Starý zámek Chudenice

V přízemí zámku je muzejní expozice, věnována historii Chudenic a významným osobnostem, spojeným s Chudenicemi. Je zde například rodná síň Jaroslava Kvapila, autora libreta k Dvořákově opeře Rusalka. Dále pak expozice světoznámého entomologa, také chudenického rodáka prof. Jana Roubala, expozice řemesel, archeologie a další.

Zámek se dočkal poslední úpravy, která mu dala dnešní vzhled roku 1776, kdy jej přestavěl architekt Carl Balling na příkaz Prokopa Vojtěcha Czernina. Zámecká expozice je řešena jako památník staré české šlechtické rodiny Czerninů z Chudenic. Její jádro tvoří vzácně zachovaný rodinný mobiliář z tzv. nového zámku v Chudenicích, doplněný o několik mobilií zapůjčených z jiných czerninských fondů. Expozice muzejní je zaměřena zejména na významné rodáky Chudenicka (básník Jaroslav Kvapil, entomolog prof. Jan Roubal, generál Pešek atd.), lidová řemesla a přírodu.

1945. Kdy byla v Chudenicích postavena tvrz, není známo, i když se tak stalo snad již v první polovině 14. století. Při dělení chudenického panství mezi Černínovy syny Černína a Jana v r. 1380 se však ve vsi připomíná jen kostel a dvůr. První zpráva o tvrzi je až z r. 1564, a to v zápise o rozdělení majetku mezi Jana a Humprechta Černíny z Chudenic. Chudenice tehdy získal Humprecht, který povýšil dosavadní ves r. 1592 na městečko, které se postupně stalo střediskem rozsáhlého panství, k němuž v polovině 17. století náleželo městečko Chudenice a 12 vesnic. O starším vývoji chudenické tvrze se zprávy nedochovaly a jenom popis z r. 1603 uvádí, že byla „dobře od kamene vystavěná”. Jednalo se však tehdy již spíš o renesanční zámek, postavený na místě někdejší tvrze, která měla již tehdy obdélníkový půdorys a na narožích byla zpevněna baštami. Tak vypadal chudenický zámek podle popisu pořízeného r. 1663 při dělení chudenického panství mezi syny Děpolta z Chudenic, Jana Heřmana a Františka Maxmiliána Černíny, kteří si rozdělili i zámek. Půdorys zámku zachycuje plán z r. 1707, kdy se o něm píše jako o značně sešlém. Měl být proto opraven a přeměněn na byty pro panské úředníky. Tento záměr totiž souvisel s majetkovým vývojem chudenického panství, které od r. 1666 držel Jan Heřman Černín, který získal i polovinu Františka Maxmiliána. Panství bylo tehdy značně zadluženo, a proto byl r. 1678 proveden jeho soudní odhad. Aby tento majetek, s nímž byli spjati nejstarší členové rodu, se nedostal do držení jiného majitele, vyplatil panství Humprecht Jan Černín z nedrahovické větve rodu, která měla své rodové sídlo v Jindřichově Hradci a palác v Praze na Hradčanech. Kromě toho měli tehdy Černínové letní sídlo v nedaleké Chocomyšli a později v zámku v Lázni u Chudenic. R. 1776 byl chudenický zámek přestavěn podle plánů stavitele Karla Ballinga a upraveno jeho průčelí do nynější podoby. V zámku bydleli úředníci rozsáhlého chudenického panství, k němuž byly r. 1720 na žádost Františka Josefa Černína z Chudenic připojeny panství a statky Švihov, Poleň, Srbice, Únějovice, Kanice, Osvračín, Dobříkov, Mezholezy, Dlažov, Spůle, Slavíkovice, Malá Buková a Smržovice. I když v následujících letech byly některé statky odprodávány, přesto v polovině 19. století náležela k panství dvě městečka (Chudenice a Švihov) a 45 vesnic. Dnes je zámek jednopatrová budova bez architektonického významu a jenom jeho půdorys zachovává původní podobu někdejší tvrze. Na průčelním traktu jsou ploché rizality s nízkými trojúhelníkovými štíty, střecha je mansardová. V jeho levé části je průjezd do zámeckého dvora, v jehož severovýchodní části se zachovala část původní tvrze s baštami. Z pozdějších renesančních interiérů se dochoval v prvním patře zejména takzvaný andělský pokoj s černou kuchyní nad branou. Dnes je zámek v Chudenicích majetkem MNV a je v něm pamětní síň národního umělce Jaroslava Kvapila, muzeum Josefa Dobrovského, kino, lidová knihovna a klubovny SSM a ČČK..

