Nové Hrady

V 15. století několikrát dobyt a vypálen, v 16. století poškozen výbuchem střelného prachu a zemětřesením. Tehdy zanikl velký bergfrit, který byl vetknut do obvodové zdi. Také byl později srovnán se zemí poškozený gotický palác v jižní části dispozice. Roku 1605 opraven a mohutně opevněn. V roce 1619 hrad dobyt císařským generálem Karlem Bonaventurou Buquoyem. V majetku Buquoyského rodu až do roku 1945.

Starší z nich jej kladou do 11. a 12. století a ztotožňují jej pravděpodobně s hradištěm. Na jeho místě pak byl vystavěn hrad, který se poprvé uvádí v r. 1279 a zároveň s jeho majitelem Ojířem ze Svin, jehož manželkou byla Kunhuta z rakouského rodu Kuenringů. Hrad měl plnit obrannou úlohu na zemském pomezí. Po Ojířovi následoval asi od r. 1284 jeho syn Smil, který v té době byl purkrabím na Poděbradech a později (1303) ve Znojmě. V r. 1341 udělil král Jan Lucemburský hrad Nové Hrady v manství Vilému z Landštejna. Hrad sloužil potom jako sídlo správy novohradského panství, vyvinuvšího se do konce 16. století v jedno z největších jihočeských dominií. R. 1359 Vilémův syn Vítek prodal Nové Hrady bratrům Petru, Joštu, Oldřichu a Janu z Rožmberka. Tehdy patřily k hradu město Nové Hrady, polovina městečka Strponice, dva díly městečka (Trhových) Svinů a vesnice Niedertal (Údolí), Štiptoň, Byňov, Krčín, Buková, Žár a Borovany. Rožmberkové hrad patrně opevnili kamennou zdí a parkánem, také podhradí s městem Novými Hrady. Od r. 1374 byl jediným majitelem novohradského panství Oldřich z Rožmberka. Po jeho smrti v r. 1390 dědil Nové Hrady jeho syn Jindřich a když tento v r. 1412 zemřel, spravoval novohradské panství Čeněk z Vartemberka jako poručník Jindřichova syna Oldřicha. Ten se ujal dědictví v r. 1418. Protože byl úhlavním nepřítelem husitství, táboři mu v r. 1425 vypálili město i hrad. Oldřicha z Rožmberka vystřídal v držení hradu a panství v r. 1452 jeho syn Jindřich a když tento v r. 1457 zemřel, nastoupil jeho bratr Jan z Rožmberka. V jeho nepřítomnosti přepadl Zdeněk ze Šternberka v r. 1467 hrad a vypálil město Nové Hrady. To přinutilo Rožmberka, že se odklonil od krále Jiřího z Poděbrad a přidal se k panské jednotě. Před svou smrtí v r. 1472 hrad opravil. V opravách se pokračovalo také za zástavních držitelů Nových Hradů Oldřicha z Grafeneku (od r. 1476) a jiného Rakušana Tomáše z Lagu (od r. 1476). V r. 1485 převedl zástavu na sebe uherský král Matyáš, ale v následujícím roce Vok z Rožmberka vyplatil Nové Hrady ze zástavy a v r. 1491 je král Vladislav II. propustil z manství. V r. 1493 postoupil Vok z Rožmberka (†1505) novohradské panství svému bratru Petrovi. Za něho patrně byla přestavba hradu dokončena. Staré opevnění bylo zesíleno na třech stranách, kde hrad nebyl chráněn předhradím, pravidelně rozestavěnými baštami. Dále byly opraveny starší vstupní věže a zvýšeno patro paláce v předbraní zadní brány. Obě brány dostaly ještě další předbraní postavené do příkopu. Před svou smrtí v r. 1521 Petr z Rožmberka ustanovil svým dědicem Kryštofa ze Švamberka. Proti tomu však se postavili Rožmberkové Jindřich, Jošt a Petr a dosáhli toho, že král Ferdinand I. zrušil závěť Petra z Rožmberka. Rožmberkové vyplatili Švamberka a přátelskou dohodou získal novohradské