židovské činžovní domy

Činžovní domy židovských majitelů pro zaměstnance textilních továren na Těšínské ulici:

V souvislosti s rozvojem textilních továren ve Frýdku stoupala i poptávka po bydlení. Rodina Landsbergerů a Munků, židovských majitelů textilních továren, proto podpořila známé, aby vystavěli nedaleko ústí Bílého potoka (dnes křižovatka ulic Krátká a Těšínská) činžovní dům či domy pro dělníky.

První z domů, dnes čp. 1113 (tehdy 113), vznikl kolem roku 1899. Později, kolem roku 1905, byl v podobném stylu dostavěný dům čp. 1114 a na vzniklém dvoře, ohrazeném Bílým potokem a novostavbami, pak ještě dobudovali majitelé, rodina Špicerů (Schpitzerů) dům čp. 1115 přístupný shora zastavěným průjezdem mezi první dvojicí domů.

Majitelé domů, rodina Špicerů, postavili blok domů s pomocí hypotéky. Zatímco nárožní, nejstarší dům, splatili ve 20. letech 20. stol. ještě před krizí, splátky novějších částí se vlekly až do roku 1939, kdy budovy (židovský majetek) zabavila III. říše a rodina Špicerů následně musela odejít do koncentračního tábora v Osvětimi. Z něj se v roce 1945 vrátila pouze dcera Helena a tehdejší ČSR úřady jí nutily vyrovnat, navzdory otřesným válečným zážitkům a tíživému postavení, nedoplatky bance za roky 1939 - 1945. Po odprodeji nezadlužené části domu (částečně na splátky zjistila, že částka na krytí nepostačuje), se s židovským učitelem z Nýdku odstěhovala do Izraele. Dům propadl přes její soudní protesty bance a roku 1948 byl znárodněn. Nová garnitura její pohledávky odmítla (i s ohledem na její nesouhlas umořit jej zčásti ziskem z prodeje domu čp. 1113).

Opětovně se soudila po roce 1989, kdy několikrát přicestovala do ČSFR a ČR. Vzhledem k nemožnosti prolomit restituce před rok 1948 byly všechny její nároky zamítnuty.

V místě, kde směrem k třídě T. G. M. měla být realizována dostavba bloku, žili její sousedé (nábožensky smíšená rodina německy hovořících Zimů, majitelů konfekce na nynější T. G. M.). Marie Zimová, dědička nemovitosti židovského původu, se (ani její děti) nevrátila z koncentračního tábora, ale protože oficiální zpráva o její smrti neexistuje, pozemek je na ní stále (rok 2013) vedený podle výpisu z katastru nemovitostí.

Struktura výstavby je dodnes jasně patrná. Starší, nárožní dům je nižší a po roce 1945 zůstal v soukromém vlastnictví (rodinám těchto majitelů patří dodnes). Na něj napojený sousední dům připadl po II. světové válce bance a následně státu, resp. městu. V souvislosti s výstavbou R48 (Hlavní třída) měly být všechny zdemolovány. V 90. letech 20. stol. byly mladší domy (po značném vnitřním poškození sociálně slabými nájemníky) i s celým nádvořím a se zdevastovanými budovami v něm prodány soukromému vlastníkovi. Ten doplnil stavby na Těšínské ulici do uceleného, ze tří stran uzavřeného bloku, a zřejmě zabránil jejich další likvidaci, i když z původního vybavení se tak mnoho nedochovalo. Čtvrtá část, určená na začátku 20. století k výstavbě na dalších někdejších židovských pozemcích, zůstala a zůstává volná. Vnější vzhled domů odpovídá původní zástavbě, ačkoliv ze zdobení fasády zůstaly jen náznaky v podobě výstupků. Na nárožním domě, postaveném přímo nad korytem potoka (cihlové klenby) jsou patrné kamenné základy, místy až 3/4 metru masivní.

Nejstarší z domů je vůbec architektonicky a funkčně nejzachovalejší, protože je i nejméně rekonstruovaný. Původní prostory pro obchod (koloniál, tj. smíšené zboží) rodiny majitelů, vyvražděných za II. světové války v Osvětimi pro jejich židovský původ, se např. přemístily pouze z dolní části do vyšší (po roce 1989 nejprve hodinářství, pak cykloservis, nyní kadeřnictví), dílčí byty mají často původní dveře, chodby ručně kované zábradlí atp. Jakkoliv architektonická hodnota budov není vysoká, protože jde o běžnou výstavbu své doby, domy nejsou ostatně památkově chráněny, jejich vztah k někdejším židovským stavitelům a majitelům, k nedalekým textilním továrnám i demolici ostatních podobných staveb během výstavby města během socialismu z nich činí zajímavou lokalitu.