Pajrek

Poněvadž pak k východní straně byla úplná rovina, přidělána tu byla tak, že dílem užito skály, dílem země nasypána; a tak učiněn hrubý val podoby podkovité, na němž byly dřevěné sruby. Na severní a jižní straně byly bezpochyby hradby pouhé; na jižní ještě jsou některé zbytky, ale na severní straně není ani známky po zdech a přece tu byla velmi slabá strana, poněvadž se tu vrch jen malounko sklání. Jediným znamenitějším zbytkem Pajreka jest vysoké věžovaté stavení, založené do čtyřhranu pravidelného, ale nikoliv na rovině, jako vůbec na celém Pajrece je málo prostor rovných a ty jen malé rozsáhlosti. A tak vidíme, že se dno tohoto stavení od severu k jihu silně schyluje. Na třech stranách stojí ještě vysoké zdi, zvýši asi tak, jako bývají dvoupatrové domy. Severní a západní strany stojí celé, z východní hodný kus a jižní se kromě kusu zdi úplně sesula; bezpochyby se sesuly ty části, kde byla okna, nejdříve, neboť nikde na ostatních zdech nevidí se okno, jen na západní straně, velice již rozpukané, nejvýše nahoře, jak se zdá, zbyla spodní polovice okna. Na téže straně jest ve výšce asi prvního poschodí vysoký a úzký otvor, bezpochyby bývalý vchod a v něm jest na jižní stěně ústupek ve zdi snad proto učiněný, aby se mohl jeden vyhnouti, kdyby se tu dva potkati měli. Že by otvor tento mohl býti starodávným vchodem, souhlasí s tím, že ve stejné výšce všude zdi od své spodní hrubosti ustupují, tak že patrně ve výšce té branky byla podlaha, pokrývající spodní komory tmavé. Východně od tohoto velikého stavení stálo menší stavení věžovaté, od prvního jen soutkou (úzkou uličkou) oddělené. Zbyla z něho jedině západní zeď, na jejížto vnitřní straně se posud starodávná omítka spatřuje. Kromě toho vidí se tu dvoje řady děr pro trámy a podlahy a nejvýše malé čtyřhranné okno. Přidáme-li k tomu, že severně od velikého stavení dokopali se nějaké šíje, všechny znamenitosti Pajreka jsme vyčerpali. Pajrek obdržel jméno své (Baiereck) v 14. století podlé zvyku tehdejšího, dávati hradům jména německá. V českých ústech se slovo Payerecke záhy skomolilo a čteme proto Pawrek, Payrek, Peyrek, Peryk ano i Peyryk. Krajina vůkolní asi původně pokryta byla lesem a podlé našeho zdání patřila k panství Janovskému, poněvadž oboje nad paměť lidskou jednomu rodu patřívalo. Oddělení obou stalo se před rokem 1356, kteréhož roku byl Racek samostatným pánem na Janovicích, kdežto Pajrekem vládl Něpr z Pajreka a z Janovic. Ti oba se strýci svými Petrovskými vyskytují se r. 1360 jako páni podací kostelního v Hradešicích. Roku 1379 seděl s Něprem na Pajrece Ondřej a drželi k němu Velké Petrovice, Nýrsko hořejší, Lhotku Velkou, Lhotku Starou a Lhotku u Výrova. Od počátku 15. století drželi Pajrek bratří Jan, Tomášek a Vácslav. Jana, nejstaršího, jenž za své mladší bratří statek spravoval, najal r. 1412 Jindřich z Rožemberka k službě a k pomoci proti Rackovi Ryžemberskému z Janovic. Jan spolčiv se s Jindřichem zavázal se mu, že jemu a čeledi jeho má hrad svůj otvírati, Jindřich však dlužen byl, kdykoliv hradu užíval, i svou i Janovu čeleď pitím a stravou chovati. Asi r. 1419 se pak bratří ti, pojavše ženy, mezi sebou rozdělili, tak že každý čásť hradu a statku dostal. První čásť držel Jan, jenž se byl oženil s Eliškou z Ryžemberka a propustiv bratra svého ze všeho nedílenství, jí r. 1419 věnoval na dvorech kmecích ve Lhotě Staré, Prostřední a Zadní, na městečku Nýrsku a dvoru poplužném v Petrovicích. Ve válkách, jež příštím rokem nastaly, stál Jan vedlé Žižky a Táborův a veřejně se vyskytuje tak roku 1424, 10. září, jsa rukojmí v příměří Táborův a Oldřicha z Rožemberka. Netrvalo však dlouho, a