrdutém a tmavém žaláři mnoho zkoušeli, neboť byl beze všeho povětří a byl do něho jen malý průduch, dvojími dveřmi jej zavírali a na místě okna měl jen díru na píď člověčí, tak že beze světla jeden druhého nemohl spatřiti : ale kněz Michal je potěšoval, čítal s nimi v písmě svatém (bezpochyby při světle) a mezitím je všelijak obveseloval, aby se jim nestýskalo. I v tom je posilňoval, že všechny nelibosti nejen trpělivě snášel, ale i aby větších muk a bolestí v žaláři zkusil, dobrovolně železy hrdlo své opínal a pouta řetězy na nohy bral. Zábava pobožná a ušlechtilá pomáhala vězňům snášeti velikou jich útrapu. Ale hůře jim bylo po dni sv. Matouše (21. září), když je rozsázeli. Přišli k nim se hřmotem a světlem velikým, ani ještě leželi, a vyvedli nejprve kněze Michala samého, aby on o nich a oni o něm nevěděli, a pak i ostatní vězně rozsadili. Pět neděl jsouce takto od sebe odloučeni seděli, toliko k jídlu před žalář vpuštěni bývali. Po nějakém čase kněz Michal útrapami rozličnými a nejvíce samotou seslábl na těle a starý jeho neduh, kámen, trápil jej více než před tím. Vidouce strážní, an se velmi trápí a k smrti přibližuje, způsobili, že odpuštěním královským vypuštěn býval na povětří před žalář; a to trvalo až do dne 1. listopadu. A potom v noci na dušičky zemřel. Když úředníci hradští o tom uslyšeli, kázali slavně zvoniti a v ornát tělo jeho, jak obyčej jest u kněze, oblékli, a hrob mu kázali kopati u sv. Palmací v kostele. Také pohřeb poctivý mu vystrojili, vezouce jej třemi koňmi, bílým, černým a ryšavým; úředníci hradští a lid šli za marami, ale uvězněných nepřipustili k pohřbu, leč jim dovolili, naň ze vzdálí pohlížeti. Smrtí jeho byl král zastrašen, aby nebyl rozkřičen jako ukrutník, a proto nejen kázal mu vystrojiti pohřeb dotčený, nýbrž propustil i kněží vězněné ze žaláře na výminku, aby se potom nikdež na království (t. j. statcích královských) nezdržovali. Též jiní kněží tehda vězněni na hradě; zejména se ví, že psal král Vladislav Kutnohorským (r. 1480, 17. července), aby kněze Jíru, který přes příkaz králův v Hoře se zdržoval, dodali jatého na Karlštein. Zdá se, že věznům přitíženo bylo nemálo skrze Beneše purkrabě a „Opla Němce“ (tuším Kryštofa Opla z Fictumu, dvorského maršálka); neb bolestná smrť obou pokládána jest od lidu za pomstu boží. Beneš zemřel r. 1496 a na jeho místě stal se purkrabí Albrecht z Kolovrat a z Libšteina, který však v témž úřadě jen dvě léta zůstával, a nástupcem jeho byl do r. 1504 Zdeněk Lev z Rožmitála. Druhým purkrabí byl r. 1499 a 1500 Heřman z Vojslavic na Loutkově, a od r. 1500 do r. 1502 Jan z Klenového. Zdeňkovi daroval král Vladislav (roku 1502 dne 5. října) všecky viny a pokuty na panství, které by se králi dostaly, kromě toho povolil mu, aby mohl manům povolení dávati k prodejům a věna kladení, ale vymínil, co by odumřelých bylo manství, aby při hradě a úřadu Karlšteinském dědičně zůstávalo. Když byl mladý král Ludvík (r. 1509, 11. března) u sv. Víta korunován, přivezena jest koruna z Karlšteina do Prahy; nazpět vezena jest teprve v podletí, ovšem s velikou ohradou; neboť ji provázelo mnoho pánů na koních, pěší Pražanů a Berounských, a všude po lesích a silnicích byly stráže. Potom se vystřídali v úřadě purkrabském z pánův Jan ze Šternberka a na Bechyni (roku 1518-1528) a Vilém Švihovský z Ryzemberka (r. 1530-1545), z rytířů Dobeš Kaplíř ze Sulevic (roku 1510-1523), Jindřich Kutnaur z Kutnova (roku 1525, † 1526, 29. srpna), Jan Bechyně z Lažan (r. 1526-1538) a Šebastian Markvart z Hrádku(r. 1538 až do 1558). Způsob obsazování a střídání mezi oběma úředy zachovával se pořád, jak vylíčeno nahoře, neb když Dobeš, vrchní purkrabě, vzal od krále odpuštění, vkročil na jeho místo z pánů Jan Šternberský, a brzo potom obsazen jest z rytířů druhý úřad, kterýž chtěl pan Lev opatřiti Janovi Bechyni, ale neprošlo mu. Když zemřel Šternberk (roku 1528 dne 9. září), rozkázal soud zemský podlé sněmovního zůstání, aby svrchkové, nacházející se na Karlšteině, sepsáni byli, poněvadž se měli odevzdati i s vrchním úřadem Janu Bechyni. Sepsalo se všechno pak, jak leželo; staré i nové, potřebné i nepotřebné. Na věži a na kapli našli po tarasnici, před pivnicí byly tarasnice železná, srubnice měděná, houfnice na kolech a houfnice měděná. V zámku pod schodem byla houfnice na kolech. Za věží v sroubku byly dvě malé harcovnice mosazné na jednom loži a za studnicí tarasnička měděná. Tolik bylo hrubé střelby. Menší střelby bylo dosti na počet, ale tuším nemnoho k potřebě. Na věži bylo 6 hákovnic železných starodávných, v zámku 8 hákovnic železných starých, ve sklepě ve věži 19 měděných ručnic starodávných nasazených a při nich 10 kamenů soli, velikých i malých. Ve sklípku před věží byla tuna prachu neplná a dvě zabedněné prachu neb sanitru aneb síry, kromě toho dvě tunky sanitru. V komoře u mlýna byly 1½ tuny herynkové a polouvozí neplné tvrzníků nasazených a nenasazených asi s klobouk. V okně leželo jich nasazených 4 svazky a v almaře též. něco. Pukléřův (štítův) tu bylo 16 a dole mezi mosty 6, ale všechny byly staré. Kromě toho byly na zámku 4 plechy starodávné, pancíř starodávný zerzavý, troje řeřibčí provázkové a dva soudky připravané k tomu, kdyby se místo nějaké ohněm osvěcovalo. Ke střílení byla připravena kulek železných hákovničích některá kopa, která byla před pivnicí, pak forma kamenná k slévání kulek. Před pivnicí stál také vůz, ve kterémž někdy svátosti vozívali do Prahy, ale poněvadž z toho již dávno bylo sešlo, stál vůz bez kol a bez nápravy. Konečně připomeneme osm sudlic, které byly u mostu. Shledávajíce stavové nedostatek na zámku, svolili dáti 300 kop, za něž koupeno : 13 hákovnic novým dílem dělaných (za 11½ kopy), vůz tenat zvířecích (t. j. na jeleny) a 10 tenat zaječích dobře sešlých (za 10 kop) a dvě prosetice soli (za 40 gr.). Za ostatek koupeny dobytek a orudí (nádobí a nářadí). Bechyňovi postoupen zámek při času 14. září i s polovicí vína na vinici a chmele na chmelnici. Ferdinand I., jak byl ve všech svých věcech panovnických pořádný a správný, staral se o Karlštein a zejména o jeho pořádné opatření. Na vznesení vrchního purkrabě Viléma rozhodl (r. 1543 v únoru), aby ohledáno bylo skrze některé pány a oznámeno, čeho je na Karlšteině potřeba. Na sněmu r. 1545 (17. srpna) usnesli se stavové, poněvadž byli hrad a dvorové v stavení, svrchních a nábytcích velmi spuštěni, aby se sebralo 1200 kop. gr. č., z nich aby 400 obráceno bylo na stavení zámku, 300 na opravu dvorův a 500 na skoupení svrchkův a nábytků na zámek a do dvorů, však budoucně aby purkrabí zámku a dvorů neopouštěl, nežli podlé potřeby je každého roku opravovati dal a budoucímu purkrabí za 500 svrškův odstoupil. Pokuta na purkrabě, kteří se nezachovali, aby totiž děti jich ze země vyhnány byly, ze zřízení zemského vypuštěna. Na sněmu r. 1546 dne 27. července snesli se stavové na tom, aby ukončeny byly přípisy svobod na Karlšteině chovaných, s kterými začato bylo některý rok před tím a po té osoby k tomu měly býti ustanoveny. A poněvadž hlas byl o tom, že by klíče od kaple (r. 1541) shořely, měli osoby dotčené vzíti sebou dobrého zedníka a zámečníka, aby dvéře vylámali a nové klíče udělali; ale některý rok po tom našly se přece klíče u úřadu desk zemských. Toho času také dsky po velikém ohni (roku 1541) obnovené pilně opisovány a druh jich psaný nákladně na pergaméně na Karlšteině ukládán; děláno tak do smrti Ferdinandovy, ale potom z toho sešlo. Na dotčeném sněmě přítomen byl také druhý purkrabě Adam ze Šternberka (r. 1546-1549), po němž v téže hodnosti (r. 1551-1554) Jáchym z Hradce následoval. Na sněmu r. 1547 v měsíci březnu ustanoveno jest, aby starodávná pokuta purkrabí, kteří by se proti své přísaze provinili, totiž aby otec i synové ze země vyháněni byli, zase obnovena byla, a přidáno k tomu, aby nejméně jeden z purkrabí byl náboženství pod obojí způsobou. Opisy svobod nové jakož i všechny klénoty znova přehlédnuty. Opisy psány byly ve třech druzích : jedny dány byly králi, druhé položeny ke dskám a třetí uloženy na Karlšteině a v kapli. A poněvadž některé vesnice hradu Karlšteina daleko ve 4, 5 i v 6 mílech od hradu byly a pro tu nepříležitosť a dalekosť malou platnosť k zámku nesly a pustly, již před r. 1541 stavové zůstali na tom, aby se směnily za takové, které by byly ke hradu příležitější. Ustanovení to opakováno r. 1549, ale již před tím (r. 1548) provedena směna taková, že ves Dušníky dána Vácslavovi staršímu Bechyňovi z Lažan, a za ni připojeny ke Karlšteinu ves Třeboň se dvorem kmecím v Třebáni. Podobněž podlé smlouvy učiněné roku 1554 dne 8. června postoupeno jest městečko Krásná hora Vácslavovi Poděbradskému z Vlčí hory, začež statek tohoto tvrz Běleč ke Karlšteinu připojen. Od starodávna zachován jest způsob takový, že byla kaple zapečetěna a že se do ní vstupovati mohlo jen po odpečetění skrze pány zemské; kdo chtěl do kaple nahlédnouti, učinil tak, hledě skrze špunt, o němž jsme se na str. 26. zmínili. Když tedy arcikníže Ferdinand překrásné skvosty viděti chtěl, svolili stavové r. 1554 dne 26. srpna, aby arcikníže mezi časem nynějším a Velikou nocí r. 1555 korunu a svátosti spatřiti mohl, a 6 pánův a 6 vladyk aby ho při tom provázelo. Proto dán r. 1555 dne 1. dubna rozkaz Šebestianovi Markvartovi, aby dotčené osoby do kaple pustil. Při tom také některé listy u desk zemských se nacházející k ostatním listům uloženy. Po odstoupení Jáchymově stal se purkrabí Jan Bořita z Martinic na Smečně a stal se prvním purkrabí, ač Markvart ještě v úřadě zůstával, poněvadž byla tentokráte řada na stavu panském. Stavové povolili mu (r. 1556) 500 kop na opravu hradu;4) z toho postavil novou bránu a dal udělati nové dvéře ke kapli, jak to vše znak jeho a nápis ukazují. Podlé svolení sněmovního směnil Jan (r. 1561) s Mikulášem Šindlem z Ebrharce 2 člověky v Komořanech a kus lesa za 7 lidí v Butovicích a 3 v Kosoři. Poněvadž se tehda mnozí manové z povinností svých vytahovali, vydány jsou od stavů jisté osoby, aby při přítomnosti Janově a druhého purkrabě Viléma Muchka z Bukova (r. 1560 † 1569) listy manské prohlédly. Při tom svoleno, aby je mohli provázeti arciknížata Ferdinand a Karel s radami a služebníky svými, též osoby stavu panského a rytířského v království osedlé, které by se na Karlštein zahodily, konečně na žádosť Pražan i k tomu přivoleno, aby se 6 osob předních z každého města toliko ke spatření svátostí, koruny a klénotů na Karlštein vypraviti mohlo. Po odjezdu týchž osob koruna zase zapečetěna, též dvéře zavřeny zámečníkem přísežným a sekréty osob vyslaných zapečetěny. Před korunováním krále Maximiliana na krále českého vyslány r. 1562 dne 11. září osoby od stavů volené na Karlštein pro korunu. Při tom se stala Pražanům nemalá hanba. Když totiž chtěli s jinými jíti do kaple, kázali jim někteří jíti dolů a nepustili jich tam, ač za pány drahně lidu obecného do kaple vešlo. Podlé starodávného způsobu dáno jest tehda hlásným 7 postavů černého sukna, za něž teprve r. 1564 Janovi Kutovci v Praze 70 kop míš. zaplaceno. Po smrti Muchkově († r. 1569) stal se purkrabí Mikuláš Miřkovský ze Stropčic. Ač se stal nedlouho potom hejtmanem hradu Pražského, žádal přece, aby podržel purkrabství Karlšteinské, „aby k starosti nač se chovati měl, poněvadž teď mnohá léta při skrovné službě trval, několik tisíc přisložil a své hospodářství doma obmeškával.“9) Povoleno mu a zůstal ve svém úřadě až skorem do své smrti († r. 1575, 15. října). Když byl Rudolf II. r. 1575 na krále korunován, poručeno opět (oběma purkrabím), aby osobám vyslaným korunu a klénoty vydali. Také hlásným 6 postavů sukna za 25 kop koupeno a peníze ty Bořitovi vyčteny. Ale nešlo to hned a jen na přímluvu Bořitovu. Tenť zajisté psal ke komoře „strany těch ubohých, chudých hlásných, kteří každou noc pracovati a na zámku hlásati musejí,“ prose, aby se každému po sukni dalo. Neboť staří lidé pamatovali, že se tak dálo za králů Ludvíka a Ferdinanda, a při korunování Maximilianově Bořita sám sukno dostav po 8 loktech každému dával. K lepšímu svědectví poslal ke komoře panoše Mikuláše Nosakovce ze Stupčic a 4 hlásné, aby zprávu dali, a aby věc dobře šla, nesli lidé ti pro pana prezidenta Jáchyma Novohradského z Kolovrat jeřábka a dvě koroptve. Pražané a města žádali tehda, aby také osoby voliti a na Karlštein vyslati mohli, ale poněvadž za staších dob nikdy tak nebývalo, odepřeno jim zase. O sv. Vácslavě r. 1575 sňat jest s Miřkovského úřad purkrabský a dán jest Janovi ze Vchynic a na Zásmucích. Dvě léta potom zemřel Bořita a stal se tudíž Vchynský vrchním purkrabí a Jáchym Novohradský z Kolovrat purkrabí ze stavu panského. Poněvadž byl Bořita dlouhá léta purkrabí a mnoho měl svých svršků na Karlšteině, učiněna jest r. 1577 dne 27. srpna smlouva mezi Vchynským a Jiřím a Jaroslavem, syny n. Bořitovými, o všecky věci, o něž byli posud na sporu. Vchynský, poněvadž byl dlužen n. Bořitovi 200 kop, za ten dluh a za všecky svršky na zámku a ve dvořích slíbil dáti 1500 kop gr. č. Z toho vymíněna byla truhla, do kteréž klénoty a některé věci Bořitovy složeny byly. Při tom také od stavů rozkázáno, co na svrchcích a nábytcích po každém purkrabí nástupci jeho odevzdáno býti má. Na sněmu r. 1578 svoleno jest k žádosti obou purkrabí, aby jisté osoby sepsaly všechny věci na Karlšteině se nacházející, přehlédly urbáře a manské povinnosti a vyšetřily také, co se má na hradě opravovati. Z prvního, totiž inventury, sešlo a obnoveno příštího roku; co pak se dotýče oprav, povolili na ně stavové r. 1579 summu 3000 kop míš. Vchynský chutě opravami začal již r. 1578 a toho obdržel, že mu z lesů Dobříšských dříví a šindele dodávány. Roku 1580 dodáváno mu 70-80 kop dobrých dřev z Křivoklátských lesův u Žloukovic, a o jiné dříví jednal ještě r. 1582. Také o vyplnění povinností, které n. císař Karel na děkana vložil, se staral; roku 1581 vznesl na sněm, že děkan na Karlšteině nebydlí a povinnosti své skrze cizozemce vykonati dává, což sněm ve svém uvážení maje jisté osoby nařídil, aby tuto neplechu vyšetřily. Když pak Jan roku 1585 opravy dokončil, žádal u sněmu, aby byli vysláni na Karlštein jistí kommissaři a ti aby ohledali, co a jak na hradě opravoval, co učinil ku zlepšení panství, čeho ke svému jmění přikoupil, a odhadli, co by jemu budoucí purkrabě nahraditi měl. Tak se i stalo, a sněm svolil k tomu, aby vsi Karlšteinské Chyňava a Hyskov připojeny byly ke Křivoklátu a za to přidány ke Karlšteinu jiné dvě vesnice od panství Dobříšského. Níže bude vylíčeno, jak se Vchynský ve svém úřadě purkrabském samovolně choval proti císaři Rudolfovi. Skrze to přišlo k tomu, že Vchynský ztratil úřad purkrabský (roku 1587), na jeho místo přišel Jáchym Novohradský, dosud druhý purkrabě, a za nového purkrabě stavu vladyckého ustanoven jest Vácslav Ples Heřmanský ze Sloupna. Nový purkrabě shledal, že opavy vykonané na Karlšteině nijak nedostačovaly; proto dán mu roku 1587 dne 21. dubna komorník od desk zemských, aby opatřil všechny škodné věci na Karlšteině. Jednalo se patrně Jáchymovi o to, že nemá Vchynský té náhrady dostávati, za kterouž byl r. 1585 prosil. Komorník viděl tu krovy podehnilé, zdi roztrhané a mnohé části spuštěné, Žernovy z mlýna odvezeny do Mokropes, zbroj také rozmrhána byla. Něco staré zbroje sice dal Vchynský spraviti a očerniti na 15 pacholků, totiž na každého pacholka dva plechy, ale pancířů, přílbic, oštěpů, ručnic, hákovnic a půlhákův ani na zámku nebylo kromě jediné hákovnice, neb Vchynský sud zdroje z Karlšteina vzíti poručil. Také se střelbou nedobře hospodařil. Bývalo na Karlšteině 6 kusů střelby z mosazi a mědi, jeden nad studnicí se znamením dvou mečů křížem, druhý před sklípkem s týmž znamením, třetí na kostele a čtvrtý na věži, ale ty Vchynský do Prahy do domu svého vzíti rozkázal. Pod dvorskou světnicí bývala švihovka železná, z níž dal udělati Vchynský firšit do pivováru. Za to poslal na hrad čtyři malé kusy střelby ze železa. Podlé toho podal sněm r. 1588 věc tu na soud zemský, a ten určil (r. 1589) dva pány a dva vladyky k přijímání počtův, aby jim Vchynský vyčetl, co přijal a vydal peněz na stavení zámku Karlšteina; nicméně něco mu na cestu do Augšpurka a potom i na hory dáno. Ambroži Porffy, zedníku, který stavěl na Karlšteině nové pokoje nad vraty, zůstal Vchynský dlužen a zaplaceno mu teprve po r. 1587. Jáchym Novohradský se tak upřímně a snažně o opravení hradu Karlšteina a uchování skvostných jeho památek staral, že zasluhuje zván býti druhým zakladatelem Karlšteina. Nedlouho po převzetí úřadu vzal si k ohledání m. Oldřicha, stavitele císařského, a vznesl na císaře Rudolfa, kterak hrad na krovích a podlahách sešlý jest, tak že se některé znova dělati musejí, zvláště že podlaha nad samým klenutím kaple sv. Kříže špatná jest, trámové zetlelí a někteří již nalomeni, a tudíž strach jest, aby se pádem klenutí neprorazilo. Povolených sněmem 1500 kop gr. č. na opavy, koupení zbroje a opravení a opevnění v prvním předhradí (mezi první a druhou branou) nemohlo vystihnouti na to všecko a zvláště, kdyby se dříví, cihly a vápno kupovati měly; proto prosil za 100 trámů velkých dubových na kapli a 150 jedlových na jiná sešlá stavení, též z panství Hrádeckého k vypálení asi 10 vápenic a cihelen aby sobě splaviti mohl. Střelbu zakoupiti bylo též nutno, poněvadž mimo jeden moždýř pořádné střelby a braně na hradě nebylo. K prosbě té nařídil císař (r. 1588, 23. června) úředníkům Dobříšským, aby v lesích svých do 100 trámů dubových a 150 jedlových vykázali. Roku 1596 dodělána jest práce tato, jejížto podrobnosti nahoře při popise uvedeny. Roku 1597 vydáni jsou pánu 4 komorníci od desk zemských, které po zámku Bohuslav Rubín Lvovický ze Lvovic, hejtman na hradě, a Jakub Man, tesař, vodili. Napsali podrobnou relaci o opravách, aby stavové věděli, že peněz roku 1579 na opravu povolených dobře a poctivě užito bylo. Roku 1598 vypraveni jsou od sněmu Petr Vok z Rožemberka, Kryštof z Lobkovic, Vácslav Berka z Dubé, Volf Novohradský z Kolovrat, Hertvík Zejdlic zeŠenfeldu, Jan z Klenového, Jindřich Kapoun ze Svojkova, Jindřich z Pisnice, Vácslav Pětipeský z Chýš a Bohuslav z Michalovic, aby všechny klénoty a listy na Karlšteině podepsali. Přišli dne 9. června na hrad, doprovázeni jsouce množstvím panstva, rytířstva a obecného lidu. Když byla kaple odpečetěna a skrze přísežné zámečníky Pražské otevřena, vstoupil arcibiskup Zbyněk s kněžími, oběma purkrabími a s kommissaři za mříže a ostatní zůstali před mřeží k spatření svátostí a slavných klénotův. Po vystavení na oltář koruny, žezla, jablka zlatého, veroniky pozlacené a dvou velikých zlatých křížů, v nich přední svátosti byly složeny, sloužil arcibiskup mši svatou, pak následovalo Da pacem domine a Te deum laudamus, kteréž od prelátů Pražských a jiného kněžstva střídavě při varhanách