bělidlo a úpravna Josef Munk a synové

Později tyto látky začal i bělit a barvit. V roce 1832 získal Josef Munk oprávnění ke zřízení manufakturního provozu. Za tím účelem odkoupil od vrchnosti starý panský papírenský mlýn (papírnu) na mlýnském náhonu v dolní části města, tehdy již vlastně na samotné periferii (dnes č. p. 3180 na Potoční ulici). Tento starý vodní provoz přebudoval na bělidlo a barvírnu plátna, které nejprve skupoval od okolích tkalců, a později, po roce 1850 rozšířil provoz o úpravnu tkanin a ruční textilní tiskárnu. Ve své době byla Munkova tiskárna tkanin jediná svého druhu na Moravě a ve Slezsku a pracovala s nejmodernějšími stroji. V roce 1854 se společníky Josefa Munka stali jeho synové Ignác, Jindřich, Jan a Emanuel a firma se tak změnila v podnik "Josef Munk a synové". Když v roce 1856 Josef Munk zemřel, vedli nejprve podnik bratři společně, časem však kontrolu nad chodem podniku získal nejstarší Ignác. V roce 1888 se firma změnila na veřejnou obchodní společnost, jejímž společníkem byl kromě Munků i Alois Reik, a postupně rozšiřovala provozy i do jiných částí města Frýdku. V roce 1896 byla na Nádražní ulici za starší budovou bělidla, barvírny a tiskárny vystavěna patrová budova nové úpravny. Ve sklepech se nacházelo bělidlo a úpravna, v přízemí sklady a expediční prostory a v patře byly byty (dnes budova č. p. 1089 - hotel Richter). Na tuto novostavbu na nároží současné ulice Nádražní a Na Poříčí navazovala patrová vila majitelů (č. p. 1088 - bývalý úřad práce). V roce 1912 postihl starou budovu barvírny (bývalá vodní papírna) požár. Po něm však byla budova obnovena, čímž získala přibližně současný vzhled, a byla vybavena novými moderními stroji. V roce 1928, po smrti Aloise Reika a odchodu rodiny Munkovy z vedení podniku, se jediným vlastníkem firmy stal Bedřich Reik, syn Aloise Reika. V důsledku celosvětové hospodářské krize však došlo na počátku 30. letech 20. století k velkému zadlužení podniku, které vyvrcholilo v roce 1935 sebevraždou Bedřicha Reika a roku 1936 nuceným konkursem. Obytnou vilu zakoupila Zemědělská nemocenská pojišťovna, barvírnu, tiskárnu, bělidlo a úpravnu Družstvo tiskařů látek z Dvora Králové nad Labem. Po dražbě již provoz nebyl v důsledku rozprodání strojního vybavení a celospolečenské situace v zemi před 2. světovou válkou obnoven. Výroba byla částečně obnovena až po roce 1948, kdy byly národní správou zestátněného majetku pověřeny Slezské bavlnářské závody, n. p. Frýdek-Místek. Co se sortimentu firmy Munk týče, pak prim hrálo ložní prádlo, damašky, kanafasy, zefíry na košile, ručníky, umělé hedvábí, šatovky, košilové a spodkové tkaniny, batisty a tkaniny používané k potisku (flanely, satény, modrotisky aj.). Kromě domácího trhu měla firma zajištěn odbyt i na trhu v Jugoslávii, Maďarsku, Turecku, Řecku, Rumunsku, Švédsku, Švýcarsku, Norsku, Dánsku či Egyptě. Největší rozvoj firma zaznamenala v letech 1924-1930, pak v důsledku ztráty trhu na Balkáně omezovala provoz, což vedlo k úpadku a celkovému krachu. Josef Munk zřídil roku 1832 svou první primitivní manufakturu na dolním předměstí Frýdku s využitím starší budovy bývalého panského papírenského mlýnu (č. 86 starého mapování), který předtím od vrchnosti odkoupil. Stará papírna měla ideální polohu v místě křížení Černého potoka a historického umělého vodního náhonu. Tuto vodní sílu náhonu využil i Munk pro pohon své barvírny a bělidla. Starší objekt papírenského mlýnu byl již před rokem 1832 z pevného nespalného materiálu a tvořila jej poměrně větší obdélná budova s několika přístavky. Mlýnský náhon přicházel od jihovýchodu a míjel východní frontu papírny (pozdější manufaktury). Při jejím severovýchodním nároží se náhon dělil. Jedno rameno pokračovalo přímo na sever k panskému mlýnu (č. 87 starého mapování, č. p. 2293 dnes - tzv. Rechle - Slezan 06), druhé vedlo přímo podél severní fronty papírny, kde byly zřejmě vantroky a vodní kolo na samotný pohon. Ještě v úrovni papírny se poté obě ramena náhonu zase spojila a jako jeden vodní tok pokračoval vodní kanál k severozápadu k dalšímu panskému mlýnu (č. 84 starého mapování, dnes č. p. 1175 - tzv. Tkalcovna č. 3 A. Landsberger - Munkovice - Slezan 09). V této podobě Munk papírnu koupil a využil. Nejpozději před 70. léty 19. století