Klenová

a 15. století. V 15. století vybudováno mohutné vnější opevnění, z 16. století pochází renesanční křídlo. Od 17. století hrad chátrá. V 19. století na jihu zasypán příkop, podél vnějšího opevnění vyzdvižen zámek v historizujícím slohu (po 1832, hrabě Stadion-Thannhausen) a hradní ruina romanticky upravena. Za dalšího majitele V. Veitha zámek dekorativně vyzdoben J. Navrátilem. Galerie se orientuje především na soudobé umění české i zahraniční v širokém spektru od klasických forem (malba, socha), přes fotografii, architekturu až po nová média, v exteriéru se pak nachází sochařský park. Kromě dočasných výstav pořádá mezinárodní umělecká sympozia (Mapování prostoru, Doteky). Výstavy probíhají na zámku a jeho nejbližším okolí (hrad, historická sýpka), v Klatovech pak v Galerii U Bílého jednorožce na náměstí. V létě se v hradním areálu konají koncerty a divadelní představení. Stálá expozice českého umění 20. stol., díla Vilmy Vrbové-Kotrbové a zámeckého nábytku..

Doplňoval tak soustavu pohraničních hradů v této části pomezního hvozdu, k níž náležely i hrady Pajrek a Komošín a konečně i rozsáhlé tvrze Opálka, Janovice, Bystřice a Dolany. Ves Klenovou uvádí až berní rejstřík Plzeňského kraje z r. 1379 jako majetek pánů z Klenové. Páni z Klenové patřili k významným českým rodům a zmínky zasluhuje již prvý z nich, Bohuslav, jehož r. 1291 král Václav II. jmenoval do poselstva zastupujícího českou stranu v jeho sporu s bavorským vévodou Ludvíkem. O raně gotické podobě hradu si můžeme učinit z nepatrných zbytků dochovaného zdiva jenom velmi neurčitou představu, ale zdá se, že rozsahem se příliš nelišil od svého pozdějšího nástupce. Nasvědčují tomu jednak zbytky raně gotického zdiva v dnešní věži v západním rohu hradu, u které jsou ještě dochovány zbytky původní hradební zdi, a zbytky zdiva ve vstupní bráně do hradního areálu, k němuž přiléhalo blíže neurčené raně gotické stavení. Kromě jednoduché hradební zdi byl hrad opevněn jenom příkopem a valem. Toto opevnění hradu, který byl zejména od východní strany poměrně lehce přístupný, však nemohlo vyhovovat v 15. století, které se vyznačovalo značným rozmachem palných zbraní. Proto byl nucen jeho tehdejší držitel, Přibík z Janovic a Klenové, pomýšlet na stavbu důkladnějšího opevnění, s níž byla spjata též důkladná přestavbacelého hradu. Kdy se Přibík z Klenové ujal statku, přesně nevíme (snad to bylo v druhém desetiletí po svém dědovi Přibíkovi, připomínaném ještě v r. 1408), ale držel ho až do své smrti r. 1465. Na počátku husitské revoluce byl stoupencem Husovým. R. 1426 se účastnil dobytí města Stříbra, které pak zůstalo jeho majetkem až do konce husitských válek. Ale r. 1432 uzavřel s rožmberskou stranou příměří a r. 1434 přestoupil na víru podjednou. Na straně husitů byl ještě při obléhání Plzně, kde bylo jeho obojetné jednání odhaleno a Přibík byl nuicen uprchnout. Také na straně císaře Zikmunda osvědčil své vojenské umění. Nebyl však jehom válečník, ale i politik, který jako jeden z prvých vystoupil proti králi Jiřímu z Poděbrad. Svých válečných zkušeností nepochybně Přibík využil při stavbě nového opevnění. V první etapě zpevnil obranu vnitřního hradu na jeho severozápadní, severovýchodní a jihovýchodní straně, kde byla postavena nová hradební zeď s parkánem. Vnitřní hrad tak byl rozdělen na dvě části, z nichž jihozápadní, ve které byla stará věž a jedno obytné stavení (purkrabství) sloužila vojenské posádce. Do této části vedla z předhradí brána, nad níž byla vybudována hranolovitá věž. Z první části hradu do druhé, severovýchodní, se vstupovalo rovněž branou. Nádvoří této části hradu bylo ze tři stran obestavěno budovami, z nichž se dochovalo zejména jihovýchodní křídlo, a to nejenom sklepy, ale i část prvního patra. Pozoruhodný je zde zejména velký sál, který do parkánu vystupoval čtverhranným arkýřem s křížovou žebrovou klenbou. Se sálem po obou stranách sousedily menší místnosti. K této budově přiléhala ještě polygonální kaple, postavená na staré baště. Kaple měla na počátku 19. století dosud zachovaná gotická okna. K severovýchodní zdi byla přistavěna velká hranolová stavba, jdoucí až do