dozpívány. Potom ukazovány lidu klénoty a když opět spořádány na oltář, zůstali kommissaři sami v kapli a ku přehlížení privilejí zemských se usadili. Dne 11. června zase klénoty lidu ukazovány. V týž den nalezeny jsou opět jiné mnohé svátosti s druhou veronikou v almarách starých z obou stran oltáře, které skrze děkana Karlšteinského též na oltář vloženy. Potom přehlíženo ve čtvrtek a v pátek. Tehda k žádosti císařově kommissaři hlavu dračí z této kaple a něco jiných kostí dračích z druhé dolejší, dvě veliké trouby z libuří slonových pěkně udělané, které byly svatého Rulanta rytíře, dva žluté kameny pěsti ztlouští, jež se zdály akšteinové (jantarové) býti, a třetí kámen zelené barvy, kteréž na drátech v kapli visely, místokancléři odevzdali k donesení a ukázání. To zase nazejtří vloženo do kaple. V sobotu vyrýsovali klénoty, k čemuž císař malíře na Karlštein poslal. Téhož dne položena koruna do koženého pouzdra, na němž zevnitř v kůži vytlačeno bylo latinsky, že ji udělati dal r. 1347 Karel císař Římský ke cti Boží a sv. Vácslava mučedlníka. S tím pouzdrem dána do železné, dobře opatřené truhlice, k ní žezlo, jablko a nohy ode dvou zlatých křížův. Do druhé dřevěné truhlice položena jest veronika ve svém malém pouzdru a dva dotčení křížové. To vše složivše, sekrety svými zapečetili. V pondělí potom přehlížení dokonáno. Když zemřel Jáchym v lednu roku 1600, poručil císař manům (19. ledna), aby se hned na Karlštein najíti dali a tu dva starší z nich všecky klíče od zámku k sobě vzali, zde zůstávali a bedlivě toho šetřili, aby se zámek vždycky řádně otvíral a zavíral a ponůcka náležitě vykonávala. Dne 22. ledna následovalo poručení k nim, aby poslušně zachovali k Vácslavu Plesovi, jenž se stal podlé zřízení zemského prvním purkrabí;2) za druhého purkrabí jmenován pak Jáchym Oldřich z Hradce. Také potom kommissaři sněmem nařízení, aby Janovi, synu n. Jáchymovu, vydali to, co mu po otci náleželo. Po Plesovi stal se pan Hradecký prvním a Jan z Vřesovic druhým purkrabí (r. 1603); když pak Hradecký nedlouho potom (roku 1604, 24. ledna) zemřel, byl Vřesovec prvním purkrabí, ale zemřel již r. 1605. Stal se tudíž prvním purkrabí Vilém Slavata z Chlumu (od r. 1604 nástupce Hradeckého) a druhým Kryštof Vratislav z Mitrovic a na Lochovicích. Na vyhledávání Vřesovce dovolení se stalo od sněmu, aby na dostavení a opravení pokojů královských na Karlšteině, ano i na obnovení a slití zase znovu zvonu, který císař Karel r. 1372 udělati dal, 5000 kop míš. ze zemských peněz vydáno bylo. Zvon nový ulit ještě téhož roku. Za dob purkrabování svého (až do r. 1611) staral se Slavata, ve všem pořádný a správný, o opravení nejedné věci, která minule byla zanedbána. Času toho byl přísežným zámečníkem Šimon Brodský, měštěnín Starého města Pražského, byv k tomu od nejvyšších úředníků nařízen. Poněvadž byl stár přes 100 let a pro sešlosť svého věku otvírati nemohl, nařízeno bylo mu, aby vzal k otvírání jiného mistra téhož řemesla a zvláště Čecha, i brával s sebou Lazara, stavitele a zámečníka, jemuž všecko ukazoval a který také všechno „bez pokažení a dlouhého meškání“ vykonal. Když pak Brodský zemřel, prosil Lazar pana Adama mladšího z Valdšteina (r. 1609 v srpnu), aby mu úřad ten „jakožto jednomu z milujících vlasti své a rozenému Čechu“ dán byl. Povoleno tak. Na sněmě r. 1610 usneseno bylo, aby majestát, daný stavům podobojí, od osob ode všech třech stavů volených na hrad Karlštein v pátek první v postě (26. února) dovezen a nazejtří k svobodám zemským uložen byl. V dotčený den Slavata maje povinnosti své jako hospodář na zámku přítomen býti den před tím tam napřed jel, aby nemusil na nenáviděný majestát čekati a jej provázeti. Potom přivítav hosti své u velikém počtu, ačkoliv z nich mnozí nekatoličtí byli by rádi toho dne masité pokrmy jedli, však Slavata přece horlivě žádnými masitými, ale vše toliko dobrými rybami a jinými postními krměmi výborně ctil. A tak Slavata aspoň v něčem svou provedl. Ne tak se vedlo druhým dvěma nepřátelům majetátu. Zdeněk z Lobkovic, kancléř, byv od císaře k přehlídání některých privilejí zemských nařízen, jel teprve druhý den za jinými, a Jaroslav z Martinic, ač byl mezi nařízenými, také ten den na Karlštein nejel. Nicméně kommissaři majestát ve škatuli stříbrné, na níž erby předních pánů podobojí vyryty byly, k privilejím zemským přiložili. Když pak Pasovští do země vtrhli, dali stavové hrad Karlštein osaditi a pro větší bezpečnosť odvezli korunu, klénoty a listy do Prahy, kdež jich v kapli sv. Vácslava 300 mušketýry ostříhati dávali. Na sněmě r. 1610 svolili stavové k tomu, aby dal Slavata poddané Karlšteinské v Sedlečku a Chrastičkách Janovi Pintovi z Bukovan a za to přijal poddané v Lešeticích u Milína. Příštího roku odstoupil Slavata od purkrabství. Král Matyáš totiž jeda z Vídně do Jihlavy, zakázal se Jidřichu Matesovi z Thurnu, jednomu z těch, kteří se o povýšení jeho zasazovali, jakž nejprve ke kralování v Čechách přijde, že hned jemu úřad purkrabský na Karlšteině svěří. Slavata, ač nerad, ztratil tak úřad purkrabský a dostal sudství dvorské,které mu bylo více ku vzácnosti než k užitku. Předním purkrabí stal se sice Kryštof Vratislav, ale když tento již toho roku 1612 zemřel, byl prvním purkrabí Thurn a druhým až do r. 1613 Ctibor Žďárský ze Žďáru. Po Ctiborovi stal se druhým purkrabí Adam Hrzán z Harasova. Na rozkaz soudu zemského vložena jest r. 1616 ve dsky zemské přísaha, kterou učinili Michal Bárta a Lazar paumistr, zámečníci přísežní, přísahajíce králi, všem pánům a vladykám, vší obci království, jakož jsou povoláni, aby na Karlšteině, když toho potřeba káže a osoby sněmem zvolené na Karlštein vyslány budou, zámky do kaplí otvírali a zavírali, že se v tom věrně a upřímně chtí chovati, bez vědomí stavů nic před se bráti, aniž se čeho dotýýkati, tolikéž tajnosť při otvírání a zavírání zachovati. Co se stalo Slavatovi, stalo se r. 1617 Thurnovi. Strana pod jednou totiž nerada viděla důležitý úřad purkrabský, korunu a svobody zemské v moci muže, který byl předním defensorem víry podobojí; Matyáš pak té doby se byl odřekl všeho spojení se stranou podobojí. Příležitosť byla dobrá, když úřad nejvyššího komorníka po smrti Jana Sezimy z Ústí prázdným zůstal. Tudíž v radě královské r. 1617 dne 4. října povýšeny některé osoby na úřady vyšší; Thurn dostal vyšší, ač méně výnosný úřad sudství dvorského, a na úřad druhého purkrabě povýšen Jaroslav Bořita z Martinic. A tak vešel Adam Hrzán po této proměně ihned v držení Karlšteina jako přední purkrabě. Ale straně pod jednou šlo o to, aby měl úřad ten důležitý vůči všem možnostem v moci své rozhodný jich stranník, a předstírajíce Hrzánovi, že by v tomto svém vzácném věku lepšího pokoje užiti mohl, přivedli jej ke smlouvě r. 1617 dne 14. listopadu, a to takové, že panství Jaroslavovi způsobem nájmu k držení postoupil až do jednoho z obou smrtí aneb jiné proměny a vydáváním úroku 4000 kop míš. se spokojil. Potom koupil Jaroslav od Thurna svršky, co jich tam zanechal, a oznámil věc tu (27. listopadu) císaři, který s tou záměnou dobře spokojen byl. Roku 1618 dne 23. května došlo k známému vyhození místodržících s oken hradu Pražského. Jaroslav uniknuv smrti zázračným způsobem, necítil se bezpečným nikde v království, ani na hradě Karlšteině, a ujel ze země. Na té cestě přišed do okolí Karlšteinského, rozkaz učinil (dne 24. května) hejtmanu Burjanu Švábovi z Chvatliny, aby s Frokšteinem vachtmistrem, brannými a hlásnými a pokud potřeba bude, i many hrad pilně opatroval a jeho žádnému neodstupoval. Přes to stavové se hradu zmocnili, jej silnou stráží opatřili, purkrabství Jindřichu Matesovi z Thurnu a hejtmanství Vácslavu Sakovi z Bohuněvic odevzdali. Druhým purkrabí stal se Jindřich Ota z Losu. Avšak přese všechno opatření vidělo se stavům (r. 1619, 22. června) korunu, klénoty a svobody zemské na hrad Pražský přenésti a ke dskám zemským dodati. Za těch dob připovídal se městský stav opět k tomu, aby k jízdám na hrad Karlštein připuštěn býval, dokládaje se tím, že práva toho před potlačením měst za Ferdinanda I. užíval; ale stavové vyšší mu v tom nijak ochotu neprokazovali a k budoucím sněmům odkládali. Po bitvě Bělohorské poslán jest ihned Karel kníže z Lichtenšteina ke Karlšteinu, aby ho dobýval. Vojáci na zámku zůstávající, na díle Angličané, na díle Skotové, jichž bylo okolo 600, rozumějíce dobře, že moci té neodolají, poddali se mu na vskok beze všeho odporu a rozpakování. Potom nařízeni jsou skrze vládu císařskou (r. 1620, 10. prosince) Vácslav ze Šternberka a Vácslav Vyduna z Obytec jako kommissaři, aby sjevše se na Karlštein Vácslava Saka ze správy panství propustili, avšak ho ze hradu nepropuštěli, až by se všeho, co přijal, počet pořádný učinil, a Burjana Švába z Chvotliny za hejtmana a kněze Lorence Racingera z Racenšteina za děkana, kteří odtud vytištěni byli, dosadili, many a lidi před sebe povolali, je ze slibu propustili a Jaroslavu Bořitovi zase v poddanosť uvedli. Když byl Jaroslav povýšen na vyšší úřady, následovali jako purkrabě Bedřich z Talmberka ze stavu panského Přibík Jeníšek z Újezda (až r. 1624 dne 24. února) a Humprecht Černín z Chudenic ze stavu rytířského, a ti byli posledními purkrabími v tomto starobylém a slavném úřadě. Minulými události ukázalo se, že hrad Karlštein při novém pokročilém válečnictví neposkytuje dostatečné ochrany k chování koruny a klénotů zemských, které tuším od svého přenesení ještě na hradě Pražském zůstávaly. Kromě toho chtěl císař Ferdinannd II. samočinnosť stavů, kteří posud Karlštein ve své moci měli, zrušiti. I nerozpakoval se, když zřízení zemské „opravováno“, úřad purkrabský zrušiti a panství Karlšteinské jako statek stolní královnám Českým odevzdati. Protož přikázal místodržícímu r. 1625 dne 16. května, aby hrad Karlštein v moc Filipa Fabricia, podkomoří králové, uvedl a purkrabí Bedřicha a Humprechta z povinnosti propustil, poněvadž onomu úřad sudství zemského a tomuto hejtmanství hradu Pražského uděleno bylo. Panství tehda (r. 1622) na 63.233 kop čili 73.772 fl. odhádané obsahovalo kromě hradu vsi Budňany, Třebaň, Mořinku, Mořinu, Kozolupy, Trněný Újezdec, Kuchař, Loděnici, Vráž, Hyskov, Tetín, Srbsko, Běleč, Zadní Třebaň, Velké Ledčice, Čím, Čelinu, Milín, Palivo, Lešetice, Tbity, Úběnice, Drahlice, Dubenec, Čelyni, Velké Pečice, Pečičky, Bohostice a Smolotely. Poněvadž císařová Eleonora k dosažení summy peněžité panství Karlšteinské zastaviti chtěla, nařízeni jsou skrze císaře kommissaři Adam z Valdšteina, Kryštof Vratislav z Mitrovic a Filip Fabricius z Rosenfelda, aby o to jednali s Janem Říčanským Kavkou z Říčan. Ačkoliv Kavka prý za těch obtížných a nebezpečných běhů válečných peníze na panství půjčovati se rozpakoval, přece vyčetl 50.000 fl. rh. (t. j. 44.000 v uherských dukátech a 6000 fl. v tolařích), a proto mu r. 1626 dne 17. října hrad Karlštein s panstvím na tři léta zastaven tak, aby obě strany při splacování půl léta napřed věděti daly a manové povinnosti své Kavkovi vykonávali. Císař potvrdil tu zástavu téhož dne a zaručil se panstvím Točnickým, kdyby byl Kavka z hradu Karlšteina vyveden. Avšak po uplynutí dotčených let nejen hrad nesplacován, nýbrž i když Kavka r. 1631 půl léta napřed věděti dal, jen 2000 fl. zaplaceno : Kavka převzav panství za těžkých dob, hospodařil na něm jak mohl a aspoň nic nezkazil. Důkladným opravám Jáchyma Novohradského r. 1596 dokonalým děkovati jest, že hrad Karlštein, který pokládán byl tehda za věc zbytečnou, úplně nezpustl. Co ještě úctu k hradu vzbuzovalo jediné, byly svátosti na něm chované. Kavka zejména vždy o to přemýšlel a péči nesl o ty svátosti, a dostav po mnoha letech dovolení do té kaple jíti, co tak po oltářích, almarách otevřených a vyloupených, ano i v skulinách ve zdech rozmetaného i zaprášeného vynajíti mohl, sklidil, do svého domu na Malé straně odvezl a císaři k vlastním rukám odvésti chtěl. Avšak do toho vkročily vojenské nehody, pak nemoc a smrť Kavkova (r. †1645). Dcery jeho Lidmila Kateřina, manželka Františka Matyáše ze Šternberka, a Marie Eusebie Beatrix Benigna (vdaná de Portia) měly v ostatcích těchto své potěšení. Jednou přihodiv se k nim Karel Vilém Hejnic z Hyršperka viděl, že stály paní s příbuznými svými a několika jezovity u tabule přikryté plátnem, na níž dvě svíce voskové rozsvíceny byly; jezovité přinesli ze sklepa do tohoto pokoje dvě obdélné skříně červeným suknem vyložené, v nichž byly ty svátosti, vyložili je na stůl a popsavše je vložili je do nové bavlny a do skříní a zase do sklepa nesli. Poněvadž byla obava, aby ve vlhkém sklepě nespráchnivěly, psali o tom místodržící do Vídně (roku 1645, 21. června), a tak se z rozkazu císaře Ferdinanda III. tou věcí hnulo. Všechny ostatky, co jich na Karlšteině zbylo i za Kavkou zůstávalo, vyzdviženy a roku 1645 dne 20. srpna do hlavního kostela Pražského ve 22 skříních přeneseny. ¨Podlé porovnání učiněného mezi sestrami převzala Beatrix Benigna panství Karlšteinské, ovšem že měla z toho díly ostatním sestrám vyplatiti. Lidmile tuším díl její vyplacen, ale zdědila potom po sestře své Marii Eusebii polovici jejího dílu, tak že se nacházela v držení šestého dílu panství Karlšteinského, který prodala r. 1672 dne 20. května synu svému Janu Norbertovi hraběti ze Šternberka. Díl tento držel od r. 1686 syn jeho nezletilý Jan Josef. Ostatek dostal se potom po smrti kněžny z Portie († r. 1681), která pořízení o statku svém neučinila, Františce Benigně hraběnce Weissenwolfové a Isabelle Mandaléně hraběnce ze Šternberka, dcerám jejím. Avšak poněvadž Isabella r. 1687 zemřela, dostal se díl její nezletilému synu jejímu, dotčenému Janu Josefovi,6) a tak byl Karlštein na dva nestejné díly rozdělen. Zatím se strany komory královské nespouštěno z očí panství Karlšteinského původně jen na tři léta zastavěného, ale za tehdejších dob nesnadno bylo i tu nevelikou summu, zač zastaveno bylo, sehnati. Mezitím se bylo panství r. 1626 zpustlé znamenitě polepšilo, i našlo se, že stará jeho taxa jest o 23.772 fl. menší, nežli nynější jeho cena činila. Teprve r. 1693, když se nacházeli v držení panství dotčený již Jan Josef (teprve r. 1695 zletilý)7) a Kryštof hrabě z Weissenwolfu, vypraveni jsou na Karlštein tři úředníci komorní, aby shlédli panství a zlepšení jeho skrze zápisné držitele učiněné, a odhadli panství na 154.000 fl. Potom panství od komory prodáváno. Za kupce se nabídl napřed hrabě Karel z Bredy, kr. místodržící, dávaje za ně 150.000 fl., ale naskytly se tu všelijaké těžkosti. Mezi nimi byla i ta, že zástavní držitelé mnoho žádali za svoje zlepšení, od komory však na nich žádána náhrada za přílišné užívání panství (že totiž více brali, než jim podlé zápisné summy náleželo). Ta věc odstraněna zatím, když hrabě Norbert Libšteinský z Kolovrat položiv 50.000 fl., panství pro císařovou Eleonoru vyplatil a nabízel se, že je koupí dědičně se vším příslušenstvím, s podacími a se všemi many za 150.000 fl. Nařídila tedy komora dvorská (roku 1703, 21.září) radám komory české, aby smlouvu trhovou sepsali. V navržení jejím, jménem císaře Leopolda sepsaném, obsaženo jest, kterak nutno jest pro válečné běhy statky komorní odcizovati,1) a že hrabě Norbert půjčiv k vyplacení 50.000 fl. o minulém sv. Havle koupiti se nabízel, pročež se mu panství Karlšteinské i se zámkem a statkem Milínským a právem nad many prodává k dědičnému držení, tak aby přestalo býti korunním, nebo stolním, neb k úřadu purkrabskému patřícím statkem. O veliké umělecké ceně Karlšteina neměli tehda ani ponětí, netušíce, že za dotčenou summu snad ani veliká věž o sobě zaplacena není. Na štěstí k této pro staroslavnou památku Karlovu velmi záhubné smlouvě nedošlo. Komora česká poslala navržení smlouvy do Vídně, odkudž navráceno r. 1704, 9. ledna s rozkazem, aby bylo dobře uváženo a odpověď dána do 14 dní. Tu se však našlo najednou, že hrabě Breda dával za panství bez manů tolik, co dával Libšteinský za ně i s many, pročež že by čelilo proti regaliím, kdyby se dalo obyvateli království panství nad many a právo odúmrtní; kromě toho nacházeli ve smlouvě některé věci, které čelily proti vážnosti císařské a českému zemskému zřízení; pročež věc podána dne 14. února na dvorskou kancelář, aby též své mínění vyslovila. Kancelář nebyla pro podání, a tak z této koupě sešlo. Tedy císařová Eleonora vyplativši Karlštein ze svých peněz od Libšteinského (r. 1705), dala jej do správy svému hofrychtéři von Gimnich. Po její smrti (r. 1720) zase císařovny jako královny české téhož panství jako věna svého užívaly, konečně je darovala Marie Terezie r. 1755 k ústavu šlechtičen na Hradčanech. Výminka při tom určena, kdyby chtěl některý z císařů Karlštein neb Milín ke svým rukám ujíti, aby byl povinen dotčenému ústavu jiný důchod 12.000 fl. opatřiti. Darování stalo se pak z té příčiny, poněvadž byla vůle císařové, aby ústav šlechtičen vždy arcikněžna z rodu Rakouského řídila. Mezi tím zůstával hrad tak tak v dobré způsobě, avšak málo povšimnut. Poslední o něm psal s nadšením Bohuslav Balbín, ale i jeho slovo vešlo v zapomenutí, jakož vůbec století minulé těm a takovým věcem nehrubě přálo. Teprve před 100 lety, když se láska ku středověkým památkám probouzela, všímali si vlastenci někteří zacházející krásy Karlšteina, a A. G. Meissner byl první po Balbínovi, který Karlštein samostatně popsal (r. 1798). Za takových okolností znamenala novou dobu pro Karlštein návštěva, která se mu stala r. 1812. Téhož roku dne 23. června přijel sem císař František s dcerou svou Marií Ludvikou, císařovou franckou, a několika oudy císařské rodiny a dojat byv neočekávaným zjevem, ihned rozkázal, aby všechny věci byly inventárně popsány a přípravy učiněny k opravě hradu, aby byl zachován do budoucnosti. Na štěstí byl tehda v čele království šlechetný vlastenec, hrabě Libšteinský z Kolovrat, který s potěšením o vyplnění císařského rozkazu staral, a Prokop Platzer rytíř v. Wohnsiedel, hejtman kraje Berounského, povinnosť svou řádně vykonal, tak že v l. 1815-1818 na nejpotřebnější opravy, zejména krovův, 7000 fl. k. m. prostavěno. Stavitelé ovšem slohu nerozumějíce na mnohých místech měnili vkusné v nevkusné, ale hlavní věc přece šťastně dovedena. Také nejvyšší purkrabě Karel z Chotkova přál Karlšteinu a v té příčině u císaře Ferdinanda I: se přimlouval, tak že vyšlo po korunování roku 1836 nařízení, aby byl Karlštein opravován tak, jako každé veřejné stavení. Z té příčiny opravováno na zdech veliké věže, ostatních stavení a hradeb a prostavěno v l. 1837-1838 asi 10.000 fl. k. m., při čemž hleděno k zachování starožitného rázu více, než se stalo při předešlé opravě. Kterak se i za naší paměti usiluje o zachování nejznamenitějšího hradu českého, všichni v paměti snášíme. Skála ustavičně se drobící bedlivě opravována, a naděje jest, že i stavení dobře opravena budou..

