Tetín

Tu jest také bývalý dvůr manský, jehož držitelé ke hradu Karlšteinu sloužívali. Středověký hrad Tetínský stával na konci ostrohu, v nějž vrch Tetínský vybíhá, a tedy bezpochyby na tom místě, kde stával starodávný knížecí hrad před koncem 13. Století. Kam až sahal tento knížecí hrad, ukazuje násep starý a rokle do ostruhu vnikající. Této rokle užili také stavitelé středověcí a rozšířili ji v příkop, který však jest na ten čas zanesen. Neteční potomci čeledi Tetiny nikdy se o to nestarali, aby holé stráně při své osadě osazovali, a tak se stalo, že se země, pokud není pod drnem, ustavičně splachuje. Do příkopu dotčeného vyniká čtverhranná věž, jejíž spodek, ač okopaný a otlučený, stojí posud. Byla nejsilnějším stavením na hradě, pokud ještě ze zbytků souditi můžeme, také přední jeho ochranou a zároveň branou jedinou, kudy se do hradu vjíždělo. Základ hradu jest nepravidelný. Vyšší jeho čásť jeví nyní čtverhran. Jest to pastviště suché, hojně maltou a dobrým kamením promíšené. Dobře viděti, jako šly hradby podlé základů zasutých a obrostlých, též kde byla stavení, totiž konice a obydlí. Na místě sesutých sklepů všude jsou prohlubně; jedna taková prohlubeň uprostřed hradu se nacházející ukazuje snad místo, kde byla nádržka na vodu; neb studně tu sotva bylo. Na západní straně nekončí se hradiště srázem, jako na severní a jižní straně, nýbrž zvolna spadá, tak že se tu pěšinou k řece přijíti může, avšak v pravo a v levo od pěšiny přece jsou strmé skály. Místo to snad bylo opevněno srubem. Na severní straně pod hradem nenásleduje hned sráz hory, nýbrž jest volný sklon základu trojhranného. Zde bývala dolní ohrada a místo k uložení takových věcí, které na hradě překážely. Ve skále pod hradem Tetínským vytesány jsou jeskyně, kterým říká lid Turecké marštale. Jede-li se drahou pod Tetínem, viděti jest prý branku ve skále vytesanou a snad konec chodby, kterouž se z hradu přímo k řece přicházeti mohlo. Jak samo jméno svědčí, založila Tetín Teta neb Tetka. Ve starodávných pověstech vypravovalo se, že byla dcerou moudrého Kroka, který Čechy v Pražsku soudil; po jeho třech dcerách tři hradové slavní se nazývali. A tak klade pověsť Tetín do dob pohanských a vypravuje o něm rozmanité příběhy z oněch dob, kde křesťanství zapouštějíc kořeny ještě se nacházelo v boji se starou národní věrou, o nábožném Bořivojovi, který na Tetíně bydlíval, odtud na lov vyjížděl a poustevníka Ivana našel, o nábožné Lidmile, která tu na Tetíně koruny mučednické dosáhla. Ano pověsť, která se obyčejně k určitým místům váže, jmenuje i vrahy nábožné kněžny, totiž Tmána a Kvána, po nichž se nazývaly blízké osady Tmáň a Kváň. A tak nám pověsti ty oživují Tetín a okolí jeho postavami takořka vybledlými, ale při tom v tak krásném rouše, že k sobě čtoucího bezděky vábí, a dlící na tomto hradišti, kdež se události dávnověké zběhly, ponořuje se v duchu v ty doby, kde byla ta země naše panenská, jen pluhem rušená. V 11. a 12. věku sídleli bezpochyby na Tetíně úředníci knížecí, kteří spravovali Podbrdský kraj. Tehda také stály na Tetíně dva kostely, sv. Michala a sv. Lidmily, jichž podací podlé starých nadání klášteru Chotěšovskému (r. 1266) patřívalo. Klášter tu měl kromě toho nějaké dědiny. Ve druhé polovici 13. věku stalo se přesídlení úřadu knížecího do jiného hradu; z těch příčin daroval král Vácslav r. 1288 dne 23. srpna úřad lovcovský i s lesem lovčím u Tetína klášteru Chotěšovskému takovým způsobem, aby les ten jakožto lovčí pilně ostříhali a dříví k pálení a palouků k pasení užívali. Při tom vyhrazeno, aby užitek z lesa vycházející byl k dobrému kostelů Tetínských, a aby jak klášter, tak i obyvatelé Tetína a Podola mohli si dříví ke stavení porážeti, ale ovšem aby dříví neprodávali. Od té doby nebylo tu hradu potřebí, a nemineme se asi s pravdou, domnívajíce se, že ve druhé polovici 13. věku tu hradu ani nebylo, ale ovšem že se zachovala stará ohrada okolo vesnice. Na počátku 14. století nacházel se Tetín jako ušlechtilé manství v držení rodiny šlechtické, v jejíchž žilách krev Přemyslovcův proudila. První z nich Štěpán z Tetína nazývá se synovcem Jana probošta Vyšehradského, kterýžto byl nemanželským synem krále Vácslava II. Za Štěpána stál na konci Tetína a na nynějším hradišti kamenný pevný hrad, buď od něho samého, aneb od Vácslava II. vyzdvižený. Panství ke hradu náležející bylo dosti veliké. Listy r. 1321 dne 24. června na hradě Tetínském danými vysazoval Štěpán vesnici trhovou Dušník a vsi Dubenec, Rosejovice, Kytín, Dobříš, Knín a Libčice právem zákupmím;4) vesnice ty leží severně i jižně od Brd. Nad to najal si Štěpán r. 1322 dvůr v Praze u kostela sv. Maří v Týně, kterýž