příkopu, v níž byla vyhloubena hradní studna. Na severní, východní a jižní straně byl hrad nově opevněn mohutnou hradební zdí, z níž vyčnívaly věže umožňující boční palbu. Byl to ve své době velmi moderní způsob opevňování, jehož se pak používalo zejména při stavbě městských opevnění, jak je možno vidět i na hradbách nedalekých Klatov. Celá tato přestavba se neuskutečnila najednou, ale je v ní možno zjistit několik na sebe navazujících etap. Podle D. Menclové byla v třetině 15. století postavena nejprve vnitřní zeď s parkánem a studniční věží, z l. 1440 až 1460 pocházejí obytné budovy s kaplí a arkýřem a celé venkovní opevnění. Na sklonku 15. století, za Jana z Klenové, byla postavena budova purkrabství v přední části vnitřního hradu. Po Pribíkově smrti r. 1465 zdědil Klenovou jeho vnuk Jan, který ji před r. 1525 prodal Vilémovi Švihovskému z Rýzmburka. Ten ke Klenové připojil bezděkovský statek, avšak již r. 1534 jej zde nakrátko vystřídal Zdeněk Lev z Rožmitálu († 1535). Zadlužené panství s hradem zdědil jeho syn Adam Lev z Rožmitálu, jemuž je však r. 1547 věřitelé zabrali a r. 1549 městečko Klenovou s dvorem, vsi Javor, Loučany, pustou tvrz a ves Týnec, pustou tvrz Bezděkov se vsí a dvorem, vsi Koryta, Hynkovice, Hořejší Želiv a Datelov prodali jednomu z věřitelů, Adamovi ze Šternberka. R. 1553 koupil ztenčený statek Jiří Harant z Polžic a Bezdružic, jemuž se v r. 1564 na hradě patrně narodil jeho syn Kryštof, který se proslavil jako cestovatel a spisovatel (vylíčil svoji cestu do Palestiny, kterou podnikl r. 1598 s Heřmanem Černínem z Chudenic), ale především jako hudební skladatel. Změnil několikrát víru a ukončil svůj život pod katovým mečem na Staroměstském náměstí v Praze 21. června 1621, tehdy však jako pán na hradě Pecka. Za Jiřího Haranta († 1584) byly na hradě uskutečněny některé, již renesanční přestavby. V l. 1561–1584 byla přestavěna budova purkrabství v přední části vnitřního hradu, v níž se zachovaly zbytky sgrafit a renesanční štítek na arkýři. V patře je velký sál s renesančními nástěnnými malbami erbů Harantů z Polžic a s nimi spřátelených šlechtických rodin. Na renesančním štítku je alianční znak Jiřího Haranta a jeho manželky Marjány z Janovic, datující přestavbu do zmíněných let. Kryštof Harant a jeho bratr Adam se v r. 1585 rozdělili o Klenovou tak, že každý z nich dostal ideální polovinu. Pohnuté byly osudy hradu a statku na počátku třicetileté války, kdy jednu část hradu držel Jan Jiří Harant mladší z Polžic, který ji zdědil r. 1617 po smrti svého otce Adama, kdežto druhou Vilém z Klenové. Vilémovu část hradu a statku získal na sklonku 16. století jeho otec Přibík z Klenové sňatkem s Májdálenou Harantovou z Polžic, dcerou Jiřího Haranta. R. 1618 měl být hrad opatřen posádkou českých stavů, ale pro odpor Viléma z Klenové k tomu nedošlo. Druhý z držitelů hradu, Jan Jiří Harant mladší z Polžic, však přistoupil ke konfederaci vzbouřených stavů a byl proto r. 1623 odsouzen k manství a svůj díl na Klenové přijal r. 1626 od císaře v léno. Když r. 1637 Jan Jiří Harant mladší zemřel, připadl jeho díl hradu a statku Klenová jako odůmrť císaři, který ho téhož roku postoupil Jiřímu Adamovi Bořitovi z Martinic. Druhou polovinu hradu prodal Vilém mladší z Klenové r. 1637 Vilému staršímu z Klenové, od něhož ji r. 1640 koupil Martinic a oba díly spojil v celek, který pak záhy připojil ke svému sousednímu panství Opálce. R. 1669 koupil toto rozsáhlé panství, ke kterému náležely hrad Opálka, tvrz v Bezděkově a hrad Klenová, městečka Strážov a Klenová, 18 vesnic a osm dvorů, Karel ze Šternberka, ale již r. 1673 je prodal Morzinům. Na žádost posledního z nich, Ferdinanda, byl r. 1699 hrad Klenová s městečkem a se dvěma vesnicemi oddělen jako samostatný statek, jehož majitelé se pak rychle střídali. Nejspíše v druhé polovině 17. století byla na gotické hradební zdi a na baště vnějšího opevnění postavena dlouhá, jednopatrová budova, uzavírající předhradí na jižní straně. Hrad, který přestal být na sklonku 17. století střediskem rozsáhlého panství a sídlem jeho feudálního držitele (v 18. století byl statek na přechodnou dobu spojen s bystřickým