Takovým velkolepým místem pro nás pro Čechy je hrad Karlštejn. Strmí na vysokém skalním ostrohu nedaleko řeky Berounky, ze tří stran ukryt mezi vysokými lesnatými stráněmi. V létě sem na Karlštejn proudí spousty turistů z našich měst a vsí, ale i spousty cizinců, které láká podivuhodný a mocný hrad Karlštejn. Hrad, jehož postavení mezi českými hrady je výjimečné, a to nejen historickým významem, ale i jeho mohutností a architekturou. Založil jej roku 1348 český král Karel IV. (v roce 1355 korunován na římského císaře). Hradu připadla úloha dobře zabezpečené schránky korunovačních insignií a nejcennějších relikvií římské říše. Hrubá stavba Karlštejna trvala přes deset let, vnitřní úpravy kaple svatého Kříže se protáhly až do roku 1365. Hradní opevnění mělo ve své době odolat jakýmkoli útokům a to se skutečně potvrdilo v roce 1422, kdy Karlštejn marně obléhali Pražané. Na konci 16. století ještě byly z příkazu císaře Rudolfa II. opraveny poškozené hradní budovy, ale přesto v té době již počínal postupný úpadek Karlštejna. Roku 1619 byly odvezeny korunovační klenoty i s archivem do Prahy, v roce 1620 posádka vydala hrad vojsku Ferdinanda II. bez boje a roku 1648 dobyli hrad Švédové. Třebaže chátrání hradu pokračovalo, uvědomovali si nejen čeští vlastenci, ale i majitelé hradu – habsburští panovníci – historický význam Karlštejna. Císař František II. i jeho syn Ferdinand proto nechali nejvíce postižené části opravit. Jednotlivé části hradu jsou umístěny do různých výškových úrovní, které vyjadřují jejich význam. Hradu dominuje masivní hranolová věž zvaná Velká, jejíž půdorys má strany 25 a 17 metrů. Průměrná síla zdiva je 4 metry, na severní straně dokonce přes 6 metrů. Hlavním prostorem této věže a celého hradu je kaple sv. Kříže. Její stěny obíhá ve spodní části pás s broušenými polodrahokamy, vsazenými do pozlaceného štuku. Čela kleneb vyplňují deskové obrazy, převážně od Mistra Theodorika, které jsou gotickými malbami světového významu. Unikátní soubor 129 maleb, představuje "veškeré vojsko nebeské", přibližné podobizny papežů a biskupů, rytířů thébské legie, svatých vládců a církevních učitelů. Tyto díla navrhnul a většinu z nich namaloval Mistr Theodorik, "dvorní malíř" Karla IV. Výzdobu kaple doplňují nástěnné malby. Klenba je celá pozlacena a pokryta benátským sklem..