již kolísal ve věrnosti. Postaven jsa s hradem svým při hranicích Bavorských, snadno mohl sluchu svého nakloniti buď sladkým slibům buď pohrůžkám sousedů svých. Roku 1426 zradil cestu Bavorským a Švábským žoldnéřům, kteří až do okolí Klatov pálili a loupili. Z těch příčin jej katoličtí roku 1427 ke svým přívržencům čítali, ačkoli jej před tím „ein rechter Husse“ nazývali. Když nabývali Kališníci převahy ve zdejším kraji, Jan se opět k nim přiklonil. S panem Oldřichem z Rožemberka obzvláště míval půtky, podporován jsa v tom sousedem svým Přibíkem z Klenového. Roku 1432, 31. července vstoupily obě strany v příměří od dání listu až do sv. Jiří nejprv příštího a každý své rukojmě postavil. Přibík a Jan napsavše list svůj na Klenovém zaručeni jsou Dluhomilem z Dražovic, Jankem, purkrabí Klenovským, Janem z Beztuhova a Markvartem z Lipovice. Oldřich dal svůj list na Krumlově a ručili zaň služebníci jeho, purkrabí na Zvíkově a Krumlově a dva jiní vladyky. Ale jakmile lhůta příměří vypršela, nepřátelství z obou stran zase začalo a teprv roku 1434, když se již počal mír v celé zemi připravovati, vstoupil Jan 10. prosince v příměří ten den celý do západu slunce a pak konečně v úplný mír, jehož zápis se však nezachoval. Kdy zemřel, není známo, ale známe syny, které se svrchu psanou chotí svou splodil; jmenovali se Jan, Ojíř, Břeněk a Ondřej. Ti obdrželi s držitelem třetího dílu zápis na druhý díl od strýce svého Vácslava (r. 1440) a dosáhli tudíž polovice hradu. Máti jejich Eliška ještě dlouho potom žila a dosáhši r. 1461 znamenitého stáří zavadila v 150 kopách synu svému Břeňkovi věno své ve Lhotkách, Hořejším Nýrště, Petrovicích a lesích Dršteinských. Roku 1461 žili jen již Břeněk a Ojíř a tehda čásť svou prodali. Břeněk držel potom r. 1468 tvrz manskou Lhotu s příslušenstvím. Druhou třetinu držel Vácslav z Janovic, jenž v tichosti statky své spravoval, proto se také ve veřejných zápisech nevyskytuje. Roku 1440 zapsal v 150 kopách díl svůj na Pajreku, na vsích Petrovicích, Doršteinu (nedávno, tuším, založeném) a na Lhotě Prostřední a Zadní Rackovi, synu bratra svého Tomáše a čtyřem svrchu řečeným synům Janovým. Roku 1446 byl již mrtev a tedy se napřed uvázali v dědictví jeho bratří Jan, Břeněk a Ondřej a r. 1447 tak i Racek učinil. Tím se rozdělení na třetiny proměnilo v rozdělení na polovici. Třetí čásť patřila Tomáši z Janovic; ten měl k manželství Elišku z Týnce, jíž věnoval r. 1419 na dílu svém v Prostřední a Zadní Lhotě a městečku Nýrsku. S ní zplodil syna Racka, jenž obdržel od strýce svého r. 1440 zápis na nápad po něm; potom se oženil s Barborou z Běšin, jíž r. 1454 na polovici hradu Pajreka, na dvoru poplužním, na městečku Nýrsku a vsích Vysoké Lhotě a Doršteině 250 kop věnoval. On konečně obě polovice zase spojil, neboť Břeněk a Ondřej díly své na Pajreku hradě, Dorštein ves celou, v Prostřední Lhotě 3 dvory kmecí pusté a Petrovice ves celou prodali r. 1461, 21. prosince Rackovi z Pajreka bratru svému strýčenému za 200 méně 20 kop a podrželi si toliko čásť svou pustou Hořejšího Nýrska, ves celou Starou Lhotu, v Prostřední Lhotě dvory kmecí, v Zadních Lhotách huť a mlýn pustý, jež potom do r. 1489 Břeněk sám držel, bratra svého přečkav. Řečený Racek byl rozdílný od strýce svého taktéž řečeného, jenž na Ryžemberce seděl, ale, tuším, rovněž nepokojný jako on byl. Ale králi svému věrnosť zachoval. Když se byli křižáci Bavorští v několika tisících mimo vědomí a vůli knížete Ludvíka sebrali a roku 1467 do Čech mezi Domažlice a Klatovy vtrhli, proti nim postavivše se rytíř Janovský (který?) s pomocníky královými a s Klatovskými i Domažlickými dne 22. září porazili