panství Jošt. Místo něj vládla poručenská rada až do r. 1551, kdy převzal Nové Hrady Petrův synovec Vilém z Rožmberka. Tehdy patřily k hradu město Nové Hrady, městečka Stropnice a (Trhové) Sviny a 46 vsí. R. 1562 si zvolil Nové Hrady pro delší pobyt Vilém z Rožmberka se svou druhou manželkou Žofií, braniborskou markraběnkou. R. 1573 byl hrad značně zpustošen výbuchem střelného prachu, uskladněného ve velké válcové věži uprostřed nádvoří, do níž uhodil blesk. S věží byly tehdy zničeny i některé staré budovy. Další škody hradu způsobilo zemětřesení v r. 1590. Po menších opravách v r. 1592 byl hrad důkladně opraven a zpevněn až za Petra Voka z Rožmberka v r. 1605 podle plánů a pod dohledem mistra Antonia Canevaleho. Po vymření Rožmberků (r. 1611 zemřel Petr Vok) zdědili jejich majetek, tedy i Nové Hrady, Švamberkové. První z nich, Jan Jiří, postoupil panství v r. 1615 svému synovi Petru ze Švamberka. Ten byl jedním z představitelů českého stavovského povstání z l. 1618–1620, a proto se Nové Hrady staly cílem útoků císařského vojska. Po neúspěšném obléhání v r. 1619 Dampieremm, který vypálil město, byl hrad dobyt v červnu císařským generálem Karlem Bonaventurou Buquoyem, jemuž císař Ferdinand II. zvláštní listinou ze 6. února 1620 daroval konfiskovaná panství Nové Hrady, Rožmberk a Libějovice jako náhradu za válečné služby a za vynaložené vojenské výdaje. Opravami provedenými r. 1623 započal vývoj hradu k dnešní podobě. Toho roku bylo obnoveno křídlo obrácené k městu, odstraněny zříceniny někdejší sýpky na východní straně a v budově bývalého pivovaru byly zřízeny byty. O dalších opravách jsou zprávy z konce 18. století. R. 1792 byla postavena na rozvalinách bývalého hradního paláce dvoupatrová budova, r. 1794 zvýšena o patro přední věž a v r. 1798 zřízeny v severozápadním traktu úřednické byty, na východní straně pak zahrádky. Kromě bytů byl na hradě od r. 1887 umístěn buquoyský lesní úřad. V prvním patře přední věže byla po stavebních úpravách v r. 1842 uložena byuquoyská fideikomisní knihovna a rodinný archív. Buquoyové byli majiteli hradu až do r. 1945. Poté patřil městu a sloužil jako byty. Hrad se zachoval z veliké části v dispozici, jakou dostal při přestavbě v druhé polovině 15. století. Sestává z několika budov postavených na ploše protáhlého oválu s podélnou osou směřující od severovýchodu k jihozápadu. Ovál je na obou koncích uzavřen branami, které činí hrad průjezdným. Hrad je obklopen širokým a hlubokým příkopem, přes který vede od předhradí do přední brány dlouhý dřevěný most, spočívající na vysokém kamenném pilíři. Přední brána je umístěna v hranolové věži a jí se vchází na nádvoří. Za branou po pravé straně stojí jednopatrový starý čili malý dům, vedle něho naproti bráně je dvoupatrový velký dům neboli palác. Za ním je věž s druhou, zadní branou. V budově přiléhající k věži bývala původně hradní kaple, později pivovar. Hradní nádvoří uzavírají na jihovýchodní straně zahrádky v místech zbořeného hradního křídla. Uprostřed nádvoří je studna. Zadní branou, opatřenou původně padacím mostem, se opět po dřevěném mostě vychází na plošinku, která sloužila k umístění praků pro hájení hradu. Za plošinkou a na sousedních stranách spadá terén příkře do údolí..