náležel kapitule Vyšehradské, a vysadil toho roku les svůj Bor k Tetínu patřící Mikuláši z Rajova pod právo zákupné. Roku 1331 byl písařem zemským a purkrabí na Lichtemburce Roku 1338 odevzdal křižovníkům háj řečený Mořiny u Dobřichovic a obdržel od nich háj Roblín, k Tetínu příležitější. Asi v tu dobu založil v Praze při kostele sv. Tomáše kapitolu či kapli sv. Filipa a Jakuba, to jest nynější kapli sv. Barbory, která posud z části ve staré způsobě zachována jest. Zvoliv si pohřeb v této kapli, daroval k ní ves Březovou jinak Lhotku. Asi tehda aneb okolo r. 1340 zemřel. Zůstala po něm dcera Markéta a čtyři synové. Nejstarší syn Jindřich byl napřed proboštem Mělnickým a od r. 1341 až do r. 1348 proboštem kostela Pražského. Spolu s bratřími svými Ješkem a Mikulášem z Tetína potvrdil křižovníkům (r. 1342) směnu, kterouž byl učinil s nimi neb. jich otec. Čtvrtý bratr Štěpán byl r. 1348 a potom kanovníkem kostela Pražského a nejv. písařem zemským. Buď on jsa v mladých letech neb otec jeho opsali starodávný řád soudu zemského, obyčejně knihu starého pána z Rožemberka nazvaný, který jest uložen při dskách dvorských jako č. I.; Štěpán pak mladší zapisoval do téže knihy rozličné listy, jichž potřeboval buď při úřadě svém písařském, aneb takové, které se osoby aneb jmění jeho týkaly. On totiž a bratr jeho Ješek drželi Zlíchov s hradem Děvínem a ves Makotřasy. Roku 1382 byl již Štěpán mrtev, přečkav tuším dva své bratry. Bratr jeho Ješek obdržel r. 1362 hrad Ronovec v manství a stal se předkem Andělův z Ronovce.Ač se proto přestěhoval do Čáslavska, kdež se ještě r. 1393 připomíná, podržel přece statek v Bynicích u Říčan, kdež se stal známým pro nemravné a cizoložné živobytí, a nějaké statky v Podbrdsku, které potom prodal. Po smrti starého Štěpána nezůstali synové jeho dlouho v držení Tetína. Karel IV. maje úmysl založiti hrad Karlštein, koupil od nich panství Tetínské a posavadní sídlo panství přenesl na nový hrad. Králové češté vyskytují se od té doby jako patronové kostelů Tetínských, od čehož sešlo r. 1386; neboť toho roku dne 17. června přivtělil král Vácslav faru Tetínskou k děkanství Karlšteinskému. Jak a dlouho-li se užívalo hradu Tetínského za vlády purkrabí Karlšteinských, není nám známo; ovšem nelze o tom pochybovati, že záhy byl opuštěn a v ssutinu obrácen. Balbín viděl zříceniny. Dobner píše o nich, že po zboření Tetína skrze Husity r. 1422 sotva jiné se nacházejí tu zbytky dávnověkosti, než několik zdí ze země vynikajících a mechem obrostlých..

Zemí se šířila nová víra, víra v jednoho Boha, otce všech lidí, a v Krista, syna jeho, který přikázal lidem, aby se milovali. Český národ ochotně přijímal evangelium, hlásané slovanskými kněžími, které povolal do země Rostislav, moravský kníže. Na Moravě byl pokřtěn kníže Bořivoj s manželkou svou Ludmilou, která se pak zvláště přičiňovala o rozšíření křesťanství. Byla to žena rozumná, srdce dobrého, takže ji lid choval v úctě a lásce a pro její štědrost nazýval ji matkou chudiny. Po manželově smrti, když i její syn kníže Vratislav I. v mladém věku zemřel, ujala se vnuka svého Václava a pečlivě se starala, aby jako budoucí kníže byl vycvičen v písmu slovanském i v křesťanských zásadách. Václav ji miloval nade všecko, avšak tato láska vzbudila hněv jeho matky Drahomíry, panovačné, hrdé kněžny lutické, která se zmocnila vlády v zemi a Ludmile záviděla její oblibu. Kněžna Ludmila tušíc příčinu její nenávisti odstěhovala se na tichý, odlehlý Tetín, kde chtěla v osamění a na modlitbách svůj život dokončiti. Avšak i zde dostihl jí hněv ukrutné kněžny. Jednoho dne přitrhla ke hradu tlupa najatých vrahů, a když se setmělo, vpadli její vůdcové Tuman a Kovan do komnaty, kde se právě kněžna modlila. Nedbajíce proseb nevinné oběti, zardousili ji závojem, který jí strhli z hlavy. Když vykonali svůj ohavný zločin, prchli pod ochranou tmy a spěchali koňmo pro odměnu ke kněžně Drahomíře, z jejíhož návodu provedli vraždu. Jidášské groše jim však nepřinesly požehnání. Pří dělení peněz znepřátelili se tak, že druh před druhem musel prchati. Když pak ve známost lidu vešlo, kdo zavraždil oblíbenou kněžnu, tu ze strachu odešel Tuman do ciziny a zhynul tam v nouzi. Kovan byl jat a kmetským soudem odsouzen ke ztrátě hrdla. Drahomíra počala brzy litovati svého činu. Dům, v němž přebývala kněžna Ludmila, dala přestavěti v chrám, zasvěcený archandělu Michalovi. Nesmyla tím však své viny před národem ani před soudem dějin. Ani Drahomířin hrob se nezachoval. Zmizela prý záhadně na náměstí Loretánském, v těch místech, kde stával po léta Drahomířin sloup. Dějepisci se domnívají, že tady byla zavražděna, lid bájil, že ji unesli draci..