Přitrhli k tvrzi s početným, surovým vojskem, zlezli hradby, zmocnili se tvrze. Nastalo strašlivé, bezcitné vraždění, jemuž měli padnouti za oběť veškeří Drslavici. Nešetřeno mužů, nedbáno úpění žen a pláče dětí, všichni byli pobiti do jednoho, neboť král dal rozkaz, aby byli vyhubeni. Když dodýchali všichni, kdož byli v tvrzi, odtáhli nepřátelé, vyloupivše v ní vše, co mělo nějakou cenu. Teprve potom se odvážili poddaní vyjíti ze svých chalup. Pospíšili do tvrze shlédnout, co se stalo s jejich vrchností, neboť odtud slyšeli nejen třeskot zbraní, nýbrž i srdcervoucí nářek. S obnaženými hlavami stanuli nad mrtvolami svých pánů. Želeli jejich záhuby, neboť Drslavici byli dobrou, shovívanou vrchností. Vykopali jim hroby, uložili je s poctou v lůno země. Vrátili se do zpustošené tvrze, prošli prázdnými komorami a pustými, vydrancovanými síněmi. Jednoho ze sedláků napadlo, aby se v černé kuchyni podíval do komína. A tu hle, v komíne byla ukryta služka s malým pacholetem - nejmladší ratolestí Drslaviců – jež jako zázrakem zůstalo ušetřeno krvavé pomsty. I podivili se velice a politovali nebohé děcko:

„Chuděnec, jak je od sazí černý! Bůh nám ho zachovej, aby nám byl někdy pánem milostivým!“

Ukryli ve vsi chůvu s děckem, a když se po letech utišil hněv prchlivého krále, oznámili dospívajícímu hochovi, z jakého je rodu a jaké dědictví mu přináleží. Král se nad ním smiloval, vrátil mu statky jeho rodičů i jeho rodnou tvrz. Mladý rytíř byl pak na památku svého zachránění v komíně nazván Černínem a jeho rodná tvrz slula od té doby Chudenice.

Ubývalo mu den ode dne sil, takže poznával, že mu bude zanedlouho účtovati se životem. Myšlenky na smrt – ač se je snažil zapuditi – vracely se k němu neustále. Jednoho dne zrána, když se probudil z krásného snu a chystal se pomodliti svou obvyklou ranní modlitbu, se pojednou ve světnici rozsvětlilo a pan Humprecht uzřel před sebou bílého, krásného anděla. Sepjal ruce, upřel v zbožném údivu zesláblý zrak na anděla. „Rozluč se se světem, za tři dny si pro tebe přijdu,“ promluvil anděl tichým, důvěrným hlasem a zjevení se rozplynulo jako mlžný přízrak. Pan Humprecht setrval drahnou chvíli na lůžku bez pohnutí, nemohl se probrati ze svého vidění. Konečně přece jen sebral síly, zavolal své syny a dcery a sdělil jim, co mu vyjevil dnes ráno anděl Páně. Přál si ještě naposledy popatřiti na svůj rodný kraj, shlédnouti svoje role a nivy. Vypravil se s dětmi a farářem k svatému Volfgangovi vzhůru na kopec, aby se tam rozloučil se vším, co mu bylo tak drahé, a aby tam nabral v modlitbách posily na poslední, nejtěžší cestu. Jako by byl omládl, nepociťuje námahy z vykonané cesty, vrátil se do zámku a uzavřel se ve své komnatě. Třetího dne, jak mu bylo předpověděno, vypustil duši. I byla tato „světnice starého pána“ nazvána světnicí „andělskou“.