Poslání hradu mělo být výjimečné. Karel IV. jej od počátku zamýšlel vybudovat jako monumentální, nádhernou stavbu ztělesňující výsostnou funkci jeho monarchie, jako velkolepou schránku nejzávažnějších státních listin a říšských korunovačních klenotů, jimž měla dodávat posvátnosti sbírka relikvií. A protože císařská koruna spočinula r. 1355 na hlavě českého krále, zdůrazňoval hrad zároveň suverenitu a význam Karlovy české vlasti. Měl se stát též útulkem, kam se Karel uchyloval v době volna. Už položení základního kamene 10. června 1348 bylo slavnostní. Karel sice tehdy dlel na Moravě, ale v jeho zastoupení vykonal obřad arcibiskup Arnošt z Pardubic, přítel a rádce Karlův, za přítomnosti několika knížat a mnoha českých pánů. Datum slavnosti bylo totiž záměrně stanoveno na dobu, kdy se v Praze konal český sněm. Místo pro hrad bylo vybráno podle běžných středověkých zásad tak, aby bylo možno využít všech obranných možností, které poskytoval terén. Byl to ostroh, vybíhající k jihu z kopce Výšky, později zvané Kněží hora, a oddělený od něho úzkým sedlem. Na jižním konci zahýbal ostroh takřka v pravém úhlu k západu a spadal skalnatými srázy do údolí. Také na západě a na východě oddělovala hrad hluboká údolí od okolních kopců, které jej na všech stranách téměř zakrývaly před zraky nepřítele. Mezi západním vrchem Javorkou a hradním návrším tekl Hlubokým dolem od severu do Berounky Mořínský potok, důležitý zdroj vody pro hrad. Za východním údolím zvaným Studený důl, se zdvíhal vrch Haknovec a na jižním údolím odděloval hrad od Berounky kopec Plešivec. Na Karlštejn, dostavěný zhruba r. 1355, se jezdilo z Prahy po vysoké planině přes Dušníky (dnes Rudná) a nedávno založenou ves Mořinu. Na severním konci Studeného dolu se tato cesta setkávala s jinou, která přicházela od brodu přes Berounku, procházejíc podhradní vsí Bůdy, vzniklou místech, kde si pracovníci na stavbě hradu postavili dřevěná provizorní obydlí, boudy. Tato vesnice s kostelem sv. Palmacia, připomínaným poprvé r. 1357, se dokonce 18. století nazývá Budňany. Po spojení na konci Studného dolu pokrčovaly obě cesty k západu sedlem mezi Výškou a hradním návrším, a to po severní straně příkopu vytesaného ve skále napříč sedlem, aby znesnadňoval přístup ke hradu. Teprve na západním konci sedla se cesta stáčela k jihu na dřevěný most, vedoucí přes příkop k první hradní bráně. Poslední část mostu před branou byl zvedací. Přístup k hradu byl úmyslně volen tak, aby příchozí obcházel co nejdéle velkou věž, strmící právě na příkopem a nad branou, v nejvyšší, severní části hradu. Z věže mohl být stále pozorován či ostřelován. První brána stála v době Karlově nad příkopem na počátku západního svahu hradního ostrohu. Byla to čtverhranná dvoupatrová věž s vysokou valbovou střechou. Z prvního patra vedl portálek na ochoz hradby, stoupací od brány, vzhůru k opevnění velké věže. Ochoz, chráněný cimbuřím, byl uprostřed přerušen krytou baštičkou, jež skýtala strážím útulek před nepohodou. Od západního boku první brány vycházela další hradba, která po krátkém zálomu směřovala k jihu, zachovávajíc stále stejnou výšku nad Hlubokým dolem a končila u druhé hradní brány, vedoucí do nádvoří purkrabství. Příhrádek mezi oběma branami, situovaný na prudkém svahu, nebyl zastavěn. Dvoupatrová druhá brána se ve všem podobala první, měla pouze silnější zdi, ve střeše vikýře se stupňovitými štíty a její průjezd se otvíral navenek lomeným obloukem vjezdu a po jeho straně hrotitým portálkem po pěší. Oba vstupy se uzavíraly padacími mosty, spouštěnými jinak přes příkop. Purkrabství, umístěné na nižším jihozápadním výběžku hradního ostrohu, tvořilo se svým nádvořím předhradí Karlštejna. Bylo opevněno 2 m tlustou hradbou, v jejíž západní smyčce stál dvoupatrový dům karlštejnských purkrabí. Zvenčí obíhal hradbu parkán, ohrazený nižší zdí, opatřenou rovněž ochozem s cimbuřím. Severní strana parkánu procházela zčásti podchodem pod purkrabskou budovou. Celé opevnění areálu purkrabství ovládalo západní i jižní údolí pod hradem. Do jejich styku z něho vybíhal úzký obdélný dvůr, opevněný vysokou hradbou s ochozy a cimbuřím, k níže položené studniční věži. Věž měla půdorys protáhlé podkovy a složitou vysokou střechu. Svými přes 2 m silnými zdmi chránila 84 m hlubokou hradí studnu, do níž se přiváděla voda podzemní štolou od severu z Mořínského potoka. Voda se čerpala ze studny džbery na řetězech pomocí dřevěného šlapacího kola. Od studniční věže, která vyčnívala svými zaoblenými stranami značně z hradby také hluboko do svahu pod ní, sbíhala do údolí vysoká hradební zeď až za Mořínský potok, kde byla opatřena vraty, jež se v čas potřeby mohla zavřít, takže celý hradní svah nad potokem byl komunikačně uzavřen. Poměrně rozlehlé nádvoří purkrabství bylo na východní straně uzavřeno mohutnou, přes 2 m silnou hradbou, která už patřila vlastnímu opevnění vnitřního hradu. V jejím středu byla prolomena brána zaklenutá lomeným obloukem a zavíraná okovanými vraty. Byla to třetí hradní brána a zároveň hlavní vstup do vnitřního hradu. Ten pozůstával ze tří budov, umístěných postupně nad sebou na třech terénních stupních hradního ostrohu. Nejníže stál palác, nad ním tzv. kostelní věž a nejvýš velká věž. Obdélná budova paláce zaujímala jižní okraj vnitřního hradu a měla tu funkci hradby. Byla 46 m dlouhá a 12,5 m široká, na východě ukončená půlválcovou věží. Vedle věže vybíhalo k severu kratší a užší dvoupatrové křídlo, postavené o něco později na hotovou východní hradbu jako obydlí ozbrojeného průvodu císařova. Protože palác stál na svahu, měl na jižní, venkovní straně o jedno podlaží víc. Sklep, částečně vytesaný ve skále, byl původně větrán či také osvětlován jen úzkými průduchy a nebyl zaklenut. Měl jako všechna ostatní podlaží trámové stropy, položené na dřevěných průvlacích, podepřených ve sklepě a v přízemí kamennými pilíři a v patrech, kde toho bylo třeba, dřevěnými podpěrami. V přízemí byl na západní straně, proti vstupní bráně prostor, otevřený do nádvoří čtyřmi lomenými oblouky arkády, z něhož se po šikmé rampě sjíždělo do sklepa. Zbytek přízemí zaujímala jediná velká prostora zásobárny, osvětlená jen malými obdélnými okny. Vcházelo se sem třemi sedlovými portálky z úzkého dvorka, který vznikl při severní straně paláce odlámáním skály, na níž stála sousední věž. Odtud také stoupalo nekryté schodiště k velkému lomenému portálu, jímž se vstupovalo do prvního patra, a to do velké Bílé síně, jež měla vyřezávaný a malovaný strop, krb a na jihu tři velká, zdobná obdélná okna s kamennými kříži a patrně i arkýř. Protože jižní zdi paláce byly přes 2 m silné, byla okna posazena v hlubokých výklencích se sedátky. Na západ od Bílé síně byla tzv. dvořenínská světnice, přístupná portálem z dřevěné pavlače přiložené k severnímu průčelí paláce jako jediná průběžná komunikace mezi jeho místnostmi. Dvořenínská světnice ležela nad lehce stavěnou, arkádami otevřenou „kůlnou“. Proto měla slabší zdi a byla uvnitř tepelně izolovaná roubeným obložením stěn, zdobně vyřezávaným a patrně i malovaným. Od západu ji osvětlovala dvě lomená okna a od jihu pět menších hrotitých okének, umístěných do dvou řad v hlubokém segmentovém výklenku, který se působivě projevoval i na vnějším průčelí paláce. Z druhé, východní strany přiléhala k Bílé síni palácová kaple sv. Mikuláše. Její drobná loď měla stejný ráz jako ostatní světnice a stejné obdélné okno. Na východě se otvírala lomeným triumfálním obloukem do presbyteria, umístěného v půlválcové věži a osvětleného v ose úzkým okénkem. Kaple i celé první patro byly vyhrazen Karlovým dvořanům. Druhé patro paláce obýval sám císař. Nad dvořenínskou světnicí tu byla zdobně táflovaná síň se třemi okny, z níž vedl úzký portálek na ochoz přilehlé hradby. Všechna okna druhého patra byla stejná jako v prvním patře. Nad Bílou síní byl sál, na jehož stěnách byl vymalován rodokmen císaře Karla, smyšlené portréty jeho předků, skutečných i vybájených, počínaje Noem a trójským Priamem a konče věrnými podobiznami Karla IV. a jeho čtyř manželek. V severní stěně sálu byl lomený portál, jímž se po padacím můstku a krytém dřevěném schodišti chodilo do kostelní věže. Ve východní stěně byl dřevěný lomený portál, vedoucí do sousední „světnice, v níž císař Karel býval“, tedy do jeho pracovny i audienční síně. Dnes je to nejzachovalejší místnost paláce, vyložená dřevěnými, v 19. století z velké části vyměněnými kazetami, ve stropě polychromovanými a zlacenými. Osvětlena byla od jihu sdruženými okny arkýře a vytápěna krbem. Zdobný dřevěný portál ji spojoval s nejvýchodnější světnicí druhého patra, Karlovou ložnicí. Ta měla dvě okna k jihu, krb a při severním boku půlválcové věže prevét, přístupný úzkou chodbičkou. V prostoru věže byla císařova soukromá kaple. Z ní vedlo v tloušťce jižní zdi věže šnekové schodiště do pokojů císařovniných, které byly ve třetím patře. Toto patro, umístěné už pod vysokou valbovou střechou, bylo postaveno z brázděného zdiva. Mělo rychlejší sled oken, menších než v obou patrech spodních, a jeho jižní strana, obrácená do podhradí, byla rytmizována šesti polygonálními arkýři s vysokými jehlancovými střechami. Seřazení, poslání i vybavení místností bylo přibližně stejné jako v druhém patře, tedy od východu ložnice, pak reprezentační místnost, sál a na západě světnice dvorních dam. Z půlválcové komory ve věži, která tu byla jediná ještě zděná, pokračovalo točité schodiště do posledního, brázděného patra věže, která jím palác převyšovala, kryta vysokým kuželem střechy. Asi 10 m na sever od paláce stála na vyšším skalnatém terénním stupni mohutná čtyřhranná věž, v půdorysu 23,14 m dlouhá a 16,84 m široká, se zdmi 3,2 m silnými, jež se v druhém patře ústupkem mírně zužovala, a krytá nad brázděným polopatrem vysokou valbovou střechou. Polopatro mělo pravděpodobně polygonální nárožní arkýře s ostrými jehlancovými střechami. Do věže se chodilo buď z druhého patra paláce už zmíněným můstkem, který končil v jejím prvním patře, anebo z ochozu západní hradby po padacím můstku do jejího přízemí. Ze síňky za vstupním portálem tu vycházelo schodiště v síle západní zdi do prvního patra. V přízemí a i patře bylo po jedné síni v jižní a po dvou menších v severní polovině věže. Do druhého patra, kde byl původně jediný sál, vedlo schodiště v síle východní zdi a pokračovalo do podstřešního polopatra. Všechny místnosti měly trámové stropy, obdélná okna, v přízemí a v polopatře malá, tesané portály a některé byly vybaveny krby a prevéty. Snad byly původně určeny rytířským manům, kteří měli za úkol ochranu sousední velké věže. Výjimkou byla drobná kaple v tloušťce mírně zesílené jižní zdi druhého patra, přístupná klenutou chodbičkou v síle zdi, odkud se teprve bohatě profilovaným pravoúhlým portálem vstupovalo do kapličky, zaklenuté dvěma poli křížové klenby osvětlené dvěma okny a s trojlistou kružbou v lomených záklencích. Hrušková žebra klenby zabíhala dvojím zalomením do přístěnných podložek. Portál uzavíraly těžké, ozdobně kované dveře. Vnitřní komunikace této větve byly důmyslně přizpůsobeny obranným zřetelům, neboť se jí chodilo z druhého patra paláce i do hlavní věže hradu, vztyčené v jeho severní části. Portálek ve střechu severní zdi druhého patra vedl na hrázděný krytý přechod nad skalnatým terénem ústící do čtverhranné bašty uprostřed příčné hradby, jež k ní z obou stran příkře stoupala od západního i východního opevnění nitřního hradu. Baštou se procházelo na malý dvorek, obehnaný vysokou zdí, a odtud do čtverhranného přístavku, přiloženého k velké věži, jímž vedlo vřetenové schodiště do jejího prvního a druhého patra. Vysoká hlavní věž Karlštejna stála na nejvyšším terénním stupni hradního ostrohu. Byla to mohutná čtyřpatrová stavba obdélného půdorysu o stranách 25,81 a 17,04 m, krytá sedlovou střechou se stupňovitými štíty, kolem níž obíhal ochoz s cimbuřím. Tři spodnější patra byla podtržena kordónovými římsami a nároží byla armována kvádry. Čelní zeď, obrácená k příkopu, byla bez oken, v přízemí bezmála 7 m silná, ostatní zdi téměř 4 m. Přízemí vyplňovaly dvě místnosti, původně plochostropé, osvětlené jen malými obdélnými okny. V zadní byl krb. V prvním patře byly podobné dvě prostory, ale měly žebrové křížové klenby, velká obdélná okna v zadní opět krb a prevét za chodbičkou v síle zdi. Celé druhé patro zaujímal jediný sál kaple, zaklenutý dvěma poli křížové klenby s hruškovými žebry a osvětlený vysokými lomenými okny s kružbami, dvěma z východu a jedním ze západu, zasazenými v hlubokých výklencích se sedátky, jakých se žívalo ve světských komnatách. Uprostřed severní stěny byl nad oltářní menzou obdélný výklenek s profilovaným orámováním a vpravo od něho sanktuárium. Schodiště v síle západní zdi stoupalo z předsíňky kaple do sálu, který vyplňoval celé třetí patro, kryt trámovým stropem, osvětlen ze tří stran celkem osmi obdélnými okny se sedátky ve výklencích a vyhřán krbem. Sloužil totiž jako strážnice a zbrojnice. Ze severovýchodního koutu vedlo několik stupňů schodiště k chodbičce do prevétu v tloušťce zdi. Kolem severozápadního koutu stoupalo přistavěné dřevěné schodiště do čtvrtého patra, podobného třetímu a odtud na ochoz, obíhající patu břidlicí kryté střechy přístupný i z podstřeší čtyřmi schody. Na severním konci střešního hřebene byla věžička se zvoncem, jímž prý hlásní dávali znamení, když přijížděl ke hradu významný host. Velká věž byla z celého hradu nejsilněji opevněna. Uzavíral ji nepravidelný čtyřúhelník ozubených hradeb, jehož delší strany tvořila východní hradba, táhnoucí se sem od paláce, a západní hradba, která sem stoupala od druhé hradní brány. Strmé stoupání tu proměnilo jejich ochozy ve schodiště. Na severu je spojovala kratší zeď s cimbuřím a na jih od věže už zmíněná příčná hradba, k níž vedl můstek z kostelní věže. V rozích čtyřúhelníku stály kryté věžičky, v nichž se stráže ukrývaly před nepohodou. Zevně chránil celek ještě parkán, který vycházel na jihu od parkánu purkrabství a táhl se podél celé jižní i východní strany hradu až za velkou věž. Z jeho ohybu při palácové věži vycházela hradba až do protějšího svahu Studeného dolu, který tak uzavírala. V hloubi dolu byla prolomena vraty, jimiž procházela cesta. Na západní straně vnitřního hradu přejímal funkci parkánu příhrádek mezi první a druhou bránou. Na severu zavírala jako svorník vnější pás opevnění mohutná lichoběžníková bašta pod velkou věží, propojená komunikačně s první bránou, s parkánem i s purkrabstvím. V tomto stavu se nacházel Karlštejn r. 1355, kdy jeho stavba skončila. Byl už také zařízen jeho palác, neboť v listopadu 1355 se tu Karel IV. poprvé načas ubytoval po návratu z Říma, kde byl v dubnu toho roku slavnostně korunován na císaře. Tehdy byla už také vyzdobena nástěnnými malbami palácová kaple sv. Mikuláše. Teprve na jaře 1356 začala nejspíš práce na malbách Karlova rodokmene v sále druhého patra paláce. Císař jím chtěl demonstrovat svou starobylou urozenost a právo na výsostnou funkci v čele křesťanstva. Opíral se zřejmě o příklad skvělé sochařské galérie francouzských králů v Paříži. I když malby v palácové kapli nenávratně zmizely, máme rodokmen zachován aspoň v knižním manýristickém přetvoření Ornysově z l. 1574 – 1575. Autory rodokmenu byli patrně Mikuláš Wurmser ze Štrasburku a jménem nám neznámý mistr malířského cyklu klášterních ambitů v pražských Emauzích, kam oba přešli hned po dokončení prací v karlštejnském paláci. Byli dobře poučeni o současné malbě italské, byzantské i francouzské, spějící k portrétnímu realismu. Syntéza těchto přínosů zúrodněná českou domácí tradicí jim byla podnětem dalších uměleckých výbojů v duchu protohumanismu Karlova dvora. Současně se začalo i s výzdobou sálu v druhém patře kostelní věže. Okenní výklenky i kamenné rámy oken byly obloženy leštěnými polodrahokamy a na uhlazenou omítku jejich záklenků byly zatím jen rudkou nakresleny návrhy maleb. Také sousední drobná kaple v síle jižní zdi věže byla už vyzdobena nástěnnými malbami. Jenže Karel IV. dal tehdy zhotovit zlatý ostatkový kříž zdobený drahokamy a perlami, v němž uložil svou nedávno rozmnoženou sbírku relikvií Kristova utrpení. Vzácný ostatkový kříž měl být součástí českých korunovačních klenotů. Měl být zatím chován v kapličce kostelní věže, kterou proto dal Karel v l. 1356 – 1357 znovu nákladně vyzdobit. Z původní malby tu zůstal ve výklenku nad oltářem Wurmserův freskový obraz trůnící Madony s dítětem, uctívané Karlem a jeho chotí, snad Annou Svídnickou, a pak na stěně proti oknům hlavy sedmi českých patronů na pozadí malovaných arkád. Ty se tu zachovaly proto, že byly od poloviny 14. století zakryty prknem, o němž se věřilo, že pochází z vozu, na kterém bylo mrtvé tělo sv. Václava převáženo ze Staré Boleslavi do Prahy. Když byly za restaurace hradu koncem 19. století odkryty, překvapily zářivostí barev, jichž tu užil tzv. Mistr emauzského cyklu. Ostatní malby a s nimi i spodní části postav českých patronů nahradila nová výzdoba, při níž byly všechny stěny kaple obloženy leštěnými polodrahokamy, spojovanými zlaceným štukem s vtlačenými ornamenty. Prsa klenby byla pokryta zlacenými rozetkami, žebra malována a zlacena, svorníky pozlaceny a posázeny drahokamy, okna ozdobena malbami na skle s výjevy Ukřižování. To souviselo s novou funkcí kaple, neboť na jejím oltáři pak až do r. 1365 stál zmíněný ostatkový kříž. Proto také dal císař na přední stranu menzy namalovat obraz Ukřižování a v nadpraží bohatě zlaceného a polychromovaného portálu sám ostatkový kříž, držený polopostavami Karla IV. a jeho krásné choti Anny Svídnické v plném císařském majestátu. Obě malby vytvořil patrně Mikuláš Wurmser. Vynikají vzácným realismem, vystihujícím nejen tělesné vzezření zobrazených osob, ale i jejich individuální vlastnosti duševní. V r. 1365, když byl ostatkový kříž přenesen do velké věže, byla kaple, dnes nejzachovalejší původní prostor Karlštejna, zasvěcena sv. Kateřině, oblíbené světici Karlově (její obraz se zachoval na jižní straně oltářní menzy), a stala se soukromou oratoří císařovou. Trávíval prý v ní na modlitbách a v rozjímání i několik dní, přičemž mu jídlo a důležité listiny podávali otvorem při podlaze. Pomocí jiného otvoru mohl být účasten bohoslužeb v sousedním věžním kostele. Karel IV. zamýšlel založit na Karlštejně kanovnickou kapitulu, jako tomu bylo na Pražském hradě a na Vyšehradě. Chtěl tím zdůraznit význam Karlštejna. Protože by palácová kaple kanovníkům nestačila, dal přepažit sál v druhém patře kostelní věže tak, že v jeho jižní půlce vznikl prostor pro nový kostel a v severní půli sakristie a vedle ní předsíň vstupu k přechodu do velké věže. V r. 1355 byla tedy zastavena započatá výzdoba sálu, v jižní zdi proraženo nové, tentokrát lomené okno a k nové příčce postaven oltář. Výzdoba kostela, jemuž zůstal trámový strop, měla být výhradně maurská. Kromě náboženského účelu měla i za úkol oslavit Karlovu císařskou hodnost. V tom byla pokračováním maleb Karlova rodokmene. Vytvořil ji v l. 1356 až 1361 nejspíše Mikuláš Wurmser. Převážnou většinu stěn zaplnil rozsáhlý cyklus výjevů z Apokalypsy, umístěný ve třech vodorovných pásech nad malovanou arkaturou, která pokrývala všechny nejspodnější plochy stěn. Jen jižní stěnu, v níž byly snad provizorně uloženy říšské insignie s vzácnými ostatky a za níž ležela kaple s ostatkovým křížem zaujaly opět v horizontálním seřazení tři tzv. Ostatkové scény. Na prvních dvou přijímá Karel IV. od korunovaných dárců ostatky Kristova utrpení a ve třetí je sám ukládá do ostatkového kříže. Nad nimi býval umístěn výjev uctívání sv. Trojice Karlem IV. a jeho první choti Blankou z Valois. Základní myšlenkou malířské výzdoby kostela byla – v souladu s celým pojetím Karlštejna – demonstrace jednotné ideje římské říše. Karel IV. ji čerpal za staré říšské pověsti, že přijde silný římský císař, který opět sjednotí císařství západní a východní v jediné křesťanské impérium, že přemůže krále francouzského i jeruzalémského a nakonec uloží svou korunu a žezlo na oltář v jeruzalémském chrámě. Karel to učinil aspoň symbolicky tím, že dal zpodobnit v Ostatkových scénách krále francouzského a jeruzalémsko-kyperského v postojích lenického úklonu před svým císařským majestátem. Obrazem nebeského Jeruzaléma měla být kaple sv. Kříže, kam chtěl uložit říšské korunovační klenoty. A protože císařská pověst byla založena na myšlenkách Apokalypsy sv. Jana, dal tu Karel zobrazit i apokalyptické výjevy, ovšem ve svém vlastním pojetí, tj. jako oslavu císařské hodnosti a moci. Tato tendence šla tak daleko, že například obraz apokalyptické Ženy sluncem oděné, „která poradila pocholíka“, zde byl nejen pojat jako královna nebes, Assumpta s děckem, ale zároveň dostal reálnou podobu Anny Svídnické, pozemské královny a císařovny, která právě r. 1361 porodila Karlova následníka, Václava. Císař tehdy pobýval na Karlštejně každoročně, někdy i víckrát za rok. V březnu 1357 založil karlštejnskou kapitulu, zatím v počtu pěti kanovníků, z nichž jeden měl být jejím děkanem, a bohatě ji nadal příjmy v penězích i naturáliích. Protože kanovníci neměli krom bohoslužeb zůstávat na hradě, dal pro ně postavit obydlí až za příkopem, při severním konci mostu, vedoucího odtud k první hradní bráně, tedy až na úbočí Výšky, které se pak proto říkalo Kněží hora. Byl to patrový dům s kůlnami, stodolou a stájí, vše patrně většinou ze dřeva, aby se dalo v čas nebezpečí rychle rozebrat a neskýtalo oporu obléhatelům. Za přítomnosti císaře Karla, arcibiskupa Arnošta Pardubic, biskupa olomouckého Jana Očka, biskupa litomyšlského Jana ze Středy a jiných cizích biskupů, knížat a pánů českých, slezských a německých byla na jaře 1357 vysvěcena drobná kaple v kostelní věži „ke cti utrpení Páně a nástrojů jeho“ a sousední kostel ke cti Panny Marie. Zároveň císař rozhodl, aby v kapli, kde je chován ostatkový kříž, směli sloužit mši jen arcibiskupové a biskupové s právem pontifikálií. Nařídil také, aby ve věži, v níž se tato kaple nachází, „nebylo nikomu dovoleno se ženou, byť i zákonitou manželkou, spáti nebo lehati“. Obě tato nařízení platila později pro velkou věž Karlštejna, kam byly r. 1365 přeneseny vzácné ostatky a uloženy v její kapli spolu s říšskými korunovačními klenoty, protože tato kaple měla být nejdůležitějším hradním prostorem a vrcholem ideové koncepce Karlštejna, a byla v l. 1357 – 1367 nádherně vyzdobena. Stejně jako v kapli, kde byl chován ostatkový kříž, byly všechny stěny nad soklem až k patě klenby obloženy leštěnými polodrahokamy, sestavenými do tvaru křížů, spojovanými zlaceným štukem s vtlačenými znaky českým, říšským a korunovanou iniciálou jména Karlova. Nároží obkladu chránily dřevěné lišty, zlacené a malované, ukončené v presbytáři hlavicemi a s kapustovými listy ze zlaceného štuku. Ostatek stěn zaujaly deskové obrazy Mistra Theodorika v zlacených rámech hustě řezané v deštění a znázorňující jednotlivými polopostavami „nebeské vojsko Kristovo“, tj. světce a mučeníky, mezi nimi i české patrony a císaře Karla Velikého. Jejich atributy, berly, meče, štíty atp. byly aplikovány z ryzího zlatého a stříbrného plechu. Na nejčestnějším místě byl nad oltářem výklenek, zavřený zlacenou mříží, v němž byly uloženy říšské korunovační insignie a s nimi četné relikvie. Nad výklenkem dal císař umístit triptych deskových obrazů Tomáše z Modeny, znázorňující Madonu s dítětem, sv. Václava a Palmacie, a nad ním ještě Theodorikovy obrazy Ecce homo a velké Ukřižování. Horní stěny okenních výklenků pokryl Theodorik nástěnnými malbami výjevů ze života Kristova a z Apokalypsy, jež měl být pokračováním a vyvrcholením maleb v kostele Panny Marie. Jen v západním výklenku vytvořil Mistr Emauzského cyklu malbu Klanění beránkovi. Plochu klenby pokrývaly skleněné puklice vyložené uvnitř zlatými fóliemi a zasazené v zlaceném štuku. Znázorňovaly hvězdnou oblohu. Na ní svítil stříbrný měsíc a zlaté slunce, provedené z ryzého kovu, ba nechybělo ani pět tehdy významných planet, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturnus. Klenební žebra a kružby oken byly zlaceny a polychromovány. Spodní části oken měly místo skla dekorativně sestavené křišťálové kaménky. Presbyterium oddělovala od lodi zlacená mříž, z jejíchž kružeb visely velké broušené drahokamy. Při slavnostních příležitostech zářil interiér světlem 1300 svíček, napíchaných většinou na hrotité násadce na železném, zlaceném prutu, který obíhal stěny nad soklem. Jejich záře, odrážená lesklými plochami obkladu a zlata, naplňovala prostor nadskutečným, magickým světlem a dovršovala iluzi nebeského Jeruzaléma. Předstupněm výzdoby kaple byly malby na stěnách schodiště, které k ní stoupalo v přístavku při jižní zdi velké věže. Jdeme-li vzhůru, rozvíjí se nám po levé straně cyklus o životě a posmrtné slávě sv. Václava, cestou dolů sledujeme na protějších stěnách výjevy ze života sv. Ludmily až k jejímu zavraždění. Zvláštním oslavením obou českých světců, svých předků po matce, chtěl Karel zdůraznit svůj český původ po přeslici a tedy i dědičný nárok na přemyslovský trůn. Proto dal také na horním konci schodiště namalovat svou postavu s průvodem přemyslovských panovníků. Oba cykly vytvořil v l. 1361 – 1363 Karlův malíř Oswald se svým pomocníkem. Projevili tu nový, pokročilý názor na konstrukci prostoru. Kaple ve velké věži byla slavnostně vysvěcena r. 1365. Za účasti císaře, arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi a řady dalších hodnostářů sem patrně byl přenesen Karlův ostatkový kříž z kaple v kostelní věži spolu s jejím patrociniem nástrojům Kristova umučení na kříži. V. Dvořáková dospěla k názoru, že ideovou koncepci kaple sv. Kříže, jak pak byla nazývána, lze vyložit jako oslavu římského impéria a vládnoucího císaře a jejich připodobňování k moci nebeské prostřednictvím teologické a jiné symboliky. Kaple měla působit dojmem nebeského Jeruzaléma, a to zejména symbolickou nádherou zlata a drahokamů. Zlato a drahokamy pronikly aplikami a schránkami ostatků i na obrazy Theodorikovy, které svým úsporným realismem vyobrazení monumentálních polopostav se seversky nehezkými tvářemi utkvělých, nadskutečných pohledů a měkkými barvami, jakoby prozářenými světlem vycházejícím zevnitř, sugerovaly živou přítomnost světců a přispívaly nemálo k žádoucímu působení kaple. Mimo to se svými originálními kvalitami, jež nemají obdoby ve Francii ani v Itálii, staly ukazatelem cest dalšího vývoje evropského malířství. Na podobné myšlence oslavy Karlova císařství byl promyšleně koncipován a ztvárněn celý Karlštejn. V dokonalém funkčním rozmístění jednotlivých částí a budov hradu do terénu je nápadná vzestupná linie výtvarná i významová. Od obsahově nejméně významných částí, jakými jsou studniční věž a purkrabství, řešené ve skromnějším měřítku a vybavení, pokračuje v souhlase s terénem vzestupná křivka přes vyšší a mohutnější císařský palác kostelní věže až k velké věži, významově nejzávažnější části hradu, v jejíž monumentální hmotě gradace jednotlivých částí vrcholí. Toto řešení je mezi našimi hrady výjimečné. Na Karlštejně se až na malé výjimky všude uplatnil nový „světský sloh“. Jeví se to jména v užití obdélných oken s vnitřními kříži, a to nejen v místnostech plochostropých, ale i klenutých. Profilace těchto oken se postupem stavby zjednodušovala redukcí svých článků, což lze považovat za český rys tvorby. Jen některé bohoslužebné prostory dostaly lomená okna s kružbami. Také portály se postupně zesvětšťovaly. V paláci měly sice významnější prostory portály lomené, ale už do kaple sv. Kateřiny vedl portál pravoúhlý, jehož bylo pak užito všude v patrech velké věže, i u vchodů do kaple sv. Kříže, nejposvátnějšího prostoru hradu. U méně významných místností se užilo portálků sedlových. Fasády byly v duchu českého cítění hladké, jen horizontálně členěné. Klenby měly běžnou křížovou formu a hruškovou profilaci žeber, vybíhajících z podložek vytvořených založením přístěnného půlžebra. Jen v kapli sv. Kříže se žebra (bez podložek) nad příporou pronikají. Také opevnění Karlštejna je typicky středoevropské, zejména v užití parkánu. Chybí tu francouzské flankování pomocí věží a bašt. Jen velká věž je analogií francouzského donjonu, ale liší se od něho svým posláním i tím, že obsahuje kapli. Domácí je i additivní řazení prostorů v patrech paláce po obou stranách vstupní síně až po táflovanou komoru. Původcem ideové koncepce Karlštejna byl sám Karel IV. Projevuje se v ní jeho světový názor a náboženskopolitické pojetí impéria, jeho značné vzdělání i zkušenosti, které získal zejména ve Francii. Pařížské sídlo Kapetovců mu nebylo sice vzorem, ale zdrojem podnětů při stanovení myšlenkového obsahu Karlštejna. Provedení stavby nesvěřil svým vynikajícím architektům Matyáši z Arrasu či Petru Parléřovi, jako by cítil, že by se tak střetl s osobitou individualitou, která by nebyla povolným nástrojem jeho vůle a přání. Vybral si proto architekta, zřejmě Čecha, který představoval kvalitní průměr, ale ne osobité nadání. K malířské výzdobě užil ovšem svých nejlepších umělců. Plastika se kupodivu na Karlštejně téměř neuplatnila. Hospodářskou základnou hradu bylo jeho panství s osmnácti vesnicemi a dvěma městečky. Karel IV. pro ně jednak vyčlenil řadu vsí a město Beroun z královského majetku, jednak přikoupil další. Jen málo těchto obcí leželo v blízkosti hradu a některé byly značně vzdálené. Hradu vládl jménem krále purkrabí. Staral se hlavně o bezpečnost a obranu hradu, velel jeho posádce. Ale vykonával i správu jeho okolí. Býval obyčejně z vladyckého stavu. K ruce měl podpurkrabího, který měl na starosti hradní panství a hospodářskou správu. Purkrabí dostával asi tři čtvrtiny důchodu panství, části pokut a cel. Měl přiděleno i něco polí a rybníků. Musel však sám platit čeleď, pečovat o vinice, které byly založeny na jižních svazích pod hradem, odvádět z nich víno královskému dvoru a nadto 100 grošů. Prvním purkrabím byl Vít z Bítova, připomínaný už r. 1355. Předtím vedl asi administrativu stavby hradu. Obránci hradu byli karlštejnští manové. Rytířští manové měli propůjčen statek a za to museli věrně a v tuhé kázni plnit své povinnosti, hlavně být pohotově ve zbrani jako jízdní bojovníci se samostřílem k obraně hradu. Měli na Karlštejně svůj manský soud a manské desky (zápisy usnesení a soupis pozemků) a zdobné skříně s erby, kam ukládali zbraně. Byly původně umístěny v přízemí purkrabství, později v prvním patře velké věže. Robotní manové byli osvobození ode všech dávek a místo roboty sloužili na hradě jako pěší bojovníci, střežili brány, zavírali a otvírali je, spouštěli most a v sobotu metli hradní nádvoří. Pocházeli ze vsí hradního panství. Tak jako Karel IV. pobýval často na Karlštejně i Václav IV., zpočátku se svou chotí Johankou. Ta tu 31. prosince 1386 náhle zemřela, podle pověsti prý v noci zadávena chrtem, který spával v králově ložnici. Za královských sporů s markrabětem Joštem tři čeští páni a Hanuš kníže opavský r. 1397 úkladně zavraždili na Karlštejně čtyři milce královy, mezi nimi Purkarta z Janovic. Král se pak Karlštejnu vyhýbal až do r. 1404, ač tu byl tehdy purkrabím jeho oblíbenec Jíra z Roztok. Po něm se připomíná v l. 1406 – 1419 králi věrný Kuneš z Olbramovic. V r. 1412 uspořádal král Václav na Karlštejně velkou hostinu k poctě svého hosta Arnošta Štyrského, který při ní, rozjařen, tancoval s královnou Žofií po stole. Byla to druhá choť Václavova, původně bavorská princezna, s níž se oženil r. 1489, krásná, dobrotivá a králi vždy věrně oddaná. Když přišla do naší země, mluvila už plynně česky a ráda pak chodívala na Husova kázání. Za Václava IV. byl rozmnožen počet karlštejnských kanovníků na dvanáct včetně děkana a měl být rozšířen jejich dům. K tomu však už nedošlo. Koncem července 1419 totiž vypukla husitská revoluce a 16. srpna zemřel král Václav. Jeho bratr, císař Zikmund zbavil Václavova předního milce, Janka z Miličína, úřadu karlštejnského purkrabího a jmenoval purkrabím nepřítele husitů, Zdislava Tluksu z Bubenic. V létě 1420 přijel Zikmund na Karlštejn, pobral tu část pokladů zdejších i jiných kostelů, například i svatovítského, které byly na Karlštejně tehdy uloženy, a zaplatil jimi svým žoldnéřům, účastníkům první křížové výpravy proti Čechům. Říšské korunovační klenoty dal z Karlštejna odvést do Uher a zvrátil tak smysl hradu, který mu dal Karel IV. Jejich místo zaujaly načas korunovační klenoty české, ale i je dal počátkem r. 1421 odvézt na uherský Vyšehrad (Visegrad). Přitom sebral i další poklady uložené na Karlštejně. Téhož roku v listopadu vypálili husitští pražané Bůdy..