je u Nýrska na hlavu, zabili pana Kyvolfa a zjímali jich do dvou tisíc, tak že bohatá kořisť nahradila hojně škody od nich spáchané. Který to Janovský byl, již se neví; možná, že Břeněk, možná, že Racek. Racek, jenž ještě r. 1468 žil, jsa hejtmanem v Klatovech, zemřel nedlouho po tom, zanechav vdovu Barboru z Běšína, jež věno své 250 kop na polovici hradu Pajreka s příslušenstvím prodala r. 1470 Mikuláši z Běšin. Syn po něm zůstal, ale jména jeho neznáme, domníváme se však, že se jmenoval jeden syn Vácslav a druhý Jindřich. Jeden z nich (snad Vácslav) dostal se r. 1472 do Bavorského zajetí. V červnu toho roku vtrhl do Čech jakýsi Prakendorfer, poddaný knížete Oty, zmocnil se Pajreka, vypálil hrad a syna Rackova zajatého zavezl do Bavor. Věc ta způsobila u dvora Pražského rozhořčení. Král hned psal Klatovským, aby se ujali zajatého; ti pak o to dopsali dne 24. června knížeti Albrechtovi, aby se stala náprava, ale dověděli se z odpovědi jeho, že se od poddaných jeho žádná škoda nestala. Když pak r. 1481 povstala pře mezi Bavory a pány ze Šternberka o zaplacení nějakého dluhu, zabit jest v té rozepři „mladý pán z Pajrek“, ale neznámo jest, který. Vácslav žil i potom a koupil r. 1497 ty vesnice, kteréž byl Břeněk Janovi z Klenového prodal. Po Bavorském vpádu zmocnili se někteří strýci Janovští panství a bez vůle a vědomí Jindřicha z Pajreka a bratra jeho, pravých dědiců, zboží manská prodávali, zanedbávajíce při tom léno od krále přijímati. Tuť Jindřich, který byl časně léno na Pajrek přijal, krále Vladislava prosil, aby mu nápad dal po těch, kteří prodávali bez povolení a potvrzení králova, a obdržel tak listem r. 1501, 5. února daným v Budíně. Následovalo ihned provolání dědin v obojím Nýrsku, Petrovicích a Staré Lhotě takových, které byly již v držení cizích rodů. Mnoho-li při tom Jindřich pořídil, není nám známo. Potom k manželství pojav Alžbětu z Nebílov a z Netunic jí r. 1504 na Pajreku hradu pustém, Nýrště městečku, Doršteině, Prostřední a Zadní Lhotě vesnicích pustých 100 kop věnoval. On byl poslední svého rodu na Pajrece, neboť r. 1512 o sv. Stanislavě prodal „zámek svuoj dědičný manský Peyrek“ s celým panstvím Jindřichovi Kostomlatskému z Vřesovic za 125 kop a stal se r. 1530 cogmistrem nad děly krále Českého. Ačkoliv byl hrad r. 1504 následkem vpádu Bavorského pust, přece zase v ty doby byl opraven a obnoven a zůstal neporušen až do připojení svého k Bystřicku. V nepokojných dobách r. 1518 a půtkách trvajících mezi Janovským a městy pustil se Jindřich se sousedem svým panem Heršteinským v boj a přechovával na svém hradě odpovědníky. Z té příčiny byv jat seděl více než rok v Daliborce a r. 1520 na hradě Pražském sťat jest; společníka jeho sťali za Daliborkou. Statek jeho všechen, jmenovitě Pajrek hrad s jeho příslušenstvím přišel na krále, protože týž Henrych odpovědníkem JMK. a království Českého byl, a nápad ten provolán jsa zároveň v Klatovech, udělen r. 1522 Albrechtovi ze Šternberka na Zelené hoře. Albrecht však v držení jeho se nedostal z těchto příčin: Jindřich pojav manželku Kateřinu z Dobrše, vdovu po panu z Vidhostic, obdržel po ní 500 fl. věna a připověděl ji obvěniti 1000 fl. uh., jakž vdovám obvěniti náleželo. Když tedy po smrti jeho vdova se o věno domlouvala před soudci zemskými, rozkázali ti, aby se v hrad Pajrek uvázala a jestliže by za to věno dosti nebylo a jací dluhové po něm k vyupomínání byli, aby je sobě vyupomínala. I uvázala se v Pajrek a držela jej do smrti. Když pak umřela, drželi jej synové její Bohuslav a Podivín z Vidhostic také do smrtí svých, a po jejich smrti užívala ho Eva z Vidhostic, jako sestra těch bratří a přijala