Dobrovský, syn dragounského strážmistra, byl vychován po německu. Teprve pobyt na studiích v Německém Brodě – nyní nazvaném Havlíčkův Brod – a v Klatovech probudil u něho národní vědomí, takže se z něho stal vlastenecký Čech. Touha po vyšším vzdělání ho vedla do Prahy na studium filosofie, načež byl přijat do jesuitského řádu v Brně. I v řeholním rouše zůstal Dobrovský člověkem svobodomyslným. Netoužil po výnosných úřadech, nebažil po honosných titulech. Zato však se celou duší oddal literární práci. Vydával staré spisy české, psal do časopisů, pracoval horlivě na svých „Dějinách české řeči a literatury“ a „Obšírné učebnici jazyka českého“. Když byl vysvěcen na kněze, stal se rektorem bohosloveckého semináře v Hradišti u Olomouce. Po jeho zrušení roku 1790 žil ze své pense v Praze, odkudž se vydával na vědecké cesty do ciziny. Přílišná duševní práce a neštěstí na jelením honě v Jindřichovicích, kde byl nešťastnou náhodou postřelen, podryly jeho zdraví tak, že upadal časem do duševní choroby. Rád se pak uchyloval do chudenického zátiší, kde nacházel uklidnění a osvěžení v rodině pana Černína. Nosíval s oblibou modrý oblek, proto mu říkali „modrý abbé“. Spisovatel A. V. Šmilovský, který přišel r. 1860 do Klatov, kde byl ustanoven profesorem na tamním gymnasiu, setkal se s lidmi, kteří se ještě pamatovali na pobyt Dobrovského v Chudenicích, na jeho dobré skutky, libůstky a podivínství. Užil jejich sdělení v poutavém románě „Za ranních červánků“, jehož děj je soustředěn kolem „modrého abbé“. Poznáváme v něm všechny krásné vlastnosti, jež zdobily Josefa Dobrovského: jeho vlastenecké cítění, jeho ryzí, šlechetnou povahu, lidumilnost, lidskost. Utiskovaný lid, i člověk, kterým všichni opovrhovali, protože kradl, ačkoliv k tomu byl dohnán nouzí, byli Dobrovskému bližší než naduté panské úřednictvo. Rád si také časem zažertoval. Znám jest jeho posměšný časoměrný verš, jímž šlehl za dne spícího tlusťocha: „Ejhle, bukáč baňatý, podepřen tamo o stěnu chrouní!“

Ač byl knězem, neznal nenávisti k jinověrcům. Byl krajně snášenlivý a shovívavý i k svým nepřátelům. Pro velikou štědrost a nápadnou podobu s císařem Josefem II., v němž uhnětený lid viděl tehdy svého spasitele, měli někteří vesničané Dobrovského za císaře, který žije na zámku na zapřenou. Jednou – tak vypravuje Šmilovský – si dal sepsati chudáky, kteří potřebovali na zimu teplých šatů. O jarmarce zajel do Klatov a nakoupil pro ně šerky – látky po domácku vyrobené – pro každého na halenu a spodky. Když mu kočí na zpáteční cestě řekl, že se šerka po vyprání srazí, dal ji ihned namočiti v rybníce, aby žádný chudý nebyl zkrácen – neboť „dobrodiní musí být úplné“. S mokrou šerkou byla pak ovšem těžká práce, avšak to již náleželo k podivínství Dobrovského, že od myšlenky přikročil hned k činu. Přítel trpících, rozsévač dobra a lásky – zůstal dlouho v dobré paměti lidu. A jako neúmorný duševní pracovník, který především pečoval o to, co má býti každému pokladem nejvzácnějším, o naši drahou, českou řeč – je zapsán do českých dějin písmem zlatým.