Karel čtvrtý z boží milosti císař Římský a král Český urozenému Vernéři vladyce, služebníku a věrnému svému milému milosť svou vzkazujeme. Ačkoliv jsi od pečlivé hospodyně přírody z šetrnosti a z vtipné a lstivé citlivosti, jak obecné jest mínění, jak u vzrostu těla, tak i v způsobnosti přirozených sil poněkud prý zanedbán, poněvadž oči tělesné spatřují krátkého vzrostem, netáhlého tělem a zkráceného v údech tělesných, přece sladká její dobrotivosť a přirozené její milostivosti znamenitá a chvály hodná ušlechtilosť to světlem mysli a paprskem nadání znamenitě splatila, co jsi ztratil na silách tělesných; neboť jakož lehkostí těla svého podporován jsi, tak tě lehkých věcí jako ptákův a skákajících psův obveseluje hon a divným způsobem vzniká tvému potěšení jakási vnadná veselosť, když v rozkoši kvetoucího času a za počasí jarního připravuješ nepřátelské odloučení jestřába a holubice. Čehož pováživše a poznavše po bedlivém vyptávání, aby vděčná tvoje práce při královských kratochvílích kvetla a konána byla a my tebe k našim službám tím lépe potřebovali, tobě dobře zasloužilému a skrze tebe tvým dědicům dvůr s jeho poplužím, který ve vsi větší Mořinách držíme, a 10 kop a 10 gr. Pr. ročního úroku dáváme, udělujeme a darujeme s právem sekati dříví v lese Mořinách k vytopení tvé světnice, jakož i kuchyně tudíž, s takovou výhradou, že ty a dědicové tvoji jeden i všichni k našim a dědicův a budoucích našich, králův Českých kratochvílem s jedním ušlechtilým jestřábem, který tvým aneb jejich přičiněním vyloučen byv, k honům potřebovati se mohl, a jedním psem podobněž, který by výkonům téhož jestřába slíděním nosu svého sloužil, každý rok o obyčejných ročních dobách máte a povinni jste přispívati, ale tak, kdyby jestřáb neb pes pojíti aneb zkaziti se měl, aneb pro obtíž slabosti se svěřené sobě skrze přírodu zaměstnání býti nemohl, že my dědici a budoucí naši králové Čeští tobě jiného neb jiné opatřiti a nahraditi máme. Aniž pak tebe dříve než po učiněné náhradě k vykonání takové povinnosti zakazovati chceme. Na svědomí toho pečeť naši císařskou kázali jsme přivěsiti. Dáno v Bonně léta 1360, ind. 13. dne a t. d. Jak chudí manové někdy na přízni a nepřízni velikých úředníků záviseli, o tom svědčí tento příběh : Anna Šilhanka, pokládajíc si spravedlnosť po nějakém Petrovi Výškovi k nějakému dvoru manskému v Lisovicích, žádala Jana Keleckého z Kleče, aby přítelem jejím právním byl. I učinil tak, že několikráte žádal pana Vácslava Košateckého, sudí dvorského (1512-1533), aby jim komorník na též manství vydán byl, jakož jest pak Tomáška písaře neb komorníka s ním tam vyslal; avšak toho těžce na něm dosáhli pro příčinu tu, že jim v tom chudoba překážela, neb od nich nechtěl míti než 30 kop grošův a potom pověděl, že jim jináč léna nepodá, leč mu dají 25 kop gr. A vysoce přísahal leže na lůžku nemocen : „Teď přísahám pánu Bohu, Bóhdaj mě dnešní den z tohoto lůžka všickni čerti vzali, jestliže jim jeden groš slevím mimo to, a což činím, to činím tobě kvůli, že sem jim ulevil.” Tu mu hned některou kopu Anna Šilhanka dala, přistoupivši k tomu. I řekl Vácslav : „Nu, pane Jene, přijmiž ty léno na jich místě.“ Proti tomu řekl Jan : „Nevím, jak se to VM. trefí, poněvadž tu všecky nejsou.“ „Nedbaj ty nic; však sem já pán těchto desk dvorských.“ I tu Kelecký hned léno přijal. Ale že tím Anna nenabyla bezpečnosti dokazuje se druhým příběhem. Vácslav, hejtman Hlubošský, jménem pána svého Jana Bechyně z Lažan a na Pičíně, purkrabě Karlšteinského, přijel r. 1538 do Milína a kázal lidem, aby s ním šli do Lisovic do dvora. Když tam přišli, četl Pavel, rychtář Milenský, list Anně Šilhance, aby odtud šla, jednou, po druhé a po třetí. I dala Anna za odpověď, že nepůjde, že jest její (jmění), i zavřela se v domě. I velel hejtman jí dobývati, a toho se lekaje Šilhánek, její muž, kázal otevříti. Když otevřela, vešli do světnice, a hejtman kázal sousedům, aby ji vyhnali, k čemuž se tito nechtěli míti. I strkal ji sám za stoly a rychtář lál sousedům, aby ji vystrčili ven. Tu ona prchla za kamna na pavlač. Tu zase Vácslav lál rychtáři, že ji pouští. I běžel rychtář čerstvě za ní a chytil ji za sukni, ale ona odtrhla na sobě tu sukni pod pás na jedné straně a vběhla přece na pavlač, davši rychtáři kopistí v loket, že nemohl několik dní rukou hnouti. I běželi všichni za ní na tu pavlač, ale ona se jim tu bráníc, nechtěla dolů, a hejtman kázal, aby ji svázali a svrhli dolů. Tu jí velel sám muž její, aby sešla. Sesedši prchla ze světnice do komory, a když ji vystrčili z domu, šla pryč a plakala. Svědek toho Matouš z Milena doložil před soudem dvorským : „A bych byl věděl, ža na to tam jíti máme, nebyl bych šel, by mi byl dobře zaplatil.“1)

