
Bývalá tkalcovna Adolfa Landsbergera č. II, označovaná lidově jako Rechle, či později jako Slezan 06, odkazuje na bývalou bohatou historii tradice zpracování a výroby textilu ve Frýdku. Byla vystavěna na místě staršího panského mlýnu, na umělém vodním náhonu v dolní části Frýdku, kde se od poloviny 19. století soustředily manufakturní provozy jednotlivých podnikatelských rodin a daly základ tzv. tovární čtvrti. Dnes bychom na budovu Rechlí narazili na nároží ulic Těšínské a Potoční (jméno ulice odkazuje na Černý potok, který tudy po soutoku s Bílým potokem a potokem Vlčok protékal). Na fasádě můžeme nalézt zajímavé pseudoklasicistní a secesní štukové prvky. Objekt je běžně nepřístupný.
Severně při mlýnu překonávala přes most stará Těšínská ulice Černý potok, který se zároveň těsně nad mostem spojoval s potokem Vlčok (Vlček) a Bílým potokem. Černý potok dále pokračoval podél západní fronty mlýnu k jihu. Je překvapením, že samotný mlýn nebyl závislý na vodě z tohoto potoka, ale byl napojen na systém uměle vytvořeného vodního kanálu (náhonu), který začínal na rozhraní Frýdku a Dobré na řece Morávce, a protékal dolní částí Frýdku. Do řeky, tentokráte Ostravice, vtékal až pod frýdeckým zámkem. Z náhonu byla od vodní papírny (budova č. 86) vedena na mlýn zajímavá smyčka kanálu - k jižnímu kratšímu průčelí mlýnu, kde byla umístěna dvě vodní kola, a za koly se příkopa zase vracela do původního náhonu u papírny. Po převzetí bývalého mlýnu Landsbergery po roce 1868 došlo k výrazné úpravě staré budovy. Nevíme přesně, zdali byla starší budova zakomponována do novostavby (v tom případě by bývalý mlýn obsahovala západní část dnešní stavby), nebo byl mlýn zbořen a nahrazen budovou zcela novou. Každopádně po přestavbě získala přibližně současnou, dvojnásobnou rozlohu. Mezi jejím západním průčelím a Černým potokem vedla úzká cesta k papírně (tehdy již textilkou firmy Munk) a na severu podél, nyní již textilky, vedla Těšínská ulice. Modernizace se dotkla spíše vnitřního vybavení budovy, strojního zařízení a „pohonu“. Vodní pohon na dřevěná kola, později patrně na turbínu, byl časem zcela zrušen a provoz doplněn o kotelnu s vysokým cihlovým komínem. Ke konci 19. století měly Rechle podobu mohutné zděné dvojpatrové budovy s třetím bedněným polopatrem a se zděnými štíty obrácenými k severu (do Těšínské ulice) a k jihu. Celek kryla mohutná dvojitě lomená sedlová střecha. Jednotlivé fasády byly prolomeny množstvím velkých obdélných oken (9 os podélné fronty, 9 os štítové), v přízemí půlkruhově ukončených, v patře se stlačeným segmentovým obloukem. Dřevěné polopatro pak jen velkými okny s dřevěnými žaluziemi. Překvapivě zdobná byla i fasáda. Okna lemovaly profilované štukové rámy, podokenní římsy, průběžná kordonová i korunní profilovaná římsa. Velkými, půlkruhově zakončenými okny ve dvou řadách nad sebou, byly prolomeny i štíty. Nároží štítů bylo zvýrazněno vytaženými „pilířky“ s jehlancovým zakončením. Při severovýchodním nároží stál vysoký cihlový oktogonální komín na čtvercové základně. Patrně v souvislosti s požárem sousedních budov bělidla a úpravny firmy Munk v roce 1912, byla poškozena i budova Rechlí. Po tomto požáru došlo ke snížení stavby o oba zděné štíty, dřevěné polopatro i sedlovou střechu, a budova získala plochou jednoduchou střešní konstrukci prosvětlenou skleněnými světlíky. Naopak fasáda byla doplněna o jednoduché ozdobné secesní prvky v nárožních pilířích atiky, průběžné horizontální lizény a nové podokenní římsy. V této podobě, se přibližně textilka dochovala dodnes. Bohužel, podepsal se na ni velký zub času, neúdržby a účelových úprav, kdy byla například západní uliční fronta k ulici Potoční opatřena nevhodnou břízolitovou omítkou, která setřela všechny ozdobné prvky této části fasády..
V příštích desetiletích byl areál postupně rozšiřován s ohledem na stoupající potřeby výroby. Proč dostal objekt pojmenování "Rechle" nevíme. Pojem rechle označuje dřevěná hradla (česle), čili konstrukci na zachytávání splavovaného dřeva. To v tomto případě nebylo ani odkazem na historické využití objektu či blízkého okolí. V roce 1912 byla tkalcovna poškozena v souvislosti s požárem blízkého areálu úpravny a bělidla firmy Josef Munk a synové. Po rekonstrukci získala budova přibližně současnou podobu. Se skončením 2. světové války došlo po roce 1945 k transformaci frýdecko - místeckého textilního průmyslu a objekt byl začleněn do národního podniku Slezan, přesněji dostal označení Slezan 06. Další vývoj a úpravy jsou spojeny pouze se základní údržbou objektu a mnoha nevhodnými účelovými zásahy. V této podobě se textilka dožila dnešních dní. Cennou je na stavbě samotné především její fasáda s pozůstatky ozdobných profilovaných štukových rámů oken a secesními prvky pilířů nároží a dále fakt, že v jejím místě stával dříve starý panský vodní mlýn..