
Ves Poněšice leží 6 km od města Hluboká nad Vltavou, jehož je místní částí (novogotický zámek - perla jižních Čech). První zmínka v písemných pramenech o vsi je z roku 1407. Přes Poněšice vede silnice III/1472 a cyklotrasa č. 1047; od turistického rozcestníku na návsi vychází i končí zelená a žlutá turistická stezka. Sídlí zde známý lihovar pod obchodnickou značkou Pravá Poněšická Pálenka nebo zkráceně 3P. Nedaleko vesnice (před ní od Hluboké nad Vltavou) je u řeky Vltavy rekreační středisko Akademie muzických umění (bývalé vaziště vorů). Ve vsi je několik stavení ve stylu selského baroka, dochovaná dřevěná roubená chalupa z 1. poloviny 18. století, kovárna s křížkem na návsi a kaple vedle lihovaru.
Poněšická obora, založená v roce 1853 knížecím rodem Schwarzenbergů, se specializuje na chov trofejních jelenů. V okolí se nachází několik mohylových pohřebišť různého stáří.
Jižní trakt byl postaven v roce 1872, severní trakt s obytnou částí od základu přestavěn roku 1900 a stodola v roce 1932, takže starší konstrukce zde nejsou pravděpodobně zachovány. Jedinou starší součástí dispozice zůstává zděný sklípek s roubeným patrem na jihozápadní straně areálu. V průčelí obytného severního traktu (vpravo s hlavní vjezdovou bránou) je kamenný erb rodu Lexů. Ve výklenku (nice) nad ním bývala umístěna soška Panny Marie (byla odcizena); nyní je v ní umístěn obrázek..
Petr neboli Pešík z Poněšic je poprvé připomínán na listině krále Václava IV. Někdy během 16. století (snad 1520) získali Poněšičtí z Poněšic právo užívat znaku s obrněnou rukou držící dva zkřížené šípy v modrém poli (náhrobek Jana Poněšického, zachovaný v kostele sv. Vavřince v nedalekém Kostelci). Jan Poněšický z Poněšic byl posledním lovčím svého rodu a zemřel v roce 1580. Jeho vdova prodala dvůr hlubocké vrchnosti. Majitel hlubockého panství Don Baltazar Marradas v roce 1635 přesadil do zdejšího dvora svého lovčího Tomáše Lexu, jehož rod zde hospodaří i na počátku 21. století. Před zrušením poddanství v polovině 19. století nebyl sice lexovský statek považován za svobodný, ale jeho držitelé přesto požívali určitých výsad jako rychtáři a šenkýři. Za své několikasetleté trvání byl rod poněšických Lexů v roce 1940 vyznamenán pamětním listem a kamenným štítem..