naň léno r. 1528. Bratr Jindřichův Kryštof z Vřesovic na Kostomlatech vyprosil si r. 1538 na králi Ferdinandovi znovu spravedlnosť a manství po n. Jindřichovi a obdržel ji s tou výminkou, aby povinnosť manskou zachovával a cožkoli Eva z Vidhostic na tom hradě má, aby jí spravil a úplně vyplatil. Hned potom také Evě z Vidhostic, jež se byla zatím za pána Chanovského z Dlouhé vsi provdala, dáno věděti, že jsou ty dědiny provolány. Ve při tím povstalé nalezl soud dvorský r. 1539, že má Eva zůstati v držení hradu, poněvadž deskami dvorskými prokázala, že jest jí na ten „statek zámku Peryku“ léna podáno r. 1528, a od toho času vždy bez nářku v jeho držení byla. Eva vzdala roku 1541 právo své ke zboží Pajreckému synům svým Petrovi a Adamovi z Dlouhé vsi; ti měli s bratry svými Jiříkem a Mauřicem také Chanovice a Sviradice v držení. O všechny ty dědiny se asi roku 1547 podělili a Jiřík potom vše právo své na Chanovice a Sviradice, Hořejší Nýrsko a zámek Pajrek prodal Adamovi, bratru svému. Týž se potom vyskytuje po několik let jako samojediný držitel Pajreka; než r. 1554 prodal zámek Pajrek se vším příslušenstvím, totiž městečko Hořejší Nýrsko, Tyrštein ves a Prostřední Lhotě 3 dvory kmecí Janovi Kocovi z Dobrše na Bystřici za 600 kop grošů českých. Téhož dne Koc králi učinil slib manský zbožím koupeným. Koc držel zboží to jako manství čtyři léta k Bystřicku, nic se o opravu starého sešlého hradu nestaraje; bezpochyby tu nikdo nebydlel a ponecháván jest docela spoustě. Roku 1556 popisuje se již jako pustý a že v něm žádného stavení není, že jsou k němu pěkné lesy a pustiny. Když tedy král Ferdinand dědictví to na prosbu Janovu r. 1558, 1. prosince ve desky zemské jako dědictví zpupné vložil, uvádí se tam již „pustey zámek Peryk“, kterýž od těch dob zůstal při Bystřicku. Zříceninu s dvorem pod ní ležícím prodal r. 1796 kníže Karel Josef z Palmu a Gundelfingen vrchnímu Bystřickému Ant. Feldmanovi, a od těch dob zůstala v rukou soukromých..

Německá lidová pověst vysvětluje jméno tak, že ho postavil jakýsi bavorský rytíř, jehož jméno lid neznal, a proto hrad nazval „Bayer in der Eck", to je „Bavor v koutě". Hrad byl postaven v první polovině 14. století, neboť již r. 1360 se podle něho psal Něpr z Pajreku, řečený z Janovic. R. 1379 hrad drželi Něpr a Ondřej, rovněž z rodu Janovských z Janovic. V držení tohoto významného rodu byl hrad až do r. 1512. Za husitské revoluce seděl na hradě Jan, který byl původně přívržencem Žižkovým, ale r. 1432 uzavřel příměří s Oldřichem z Košumberka a později přešel na katolickou stranu. V polovině 15. století držel hrad krajský hejtman a stoupenec krále Jiřího z Poděbrad Racek z Janovic. Ten v r. 1450 a ještě několikrát v následujících letech vpadl do sousedních Bavor. R. 1467 vtrhlo bavorské křižácké vojsko do Čech, ale bylo 22. září nedaleko hradu Pajreku královským vojskem, které patrně vedl Racek z Janovic, poraženo. R. 1472, tedy již po Rackově smrti, vtrhli Bavoři do Čech znovu, Pajrek dobyli a vypálili. Tehdy byl držitelem poloviny hradu Mikuláš z Běšin, který ji koupil r. 1470 od vdovy po Rackovi z Janovic, Barbory z Běšin. Držitel druhé poloviny hradu znám není. Nový majitel však již hrad neopravil a proto se v r. 1504, kdy byl jeho držitelem Jindřich Pajrek z Janovic, připomíná jako pustý. R. 1512 koupil pajrecký statek Jindřich Kostomlatský z Vřesovic, který nechal hrad opravit. Pajrek se stal v této době sídlem loupežníků a opovědníků, jimž jeho držitel poskytoval útulek. Nakonec však byl Jindřich Kostomlatský zajat a r. 1520 na Pražském hradě sťat. Hrad udělil král Ludvík Jagellonský r. 1522 jako léno Albrechtovi ze Šternberka