Z doby, kde Vilém z Ryžemberka bydlel na Karlšteině, zachovaly se nám tyto tři listy : Panu Petrovi z RožemBerka. Službu svú vzkazuji V.M. urozený pane, pane švakře muoj milý! Zdraví oc. pane a švakře můj milý! K V.M. se utíkám v potřebě své pilné a prosím, že ráčíte za mne slíbiti podlé jiných pánuov a přátel za 2000 k. gr. č. a k listu tomuto prosím, že ráčíte pečeť svou přiložiti, s kterýmž k V.M. posílám svědčící do sv. Havla najprv příštího. I věřím V.M., že mne v takové potřebě neráčíte opustiti a já V.M. bez V. M. škody chci vyvaditi a V.Mti. se vším dobrým odplatiti i odslúžiti. A pán Buoh oc. Dána na Karlšteině v pondělí před sv. Řehořem l. 1540. Pane švakře, muoj milý! V.M. prosím, jestliže ráčíte jaké lékařstvie míti na oči, že mi ráčíte poslati po tomto poslu. Vilém Švihovský z RyžmBerka, purkrabě Karlšteinský a krále J.M. dvoru hofmistr. Panu Vilémovi z Ryžmberka

S. s. vz. p. p. švakře muoj milý! Též zase zdraví oc. Psaní, které ste mi učinili, abych za Vás rukojmím podlé jiných byl panu Jiříku Hochauzarovi za sumu 400. m. do sv. Havla příštího, že mne bez mé škody z takového rukojemství vyvaditi chcete oc. i muoj milý pane švagře, na žádosť Vaši to jsem rád učinil a svú pečeť k tomuto listu hlavnímu přitisknouti jsem rozkázal a za to žádám tak podlé Vašeho mně psaní, bez mé škody a starosti že mne z toho rukojemství k času plnění vypravíte, neb na ten čas sám s sebú dosti činiti mám. Při tom žádáte mne, abych Vám nějakého lékařstvie na oči poslal. Protož tak činím a posílám Vám v listu tomto zrnka dřeva aloes, kteréhož takto užívajte : Vezmúce na nějaké čisté pokryvadlo, aneb k tomu spůsobnú věc uhlí řeřavého a zrnko jedno na drobné kusy zřežte a do toho uhlí uvržte polovici a trychtéřem zaklopíc ať dým a ta pára trubičkou toho trychtýře Vám do oka otevřeného jde za chvíli, dokudž dým a to kouření nepomine. Nedbejte, byť pak i slzely Vám dobře oči, musíte to pro zdraví své vytrpěti a dáli Buoh, bude Vám lépe. Však pane švagře muoj milý, vím o tom, že manželku svú dobrého lékaře a doktora zdraví svého máte a ta při boku Vašem bývá, zdraví Vaše opatrujíc ostříhá a protož s tou Vy se poraďte, tať Vám nejlépe od očí ten flus odtáhne a Vás uzdraví. S tím oc. D. na Krumlově v středu po neděli Judica l. 1540. P. Petrovi. Službu oc. Jakož dobré paměti uroz. p. p. Jošt bratr V. M. a pan švagr muoj milý před některým časem za živnosti své ráčil jest mně připovědíti, kdyby pán Buoh všemohúcí manželce mé pomoci ráčil a syna mně dáti, že kmotrem mně býti ráčí, i poněvadž jest to přijíti nemohlo a z toho sešlo skrze povolení boží, budiž z toho pán Buoh pochválen a duši JM. milostiv býti. Kdež pak před některým časem při jiném psaní VM. jsem oznámil nedostatek zdraví svého stěžuje sobě na oči, žádaje V.M. za radu a niaké lékařství, ráčili ste mi kratochvilní odpověď dáti, že mám doma podlé boku svého dobrého lékaře, kterýž mně na oči mé nejlépe pomůže. I v pravdě se jest tak podlé psaní V.M. našlo, že jest mi ten lékař děkujíc pánu Bohu najlépe na oči spomohl a syna k mému potěšení jest z daru božího porodil, protož můj milý pane švagře V.M. prosím pro dokonalejší dobré přátelství, že na místě pana bratra Mti. dobré paměti kmotrem býti a z něho dobrého křesťana udělati rášíte. A já se V. M. vším dobrým přátelstvím odplatím. Pakli byste V. M. sami osobú svú pro niaké pilné potřeby ke mně na Karlštein k takovému přátelství přijíti neráčili, ale na místě svém, že někoho v sobotu po sv. panně Markétě na noc ke mně na Karlštein vyslati ráčíte, abychom, dáli pán Buoh, nazejtří v neděli kakovúž věc dokonali a křtem svatým syna mého potvrdili. S tím oc. Dán na Karlšteině v středu po sv. Petru a Pavlu l. 1540. OdPovědi od V. Mti. žádám Vilém Švihovský z Ryznberka, purkrabě Karlšteinský a krále J. M. dvoru hofmistr. K tomu dodáváme ještě jeden purkrabský list, kterýž uložen jest v archivu Roudnickém: Vysoce uroz. p. p. Vratislavovi z Pernšteina na Tovačově a Litomyšli, JMC. tajné radě, kom. a nejv. kanclíři kr. Č. J. M. pánu na mě laskavému. V. Mti. službu svou vzkazuji, vysoce urozený pane, pane kanclíři nejvyšší kr. Č., pane na mně vždycky laskavý! V. M. zdraví oc. Poněvadž ráčíte brzo z tohoto království odjeti, tímto psaním V: Mti. nemohu pominouti navštíviti a požehnati a tak něco drobet oznámiti, jaký kleveta teď v Praze se přitrefila, že v křik dáno, jako by některá mrtvá svatá těla z hrobův vstáti a po kostele chodíc mluviti na hradě Praském měla běda běda, čehož se nikterak doptati ani na panu děkanovi a jiných, kteříž i v kostele líhají, nemůžeme. Druhé též něký študent, ten nočně dnes v Praze že by měl volati, že jest JMC. umřel a khurfiršt Saský ten že má býti králem Českým a císařem Římským. Třetí židé té chasy vosem chodili v mumeraji v sobotu před nedělí Letare a měli na sobě z hrubýho plátna kápě bosácký, též pasy měli jak bosáci chodí a když sme se toho doptali, teda sme jednoho žida, který chodil v těch kápích, dosáhli a ten sedí a jiných sedem ušlo, však nic míň kázali jsme se starším židem pod tresta ními po nich ptáti a je postaviti a ti židé dávali zprávu, že sú těch kápí od ňákýho kupce Vinklhadara vypůjčili a on tomu odpírá, ale já se bojím, že jest křiv. A tak můj milostivý pane proto toto psaní V. Mti. činím, jestli byste ráčili prve ke dvoru přijeti, nežli by se to dál vyhledalo, kdo ty kápě dělati dal, bez pochyby, že to tam tejno nebude, abyste o tom nětco ráčili věděti, neb sic na tom sme společně p. hofmistr a já, jak se dál vyhledá, napsati V. Mti. i J. M. C.; neb ty věci všecky nic dobrýho neznamenají. A s tím se V. Mti. lásce poručena činím. D. v Praze v pondělí po květné neděli léta 1572. V. Mti. ve všem povolný Mikuláš z Stropčic purkrabě Karlšteinský. Na Karlštein přicházelo k dosazení mnoho lidí, kteří svého zisku si hleděli a co mohli odnášeli, protož na Karlšteině nikdy dostatek svrchkův a zásob nebýval. Asi r. 1574 byl tu také Jan Chanovský z Dlouhévsi v nějaké hodnosti. Když jednou měl jeti do Prahy, sebral 3 uzdy jízdecké, smečky, dvoje šle, ohlav novou, čtyři povodce, patery prsotiny, dva třmeny s třemeništmi, tři nové postraňky, tři tenetce jeřábčí, dva řetízky na psy líhavé, svůrky na psi, řemení rozličného a koží nemálo, což buď ke hradu aneb panu Bořitovi patřilo, a dav to vše pacholeti svému Burjanovi z Rábí, rozkázal, aby věci všecky do pytle dal a donesl je pod Karlštein do jistého dvorce. Pána právě doma nebylo. V tom, když Burjan ty věci vynesl a přes hradbu vyhoditi chtěl, tu s tím postižen, a potom paní Kateřina Bořitova z Malovic volala hejtmana Vácslava Dubského z Lukova a jiných, a tak mu ten pytel zase odňat. Roku 1575 koupili si sousedé v Butovicích vespolek zvon. Jel proň jeden soused a byla zvůlka všech sousedů, když jej povezou, aby všichni při něm byli. Právě to byl pátek před sv. Vavřincem. Jan Žilina rychtář zapřahal do pluhu, i přišel k němu rychtář Karlšteinského pána a řekl : „Pane Jene! Pojdiž s námi !“ On na to : „Kde ?“ A oni, prý pro zvon. I řekl : „Medle páni sousedé, můžli to býti beze mne, abyste mi to přátelsky udělali.“ Oni prý dobře. I jeli přece, ale mrzelo je to velmi, poněvadž i o pastuchu s nimi pořádku držeti nechtěl. Žilina také jel orat a když potom domů přišel, řekla mu žena : „Proč jsi s nima nejel? oni prý opět udělají z toho nějakou hádku.“ On však : „Tam prý pan Blažej jde s nimi a já včera také jezdil s nimi.“ A na to řekl : „Dávej nám Anka jísti !“ A když se najedli, vstal a řekl : „Zabím toho vepře.“ I zařezal ho, vundal na necky a pařili ho. V tom viděla žena sousedy, ani přicházejí, a volala na muže řkouc : „Věru, Jene, již jdou sem, vezmou nějaký základ !“ A on řekl : „Herež, dám jim za pět bílých piva.“ Když přišli sousedé, pravili k němu : „Pročiš rychtáři s námi nejel ? Máme tě vzíti do vazby.“ On : „Proč byšte mě brali ?“ Oni : „Nebo nám pro dřevo jeď k tomu zvonu; zejtra uděláme zvonici.“ I ptal se jich, kde jest to dřevo. Oni, že u řeky pod Radlicí. I pravil rychtář : „A já chtěl sobě pro pivo jeti, ale když to nemůže býti beze mne, já pojedu, než pošlete někoho se mnou, ať mi pomůž naložiti; jáť ho s pacholkem nenaložím.“ Tu řekli Mach Holjanů krčmář a Jíra : „Jaký pán ! Pošlete s ním !“ Tu se rychtář rozzlobil a odpověděl : „Však se pak vás, potvorníci, ptám, kde jest dřevo ?“ Oni : „Dáváš nám potvorníkův ?“ I řekl Kvasnička : „Matěji, vezmi ho !“ I vzal ho za loket, ale Žilina se mu vytrhl řka : „Nemáš mě proč bráti a kdybych měl od své paní (Marty Otové ze Stoješic na Zbuzanech) dovolení, šel bych.“ I hned se ho chytili, drali se s ním a vlekli ho pohlavkujíce. Někdy ho nesli, někdy ho vedli, Mach za nohy a Jíra za hlavu. A když byli u studnice u schodu u pavlače, měl nůž v ruce, jak vepře pařil, a Jíra mu řekl : „Což takový hrochu s nožem ?“ I zavřeť pěsť, uhodil ho pod oko pravé, tak že několik časů znáti bylo. Žena jim lála, proč ho týrají hůř než na silnici. Ale Ondřej Holjan, sedlák z Jinonic, dal jí pohlavek. Tu ona zvedla kámen a dala mu jím. Pak ho vedli ke kládě. Hons a Kvasnička pozvedli klády, Mach mu tam strkal nohu, Jíra ho držel za ruce a Mach zavřel kládu a vsdl na ni, aby jim neušel. Na tom dosti nemaje, kopal Mach jeho v kládě sedícího nohou, a sekerou, kterou měl na ramenou, praštil ho dvakráte přes nohy. Žena přišedši lála jim, ale Mach ji uhodil kordem na záda. Pak poslali Honsa k Jírovům pro zámek a když jej přinesli, Mach ho zamykal. Žena šla k paní žalovat, když pravili, že mají od vrchnosti povolení. Tu kázala jí paní jíti a vzíti sekeru, aby u klády stloukla ten zámek. Ona jej stloukla a hodila jej na ves na cestu. O Janovi Vchynském vypravováno již v díle I. na str. 151. Z toho, jakož i z jiných průvodů, které se níže položí, snadno lze seznati, že byl Vchynský muž povahy násilné a vtělená myšlénka samostatnosti a svéprávnosti stavovské proti moci panovničí. Za své správy lidem poddaným mnoho nepřál. Obci Hostomské odňal pivovar a louku, připovídaje je lepší živností opatřiti, ale toho neučinil. I osobám jednotlivým dědiny bral, peníze sirotčí a zádušní za sebou nechával a služebníkům za jich službu dlužen zůstával. Mezi jinými nezaplaceno na zámku pekaři za 4 léta, vrátnému za 4½ léta a bečváři asi za tolikéž služby. Přijev r. 1577 před dům Jana Bezdružického z Kolovrat na Malé straně, dobyl kordu a Ambrože, maštalíře téhož pána, v hlavu uhodil a v nohu pobodl. Také řečí svou nedovedl někoho ušetřiti. Téhož roku mluvil o Albrechtovi Bryknárovi z Brukšteina, jenž byl prokurátorem královským, že by s lotry o pokuty císařské smlouval, od obeslání císařských pouštěl a za ně úplatky bral. Patrně narážel na to, co ostatně zvykem bylo, že takový, který z nevědomosti práva nešetřil a proto statek svůj propadnouti měl, císařské milosti mohl užiti, jestliže se podvolil podlé své možnosti pokutu nějakou zaplatiti. Památný odpor Vchynského proti tomu, aby byl děkan Karlšteinský dosazen skrze osobu císařskou, pocházel z nějakého záští ke kněžím hlavního kostela Pražského. Začalo to tuším r. 1583, když byl M. Felix z Lindy, arcipryšt kostela Pražského, v pátek po sv. Martině na hradu Karlšteině a tu před znamenitými a poctivými lidmi z úst vúši k Janovi promluvil, že jest oltář kaply sv. Mikuláše zbořil, kámen oltářní vyzdvihnouti a z oltáře sníti dal, a tak svatokrádežsky svátosti, které pod oltářním kamenem bývají, vyzdvihl a pobral. Když o to věc se měla rozhodnouti na soudu zemském, učiněna sice smlouva přátelská, ale osten do útrob obou pánů vbodený přece uvázl. Roku 1586 jmenován byl nový děkan Karlšteinský. Z té příčiny psal Martin arcibiskup Janovi (r. 1586, 21. září), že císař Rudolf Valentinu Cikánovi, kanovníku a kazateli kostela Pražského, děkanství dal a on arcibiskup jej potvrdil, a žádal, až vyslaní arcibiskupovi v úterý neb ve středu příští s nadepsaným děkanem ke Karlšteinu přijedou, aby do hradu vpuštěni byli. Hned nazejtří dána odpověď Janova, že „podlé své vší možnosti všelijaké služby a všecko dobré sousedství jest hotov prokazovati a kvůli býti,“ avšak že maje zření na povinnosť úřadu svého z příčin hodných žádosť arcibiskupovu naplniti nemůže, neb předkem, aby JMC. Valentinovi děkanství dal, vědomosti netoliko nemá, ale JMC. mu ani psaní ani poručení neučinila; „a vidí se mi, že jsem při nejmenším já taky jakožto purkrabě a držitel hradu Karlšteina, který se všecko právo krále Českého a JJ. Mtí. stavův tohoto království k hradu Karlšteinu náležícím, jsa držitelem, jmíti pravím, jakž pak takové mé odhlášení sněmem zapsáno jest, od kteréhož dříve rozeznání spravedlivého upustiti nemíním, od téhož kněze Valentina při nejmenším taky v tom hledán jsem býti měl.“ Dokládal pak, aby tedy nyní něčeho na zlehčení úřadu purkrabství proti povinnosti své dopustiti se mohl, nemůže se mu to dobře trefiti, „ale jestli JMC. psáti a poroučeti bude, budu já poníženě a poddaně věděti, jak se zachovati a JMC. poníženě a poddaně odpověď svou na to dáti;“ že neobmýšlí nic jiného než co přísaha a povinnosť jeho v sobě zavírá, „a v pravdě bych toho velice vděčen byl, však justo et bono modo, aby osoba taková na děkanství dosazena byla, kteráž by děkanství odrané a lidí nanejvýš zahubené v nějaký zase dobrý řád uvedla, k čemuž já vždycky rád nápomocen býti chci.“2) Přes toto psaní vidělo se arcibiskupovi státi na svém, Vchynský pak jen chtěl tehda po vůli býti, kdyby dostal rozkazu od císaře samého. I odebrali se s novým děkanem na Karlštein M. Felix, arcipryšt, a Jiří Pontanus, děkan kostela Pražského, jako od arcibis kupa vyslaní. Vyjevše dne 24. září, t. j. ve středu po sv. Matouši po půlnoci, přijeli ke Karlšteinu v jednu hodinu na den a davše koně a vůz do hospody šli do zámku, kdež čekali skoro hodinu, než Jan Vchynský purkrabě vstal. Mezitím rozmlouvali se služebníky. Potom povolán jest M. Felix do pokoje páně a spolu skůro dobře na hodinu zůstali. Když pak Vchynský s Felixem ven vyšel, promluvil k ostatním dvěma kněžím latinsky : Uhde mihi hoc, quod Dominationes Vestrae reverendae ad me venient.“ Na to jim ruku podal a příčinu příchodu jich věděti chtěl. Tu odpověděl Pontanus německy : „Snad ste již ráčili od p. M. Felixa vyrozuměti, proč sme sem vysláni.“ Řekl purkrabě česky : „Že nic neví, nebo že oni o starých a jiných věcích jakožto staří přátelé mluvili.“ Tu kynul na Pontana M. Felix, aby ty věci přednesl, a Pontan proti tomu Felixovi, jakož pak on příčinu příchodu oznámil, že císař Rudolf jako král Český po smrti Dr. Wolfganga Chanovského ráčil děkanství Karlšteinské Valentinovi, kazateli hradu Pražského, propůjčiti podlé presentací rukou a pečetí císařskou přihotovené, též také na arcibiskupskou konfirmací, a protož že nyní ne tom jsouce, introdukcí podlé starobylého chvalitebního způsobu vykonati, že jemu to jako purkrabí přátelským způsobem oznámiti chtěli se snažnou žádostí, že v tom překážky neučiní, nýbrž novému děkanu v jeho nastávajících potřebách pomáhati bude, jemu milostivě a laskavě se ukáže, on děkan že se také ku p. purkrabí náležitě chovati bude. Odpověděl purkrabě, že arcibiskup jemu strany introdukcí psaní učinil, na to že on odpověď dal a při té odpovědi to že zůstavuje, že by také nerad, aby pan arcibiskup jemu purkrabí proti jeho učiněné přísaze stavům měl něco na Karlšteině poroučeti a rozkazovati, nebo on že mí Karlštein, korunu a privilegia ve svých rukou. Proti tomu mluvil M. Felix, že arcibiskup nižádným způsobem panu purkrabí ve spravedlnosť a povinnosť jeho nesahá, my pak že žádáme, pan purkrabě aby ráčil na fundací Karla IV. se rozmysliti, též také JMC. presentací. I citoval ta slova z první fundací : Jus autem praesentandi decanum nobis et successoribus nostris regibus Bohemiae relinquimus. Po té žádal, aby mu kronika česká propůjčena byla, v ní že rovně ta slova ukázati chce. Odpověděl purkrabě : „Já dobře o tom vím, co mi na staré klevety ukazujete ?“ a ukazoval na to, že mu listy císařské přinísti měli, aby dveřmi a ne oknem vcházeli, že jest veliký rozdíl mezi dveřmi a oknem, dveřmi se vchází, z okna se vykouká neb vyhlídá. Tu mu podali presentací císařskou, on pak vzav ji otevřel, do ní pohlédl, do konce přečísti nechtěl, nýbrž řekl : „Jest rovně tolik, jako bych ji přečetl, est communis forma, dotýče se pana arcibiskupa a mne nic. Co se pak dotýče té fundací, jam esspiravit. Ta fundací déle netrvala, toliko na krále Zikmunda, ten se s zámkem Karlšteinem nenáležitě zachoval, královskou korunu z Čech do Němec odnesl s jinými mnohými věcmi a klénoty zemi náležejícími; proto také od Čechů dvakráte poražen byl a jemu přes 20 artykulův od stavů podáno neb předneseno bylo. Od toho času stavové zámek Karlštein králům z rukou jich a moci vzali a dva purkrabě nařídili, kteří jej ve spravování mají, z kterýchžto on nyní spravujícím purkrabí jest; král pak nemá nic činiti se zámkem, poněvadž král Zikmund sobě a jiným všem králům potratil. A udeřiv se v prsy pravil : já sem kollator (a udeřil se zase v prsy) a ne král, a kdyby mně pak i JMC. psáti ráčila, tehdy na to odpověď dám. Já Vám ne hypothetice, nýbrž cathegorice oznámím : já sem toho úmyslu, že to na nejprv příští sněm stavům přednesu a co oni v tom souditi a poroučiti ráčí, tím se spraviti chci, nebo stavové mně na sněmu všechny spravedlnosti odevzdali a sem tak tomu zámku Karlšteinu a stavům zavázán; a by pak J. M. C. sám přijeti měl, měl bych to na rozmyšlení JMC. bez vědomí a povolení stavů na zámek vpustiti. Já mám všechna beneficia pod svou mocí.“ Dále ku příkladu mluvil to, že pan z Rožemberka ráčí zde v Čechách býti purkrabí a může všechny fary, kteréž pod purkrabství náležejí, propůjčiti, a že je také bez překážky JMC. propůjčuje; on že také chce a má ta beneficia ke Karlšteinu náležející propůjčiti. Poton argumentoval M. Felix řka, že Tomáš Albinus a jiní, on také sám skrze J. M. C. jakožto krále českého presentací uvedeni jsou, žádný jiný způsob se nezachoval, také žádný purkrabě se proti tomu nepostavoval. Obzvláště připomínal neb. pana Jana Smečanského purkrabí, pod kterýmžto on Felix v děkanství uveden byl. K tomu odpověděl purkrabě : Že potom nic nedbá, jestliže jsou jiný tomu nerozuměli, ale on tomu rozumí; jestliže jsou to jiní nehájili, ale on to hájí. „On pan Smačanský toho času purkrabě že za kamny ležel, nohy křížem složil, smrad od sebe pouštěl, on pak Jan Vchynský že svého úřadu a moci lépěji ujímati chce.“ I řekl Ponatnus latinsky : „Však jest paměť lidská, že před rokem nebožtíka p. Volfganga Chanovského týmž způsobem sám sem uvozoval a neráčil ste nic nevymíniti ani protestovati.“ Tu řekl Vchynský německy, s jedním prstem na hlavu Pontanovu tluka : „Vy ste při tom nebyli, když JM. pan z Rožemberka a jiní páni úředníci zemští se mnou o něho pana Chanovského mluvili, a na díle také se mnou spřízněn byl.“ I končil řeč svou, poněvadž bez opovědi do zámku šli, aby za pokutu jeho hostí byli, k čemuž však Felix odpověděl : „Kterak můžeme při tom veseli býti, poněvadž nás to potkati nemůže, oč sme vysláni.“ Tu odešel Vchynský k Janovi staršímu z Lobkovi, kterýž toho času na hradě byl, a s ním se zavřel, tak že kněží s Lobkovským, ač chtěli rádi, nemohli mluviti. Podlé instrukcí arcibiskupovy zůstali na hradě až do desáté hodiny před polednem; čas mohl dobře poznati Pontanus, maje při sobě hodinky se slunečnými hodinami srovnané. Nemohouce se pána z Lobkovic dočekati, šli dolů do hospody ke snídaní, aby tím častěji do Prahy přijeli. Když seděli za stolem, zval je Vchynský skrze služebníka po dvakráte k obědu, ale vymlouvali se, že koně a vůz arcibiskupovy jsou, proto že musí pospíšiti, zvláště poněvadž nic nezjednali a na Bílé hoře v noci strany jarmarku nebezpečno. Naposled je žádal pan Lobkovský skrze své, aby k němu přišli, jestliže by to odepřeli, že se k nim sám donésti chce. Tuť oni pojedše a zaplativše, jeli okolo 12 hodin pod zámkem, tu zdržeti dali; Pontanus a Felix vstoupili do pokoje, kde pan Lobkovský jedl, jemu ruce podali řkouce : Přicházíme V. Mti. sloužit. Purkrabě oba ke stolu posadil a sobě stěžoval, jako by pyšní byli a k jeho stolu přijíti nechtěli. Potom pan Lobkovský Felixa k sobě povolal a podlé sebe posaditi kázal, k tomu také posláno pro M. Valentina, jenž přišel. Tu mluvil Pontanus se Vchynským, že mohl jim dobře tu introdukcí dopříti, nebo jsme proto přijeli, a on p. M. Valentin měl mši svatou sloužiti. Tu ho Lobkovký vymlouval řka, že pan purkrabě rozmýšlení při tom měl, což při nejprvnějšm příjezdu do Prahy oznámí. Řekl Pontanus : „V. M. pane z Lobkovic ! pan purkrabě nám mnohem jinší odpověď dal. Jest divná věc, JCM. ráčí ustanoviti purkrabě na Karlštein a neráčí moci míti děkana presentovati a naříditi.“ Odpověděl purkrabě, „že s zámkem Karlšteinem takový způsob jest, že JMC. může dobře purkrabě naříditi, ale potom neráčí míti JMC. žádné moci víceji tu než purkrabě; on že jim již oznámil, že tu věc stavům na sněmu přednese, a by pak JMC. osobně přijel a ráčil chtíti do zámku, tehdy že by měl rozmyšlení JMC. bez vědomí a vůle stavův tam pustiti.“ Tu zavolal Pontanus na Felixa : „Domine archidiacone !“ a když slyšeti nechtěl, volal : „Pane Felix.“ I odpověděl : „Co chcete ?“ „Poďte sem, pan purkrabě praví opěty, a by pak JMC. osobně přijeti ráčil a do zámku chtíti ráčil, tehdy že by se rozmyslil JMC. bez vědomí a vůle stavů tam pustiti.“ Tu se purkrabě ohlídl a řekl : „Jakéž já mám zde lidi,“ a řekl česky : „Co sme tu na lapačkách ? já to poznávám, že musím na svou řeč paměť míti.“ – Tu pan Lobkovský míniti chtěl ta slova na věž, v kteréžto koruna jest, a purkrabě se k tomu smyslu přidával. Tu vstali od stolu. Když vyslaní odejíti chtěli, jsouce prý již podnapilí, pán poručil služebníku, aby jim pokoj jeho otevřel. Když tam přišli a on jim jiné pokoje otevříti chtěl a je s potřebou jich v náležitá místa vésti, řekli, že není potřebí, že o některé věci mezi sebou rozmlouvati mají. I žádali ho, aby ven vyšel a je očekával. Mezitím když byl venku, znečištěn prý dotčený pokoj. Když to sluha pánu oznámiti chtěl, hejtman ho prosil, aby toho neučinil. Pro tuto nepovolnosť měl potom Vchynský všelijaké těžkosti. Obviněn jest r. 1586 před osobou císařskou, nejv. úředníky a radami, že by říci měl, „král Český že s děkanstvím Karlšteinským nic činiti nemá, všechny spravedlnosti království že jsou jemu jako purkrabí od stavův odevzdány, on že je kollator a ne král, a kdyby mu císař sám psal, tehdy že by dobře na to odpověděl, když budoucí sněm bude a se začne, že jest té vůle, že to stavům chce přednésti a co mu poručeno bude, tím že se chce zachovati a kdyby pak také císař sám na Karlštein přijel, že by se na to rozmysliti chtěl bez poručení stavův jej pustiti, nebo že purkrabě má všechna beneficia ke Karlšteinu náležitá ve své moci odevzdati, poněvadž císař Zikmund všem králům Českým ten zámek potratil.“ Když svědkové vyslýcháni, vymlouvali se služebníci Vchynského, že neslyšeli nebo slyšeti nemohli, běhajíce sem tam. Tím horší pro Vchynského byly výpovědi obou kněží. Jak věc dopadla, již nahoře (na str. 64) pověděno. Vchynský pak poděkovav se z úřadu purkrabského, zemřel r. 1590. Manové měli na Karlšteině někdy dlouhou chvíli a všelijakým způsobem si ji zkracovali. Adam Ota z Losu na Staré huti a Vonoklasích mluvil r. 1587 o Janovi Knínském zeKnína, komorníku při dskách zemských, v nepřítomnosti jeho, že Jan neví, kdo jest jeho otec a neumí svého otce jmenovati, a že pro své nedobré chování má od úřadu desk zemských odpuštění a již komorníkem není. Ta věc spokojena sice smlouvou, ale stála Adama 200 kop, poněvadž prý Knínský „nemálo skrze takové pře a půhony utratil.“3) Nedlouho potom měl Adam jinou při. Jáchym Novohradskí z Kolovrat pravil k němu r. 1591 dne 15. března na hradě Pražském v kapli sv. Jiří, „v tom místě svatém, kdež všeliká česť, vážnosť od jednoho k druhému zachována býti má,“ že by on Adam Ota jsa zdráv, dělal se nemocen a dav se za nemocného na soudě dvorském proti němu Jáchymovi položiti, skrze to že by se podvodu dopustiti měl. Ta věc přišla k soudu zemskému. Roku 1618 dne 14. listopadu na středu okolo půlnoci, když již před tím hrad netoliko zavřen, ale i stráží osazen byl, slyšeno střílení a „lermobití“ na buben. Tedy vstal hejtman Vácslav Sak z Bohuněvic, vyšel z pokoje svého a jako hejtman se lidí dotazoval, za jakou příčinu by lermo bili. Tu Mikuláš Kuneš z Lukovec a na Strkově za dveřmi stoje, Saka rukou za rameno popadl a v pravé ruce maje braň dobytnou, ji k hrdlu jeho napřáhl. Na štěstí překaženo, aby škodil. V tu hodinu, když Sak po přehlédnutí stráže dolů zase od kostela skrze bránu do dolního zámku se navracoval, tu Kuneš na dvoře pod střechou u moždýře válečného s dobytou zbraní sám druhý stál, kudy Sak jíti měl a jeho minouti nemohl, a spatřiv ho proti sobě jdoucího, přistoupil k němu se zbraní svou, bil jej a sekal, tak že jen pomocí přítomných dobrých lidí velikému úrazu ušel..