byla stará budova přestavěna a získala půdorys pravidelné obdélné stavby na půdoryse písmene L s kratším křídlem směřujícím k západu. Tento půdorys má vlastně bývalá stará barvírna, bělidlo a tiskárna dodnes (č.p. 3180). Do velkého požáru v r. 1912 měla tato část manufaktury podobu hmotné zděné, hladce omítané stavby (snad se zvýšeným přízemím či patrové) s vysokou sedlovou střechou s polovalbou ve vysokém štítě obráceném k západu do Potoční ulice. Po požáru byly vysoké střechy a štít strženy a objekt nabyl spíše halovou podobu s plochými střechami. Fasáda získala vertikální členění v podobě přiznaných cihlových pilastrů, které procházejí od podezdívky až po korunní římsu. Ze strany Nádražní ulice (od východu), kudy protékal vodní náhon se objekt jeví dodnes jako přízemní, ze strany severní (kde voda padala na vodní kolo, později snad turbínu) a ze strany západní pak má hmotu patrovou. Další, mnohem více architektonicky zajímavou budovou, jež byla součástí Munkovy textilky, je objekt mladšího bělidla a úpravny vystavěný kolem roku 1896 na Nádražní ulici (dnes č. p. 1089 - tiskárna Richter, hotel Richter). Stavba dostala podobu mohutného bloku přimknutého ke starší budově bělidla a barvírny a s hlavní průčelní fasádou respektující uliční čáru nové Nádražní ulice. Do této ulice se jinak strohý průmyslový zděný objekt obracel monumentální reprezentativní fasádou, kterou si vzácně uchoval dodnes. Nad kamenným suterénem, který vyrovnává svažitost ulice, se zvedají dvě patra mohutného dvanáctiosého bloku. Ten je v hmotě vertikálně členěn na boční třiosé rizality a střední dvojosý rizalit. Nad ozubem členěnou korunní římsou se nad oběma bočními rizality zvedají další podkrovní nástavby s dalšími bohatě členěnými korunními římsami, na které nasedá ozdobná atika pročleněná pilířky z režného zdiva. Nad středním rizalitem pak nad korunní římsu vystupuje jen drobná ozdobná atika. Fasádu člení všemi patry procházející pilastry z režného zdiva s vyvedenými hlavicemi, již zmíněnou korunní římsu doplňuje podobná římsa mezi přízemím a patrem a vše završují okenní rámy, nadokenní oblouky a horizontální pásky, to vše z režného zdiva. Podklad plochy fasády je světle omítaný. Toto průčelí napodobuje a snaží se vyrovnat (úspěšně) honosným pseudohistorizujícím veřejným budovám, které na konci 19. a počátkem 20. století v našich městech vyrůstaly (školy, radnice, úřady apod.). Díky přeměně v hotelové zařízení před několika lety byla fasáda kompletně obnovena a opět zdobí tuto část Frýdku. Zezadu je pak hmota objektu spíše charakteru vysoké přízemní stavby, pouze jižní trakt je vysoký, třípatrový, bez zdobných prvků. Kdysi jeho plochou střechu zdobila trojice větracích komínů. Za objektem se pak nacházela ještě kotelna s vysokým cihlovým komínem, který se však do dnešních dnů nezachoval. Poslední významnější budovou tohoto areálu je vlastní pseudorenesanční tovární a úřednická vila. Navazuje na honosnou budovu mladší úpravny a vytváří nároží ulic Nádražní a Na Poříčí. Hlavním průčelím se patrová vila obrací k jihozápadu do ulice Na Poříčí. Devítiosé průčelí je vertikálně členěno na dva boční jednoosé mělké rizality (s dvojoknem) a jeden střední mělký rizalit (s trojoknem). Přízemí je od patra odděleno bohatě profilovanou kordonovou římsou, přízemí pak zdobí horizontální bosáž. Okna jsou v obou patrech vysoká, nahrazená bohužel mladšími plastovými výrobky, respektují však rozměr starších. Okna jsou osazena v bohatých štukových rámech, v přízemí s mohutnou nadokenní římsou, v patře s nadokenním tympanonem. V patře středního rizalitu je nevelký balkon, pod ním, v přízemí, je umístěn hlavní vstup s mohutným půlkruhovým segmentem. Fasádu završuje bohatě profilovaná korunní římsa s několikerým ozubem. Nad střední rizalit navazuje nenápadný atikový štítek. Střecha je nízká, valbová. Na severozápadní nároží navazuje kratší boční křídlo s výraznou nárožní oválnou věžicí (segmentem) ve stejném stylu jako hlavní průčelí. Nad korunní římsu věžice vystupuje dvakrát lomená oválná střecha zvonovitého tvaru. V interiéru vily, která byla donedávna využívána jako pobočka Úřadu práce, dnes sídlí soukromé firmy a penzion. Zachovalo se zde centrální schodiště s ozdobným zábradlím a několik štukových prvků (štukové krakorce aj.)..