a na Zelené Hoře, ale ten se ho neujal, neboť vdova po popraveném Jindřichovi Kostomlatském měla na hradě pojištěno věno, takže hrad jí nakonec zůstal. Když zemřela, zdědili Pajrek její synové Bohuslav a Podivín z Vidhostice a po nich jejich sestra Eva. Ta chtěla r. 1538 hrad se statkem prodat bratru popraveného Jindřicha Kostomlatského z Vřesovic Kryštofovi, ale zemský soud rozhodl, aby ho Eva držela i nadále. Nakonec ho r. 1541 předala svým synům Petrovi a Adamovi z Dlouhé Vsi, kteří se r. 1547 rozdělili tak, že Adam se stal jediným držitelem hradu, který s jedním městečkem a jednou vsí prodal Janu Kocovi z Dobrše; ten je připojil ke svému sousednímu bystřickému panství. S ním pak hrad Pajrek a pajrecký statek sdílely další osudy. Kočové i další majitelé bystřického panství měli své sídlo v pohodlnějším zámku v Bystřici nad Úhlavou a o nepohodlný Pajrek již zájem neměli. Hrad proto zůstal opuštěn a rychle chátral. A tak již r. 1556 a znovu r. 1568, kdy Jan Koc z Dobrše dostal pajrecký lenní statek od krále Ferdinanda I. do alodního vlastnictví, se uvádí jako pustý. V 18. století bylo kamene ze zříceniny používáno na stavbu. R. 1887 provedla správa bystřického velkostatku, jehož majiteli byli tehdy Hohenzollernové, některé zabezpečovací práce. Při první pozemkové reformě po r. 1918 zůstal hrad součástí bystřického velkostatku a Hohenzollernové se zavázali, že hrad opraví; k tomu však nedošlo. Poměrně malý hrad Pajrek tvořil věžovitý palác a k němu přiléhající samostatná věž čtvercového půdorysu. Na západní a východní straně byl obklopen příkopy, vytesanými do skály. Do hradu se vstupovalo od severu po úzké šíji, přerušené dvěma příkopy, rovněž vylámanými ve skále. Dnes se z hradu zachovala pouze zřícenina paláce a část zdi z věže..

A vzkřikl-li na Pajreku, třásla se okna až dole v městě Nýrsku. Nýrští měšťané žili s ním v dobré shodě. Neškodili mu a on jim také v ničem nepřekážel. Naopak, jestliže potřebovali jeho velikého kladiva, ochotně jim je zapůjčil. Rozpřáhl se, máchl rukou a buch! – kladivo dopadlo v Nýrsku na náměstí. Na svém hradě se obr cítil velmi osamělým. Bylo tehdy obrů pořídku, neměl nikoho, s kým by si mohl potřásti ruce. Až v Koutě bydlel druhý obr a k tomu chodil náš pajrecký na návštěvu. Za poctu, jíž se mu tam dostávalo, odvděčoval se „brisilem“ – šňupavým tabákem – pro nějž si docházel do Bavor. Obrova dcera, která spravovala otci domácnost, nevycházela nikdy z hradu. Nevěděla nic o světě, nestarala se o lidi. Zdáli se jí tím, čím byli lidem malí, drobní skřítci. Jednou, když se jí v hradě pozastesklo, vyšla si dolů do údolí. Podivovala se drobným políčkům, pozorovala s úsměvem, jak se lopotí na jednom z nich sedlák s párem hnědých koní. Zalíbili se jí jeho koníčkové, udělala krok do stráně, shýbla se, rozevřela dlaň a šups! – strčila sedláka s potahem do zástěry. Doma vysypala svou živou hračku na hradním nádvoří a počala si s ní hráti. Smála se koním, kteří směšně kopali po jejích prstech, když je sem tam postrkovala, smála se sedlákovi, který šlehal bičíkem tak prudce, že se jí ovíjel okolo prstů jako hádě. Smála se tak srdečně, že obr pohleděl tázavě z okna, co ji tak rozveselilo. Zahlédl sedláka s potahem, zakabonil líce. „Hned mi odnes člověka s koňmi na místo, kde´s jej vzala!“ rozkázal dceři. „Člověk je sice malý tvor, ale je jich na světě více než mravenců a mají takový důvtip, že není radno si je znepřátelit, nechceme-li být od nich zahubeni!“

I strčila obrova dcera zase človíčka do zástěry a odnesla vše zpátky do údolí. Osud obrů tím však nebyl odvrácen. Museli ustoupiti drobounkým lidským stvořením. Vymřeli, vyhynuli..