Ďáblové se mu usadili i v lesích pod Karlovým Týnem. Číhali den co den u stezky vedoucí skalinami, přepadali pocestné a z lupu byli živi. Tu dal císař vyhlásiti, že hojně odmění toho, kdo zapudí čerty, a bude-li prostého stavu, obdrží rytířský titul. Nikdo neměl chuti složiti své kosti v lesních hlubinách. Nenašel se rytíř, který by se odhodlal pustiti se v zápas s „nečistými“. Až konečně přihlásil se ovčák z nedaleké vesnice, jinoch sličných tváří, že on čerty v lese zahubí. Avšak dvé koní že mu k tomu třeba a dvou pytlů hrachu. Purkrabí zavrtěl hlavou nad přáním smělého jinocha, leč vydal mu vše, co žádal, a přál mu štěstí v těžkém zápase. Ovčák hrách osolil, naložil jej na koně a jel. Když přijel k lesu, v němž řádili čerti, pustil koně s hrachem kupředu a sám jel na druhém, ukryt jsa v pytli, v němž byly hrachoviny. Tu již rohatí braši zvětřili kořist a jako vlci se řítili k stezce. Chytili koně, sundali pytle. A hned je zvědavě otvírají a chlupatýma rukama se v hrachu prohrabují a ochutnávají jej, zdali je k snědku. Zachutnal jim tak, že se hned pustili do jídla. Mezitím co hodovali, ovčák na druhém koni šťastně jim ujel. Čerti si spokojeně pohladili nacpaná břicha, avšak po slaném hrachu pocítili brzy nesmírnou žízeň. I rozběhli se tryskem k potoku, lehli na břeh, hltavě pili. Když se zdvihli, pocítili ve vnitřnostech strašlivou bolest. Padli na zem, váleli se, řvali bolestí. Hrách jim v břiše bobtnal a bobtnal, až oba najednou pukli. Ovčák se vrátil v místa, kde byl jeho kůň zadržen. Našel tu koně i oba mrtvé čerty. A nedaleko odtud i kosti a majetek těch, kdož před ním zabloudili do osidel ďáblů. Císař uslyšev, že jinoch čerty zahubil, velmi se tou zprávou potěšil. Dodržel svůj slib, odměnil ho bohatě a povýšil ho do stavu rytířského. Z pasáčka ovcí se stal karlštejnský panoše..

