
Vodní elektrárna, nazývaná dnes Želina, se nachází v údolí Ohře pod Kadaní, v přírodní reservaci Želinský meandr. Příjezd autem z centra Kadaně vede od silnice II/224 (Rokelská ulice) ulicemi Sukova, Žitná a Vinohrady přes zahrádkářskou kolonii ze strmého kopce k Ohři, parkování je možné přímo u elektrárny. Nejpohodlnější pěší cesta vede od silničního mostu přes Ohři v Kadani přímo podél břehu řeky (schůdné jen za normálního vodního stavu), která vede kolem želinského jezu se vtokem do tunelu a dále podél celého Želinského meandru k elektrárně.
Sama elektrárna není běžně přístupná, je však možno si prohlédnout všechny technologické objekty na vtoku i výtoku z tunelu i počátek přívodního kanálu k bývalé lomazické elektrárně. Po něm pokračuje i naučná stezka přírodní reservací Želinský meandr směrem po proudu řeky.
Želinském meandru. Přímo u stejnojmenné obce byl postaven pevný betonový jez o výšce 2,9 m. Od něj byl šíjí meandru proražen 166 m dlouhý tunel o profilu 4,3 x 3,6 m, který přiváděl vodu do sběrného bazénu u samotné elektrárny. Ta byla postavena jako patrová obdélná secesní budova: ve spodním podlaží se nacházela zprvu jedna, od roku 1910 dvě horizontální Francisovy turbíny, v horním podlaží pak služební byty. Výrobcem turbín byla firma Voith z dolnorakouského Sankt Pölten. Při spádu 5 m a hltnosti 8 kubických metrů za sekundu poskytovaly výkon 294 kW (každá). První z nich byla uvedena do provozu roku 1908. Do Kadaně byl proud veden kabelem, do 13 okolních obcí vzdušným vedením. Distribuční napětí činilo 5000 V. Po Kadani bylo postaveno šest trafostanic, při zahájení provozu elektrárny dodávaly proud 136 tělesům veřejného osvětlení, 27 motorům v živnostenských provozovnách a 5000 žárovkám v domácnostech. Posílení o další turbínu, ani stavba městské elektrárny II (viz heslo) nestačily krýt rostoucí poptávku po elektřině. Město se proto rozhodlo postavit zcela nový zdroj. Stavbu zbrzdila I. světová válka, nová elektrárna v Lomazicích tak vyrostla v letech 1919–25. Od původní elektrárny I k ní vedl nad levým břehem Ohře přívodní kanál v délce 6,8 km, který zajistil spád 28 metrů. Po dokončení stavby byla původní elektrárna I odstavena, vtok do ní byl zabetonován a technologické zařízení zakonzervováno. Lomazická elektrárna zanikla při napouštění Nechranické přehrady (1965). Přívodní kanál od té doby zčásti slouží pro napájení elektrárny Tušimice, zbylá část je bez využití a zdevastovaná. Roku 1991 se vlastník kanálu, společnost ČEZ, rozhodl pro rekonstrukci původní elektrárny I, nazývané nyní poněkud nepřesně Želina. Ve vzorně obnovené budově se nacházejí původní turbiny z let 1908 a 1910, na něž jsou připojeny nové generátory (původní zřejmě podlehly rekvizicím barevných kovů). Elektrárna od roku 1995 znovu dodává elektřinu do rozvodné sítě..