Sotvaže zmizeli za horami, zabil lakotný hostinský raněného Švéda a zmocnil se jeho měšce… Leč i on vzal brzy svou odplatu. Když sestoupil jednoho dne do sklepa, aby se potěšil uloupeným zlatem, sklep se sesul a země ho zasypala. Přes bortící se zdivo Pajreku přešla dlouhá řada let. Hospoda byla přestavěna a bydlel v ní hostinský z jiného rodu, který neměl tušení, co hrozného se tu kdysi odehrálo. Děvče, které sloužilo v hospodě, vešlo jednoho dne do sklepa a spatřilo tu – k hrůze – trčeti ze země zvadlou lidskou ruku. Ruka držela měšec. „Ber, ber!“ ozval se sklepem prosebný, temný hlas a peníze v měšci zazvonily. Jako šílená vyřítila se služka ze sklepa, jektala zuby, nebyla mocna slova. Neřekla hostinskému nic, pospíšila pověděti otci, chudému baráčníkovi, co zažila ve sklepě pod hospodou. Otec šel s děvčetem, sestoupil s ním dolů do sklepa. „Hleď, hleď, otče,“ ukázala rukou do šerého kouta. Třásla se jako osika, zmírajíc strachy. „Nevidím nic,“ odvětil otec. „Snad se ti jenom něco zdá.“

„Ne, nikoliv, nezdá… Nyní zase říká: Ber! Což, otče, neslyšíš?“

„Neslyším,“ zavrtěl otec hlavou. „Vidíš-li ty a slyšíš, nic se neboj a vezmi, co ti dává!“

Dcera si dodala odvahy, vytrhla měšec ze vztažené ruky. „Zaplať Pánbůh!“ zaznělo sklepením a o vlhké zdi zatřepotal se radostný povzdech duše, vysvobozené ze zakletí. Vztažená ruka, již vedla lakota k vražedné ráně, zmizela v zemi. Baráčník koupil za peníze statek, vzal dceru ze služby domů. Stal se váženým mužem a jeho dcera bohatou, hledanou nevěstou..

Když sedlák Greger kupoval pustou zříceninu, měl především na mysli Urianův poklad, který stál bratru za tisíckrát těch sto rýnských, jež podle mínění svých sousedů vyhodil Greger zbůhdarma do povětří. Greger dobře věděl o pokladu, avšak jak zahnati pekelného psa? – Nezbude mi nic jiného – pomyslil si – nežli citovat Uriana a donutit ho, aby mi vydal poklad. K citování čerta musí býti tucet lidí a mezi nimi i duchovní, který by čerta držel na uzdě, kdyby chtěl komu uškoditi. I sezval Greger do hradu jedenáct mužů – sám byl dvanáctý – mezi nimiž byl i jeden kněz, a počali citovati čerta. Kněz přečítal kouzelnou formuli, ostatní ji říkali za ním sborem. Urian cítil, že bude s pokladem zle, nerozežene-li včas shromáždění. Proto zavolal na pomoc divokého lovce. Kde se vzal, tu se vzal, snesl se nad hrad temný mrak, v mraku to zahučelo, zaštěkali psi, bouchly rány…

„Divoký lovec, divoký lovec!“ vzkřikli společníci, a jako když do vrabců střelí, prchali na všechny strany ze šerých zřícenin zpustlého hradu. Od té doby se již nikdo z Pajreckých neodvážil citovati mistra Uriana. Již proto ne, že Greger zemřel v několika dnech po onom osudném shromáždění na hradním nádvoří.