A tak i Karlův Týn, kdysi tak tichý a zádumčivý, ozýval se za jeho vlády bujným, hlučným smíchem. Nebyl-li zrovna v hradě pitvorný šašek, který bavíval panstvo šprýmy, zavolali slepce Beneše. Slepec ten stával u hradní brány, maje u sebe černého, huňatého psa, který ho vodil a před vším zlým chránil. Světlo již dávno pro Beneše zhaslo, ale jeho duše byla plna písní, říkánek a veršů. A proto býval rád na hradě viděn a za svoje umění hojně obdarován. Kdysi sem zavítal brunšvický kníže Bernhard. Jeho komorník Ludger, člověk nešlechetný, posmíval se slepci u brány:

„Hej, ty starý krtku, probuď se! A pojď na hrad zpívat, ať se v téhle zamračené zemi trošku rozveselím!“

Beneš, nemile dotčen hanlivými slovy cizákovými, zavrtěl vážně hlavou: „Pro šprým jsem se nenarodil. Snad vy sám, pane, jehož jména neznám, lépe se k takové věci hodíte!“

Nadutý, po módě oblečený komorník sápal se po těch slovech na starce a chtěl ho udeřiti v tvář. V tu chvíli vyskočil proti němu pes, který ležel u starcových nohou, a vrhl se na něho tak zuřivě, že se mu nemohl ubrániti. Slepec ho zavolal a uchlácholil a dojat jsa jeho činem skládal píseň o psí věrnosti. Když si páni dlející v paláci vzpomněli na slepce a zavolali ho do hodovní síně, zazpíval jim svoji novou píseň. Páni pochválili slepcův zpěv, pohladili psa a hodili mu zbytky jídel. Jen brunšvický kníže chmuřil svoje líce a samému králi žaloval, že pes zle napadl jeho komorníka a potrhal mu drahocenný šat. „Neudála se věc tak, bratranče, jak komorník tvrdí,“ řekl na to král. „Sám jsem ten výjev pozoroval, pohlížeje k bráně. Právem pes ten svého pána chránil.“

Rozhovor se stočil v jinou stranu, hosté se bavili a pili víno. Komorník knížete brunšvického přinesl svému pánu novou číši vína. Bylo to víno otrávené, smíchané s jedem. Právě dnes, na tomto hradě, kde byl napaden zuřivým psem, rozhodl se komorník spáchati skutek, kterým se již dlouho v mysli zanášel, jsa podplacen Hildesheimskými, nepřáteli svého urozeného pána. Kníže, spatřiv opodál státi slepce, podal mu číši. V tu chvíli vyskočil pes, ležící u jeho nohou, a rozlil smrtící nápoj. Jsa žízniv, sehnul hlavu a lítal víno. Pojednou počal žalostně výti a svíjeti se bolestí a po chvíli se zhroutil mrtev k slepcovým nohám. V hodovní síni nastalo zděšení. Prozkoumali nápoj, našli v něm jed. A zanedlouho odhalili i zákeřného traviče a po krátkém soudě ho odevzdali katu. Slepec oplakal věrného psa a odešel s knížetem brunšvickým do světa, aby tam zapomněl na svoji ztrátu. Avšak do brunšvické země nedošel. Onemocněl v Litoměřicích a záhy nato zemřel. Kníže želel smrti svého zachránce, i dal mu z vděku postaviti pomník před kostelem. Byl to sloup s postavami psa a slepce, s hlavicí ze psích hlav a s křížem na vrcholu. Stál tu až do roku 1511, kdy zpustošilo Litoměřice prudké zemětřesení..

Ochránci pokrývali střechy proutím a kožemi, aby byly zmírněny účinky střelby, vápnem pak ničili odporně páchnoucí látky. Útočníci poznali, že hradu mocí nedobudou, i rozhodli se, že jej „vyleží“. Sevřeli hrad se všech stran a čekali klidně na chvíli, až obráncům na hradě dojdou zásoby. Plynuly týdny i měsíce, obleženým docházely zásoby a obléhajícím trpělivost. Když se přiblížil hod svatého Václava, usnesli se husité, že v ten den zanechají nepřátelství a vesele oslaví pražské posvícení. I vyjednali si s obleženými příměří a pozvali některé z hradní posádky na hody. A ku podivu, hosté nedávali nijak najevo, že by byli hladovi a žádostivi vybraných jídel. „Máme na hradě zásob na tři léta,“ chlubili se, když byli tázáni, jak se jim daří. „A časem i čerstvá zvěřina nás dojde a v den postní se na stole objeví ryby.“

Když odešli, nastal v husitském táboře nemalý zmatek. „Slyšeli jste,“ pravili někteří z nespokojenců, „jak se jim na hradě dobře daří. Mají asi tajné chodby z hradu do širého okolí, kudy jim zásoby dodávají. Nadarmo tu čas i zdraví svoje maříme. Lépe učiníme, když se rozejdeme do svých domovů.“

Někteří chtěli odejíti hned, jiní radili vytrvati, až konečně rozhodnuto pobýti pod hradem do Martina. Na hradě zatím bylo den ode dne hůře, neboť se jedlo z posledního. Jen náhoda anebo lest mohly jej zachrániti před pádem. Konečně stráveno bylo vše až na mladého kozla, který byl ponechán pro poslední chvíle. V úzkosti, jež všechny pojala, napadl obležené smělý, vtipný úskok. Vyslali posla do husitského ležení k veliteli panu Hedvikovi s prosbou o příměří pro příští den. Chce prý se jeden z nich na hradě oženiti a proto by prý rádi v klidu a bezpečí jeho veselku oslavili. Pražané svolili k příměří a na druhý den s podivem naslouchali, jak na hradě vyhrává hudba a víří bubny, jak svatebčané výskají a vesele se baví, zatím co oni sami byli již mrzuti a trpěli hladem. Z hradu přišel posel s pěknou srnčí kýtou a dal se předvésti před velitele. „Pane hejtmane,“ oslovil ho, „obležení na hradě velice vám děkují, že mohli veselku svého druha jak náleží oslaviti. Zvláště ženich je vám povděčen a posílá vám kýtu srnce, včera zabitého, abyste alespoň takto byl účasten jeho svatební hostiny.“

Hejtman se nesmírně podivil, kde se na hradě vzala čerstvá zvěřina. Lid pak nedal se již déle pod hradem udržeti. Jak již předtím byl rozhodl, odtáhl v den svatého Martina od hradu, v němž se vyhladovělá posádka právě chystala ku vzdání. Obránci zajásali, zavýskli si a zasmáli se po chuti, že kozel posypaný srnčí srstí, vzatou z podkladu pod sedlem, zahnal tolik tisíc nepřátel..

Karel IV. ale dovezl prvotřídní révu z Burgundska a jelikož bylo tehdy v Čechách pravděpodobně tepleji než dnes, dozrávala zde v kvalitní a dobré víno. Na tuto tradici navazuje dvoudenní Karlštejnské vinobraní s bohatým programem, které se koná na přelomu září a října..

A žoldnéři by prý svatosvatě onoho vína nikdy nenalezli, kdyby jim je neprozradil právě sám karlštejnský kostelník, který víno ve sklepě ukrýval a sám na starosti měl. Sklep ten byl prý jen tak, zcela sám o sobě a dočista byl i zemí zaházený. Kostelník prý prozradil to víno cizím jakýmsi žoldákům, shánějícím se po dobrém truňku ze msty na kanovníky. Ale že to víno bylo pro mši svatou svěcené, nedostalo se do rukou a do úst bezbožníků aby nebylo zneuctěno. Když tedy žoldáci vykopávali sklep zemí zaházený a víno bylo "už ztraceno", vyrazily najednou s nesmírnou prudkostí všechny sudy ze sklepa, svěcené víno chytilo a zaplálo obrovskými plamennými jazyky a v divém cvalu letěly hořící ty sudy pryč jako splašené, divé stádo z vršku dolů ke hradní studni. A suroví žoldáci v bezmezném hněvu a zlosti, že jim unikl znamenitý truňk, prohřešili se proti soudům a navěky je zakleli, aby prý hořící "věčně věkův" na nádvoří se koulely a nikdy pokoj neměly a jiné ještě děsily. Tak prý se zde tyto ohnivé sudy občas koulejí a hradní obyvatelstvo prý až ze spánku hrůzným svým hlomozem a duněním burcují až prý posléze kdesi pod parkánem zmizí....