Jestliže zastali ve věži nějakého člověka, mlčky ho obešli a nejstarší z nich mu položil otázku: „Které zvíře nebylo stvořeno Bohem?“

Ustrašení, překvapení lidé mu odpovídali všelijak. Někdo jmenoval kočku, jiný lva anebo tygra, mnich však pokaždé zavrtěl smutně hlavou a pohleděl na tázaného ledovým, vyhaslým zrakem, až ho zamrazilo. Nešťastník nemohl se od té chvíle zbýti svého strašidelného vidění a uštván přízraky umíral v krátkém čase. Proto se lidé vyhýbali Červené věži jako čert kříži a nikdo se v ní neodvážil bydleti. Jednou přišel do hradu potulný kovářský tovaryš, který hledal práci. Pán hradu mu řekl, že ho přijme do svých služeb, avšak že si ho musí nejdříve vyzkoušeti. Má zlé koně, potřebuje k jich okování muže statečného, který se ani čerta nebojí. „Nikdy jsem se v životě nikoho nezalekl,“ holedbal se kovář, bouchaje se pěstí do klenutých prsou. „Nuže, dobře,“ řekl rytíř, „zůstaneš u mne, přečkáš-li noc v Červené věži a podaří-li se ti zapudit mnichy, kteří tam straší.”

Kovář bez rozmýšlení přijal nabídku a šel si s veselou tváří obhlédnouti věž i komnatu, kterou mu v ní přiřkli. Líbila se mu, divil se, že se již před ním nikdo nenašel, kdo by byl zapudil mnichy. „Hej, příteli,“ zavolal na sloužícího, „opatřte mi důtky, abych šedým bratrům pěkně vyprášil kutny, až přijdou v noci na návštěvu!“

„Milý, brachu,“ řekl mu sluha, „proti duchům tvoje svaly nic nepořídí. Musíš zavolati na pomoc Filipa, až ti o půlnoci položí mnichové otázku, na kterou jim dosud nikdo nedal správnou odpověď.“

Kovář se vyptal, jaká je to otázka, a vesele se zasmál: „Checheche, ať si jen šedí bratři přijdou, mám už pro ně odpověď přichystánu.“

Najedl se a napil dosyta, uložil se bezstarostně na měkkém, pohodlném lůžku. Brzy zavřel oči a spal, jako by ho do vody hodil. O půlnoci zaslechl v místnosti čísi kroky. Promnul si oči, rozhlédl se jizbou. Spatřil před sebou průvod mnichů. Dvanáct jich vešlo do místnosti zavřenými dveřmi, všichni v tmavých kutnách, přepásaných provazem. S bledých, zasmušilých tváří jim spadaly na prsa dlouhé, šedivé vousy. V třesoucích se rukou drželi hořící svíce. Bez hlesu obešli tovaryše, zastavili se u dveří, obrátili zraky své k lůžku, na němž ležel kovář. Poslední z nich, jehož vousy byly nejdelší a nejbělejší, svraštil obočí a obrátiv se ke kováři zeptal se ho dutým, hlubokým hlasem:

„Které zvíře nebylo stvořeno Bohem?“

„Kůň,“ odpověděl kovář bez otálení, „neboť má kopyta jako ďábel, a když lehá, nekleká.“

Jizbou se rozlehl vzdech, mnichové zhasili svíce. Kovář hleděl ke dveřím, avšak nikoho tu již nebylo. Jen měsíc, který vyplul z mraků, vrhal sem svoje bledé světlo a kreslil na podlaze stíny okenních mříží. Nerušeně dočkal se kovář rána a vypravoval, co v noci zažil a jakou dal mnichům odpověď. Od té doby přestali se mnichové, zakletí pro zpronevěru koně chudého zemana, zjevovati v hradě. Kovář byl vzat podle slibu do služeb hradního pána a ubytoval se trvale v Červené věži..