panstvím), počal chátrat, takže již r. 1737 z něho zbyly většinou jenom zříceniny, obehnané dvojitým příkopem. Pouze vlevo od vjezdu do hradu bylo několik obyvatelných místností s klenutou kuchyní, nad níž byla sýpka, dále zde byly zděné konírny a dřevěné stavení pro klíčníka. Na počátku 19. století však byla již i tato část hradu ve zříceninách a jenom část sloužila jako sýpka. Teprve když r. 1832 koupil statek Klenovou hrabě Eduard Stadion-Thannhausen, majitel rozsáhlého panství Kout-Trhanov na Domažlicku, byla zřícenina hradu opravena a přistavěny nové prostory. V l. 1834–1836 byla obnovena stará gotická hradní kaple nad branou vnitřního hradu a vstupní brána do hradu. Tehdy byla také opravena (1832–1838) polorozbořená hranolová věž, která byla dostavěna do dnešní výše a ukončena pseudogotickým cimbuřím. Při těchto přestavbách byl také zasypán vnitřní příkop. Přestavěno bylo rovněž podélné stavení ze 17. století. V r. 1838 koupil statek František Václav Veith, zbohatlý měšťan, bratr Antonína Veitha, mecenáše malíře Josefa Navrátila. Již r. 1840 dal nový majitel pseudogoticky upravit novou část hradu. Tehdy také vyzdobil salón nového zámku freskami malíř Josef Navrátil; ty byly později přikryty tapetami a dochovaly se tak až do dnešní doby. K těmto úpravám došlo však již za nového majitele Klenové, Heliodora Heidla v 70. letech 19. století. Tehdy byl také zasypán vnější příkop vlevo od hlavní brány na jižní straně hradu i příkop na severní a východní straně a na tomto prostoru byla založena zahrada. Romantická restaurace hradu v první polovině 19. století částečně narušila jeho původní gotický vzhled, ale sama o sobě je jedním z nejstarších příkladů památkového zájmu u nás. Do dnešní doby se po tomto složitém stavebním vývoji dochoval zčásti středověký obranný systém a je dosud patrné jeho půdorysné uspořádání. Hrad je obehnán valem a příkopem, který se táhne na severovýchodní straně, kde nebyla přirozená ochrana; vnější hradební zeď, zesílená hranolovitými a půlválcovými baštami, vznikla za pozdně gotické přestavby v 15. století. Val, příkop a hradební zeď byly i na jižní straně, kdežto na západní straně vnější opevnění schází a je zde jenom val a hluboký příkop vytesaný ve skále. Za vnitřní hradební zdí byla mohutná hranolovitá věž, oddělená parkánem od hradeb. Na nejlépe chráněném místě byl postaven trojkřídlý palác, jehož zříceniny jsou dosud viditelné a který obklopoval malé obdélné nádvoří. Tento palác se západní věží tvoří nejstarší jádro hradu. Poměrně nejlépe se dochoval jižní palác s vystupujícím arkýřem s kaplí, zvanou „husitská". V jeho patře je gotická křížová klenba, poslední zbytek gotického zaklenutí na hradě. Jihovýchodní nároží paláce chrání mohutná půlválcová bašta, která v patře přechází v osmibokou. Vnitřní hrad má takřka obdélníkový tvar; vybíhá k severozápadu do špičky, kde je velká hranolovitá věž, sloužící dnes jako vyhlídková. R. 1951 převzal Klenovou československý stát jako významnou kulturní památku. Po tomto roce byl proveden důkladný stavebně historický průzkum hradu a byly renovovány znaky v tzv. Harantově křídle. Státní hrad Klenová byl v r. 1964 doplněn ještě galerií výtvarného umění, která byla instalována v zámecké budově a obsahovala významná díla českého výtvarného umění 19. a 20. století (V. Brožík, J. V. Myslbek, V. Hynais, J. Čermák, J. Mařák, J. Mařatka, V. Spála, V. Beneš, E. Famíra, J. Kodet, O. Kubín, V. Tittelbach, A. Fišárek, V. Nechleba, K. Svolinský a J. Bauch). Expozici v interiérech zámku doplňovala ještě soudobá exteriérová figurativní plastika rozmístěná v prostoru zahrady uprostřed živé přírody. Dále byla v zámku zřízena svatební síň a stylová vinárna..

R. 1989 vznikla současná Galerie Klatovy / Klenová. Vedení galerie si muselo v první řadě poradit s tím, jak zastavit chátrání zámku (dřevomorka). Výstavní prostory byly postupně rozšířeny (hrad, zámek, sýpka, purkrabství, hranolová věž), galerie se začala orientovat na současné umění se snahou o mezinárodní přesah svých aktivit. Galerie rozšířila sbírky o díla klasiků českého moderního umění (Kolíbal, Janoušek, Palcr, Sekal, Karlíková atd.)..